Když mluvíme o Duchu svatém a jeho naplnění, nutně nás napadá otázka: Co by mohlo být lepšího, než křest, naplnění, zmocnění
v Duchu? Kupodivu, naplnění Božím Duchem rozhodně není cíl sám o sobě.
Naplnění Duchem je ve skutečnosti začátek cesty, protože jedna
z nejdůležitějších věcí, kterou potřebujeme, je naučit se chodit s Duchem. Co tím myslím?
Už řekli, že Duch svatý je slib,
který dal Ježíš své církvi, že si ji jednoho dne vezme. Duch je závdavkem,
zásnubním prstenem, který nám vždy jako Ježíšova pečeť připomíná, že to
s námi Ježíš myslí vážně. Zároveň je trvalým důkazem, že křesťanská víra
není soubor pravidel jak žít, nebo pouhá komunita stejně myslících lidí. Není
to ani filozofický směr, který můžeme do mrtě rozebrat a posoudit. Ne,
křesťanská víra je živý a životodárný vztah s Bohem skrze jeho Ducha. Jak řekl J.D.Greear: Odejměte z církve Ducha svatého a stane se
společenským klubem nebo náboženskou institucí. Duch je pojítkem lidí v církvi a je
zdrojem pokoje a jednoty, která přesahuje stejné zájmy či názory. Je to
jednota postavená na Kristu, kterého Duch přišel oslavit a přiblížit. Než se
ovšem dostaneme k té svatbě s Ježíšem, potřebujeme ho lépe poznat. Co
více nám to připomíná, než je romantické chození dvou mladých lidí, kteří toto
období natěšeně završí v onen slavný den svatby, kde všichni zjihnou a
uroní šťastnou slzu. Abychom se na svatbu s Ježíšem připravili,
potřebujeme se také naučit chodit s Duchem svatým, potřebujeme se naučit
jej následovat, přesně jak to napsal apoštol Pavel v Galatským 5:25 (CSP) Jsme-li Duchem živi, Ducha také následujme.
Různé další překlady používají podobná vyjádření: pak se Duchem řiďme (B21), Duchem
choďme (BKR), všechna ale implikují stejnou věc: Přijal jsi Ducha svatého? Jsi živý z jeho moci? Pak se potřebuješ
naučit s ním chodit, nechat se jim vést, dovolit mu, aby tě řídil, a
rozhodl ses ho následovat.
Co to znamená, nechat se vést Duchem? Dovolíme,
aby se jeho práce v nás a skrze nás mohla rozvinout. Řekl bych, že to
zahrnuje především dvě věci: Jednu z nich dělá Duch svatý v nás a
druhou dělá skrze nás. Jeho působení
v nás zahrnuje nápravu našeho vnitřního života a práci na našem
charakteru, což se projeví v naších vztazích. Jeho působení skrze nás
zahrnuje objevení a používání duchovních darů. Obě části působení Ducha
jsou pro nás nezbytná a jsou také, jak jsme si již v téhle sérii
koneckonců ukázali, vzájemně propojeny a od sebe neoddělitelné. Obě dvě se také
začnou projevovat tím, že se naučíme chodit s Duchem, jinými slovy, že se
naučíme s ním mít vztah. Protože nic jiného ani Duch nechce. Když apoštol
Pavel psal několikátý dopis církvi do Korintu (té církvi, které nejvíce píše o
darech a lásce jako operačním systému, ve kterém dary fungují), na závěr
druhého ze dvou dopisů, které se nám zachovaly, se rozhodl napsat něco jako
závěrečný pozdrav či požehnání. Je to vlastně jeho přání pro tuto církev, co
zkrátka nejvíce potřebují. V tom přání zachytil všechny tři osoby Boží
Trojice, a jakoby chvíli přemýšlel, která vlastnost té které osoby by nejvíce
charakterizovala to, co církev potřebuje. Nakonec napsal tohle (2. Korintským
13:14): Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Ducha
svatého s vámi všemi. Nejprve
zdůrazňuje Ježíšovu milost, což je jeho nejskvělejší idea, která obrací vzhůru
nohama svět karmy. Pak upozorňuje na Boží lásku, protože Bůh tak miloval svět,
že dal svého Syna. Jeho láska je hnacím motorem celého vesmíru. Když přijde
k Duchu svatému, přeje korintské církvi společenství Ducha. To slovo společenství, řecky koinonia, se používalo ve významu
kamarádství, komunikace, důvěrnost, sdílení se, partnerství, spoluúčast,
spojení. To všechno přeje Pavel církvi, aby měla takový vztah s Duchem
svatým. Ten tak moc touží po tobě, že Jakub, bratr Ježíše, ve svém dopise
církvi napsal (Jakub 4:5 ČSP): Žárlivě
touží Duch, který v nás přebývá. Jak si představujeme, že Duch žárlí? Asi
stejně, jako v případě dvou randících lidí, kde jeden z nich na toho
druhého trochu zapomněl a tím mu neverbálně sdělil, že jsou důležitější věci,
než je jejich vztah. Znáte to? Pamatujete si na to?
