Všichni je
známe, ale všichni se jich – do jisté
míry – bojíme. Mnozí se jim snažíme
vyhnout. Doufáme, že problémy zmizí samy a my je nebudeme muset mít. O čem mluvím? Mluvím o rozhovorech,
specificky o těžkých rozhovorech, nebo ještě jinak, mluvím o konfrontačních
rozhovorech. Minulý měsíc jsme v Elementu mluvili na
téma záporných hodnot, které tu nechceme dovolit. Patřil tam rasismus, předuchovnělost, manipulace a pomluvy. Říkali jsme si,
že pomluva může být lživá a hodně zlá, s cílem ublížit a zničit. Pomluva
ale může být také pravdivá a na první pohled nevinná. Mluvit s někým o
někom není pomluvou jen v případě lži a nactiutrhání. Ve skutečnosti pomlouváme pokaždé, když se nám něco na
někom nelíbí, ale nechceme to řešit s danou osobou, ale vnitřní tlak
řešíme tím, že se svěříme někomu třetímu. Testem pomluvy je otázka: Chci, aby se to objekt mého vyprávění
dozvěděl? Jinými slovy: Kdy a jak budu dotyčného konfrontovat? Jsou
situace, kdy ten, na kom nám záleží, dělá něco, říká něco, nebo má postoje,
skrze které mu hrozí nebezpečí, nebo které nejsou správné. Správně bychom měli
druhého konfrontovat. Jenomže, každý z nás ví, že konfrontace vede
ke konfliktu, a konfliktu se mnoho z nás celkem přirozeně bojí a je nám nepříjemný.
A tak máme tendence spíše nemluvit otevřeně. V lepším případě naznačujeme.
V horším případě to dusíme v sobě nebo to řekneme někomu jinému –
vypustíme páru. Takže, z mnoha důvodů spolu nemluvíme a ani nechceme. Když
už promluvíme, všechno se jen zhorší – naše pocity hněvu, uraženosti a viny
eskalují konflikt. Díky tomu si ještě více myslíme, že máme pravdu, ale totéž
si myslí i druhá strana konfliktu. Proto je tak důležité, abychom se
v této nové sérii zamysleli nad několika oblastmi těžkých a obtížných
rozhovorů. V této sérii se podíváme na tři důležité oblasti těžkých
rozhovorů: (1) Co je mým cílem? (2) Co je mou strategii? (3) Co je mou odměnou?
Co
je na těchto rozhovorech tak zvláštní, že se jich děsíme? Je to náš strach
z důsledků, které budou mít, ať už dané téma nastolíme nebo o něm
pomlčíme. Víte, proč je tak těžké se rozhodnout, zda do konfrontace jít nebo
ne? Někde uvnitř nás totiž dřímá nepohodlná pravda: Pokud se problému pokusíme
vyhnout, bude nás hníst, jak nás někdo zneužívá, naše vlastní nečinnost nás
bude trýznit, budeme se dokolečka sami sebe tázat, proč právě my se nejsme
schopni postavit problému zpříma. Když se ale vybereme konfrontaci, může to být
ještě horší. Můžeme být odmítnuti a neuspět, nebo se stát terčem protiútoku,
můžeme druhým nechtěně ublížit a naše vztahy už nikdy nemusí být jako dříve. A
tak se uchylujeme k taktnímu naznačování a doufáme, že ten druhý to pochopí
a udělá to, co potřebuje. Jenže, takt sám o sobě nic neřeší. Taktnost nezaručí,
že rozhovor s tátou bude otevřenější, ani nezaplaší rozčílení zákazníka
z vyššího účtu. Stejně tak neexistuje jednoduchý diplomatický způsob, jak
vyhodit z práce svého kamaráda, vyloučit přítele z církve, sdělit
tchýni, jak strašně vás vytáčí nebo se vypořádat z urážlivými poznámkami
svého kolegy. Sdělování nepříjemné pravdy je jako hození granátu. Ať už jej
obalíme sladkou polevou, hodíme zlehýnka nebo prudce, vždycky nadělá škodu. A
nechat si věci pro sebe není řešení. Tím, že se rozhodneme nechat si pro sebe
nějaké sdělení jen proto, že je obtížné ho vyslovit, je jako nechat si
odjištěný granát v ruce.
