Stop pomluvám

Každý den slyšíme tisíce slov a pravděpodobně jich tisíce také říkáme. Množství informací, které denně dostáváme, je díky médiím, televizi, internetu, reklamám, škole, knihám a podobně, neskutečně krát větší než naší předkové kdy vůbec slyšeli za celý život. Vůbec si to neuvědomujeme, ale když jste žili někde na vesnici, celý den pásli stádo koz, pak jste přišli domů, kde pro změnu vaše žena celý den pracovala sama na poli, jediný společný čas jste měli pár hodin večer o ohně, kde jste si povyprávěli příběhy. Dnes zažíváme devalvaci slov, a nakonec – možná z pudu sebezáchovy – čelíme nezájmu o to, co je řečeno. Přesto i v záplavě informací si pamatujeme konkrétní slova a věty. Jak je to možné? Proč všichni známe výroky: „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“, či „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.“, či „Je dokonáno!“? Některá slova totiž doslova tvořily dějiny, a my je známe proto, že je řekla klíčová dějinná postava v klíčovém okamžiku dějin. Samozřejmě si pamatujeme také výroky, které se ukázaly neplatnými. Legračně například působí výroky o počítačích z minulého století. Podívejme se na pár: „Nemyslím si, že by na světovém trhu byla poptávka po více než pěti počítačích.“ (Thomas J. Watson, IBM, rok 1946) „Počítače by v budoucnu mohly vážit i méně než 1,5 tuny.“ (Popular Mechanics, 1949) „Není žádný důvod, proč by lidé měli mít počítače doma.“ (Ken Olsen, 1977) „Nikdo nebude nikdy potřebovat více paměti než 640k RAM“ (Bill Gates, 1981) A teď? Máme počítače v kapse jako telefony...

Jenže, kromě Kristova „Je dokonáno!“ si aktéři těchto výroků neuvědomovali, že říkají něco tak historicky jedinečného, že i po generacích a staletích si je budou lidé pamatovat. To si těžko naplánujete. Prostě mluvíte, a někdy se trefíte. Co tím chci říct? Pokud nikdy nevíte, které vaše slovo se stane legendárním, pak na každém slově velmi záleží. Dobrá, možná, že neaspirujete na dějinné citáty, ale ruku na srdce, kolik z nás si pamatuje, co mu někdo řekl v dětství? Ať už něco velmi pozitivního nebo něco velmi negativního? Pamatujeme si, když nás někdo v konkrétní chvíli pochválil nebo nám poděkoval, pamatujeme si úplně stejně něčí kritiku nebo výsměch. Jak to, že se některá slova tak silně vryjí do paměti, že se do konce života vrací jako ozvěna? Slova těch, na kterých nám záleží, se stávají součástí naší identity. Nic je nedokáže vzít zpět. A negativní slova hrají v této paměti prim. Určitě jste to zažili: Dozvíme se, že někdo, koho jsme si vážili, o nás prohlásil věc, která nás zranila. Mohla to být lež, mohlo to být nedorozumění, mohla to být pravda. Jenže to, že dotyčný řekl tuto věc třetí osobě a ne nám, do našeho vztahu vrazilo klín. Co s tím uděláme?

Vítám vás u poslední části seriálu Stop! To tady neděláme!, ve kterém mluvíme o hodnotách, které se protiví kultuře naší církevní rodiny. Církev je rodina, a podobně jako fyzická rodina má svou kulturu, i místní komunita církve jako je Element má svou kulturu. Tato kultura může zahrnovat pozitivní rysy, které chceme podpořit, ale může také definovat negativní postoje, které doslova chceme ze sebe svléct, byť je okolní kultura považuje za normální. Zatím jsme se podívali na tři hodnoty, kterým chceme v rodině Elementu dát jasnou stopku! První byla předuchovnělost: tedy duchovní řeči, postoje, doktríny, chování, které jsou v rozporu s Ježíšovým příkladem a cílem evangelia, kterým je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Druhou byl rasismus: jedná se o víru, že rasa (barva kůže nebo etnicita) je určujícím prvkem lidského chování a schopností, a že rasové rozdíly produkují nadřazenost konkrétní rasy. Třetí byla manipulace, kdy se snažíme ovládat druhého člověka pomocí technik, a lidi jen používáme ke svým cílům. Manipulace ničí osobnost jednotlivců, ničí vztahy. Nikdo však nakonec nevyhraje, protože manipulativní člověk nakonec zničí sebe, protože kdo manipuluje, bude manipulován. Dnes se podíváme na poslední zápornou hodnotu, kterou není nic jiného než pomluvy. Podobně jako u ostatních hodnot, být proti pomluvám je docela být proti duchu naší doby, protože naše společnost je na pomlouvání docela závislá. Vždyť některé zprávy, některé časopisy, většinu internetu, a spoustu „kvalitního času s přáteli“ bychom si bez pomluv nedokázali představit! Nakonec ovšem, podobně jako u manipulace, nikdo s pomluvami nevyhraje. Kdo pomlouvá, bude pomluven – většinou těmi lidmi, kteří se s námi sdílí ty zásadní informace o dalších lidech. Proto je to téma důležité, a řekl bych, že pro všechny z nás zásadní.