Když
na Ducha zapomínat nebudeme, prožijeme jeho působení na náš charakter, na své
srdce. Zpět do 2. Korintským, Pavel tam napsal jednu pozoruhodnou zmínku působení
Ducha. Naráží tam na Mojžíše, který kvůli strachu lidí před nimi skrýval tvář
osvícenou po setkání s Bohem za závoj. Tento závoj ale pomyslně přikryl
celé srdce Izraele, takže nebyli schopni zažít opravdovou Boží blízkost. Pavel
píše (2K 3:16-18 ČSP): Kdykoli
se však člověk obrátí k Pánu,
je závoj odstraněn. Ten Pán je Duch. Kde je
Duch Pánův, tam je svoboda. A
my všichni, spatřujíce s
odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od
slávy k slávě, jako od Pána Ducha. V Kristu zmizel závoj skrývající
Boží slávu, a kdykoliv se obrátíme k Pánu, mizí i z našeho srdce. Kdo
je tím Pánem, ke kterému se máme obrátit? Je jím Duch svatý a průvodním jevem
jeho práce je, že nás skutečně osvobozuje, a následně proměňuje k Božímu
obrazu. Činí nás vděčnějšími, více milujícími, štědřejšími,
rozumnějšími, chápavějšími – prostě se více podobáme Ježíši. Jsme proměňování v jeho obraz. Když
tedy Ducha uznáme za Pána v našem životě, začne nás vést ke svobodě a
vnitřní proměně. Součástí této proměny je vítězství
nad tělesností (což je teologický termín, který popisuje život podle svých zlozvyků a pudů).
Koneckonců, Pavel napsal (Galatským 5:16)
Žijte Duchem (nebo jinak: Choďte
Duchem), a nepodlehnete tělesným
sklonům. Když jsem se stal Ježíšovým následovníkem, stal jsem se novým
člověkem. Když jsem byl pokřtěn ve vodě, starý člověk byl definitivně pohřben.
A když jsem byl pokřtěn v Duchu, dostal jsem moc chodit s Duchem jako nový
člověk. Mé sklony mě nemusí ovládat, jsem od nich svobodný!
Jenže,
ono chození s Duchem (mohli bychom dokonce říct randění s Duchem –
jelikož nás připravuje na svatbu) jsme schopni narušovat tím, že Ducha
zarmucujeme a negujeme tak jeho práci naší vnitřní proměny. Jistě to znáte
z běžného randění: dokázali jste někdy svou snoubenku nebo snoubence
zarmoutit? Já určitě ano. Když tak nad tím přemýšlím (je už to poměrně dávno),
asi nejčastěji jsem ji zarmoutil svými hloupými
řečmi (to asi nebude překvapení, že?). Kupodivu, Ducha svatého zarmucují
velmi podobné věci. Efezským 4:29-32 Z
vašich úst ať nevychází nic zlého; vaše slova ať jsou dobrá, posilující tam,
kde je potřeba, a užitečná těm, kdo je uslyší. Nezarmucujte svatého Božího
Ducha, jehož pečetí jste byli označeni ke dni vykoupení. Veškerá hořkost, hněv,
zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští. Buďte k sobě
navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu
odpustil vám. Všimněte si, vše, co zarmucuje Ducha, se týká toho, jak
jednáme jeden s druhým, a to především v oblasti našeho mluvení a
našeho hněvu. Je to zajímavé. Všimněte si, co Duch chce místo toho: vzájemnou
laskavost, milosrdenství, dobrá a posilující slova a odpuštění. U toho se na
minutku zastavím. Když ti někdo ublíží a zraní tě, je jasné, že cítíš bolest,
zradu a hněv. Shledáváš těžkým odpustit, částečně proto, že si myslíme, že
odpuštění se rovná automatické smíření (chování, jakoby se nic nestalo). Jenže,
zatímco u smíření je třeba pokání a upřímná omluva viníka, odpustit můžeme sami
bez ohledu na druhou stranu. Odpuštění je totiž akt svobodného ducha,
neodpuštění je vězení s klíčem uvnitř (jak trefně napsala Katka Lachmanová). Když
nás tedy Duch vede, směřuje nás k odpuštění. Pokud jsi v téhle
situaci, dovol Duchu, aby tě osvobodil a proměnil k podobě Ježíše tak,
abys dokázal odpustit i ty! Nakonec, není jiné cesty. Pokud se Duch stane
Pánem, najdeš k odpuštění sílu, protože odpuštění je znakem jeho společenství.
Víte,
lidé někdy říkají, že by chtěli, aby je Duch svatý vedl, mluvil k nim, a
měli jeho moc. Dobrá zpráva je, že Duch svatý tě chce vést, chce, aby ses
naučil s ním chodit. Duch mluví i dnes a chce mluvit různými způsoby i
k tobě. Otázkou je, zda-li budeš ochotný se nechat vést tam, kam tě
povede. Opravdu se necháš vést k odpuštění? K laskavosti?
K vnitřní proměně? Pokud dovolíme, aby nás Duch proměňoval, stáváme se
také dobrými kandidáty na to, aby si nás použil ve své moci. Když budeme
následovat Boží lásku, budeme mít také správnou motivaci k tomu, aby Bůh
pracoval skrze nás. Proto Pavel po skvělé kapitole o lásce, kde zdůrazňoval, že
bez ní nemají duchovní dary prakticky žádnou cenu, napsal (1. Korintským 14:1) Následujte lásku, horlete po duchovních
darech. Láska je působením Ducha (jak Pavel zdůraznil v Ř 5:5 Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze
Ducha svatého, jehož nám daroval.), když budeme v téhle lásce jeden
k druhému chodit (budeme ji následovat), pak nám to umožní také horlit po
duchovních darech, které nám pomohou sloužit Ježíši. Skrze dary tento
s tebou randící Duch bude pracovat nejen v tobě, ale skrze tebe!
Staneš se jeho společníkem, spolupracovníkem! Společenství Ducha zahrnuje i
vzájemnou spolupráci a partnerství. Proto autoři NZ dávají důraz na to, že
každý dostal dar, kterým máme sloužit vzájemně jeden druhému. Co jsou tyto
duchovní dary a jak je rozpoznáme? Duchovní dary (charismata – dary milosti) jsou
Božím uschopněním nad naše přirozené limity. Čím více znáš své dary, tím více také chápeš, co po tobě Bůh
v životě chce. V Novém Zákoně máme několik seznamů darů, celkem
jich tam najdeme něco přes dvacet, a mají některé zajímavé vlastnosti:
(1) Duchovní dar zmocní
neobvyklou efektivitou zodpovědnost, která je dána všem věřícím. Všichni křesťané mají
povolání sdílet evangelium, sloužit, modlit se za nemocné, povzbuzovat se
vzájemně, být finančně štědrými, a tak dále. Jsou to role nebo zodpovědnosti
určené všem. Dar nabije tuto zodpovědnost v nějaké konkrétní oblasti svou neobvyklou
mocí, efektivitou, a výsledky. Díky tomu budeme fungovat v této oblasti
lépe než většina jiných křesťanů.
(2) Duchovní dary obvykle najdeme tak, že
aktivně sloužíme v těchto zodpovědnostech. Následujeme-li Ducha
k ochotné službě v tom, co je obecným povoláním pro všechny křesťany
(křesťanské role), dovolujeme mu v nás působit tak, že skrze tuto službu
nacházíme také své specifické obdarování.
(3) Duchovní dar v naší službě obvykle
vypluje na povrch jako kombinace toto, po čem touží naše srdce, v čem jsme
dobří a co v nás potvrzují ostatní věřící okolo nás. Takto dar
zahrnuje spřízněnost, schopnost a
stvrzení. Je jasné, že roli hrají i naše zkušenosti a fáze života, Bůh totiž
pracuje skrze nás ne jako skrze pasivní médium, ale jako jeho spolupracovníci.
Je naším přítelem a partnerem, Paraklétem.
Proto s ním chodíme, aby mohl
pracovat v nás (vnitřní proměna) i skrze nás (vnější působení).
Randíme s ním až do svatby s Ježíšem, je naším pokladem, a je větrem jehož
vánek nás také nadpřirozeně občerstvuje a také osvobozuje a uschopňuje. To je tedy
Duch svatý: Bůh, které jsem neznal. Bůh, který touží po tom, abys ho poznal.
Žádné komentáře:
Okomentovat