Bojíme
se, že když řekneme pravdu, ztratíme vztah (je nutno říct, že se to někdy
opravdu stává). Přesto je jen máloco tak důležité, jako mluvit pravdu. Není to
ovšem jednoduché. Většinou uškodí, když řekneme, co máme na srdci bez ohledu na
to, jak to říkáme. Apoštol Pavel proto popisuje v listu Efezským 4:15
princip: Místo toho máme mluvit
pravdu v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez
pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Milující lidé
by měli mluvit pravdu a pravdomluvní lidé by měli milovat. Naše spojení, náš vztah, je nejlepší, když je pravdivé, a naše pravda
je nejlepší, když vede ke spojení, ke vztahu. Úspěšná konfrontace bude vždy
zahrnovat správný poměr milosti a pravdy. Milost znamená, že stojíme na straně
toho druhého a našeho vztahu (jsme pro druhého a pro náš vztah). Pravda se týká
skutečnosti, co potřebujeme říct o konkrétním problému. Pokud jsme
konfrontováni bez lásky, cítíme se napadeni, souzeni nebo odsouzeni. Musíme
však vědět, že málokdy máme pravdu – nejde totiž o faktickou správnost. Jde o
protikladné vjemy, interpretace a hodnoty. Díky tomu nejen, že neznáme úmysly
druhých, ale ještě si domýšlíme, že jsou nejhorší. Proto se v konfrontaci
uchylujeme k obviňování – hledáme, kdo za to může. Výsledkem je nesouhlas,
odmítání a nulová šance se poučit. Nikdo nechce být vinen a proto veškerá
energie jde na vlastní sebeobranu. Obtížné rozhovory jsou totiž o pocitech
– a to i když se snažíme zachovat racionalitu.
V rozdílu
mezi tím, co si skutečně myslíte a cítíte, a co říkáte, tkví velká část toho,
co činí rozhovory tak těžkými. Každý rozhovor má skrytou strukturu našich
pocitů a myšlení. Ve skutečnosti, zahrnují tři různé sdělení: (1) Co se stalo?
(2) Co jsem cítil? (3) Kdo jsem? Ve všech třech oblastech chybujeme: Nezjistíme
si ani, zda víme všechno, co potřebujeme vědět ohledně situace, která se stala.
Místo, abychom si byli vědomi svých emocí a pracovali s nimi, buď je
skrýváme nebo je ventilujeme upouštěním páry. Místo, abychom se zamysleli, co
je skutečnou příčinou našich obav, pokračujeme v rozhovoru, jako by šel
okolo nás a vlastně se nás netýkal. Snažíme se oddělit od problému, ale protože
konfrontace je emocionální povahy, vždy se cítíme posuzováni. Týká se to naší
hodnoty. Možná proto, že se cítíme neustále někým posuzováni, rozhodně nechceme,
aby nás naši přátelé, rodina, nebo dokonce naše církev (tedy místa, kde se máme cítit
bezpečně) jakkoliv posuzovali. Rádi tedy souhlasíme s tím, že bychom
nikdy, za žádných okolností neměli nikoho soudit.
Je
to paradox, na jedné straně o sobě
nechceme slyšet pravdu a na druhé straně chceme vědět, co si o
nás lidé myslí. Odpovídá to na fundamentální spor dvou našich základních
potřeb: (1) Potřebu se učit a zlepšovat. (2) Potřebu být přijímán takový, jaký
jsem. Pravda proto působí emocionální konflikt. A tak se zkoušíme tvářit, že žádný konflikt vlastně neexistuje,
nebo si stěžujeme a poměřujeme se, jen to děláme pokoutně u jiných lidí.
Pomlouváme. Konflikty ale nejsou zlé, naopak, měli bychom je vítat, protože nejlepším přínosem dobré konfrontace je zachování lásky v daném
vztahu. Což je paradox vzhledem ke strachu, který lidi z konfliktu mají.
Slovo konfrontace v latině znamená obrátit
svou tvář k, podívat se na někoho. Je to komunikace tváří v tvář. Jak
můžete konfrontace zachovat lásku? V podstatě tak, že chrání vztah před
faktory, které ho ničí.
