Ježíšova identita je klíčová pro každého z nás na cestě
víry. Pokud bych Ježíše měl jen za dobrého
člověka nebo morální autoritu, mohl bych být inspirován jeho životem a
slovy podobně jako jsem inspirován zajímavými postavami historie od
náboženských postav, umělců nebo třeba i sportovců. Nedávno jsem například četl
životopis proslulého běžce Emila Zátopka a jeho příběh mě velmi inspiroval.
Jenže, pokud Ježíš spadá do kategorie inspirativních osob, které třeba navíc tragicky
zemřely, pak jsem, slovy apoštola Pavla, stále
mrtev ve svých hříších. Jen Bůh totiž může odpouštět hříchy. Celý
křesťanský příběh o Ježíšově smrti za mé hříchy jako finální oběť jednou
provždy by měl velké trhliny. Měl bych naději jen pro tento svět, ale pak by mě
čekala jen nicota. Pokud by naproti tomu Ježíš byl nějaké Boží zjevení – něco jako mimozemská návštěva, pak nám doopravdy
nemůže rozumět a jeho chování na zemi nedává moc smysl. Pokud jediným důvodem
jeho příchodu na zem bylo zemřít za naše hříchy, mohl to udělat klidně někde
v ústraní a především, nemusel vůbec dělat to, co evangelia popisují, že
dělal. Proč uzdravoval? Proč vyháněl démony? Proč krmil hladové? Proč křísil
mrtvé? Proč kázal mnohem silnější výroky hraničící s megalomanii a
nezůstal jen u etických principů pro život? Proč někdy dokonce svými výroky
odrazoval své následovníky? Proč Ježíš dělal to, co dělal? Bylo
důležité, co dělal mezi Vánocemi a Velikonocemi?
Odpověď na Ježíšovu identitu
je klíčová, protože odpověď mění naší minulost tím, že odpouští naše
hříchy. Mění také naši budoucnost, protože Ježíš slibuje
věčnost na proměněném světě s naději, která se zhmotní do skutečnosti.
Ježíš také mění naší přítomnost, a o ni především budu dnes psát. Máme tu poněkud ironickou situaci: Zeptáte-li se běžného
aktivního a praktikujícího křesťana ohledně svého očekávání a víry, dozvíte se,
že důvěřujeme Ježíši, že nám odpustil hříchy a vyřešil tak naší minulost. Dozvíte se také, že důvěřujeme
Ježíši ohledně své budoucnosti,
zkrátka, že nás vezme do nebe (a to i v situaci, že je toto vyjádření
zkratkovité a většina křesťanů nemá jasnou představu, co a jak to znamená).
S přítomností ovšem máme mnohem
větší problém. Důvěřujeme Bohu v dnešním dni? Důvěřujeme mu ve všech
oblastech života? To je mnohem těžší, žijeme totiž v přítomnosti. Minulost
nám připadá vzdálená a budoucnost moc dopředu neřešíme. Žijeme však nyní. A tak
se dostáváme do paradoxní situace: Jsme schopni důvěřovat Bohu ohledně
minulosti a budoucnosti, ale myslíme si, že v současnosti si musíme pomoci
sami, kdo ví, jestli by to Bůh udělal? Krásně to jde vidět na tom, jak moc se
strachujeme o jistoty dnešního a zítřejšího dne. Možná právě proto, že
nechápeme
Ježíšovu identitu pro dnešní svět. Tento problém není nijak nový. Když
se podíváme na Ježíšův příběh, skutečně se zdá, že jeho příchod na svět (který
si připomínáme ve Vánočním příběhu) a vyvrcholení jeho života ve smrti a
zmrtvýchvstání (což si právě připomínáme ve Velikonočním příběhu), byly dva
natolik zásadní vrcholy, že vše ostatní je jen omáčka okolo. Nejvíce sporů
první církev řešila právě ohledně Ježíšovy přirozenosti (Bůh a člověk zároveň –
inkarnace – Bůh přichází v lidském těle na svět), a ohledně významu jeho
smrti a vzkříšení. Vůbec ale neřešila příběh evangelia uprostřed. Nebyl totiž
kontroverzní. První generace křesťanů totiž obsahovala lidi, kteří Ježíše
zažila přímo a viděla jeho chování a jednání - neměli o tom spory. Později církev své spory řešila pomoci
kréda, kde se zaměřovala na začátek a konec příběhu, kde z Ježíšova
narození skočíme rovnýma nohama až k Pilátovi pod kříž, jakoby se prostředek
evangelií nestal. Jenže prostředek Ježíšova příběhu má důležitý význam pro naši
současnost a pro naši víru v dnešním dni.
Podívejte se na Apoštolské a Nicejské vyznání, respektive na jejich číst - na okamžitý přechod mezi Ježíšovým příchodem a odchodem - zcela tam chybí prostředek příběhu! Apoštolské začíná takto: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše
Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil
se z Marie Panny, trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben
jest... Vidíte? Jen Vánoce a Velikonoce. Kde je zbytek roku? A co Nicejské vyznání? Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce, Stvořitele všeho viditelného
i neviditelného. A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce, to jest z podstaty Otce, Boha z Boha, Světlo ze Světla, pravého Boha z
pravého Boha, zrozeného,
ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož vše vzniklo - to, co je na nebi, i to, co je na zemi -, který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil
a vtělil se, stal se
člověkem, trpěl a třetího dne vstal (z mrtvých), vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i
mrtvé. Stejná věc. Z příchodu na zem (Vánoce) rovnou do Velikonočního příběhu, jakoby celá Ježíšova pozemská služba nebyla významná a vlastně jsme se ji zabývali jen jako předehrou kříže. Není to jeden z důvodů, proč se tak soustřeďujeme na minulost a budoucnost a uniká nám síla a autorita Ježíše v dnešním dni?
Před chvíli jsem psal, že se
hodně strachujeme o jistoty dnešního a zítřejšího dne, protože nechápeme, kým
je Ježíš pro nás dnes. Ježíš totiž své následovníky vedl k tomu, aby se
nestrachovali o zítřek, ale starali se o Boží království, protože tehdy jim
bude přidáno vše, co potřebují pro den, ve kterém žijí. Matouš 6:31-33 Nemějte
tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?‘
Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno
potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše
vám bude přidáno. Co to znamená
„hledejte nejprve Boží království“? Proč Ježíš tolik mluvil o Božím království? Často někdo vykládá tyto slova jako "služba Bohu" nebo "touha ponebi", ale ani o jednom tam Ježíš nemluví. Mluví o království. Co je ale vůbec království? To není automaticky jasné. Kdo z vás byl v nějakém království? Před léty jsem mluvil na téma království a zeptal jsem se přesně tuto otázku.
Přitom se koukám, že ruku nezvedají ani někteří naši mezinárodní členové
původem z Norska – přitom to je také království. To mě trochu rozesmálo,
ale zároveň přesvědčilo, že dnes už nechápeme základní smysl království – má
totiž krále. To
je strašně důležitá vlastnost: království
má krále, ne demokracii. Známe různé typy vlády, nejčastěji demokratickou
vládu lidu, ať už zastupitelskou nebo přímou demokracii. Pak tu máme různé
totalitní systémy vlády, a pak nám zbývají nějaké ty monarchie: monarchie
s demokraticky zvolenou vládou (kde monarcha je více ceremoniální
osobností), nebo absolutní monarchie, kde král doopravdy vládne. Takových dnes
moc není, máme za to, že král, který se vzdává království, je osvícený
monarcha, kdežto ten, kdo na království trvá je zpátečnický. Proto nám naše evropská království vlastně nepřijdou jiná, než republika.
To na
vysvětlenou, proč nechápeme, nebo nemáme konkrétní asociace s tím, že
Ježíš je králem, a že z toho vyplývá, že vládne. Že má právo na všechno,
co jsme a co máme. Král není politik,
nemůžeme si ho zvolit, neovlivňuje jej veřejné mínění, neohlíží se na touhy
většiny společnosti. Král je vládce a má
právo se rozhodovat podle toho, co sám považuje za správné. Uprostřed evangelijního příběhu se dočteme, že
Ježíš je král, který přišel vyhlásit své království – jeho skutky na světě jsou
průvodním jevem tohoto nového království:
Uzdravení nebo osvobození je průvodním jevem nové reality – Ježíš je král,
který se vrátil ke svému lidu, a který do svého lidu zahrnul i „cizince a
přistěhovalce“, tedy ty, kteří byli „daleko od Izraele a neměli podíl na
smlouvách a zaslíbeních“. Ježíšovy zázraky tedy nebyly jen důkazem jeho
božského původu, byly průvodním jevem nového království, do kterého Bůh zve
díky své lásce a milosti kohokoliv. Jeho království je nový projekt, který jde
za hranici osobního spasení a odpuštění hříchů, jde až k totální proměně
světa, a protože Ježíšovo království nemá původ v tomto světě, dostává se
s tímto světem do nevyhnutelné kolize. Evangelia zachycují moment této
kolize, když o Velikonočním víkendu stojí Ježíš před Pilátem, který jako
místodržící zastupuje císaře a jeho vládu. Jejich rozhovor se točí okolo
Ježíšova nároku na vládu a povahu jeho království.
Jan 18:33-36 Pilát
se vrátil do paláce a zavolal si Ježíše. „Tak ty jsi židovský král?“ zeptal se
ho. Ježíš
odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli?“ „Jsem snad Žid?“ řekl Pilát. „Tvůj
národ a vrchní kněží mi tě vydali. Co jsi udělal?“ „Mé království není z tohoto
světa,“ odpověděl Ježíš. „Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji
služebníci by bojovali, abych nebyl vydán židovským vůdcům. Mé království ale
není odsud.“ Ježíš
vysvětluje, že jeho království je jiné, než království světa. Kdyby jeho
království mělo původ v tomto světě, Ježíšovi následovníci by šli do
zbraně. Mezi císařovým a Ježíšovým královstvím nemůže být větší kontrast! Cézar
vládne díky boji. V Ježíšově království Bůh vládne díky moci pravdy.
Jan
18:37-38 „Takže jsi král?“ zeptal se ho Pilát. „Sám říkáš, že jsem král,“
odpověděl Ježíš. „Narodil jsem se a přišel jsem na svět, abych vydal svědectví
pravdě. Každý, kdo patří pravdě, mě poslouchá.“ „Co je pravda?“ odtušil Pilát. Následně nechá Ježíše zbičovat, jeho vojáci ho
oblečou do rádoby královského roucha, nasadí mu korunu z trní a vysmívají
se mu. Pilát ještě několikrát zkusí Ježíše osvobodit, ale konflikt se
vyostřuje, Židovští vůdcové začínají vyhrožovat Pilátovi a zpochybňují jeho
loajalitu vůči císaři. V mrazivé ironii, která připomíná touhu jejich předků
„být jako jiné národy“ a mít svého krále, chtějí být součástí Cézarova
království více než Božího království. Jan 19:15 „Mám
ukřižovat vašeho krále?“ ptal se Pilát. „Nemáme krále kromě císaře!“ odpověděli
vrchní kněží. Ježíš tak jde na kříž s nápisem, kterým Římané často
dávali najevo zločiny, kterých se odsouzený dopustil. Jan 19:19-22 Pilát dal napsat a připevnit na kříž nápis
tohoto znění: JEŽÍŠ NAZARETSKÝ,
ŽIDOVSKÝ KRÁL. (...) Židovští vrchní
kněží Pilátovi namítali: „Nepiš ‚Židovský král‘, ale ‚Tento říkal: Jsem
židovský král.‘“„Co jsem napsal, to jsem napsal,“ odpověděl Pilát.
Z Janova pohledu Pilát napsal víc,
než si sám uvědomil. Ježíš je korunován jako král Židů a od teď je také
korunován jako král celého světa. A tak Ježíšovo království ironicky vládne
díky kříži. V žalmech popisuje autor, jak králové světa povstali, a strojí spiknutí proti Hospodinu a jeho Pomazanému. Boží odpověď? Žalm 2:6: Já sám jsem ustanovil svého krále na Sionu – své svaté hoře! Už to ovšem není starověká Chrámová hora, ale
Golgota, škaredý pahorek o malý kousek dál západním směrem. Kříž dělá
z Golgoty novou svatou horu, kde byl král Izraele uveden na svůj trůn
vlády s nápisem „Král Židů“ nad svou hlavou, a kde mu byly dány národy
jako dědictví.
Evangelisté nepovažují kříž
za porážku, ale za překvapivé Boží vítězství. Pointa Ježíšova vzkříšení spočívá
v tom, že je to okamžitý výsledek tohoto vítězství. Hřích byl poražen.
Žalobce nemá, co by dodal. Stvořitel započal nové stvoření. Ježíš je počátek
nové lidské rasy – je to doslova nový Adam, který svůj lid dovede do obnovené
zahrady nebeského Jeruzaléma. Bez kříže zůstávají satanské mocnosti na svém
místě. Křížem je však Ježíš korunován za krále, kterému je dána veškerá
autorita na nebi i na zemi. Proto nás posílá
na misi prosvětlit tento temný svět až do jeho příchodu, ve kterém smíří
všechno se sebou a promění temný svět k původní verzi dokonalého stvoření.
Když se Ježíš loučí se svými
učedníky, říká jim (Matouš 28:18-20): „Je
mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte. Získávejte učedníky ze
všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je
zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny
až do skonání světa.“
Kříž a vzkříšení bylo zásadním zlomem, kdy Ježíšovo
království bylo plně ustanoveno a Ježíš díky tomu vládne v našem životě
s plnou autoritou – je s námi každý den a díky tomu můžeme dělat
k čemukoliv nás povolá. Nemusíme se bát, strachovat, a mít starosti. Ježíš
jako král vládne! Díky
kříži nám dává také autoritu vypořádat se s démony – těmi vnějšími
satanovými služebníky, ale také s těmi vnitřními démony naších životů.
Trapič už nemá autoritu, tu máme skrze Krista my. Díky tomu mu už nedáváme
místo, vzpíráme se mu a přibližujeme se k Bohu, který se následně
přibližuje k nám. Díky tomu prožíváme skutečné osvobození ve svém životě!
Příští týden začínáme v Elementu novou sérii Detox,
ve které budeme mluvit o tom, co to znamená chodit ve svobodě, a co to znamená
zbavit se svých okovů díky tomu, že Ježíš je králem s autoritou a chce
vládnout také ve tvém životě skrze svobodu a radikální lásku.
Žádné komentáře:
Okomentovat