Musím říct, že je to poměrně překvapivé, ale pokaždé, když jsem někomu říkal o naší touze potírat pomluvy, obvyklou reakcí je, že se to prý nedá. Všichni to prý dělají. Kromě toho, zdá se, že lidé nemají jasno v tom, co je a není pomluva. Myslí si, že říkají jen pravdu, dokonce maskují pomluvy předstíraným zájmem o druhého – dokonce i duchovním zájmem – výzvou k modlitbě například. Pomluva však není jen lživé osočení, ale postupně. Jsou situace, kdy ten, na kom nám záleží, dělá něco, říká něco, nebo má postoje, skrze které mu hrozí nebezpečí, nebo které nejsou správné. Ježíš nás v takové chvíli učí, že si máme s tím člověkem promluvit mezi čtyřma očima. Jinými slovy, máme druhého konfrontovat. Jenomže, konfrontace vede ke konfliktu, a konfliktu se mnoho z nás celkem přirozeně bojí a je nám nepříjemný. Bojíme se, že když řekneme pravdu, ztratíme vztah (je nutno říct, že se to někdy opravdu stává). Přesto je jen máloco tak důležité, jako mluvit pravdu. Není to ovšem jednoduché. Většinou uškodí, když řekneme, co máme na srdci bez ohledu na to, jak to říkáme. Apoštol Pavel proto popisuje v listu Efezským 4:15 princip:  Místo toho máme mluvit pravdu v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Láska s pravdou jdou rovšem uku v ruce, jak koneckonců tvrdí i Žalm 85:11: Láska a pravda se spolu setkají, spravedlnost a pokoj se políbí. Líbí se mi představa, že když mluvíme pravdu v lásce, výsledkem bude polibek spravedlnosti a pokoje!

Důležitost principu „pravdy v lásce“ vynikne hlavně ve srovnání s protějškem, tedy s tím, jak by vypadal život s pravdou, ale bez lásky. Pokud sdílíme pravdu bez lásky, ve většině případů se zvrtne do pomluv. Někdy si lidé myslí, že pomluva je pomluvou jen tehdy, když podává lživou informaci, ale pokud říkáme pravdivou informaci, pak je to v pořádku. Jenomže tak to není. Pomluva může být lživá a hodně zlá, s cílem ublížit a zničit. Pomluva ale může být také pravdivá a na první pohled nevinná. Problémem totiž je to, že „pravda“ je v tomto případě trochu relativní pojem. Něco se mi přece může zdát zcela jasné, ale jen do chvíle, než zjistím fakta, které postaví situaci do jiného světla.  Vezměte si třeba banální příklad: někdo se nám jen tak mezi řečí zmíní, že člověk XY nám závidí. Je to náš přítel, tak se jen zasmějeme a odpovíme, že to určitě tak není. Přesto se nám v hlavě usadil brouk, který způsobuje, že začínáme vidět našeho přítele XY s filtrem před očima: najednou jeho reakce vypadají závistivě, jeho slova zapadají do kontextu závisti, a dokonce jeho chování odpovídá jeho novému profilu v naší hlavě. Skutečností však je to, že dotyčný nám třeba vůbec nezávidí, ale jednou se před tím druhým člověkem zmínil, že by si taky přál jet na dovolenou, kam jsme jeli my. Mohl to říct přejícně, ale najednou ho vnímáme jinak. Pletli jsme se, přestože to vypadalo jako pravda. Pomluva může mít pravdivý základ, a přesto zůstává pomluvou. Pomluva totiž nakonec vždy vede k podezřívavosti, protože rozšiřujeme klevety, abychom byli zajímaví nebo nadřazení objektům naších slov.

Pomluvy se tak stávají pro vztah jedem, který na první pohled vypadá vábně, ale ničí lásku. Je to jako zákusek, který v žaludku zhořkne. Ne nadarmo píše autor Přísloví 18:8: Pomluvy se tváří jako pamlsky, hluboko do nitra ale padají. Pomluva vypadá vábně, senzačně, a třeba je i pravdivá, ale nadělá obří škodu ve vztahu. Pomluvy rozdělí přátelé, rodiny i církve. Samozřejmě, nejjednodušší je, když se naučíme pomlouvače s jeho pomluvami odmítat, ale často se bojíme jít do konfliktu a napomínat někoho, když si říkáme, že co kdyby na tom bylo něco pravdy, že? Proto nás Ježíš učí, že jako první krok máme jít a mluvit mezi čtyřma očima. Ne si nejdříve postěžovat všem okolo, a teprve pak se snažit konflikt řešit. Proto se můžeš zeptat: „Už jsi o tom mluvil s dotyčnou osobou? A kdy s ní budeš mluvit?“ Je to takový test na pomluvy: Chci, aby se to objekt mého vyprávění dozvěděl? Jedna z nejúžasnějších strategii proti pomluvám se mi osvědčilo to, že to prostě řeknu dál. Vysvětlím to. Když za mnou přijde člověk (říkejme mu „zpravodaj“) s tím, že někdo něco udělal nebo řekl, při nejbližším rozhovoru s dotyčnou osobou (někdy dokonce ihned dotyčnému telefonuji  - přímo před zpravodajem) řeknu: „Byl za mnou ten a ten a říkal mi o tobě to a to. Je to tak?“ Samozřejmě, zpravodaj je naštvaný, protože nechtěl konfrontaci, a já jsem ho do té konfrontace vlastně dostal. Pomluvy jsou rakovina vztahu. Koneckonců, Přísloví 10:18: Kdo skrývá nenávist, je lhář, kdo šíří pomluvy, je hňup. A já nechci, aby kdokoliv, kdo tuto církev považuje za svůj duchovní domov, byl hňup. Proto nedáváme pomluvám žádné místo.

Takže, jak můžeme milovat s pravdou? Jak se můžeme naučit říkat pravdu v lásce? Začněme s tím, že si najdeme ke konfrontaci správné místo a čas. Se stresem a tlakem roste také pravděpodobnost toho, že se druhý bude defenzívně bránit. Začni tedy s pokorou a péčí. Proč bychom měli konfrontovat někoho, na kom nám záleží? Nejlepším motivem je samozřejmě to, že chceš pro druhého to nejlepší. To znamená, že mu přeješ upřímně úspěch v životě ve všech oblastech, v rodině, ve vztazích, v práci, v duchovním hledání. Chceš, aby řešili své problémy. Přeješ jim dobrý život, s láskou a zodpovědností. Zkrátka, chceš pro ně totéž, co bys chtěl pro sebe. Což není jednoduché, pokud mě ten druhý žere! A právě proto se musíme naučit si dávat pozor na své motivy, aby byly v pořádku. Zejména si musíme dát pozor tři věci: touhu se mstít, chtít se jen uvolnit, a snahu kontrolovat. 

Pomsta působí, že chceme vrátit druhému zranění, pokud zranil on nás. Chceme, aby prožil utrpení, kterým jsme museli projít i my. Chceme jej potrestat. Uvolnění: někdy jsme plní emocí a nemáme se jich jak zbavit, tak na něho vyklopíme vše, co je v nás, abychom si ulevili. Kontrola: láska říká pravdu, ale láska také chrání svobodu. Tato svoboda zahrnuje svobodu reagovat na naši konfrontaci nebo ji ignorovat. Druhý člověk má možnost volby a ty bys měl stát na straně jeho volby dokonce i tehdy, pokud se rozhodne proti tobě. Pokud totiž ukazuješ někomu na nutnost změny, ale zároveň mu dáváš najevo, že pokud neudělá, co si přeješ, že je špatný člověk; pak jsi opustil lásku. Pokud máš tyto negativní motivy, pak jsi znegoval hodnotu pravdivého sdělení, které jsi pro druhého měl. Lidé vnímají naše motivy, a ty křičí hlasitěji než tvá slova. Nedělej tu chybu, že si řekneš: „Ale stejně jsem měl pravdu.“ Dokonce si ani nemysli, že lidé ti musí být vděční za pravdu, kterou jim říkáš, nebo že se jim musí líbit, co říkáš. Je to samozřejmě jednodušší, pokud jsou vděční, ale pokud potřebuji pomoct, pak jim někdo to musí říct. V lásce. Ale nikdy, nikdy nepomlouvej! Proto to i dnes odpískám: STOP pomluvám! To tady neděláme!