V konfrontaci
si ovšem musíme klást jen realistické cíle. Víme, že se lidské vztahy mohou různě
zašmodrchat a i když máme nejlepší úmysly, vztahy se mohou nepředvídatelně
zaplést. Naše duše a srdce jsou křehké. Nedokážeme se zbavit úzkosti
z rozhovorů, ale můžeme snížit strach a zvládat to, co nám z úzkosti
zůstalo. Jeden z problémů, na který se ve zbývajícím čase chci podívat, je
mít špatný cíl konfrontace. Někdy totiž přistupujeme k rozhovorům naivně:
máme špatné cíle, strategie i výsledky. Co je příklad špatného cíle? Doufáme,
že když řekneme pravdu a velmi dobře ji podložíme fakty a informacemi, naše
pravda bude pozitivně a radostně přijata. Jak ovšem všichni, kdo jsou
v manželství vědí, tohle je vtipný a naivní mýtus. Ne, ve skutečnosti
můžeme mít přesné a správně propracované argumenty, takže spor vyhrajeme, a
přesto jsme nakonec prohráli. Minuli jsme se totiž cíle konfrontace. Cílem konfrontace
totiž rozhodně není souhlas nebo nadšení. Cílem je změna chování. Cílem je
správné chování. Pokud ovšem máme jako cíl přijetí, jsme odrazeni od rozhovorů
proto, že první reakce druhého byla negativní. Blbě se zatvářil. Odmítla
kritiku. Vysmál se našim důvodům. Vyplakala se z našich důvodů.
Argumentoval zpátky. Začala být hrubá. Zkrátka, všichni známe, jak chutná (nebo
spíše nechutná) negativní první reakce na konfrontaci. Co když je ale náš cíl
jiný? Co když je naším cílem změna? Jak a kdy budeme hodnotit reakci
konfrontovaného?
Na jednom místě, zachyceném v evangeliu
Matouše, vypráví Ježíš jeden ze svých proslulých příběhů, tentokrát o otci se
dvěma syny. V tomto příběhu otec něco potřebuje nebo chce od svých synů a
jejich reakce byla velmi odlišná, ale nakonec, v delším horizontu, vyzněla
zcela opačně od první reakce. Podívejme se na tento příběh (Matouš 21:28-31):
„Co myslíte? Jeden člověk měl dva
syny. Šel za prvním a řekl: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ Odpověděl:
‚Nechce se mi,‘ ale pak si to rozmyslel a šel. Potom šel za druhým a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane,
půjdu,‘ ale nešel. Který z těch dvou naplnil otcovu vůli?“ „Ten první,“ řekli. V příběhu
první syn zareaguje zcela nesprávně – odmítne otcovu žádost, nehodlá mu pomoci.
Pak se rozmyslí a udělá to. Druhý syn zareaguje tak, jak se sluší a patří, ale
jen verbálně. Neudělal nic. Ježíš se ptá: „Který z nich naplnil otcovu vůli?“
Ten, který zareagoval správně, tak jak se sluší a patří? Nebo ten, který se
usmál, poděkoval za zájem, slíbil změnu – ale neudělal nic? Ano, ten který
nereagoval správně – ale přemýšlel nad tím, a nakonec se rozmyslel a udělal, co
bylo potřeba.
Když budeš někoho
konfrontovat, co nakonec oceníš více? Když ti ten druhý poděkuje, slíbí
nápravu, ale nic neudělá? Nebo oceníš někoho, kdo nebude souhlasit, ale nakonec
se rozmyslí a udělá, co je potřeba? Samozřejmě, všichni bychom chtěli kombinaci
obou: V ideálním světě bychom chtěli někoho, kdo zareaguje přívětivě a
udělá to, co potřebuje udělat. Jenže, žel, nežijeme v ideálním světě.
Musíme být realističtí a strategičtí. Když někoho konfrontujeme, máme někdy
představu, že ten člověk bude nadšený ze zpětné vazby. Jenže, pro něj situace
může být komplikovanější (důvody, proč je zpětná vazba někdy odmítaná v první
reakci). Cílem však není souhlas a následné nic. Cílem je správné chování, a to
i za cenu negativní první reakce. Až příliš často se necháváme odradit první
reakcí. Samozřejmě, potřebujeme mít i správnou strategii, na to se podíváme
příště. Pro dnešek bych vás ale chtěl inspirovat k tomu, abyste se
nenechali odradit první reakcí na konfrontaci, ale s modlitbou a láskou
byli ochotni zkusit říct pravdu znovu a znovu. Jak, o tom příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat