Vítám vás u druhého dílu seriálu Rozhovory, kde se díváme na téma
obtížných konfrontačních a kritických rozhovorů. Všichni je známe, ale všichni se jich
– do jisté míry – bojíme. Mnozí se jim
snažíme vyhnout. Každý z nás ví, že kritika a konfrontace vede ke konfliktu,
a konflikt je mnohým z nás nepříjemný. Proto nemluvíme otevřeně. V lepším
případě naznačujeme, v horším to dusíme v sobě nebo to řekneme někomu
jinému – vypustíme páru. V této sérii se díváme na tři důležité oblasti
těžkých rozhovorů: Co je mým cílem? Co je mou strategii? Co je mou
odměnou? Minulý týden jsme si řekli, že naším cílem konfrontačního rozhovoru
není okamžitý souhlas, nadšení nebo přijetí našich slov, ale cílem je změna –
ať už nastane dříve nebo později. Až
příliš často se touto první reakcí necháváme odradit. Samozřejmě, potřebujeme
mít i správnou strategii, a právě na ni se podíváme dnes.
Náš přístup ke
konfliktu totiž může být různý a vede k různým výsledkům. Obecně platí, že
existuje pět možných reakcí ke konfliktu, vyplývajících z mého pohledu na
konflikt jako takový.
(1) Konflikt je daná věc, osud. Pokud si
myslím, že to jinak ani v životě nejde, vede mě to ke snaze se konfliktu vyhnout.
Kdykoliv se tedy dostanu poblíž konfliktní zóny, raději to v sobě udusím,
přejdu nebo vypustím páru pomluvou někde jinde. Můj přístup je Chci
pryč. Nevěřím, že se cokoliv změní.
(2) Konflikt je spor správného a
špatného. Pokud si myslím, že cílem konfliktu je někomu ukázat, že se
plete, pak je jasné, že moje strategie je vyhrát a to i za cenu nátlaku a
manipulace. Můj přístup je Chci ho dostat. Konflikt je o tom,
kdo má pravdu – a tu mám vždy já.
(3) Konflikt je zničující. Myslíme-li
si, že konflikt nás zničí, že určitě se nám to vrátí, pak je naší strategii
vypadat jako pohodář, takže nakonec problém vypouštíme, abychom se
cítili pohodlně. Můj přístup je Chci mít klid.
(4) Konflikt
vychází ze vzájemné rozdílnosti. Tehdy si myslíme, že konflikt vyřešíme
setkáním uprostřed, tedy budeme se snažit vždy dojít ke kompromisu nebo dokonce
hlasování. Můj přístup je Chci jít fitfy/fifty. Každý se
něčeho vzdáme a dohromady se dohodneme. Jenže dvě polovičaté pravdy jen málokdy
dají stoprocentně správný přístup.
(5) Konflikt je přirozený, neutrální a normální.
Pokud vidíme konflikt takto, je pro nás příležitostí stát se spolutvůrci
společného řešení, jsme vedení ke spolupráci skrze otevřenou,
důvěryhodnou a upřímnou konfrontaci. Můj přístup je Chci být tvořivý.
Pokud
přistupujeme ke konfliktu v tomto pořadí (vyhýbáme se, chceme vyhrát,
vypouštíme to, hledáme kompromis, a nakonec spolupracujeme), cítíme se obvykle
frustrováni a nepochopeni. Máme totiž za to, že jsme byli ke spolupráci
přinuceni, protože nám nic jiného nezbylo. Všechny přístupy mají své místo, ale
pokud začínáme snahou se konfrontaci vyhnout, nakonec nám zůstane špatná
příchuť v ústech. Jak by vypadalo, kdybychom pořadí obrátili? Kdybychom
nejprve hledali tvořivou spolupráci v upřímnosti, jako záložní plán měli
ochotu najít kompromis, a jen kdyby to nešlo, bychom se uchýlili buď
k tomu, že to přejdeme, pohádáme se nebo to necháme být? Už to by pomohlo
mít dobrou strategii. Co myslíte?
Někdy se v konfrontaci uchylujeme k
obviňování – hledáme viníka, obětního beránka. Nikdo však nechce být vinen a
proto v takovém sporu veškerá naše energie jde na vlastní sebeobranu. Proto
musíme mít nějaký systém nebo strategii rozhovoru. Ježíš nám takovou strategii
nabízí. Jak jsme si již řekli, základem křesťanské
konfrontace (říkám křesťanské ne proto, že by to nevěřící nemohl praktikovat,
ale proto, že tento princip přímo vychází z Ježíšova postoje, příkladu a
proměny lidí do jeho „těla“ kterou Bůh působí) je princip (Efeským 4:15): Místo toho máme mluvit pravdu v lásce a v každém ohledu růst v Krista, který je hlavou.
O pár veršů později pak Pavel dodává (Efeským 4:25): Odhoďme tedy lež a každý „říkejme jeden druhému pravdu“ – jsme přece údy
téhož těla! Láska
je odvaha důvěřovat projevená pravdou a zájmem zároveň – a o tom je většina
konfrontace. Ježíš byl skvělým příkladem konfrontace v lásce a pravdě
zároveň do té míry, že o něm později Jan napsal, že v něm byla veškerá plnost pravdy a lásky.
Modelovým příkladem
jeho chování by mohl být případ ženy chycené při cizoložství, nevěře (J 8), což
byl podle židovského zákona v tehdejší kultuře hrdelní zločin. Když ženu přivedli k Ježíši,
vyslechl si jejich obviňování (projevil aktivní zájem o případ). Pak je vyzval,
aby kamenem hodil první ten, kdo sám je bez hříchu (nabídl jedinečnou přesnost
v konfrontaci). Když všichni zmizeli, zeptal se ženy, kde jsou všichni,
kdo ji obvinili a dodal, že ani on ji neobviňuje (poskytl vřelou a chápající
péči). Ženě řekl, aby šla, a už více nehřešila (jasně ji tím konfrontoval –
neodsouzení neznamenalo souhlas s chováním – vedl ji ke změně chování – to
je správný cíl konfrontace). Podobně se choval Ježíš v dalších a dalších
případech. Proto by nás mělo zajímat, jakou strategii
Ježíš nabízí ke konfrontaci nám. Naším cílem by mělo být růst do plnosti lásky
a pravdy stejně jako to dělal Ježíš, protože přesně to je v tom verši
napsáno (mluvit pravdu v lásce a v každém ohledu růst v Krista), ale jak se tam dostaneme? Ježíš své následovníky
učí pravidlům (strategii) konfrontace.
Jednoho dne Ježíš
začíná diskuzi se svými posluchači s řečnickou otázkou: Co si myslíte? Taková otázka je obvykle
úvodem do nějakého podobenství, což
je fiktivní příběh, který má vysvětlit princip, na který chce Ježíš ukázat. Matouš
18:12-13 Co myslíte, kdyby nějaký člověk
měl sto ovcí a jedna z nich by zabloudila, nenechá těch devadesát devět na
horách a nepůjde hledat tu bloudící? Upřímně? V naší kultuře bychom
řekli: Ne, pořád mám 99 ovcí. V kultuře Ježíšovy doby je ale všem jasné,
že jdeme a hledáme tu jednu ztracenou ovci. Nikdy bychom nevrátili jen
s 99 ovcemi. A když ji konečně
najde, amen, říkám vám, že se z ní raduje více než z těch devadesáti devíti,
které nezabloudily. Všimli jste si, že míváme větší radost z nalezené
věci než z neztracené? Psychologové to nazývají strachem ze ztráty. Smutek
ze ztráty 100 korun, které už vlastníme, je větší než radost ze získání této
stejné sumy. Proč je strach ze ztráty tak stresový? Počítáme totiž s tím,
co máme, nebo dokonce s tím, co máme slíbeno, a když to nedostaneme,
prožíváme ztrátu, která bolí. Všichni to děláme. Když Dita nemůže najít klíče
od auta, tak si neříká: To je v pohodě, že jsem ztratila klíče, pořád
ještě ale máme to auto. Není to útěcha. Všichni Ježíšovi posluchači souhlasí.
Matouš 18:14 Právě tak není vůle vašeho Otce v
nebesích, aby zahynul jediný z těchto maličkých. Jako by Ježíš řekl: Přesně tak, jak se mnou souhlasíte ohledně
ztracené ovce, můj nebeský Otec by nenechal ztratit jediné dítě. Ježíš tady nemluví
jen o fyzické ztrátě, ale o jakékoliv ztrátě. Mluví také o lidech, kteří se
ztrácejí na své cestě. Ježíš mluví o nebeském Otci, který se zajímá o každého
člověka. Ale pak to zničehonic rozšíří i na mezilidské vztahy: 18:15-16 Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a
napomeň ho mezi čtyřma očima. Jestliže tě poslechne, získal jsi bratra. Bůh je pastýř, neměl by ho přivézt
zpátky sám? Místo toho Ježíš chce, abychom my
(to znamená jeho sourozenci – církev je rodina) šli za bloudícím a
mluvili s ním a napomenuli ho. Mohli bychom si říct, že to nemá cenu.
Stejně mě neposlechnou. Když to však uděláme a oni své chování změní, získali
jsme bratra. Ježíš jde ale ještě mnohem dál, než je nám příjemné.
Matouš 18:16 Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby
každé slovo bylo potvrzeno výpovědí dvou nebo tří svědků. Jít za ním ještě
jednou? Děláš si legraci? Odmítla mě už jednou a ty chceš ještě další
telefonát, další setkání? Proč? Protože jsou jako ovce, jako děti. Kdyby se ti
ztratila ovce, kdyby se ti ztratilo dítě, váhal bys? Nebo bys okamžitě zapojil
co nejvíce lidí do hledání? Dobrá, tak ještě jednou. Jenomže, ani tam Ježíš
nekončí. Matouš 18:17 Nechce-li však
poslechnout ani je, řekni to církvi. Proč
to prostě nenecháš být? Protože to reflektuje Boží srdce. Bůh by nás nenechal
jen tak sejít z cesty, tak proč bys měl ty? Malý dotaz: Když to Ježíš
říkal, existovala vůbec církev? Samozřejmě, že ne. Slovo církev, ekklésia, bylo slovo, které se používalo
běžně v řečtině: skupina lidí, shromáždění. Nemusí to být tedy instituce
církve, jedná se o shromáždění, a skupinu, kam napomínaný člověk patří. A právě
téhle skupině musíš říct: „Hele, teď je čas s tím něco dělat. Není to
tajemství, že Honza, že Věra, že…“ Ježíš
ovšem nekončí ani tady: Matouš 18:17 A
pokud odmítne poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a
výběrčí daní. To zní docela tvrdě,
že? Jak ovšem Ježíš jednal s pohany a výběrčími daní? Hledal je, aby je
zachránil – zároveň ale nezavíral oči před jejich stavem (přišel jsem pro
nemocné, ne pro zdravé). Ježíš chce, abychom pak s nimi jednali jako
s těmi, kteří jsou vně církve, vně té rodiny, té skupiny. Nejhorší by ale
bylo nedělat nic.
Shrňme si to, co tady Ježíš říká: (1)
Hřích ve vztahu Ježíš bere jako zabloudění ovce od stáda – izoluje se. (2)
Dobrý pastýř to ale nenechá jen tak – bude vždy iniciativní. (3) Konfrontace
podle Ježíše má několik stupňů: Nejprve mezi čtyřma očima, pak se svědky, pak
celé skupině, a nakonec oddělení od skupiny.
Je
zvláštní, kolik lidí nenajde řešení, protože se bojí, že je ten druhý bude
ovládat, protože se neumějí v klidu dohodnout nebo protože ten, kdo něco
chce, nepřevezme zodpovědnost za to, aby nějaké rozumné řešení hledal. Proto
s důvěrou (presumpce neviny), pokorou (uvědomujeme si vlastní
nedostatečnost) a pochopením (snažíme se vidět spor z pohledu druhého)
musíme zjistit to, co nevíme (tím rozsvítíme na samotný problém). Pak můžeme
být tvořivými v hledání řešení a jen tehdy, když se to nepovede, můžeme
jít k dalším úrovním konfrontace: jako záložní plán máme ochotu najít kompromis,
a jen kdyby to nešlo, přešli bychom to, pohádali se nebo to necháme být.
Výsledkem je lepší vztah a řešení.
Žádné komentáře:
Okomentovat