Spasitel Bůh Král

Události Ježíšovy smrti a vzkříšení nás nutí k zodpovězení otázky: Kým Ježíš doopravdy byl? Pokud Ježíš skutečně je tím, za koho se prohlašoval, a jak ho později první následovníci uctívali, pak to má dalekosáhlé důsledky pro tvůj život, tvé rozhodnutí, tvou morálku, tvou rodinu, dokonce to ovlivňuje každou oblast tvého života. Pokud by ovšem Ježíš nebyl tím, za koho se prohlašoval a jak ho chápali jeho první následovníci, pak nic z toho, co křesťané říkají, nedává smysl. Samozřejmě, Ježíš řekl mnoho opravdu skvělých a moudrých věcí, které nám mohou pomoci v životě. Dokonce se dá říct, že když se budeme řídit jeho učením, budeme mít lepší život a budeme lepší ve svém životě. Můžeme se rozhodnout Ježíše následovat i tehdy, když si nejsme jistí jeho identitou – podobně ani první následovníci si nebyli od prvního dne jistí, co si vlastně o Ježíši mají myslet. Můžeme se rozhodnout následovat, i když nerozumíme – a můžeme být maximálně obohaceni hloubkou a moudrostí Ježíšova života. I tak dlužíme sami sobě odpověď na tuto důležitou otázku.

Evangelia zachycují Ježíšovo chování a výroky, které pro jeho posluchače - pravověrné Židy - zněly hereticky. Vždyť o sobě prohlašoval, že on a Bůh jsou jedno; kdo viděl ho, viděl Boha; tvrdil, že nemá hřích a zato má autoritu hříchy u jiných odpouštět; přijímal uctívání směřující na jeho osobu; měnil význam jejich Písma, když se stavěl do centra příběhu Bible; tvrdil, že bude soudit svět. To je důvod, proč nám Ježíš nedovolí ho považovat za „velkého učitele“. Příkop mezi hloubkou jeho morálního učení a megalomanii jeho teologických tvrzení o sobě, je tak hluboký, že nemůže být uspokojivě vysvětlen, pokud by Ježíš nebyl Božím Synem. Tím vším se totiž ztotožňoval se samotným Bohem. Židé to chápali přesně a několikrát se kvůli tomu Ježíše pokusili zabít. Ježíšovi učedníci tomu, zdá se, sami úplně nerozuměli. Na jedné straně viděli Ježíše, jak dělá úžasné věci (třeba když přikazuje přírodě a tiší bouři), což je nutně vedlo k otázce: “Kdo je ten muž?”, na druhé straně sami nechápali povahu Ježíšovy identity (Učedníci na cestě do Emauz: „Mysleli jsme si, že je to prorok mocný ve skutcích i slovu.“). Začínali chápat, že Ježíš je více než jen obyčejný člověk, ale po jeho smrti jim připadalo, že si to jen namlouvali a vše je ztraceno. Dokonce se (alespoň někteří) vrátili ke svému původnímu životu. Když se ovšem setkali se vzkříšeným Kristem, najednou jim to dalo vše začalo dávat smysl. Ježíš se pro ně stal základem jejich víry, jejich mysl se otevřela (Lukáš popisuje, že po vzkříšení doslova otevřel jejich mysl: 24:44-45 Potom jim řekl: „Právě o tomto jsem mluvil, dokud jsem ještě byl s vámi: Musí se naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby porozuměli Písmům.) Najednou dokázali porozumět všemu v Písmu - zjistili, že to bylo všechno skutečně o Ježíši. A kromě toho byli naplněni Duchem svatým, což tvořilo další střípek do chápání toho, co se stalo.

Vidíme velký rozdíl v jejich chování. Ježíšovi původní následovníci byli zbožnými Židy, kteří celý život věřili ve velmi přísný monoteismus, potvrzenovaný pomocí šémy - jejich základní vyznání (Deuteronomium 6:4 Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný!). Najednou však titíž lidé uctívají a věří v Ježíše jako Boha. Dokonce chápou, že Duch svatý má vlastnosti Boha, a že žije v nich - oni se tak stávají chrámem, místem, kde Bůh přebývá. To je vedlo k tomu, že explicitně odmítají židovský chrám (Štěpán a jeho řeč ve Skutcích 7:48: Nejvyšší ale nebydlí v chrámech udělaných rukama. Pavel později opakuje tuto myšlenku ve stínu chrámu v Aténách a odmítá tak celý panteon bohů), což jednoznačně vydělovalo Ježíšovy následovníky z vlastního lidu. Už nebyli správní občané, věřili nebezpečné herezi. Není divu, že pronásledování už klepalo na dveře. Pro Židy se stali heretiky, protože jejich koncept Boha se lišil - stále věřili, že je to jeden Bůh, ale nějakým zvláštním způsobem existuje ve třech osobách - najednou jim dávalo smysl, proč v básni o stvoření mluví Bůh v množném čísle (Genesis 1:26 Tehdy Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby!). Pro Řeky a Římany se naopak stali ateisty - odmítali polyteismus s množstvím bohů, které začali považovat jen za prázdné modly, skrze které tak maximálně působí ďábel a démoni. Každopádně, obě strany poselství o Ježíši považovali za bláznovství, úchylku. Paradox.

Chování těchto Ježíšových lidí bylo na první pohled docela matoucí. Věděli, že Ježíš byl člověk (byli s ním, viděli v různých situacích jeho únavu, smutek, radost, frustrace), a přitom jej začali uctívat jako Boha. Nechodili ho uctívat do chrámu, protože věřili, že ve svém Duchu je Ježíš neviditelně přítomen jejich shromáždění v jeho jménu kdekoliv jsou – přesně, jak to předpovídal. Přestali nosit oběti za své hříchy, protože začali tvrdit, že Ježíš jednou provždy se stal obětí za jejich hříchy. Přitom moc dobře věděli, že pouze Bůh může odpustit hříchy. První křesťané stáli tváří v tvář velkému paradoxu: Ježíše, kterého znali jako člověka, uctívali jako Boha. Navíc, mění to celý koncept Boha, jak v něho věřili. Bůh, o kterém celý život věřili a vyznávali, že je jeden, byl najednou ve třech vzájemně odlišných osobách, které (třeba při Ježíšově křtu) vystupují všechny najednou. Jeden Bůh a tři zároveň? To není nic jiného, než další (už druhý) velký paradox.

Kritici křesťanství si myslí, že když někdo označí nějakou věroučnou věc za paradox, jen tím přiznává, že jeho doktrína nedává smysl - že je prostě bláznivá. Přesto se zdá, že právě tohle prvním křesťanům vůbec nevadí. Ve svém evangeliu hned na začátku Jan popisuje Ježíše jako Slovo, které bylo před stvořením jako Bůh, a které se stalo člověkem. Jan 1:1-3 a 14 Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. …To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan tady jasně označuje Ježíše za někoho, kdo existuje před svým narozením. Dává mu pozici Stvořitele, protože skrze něj všechno povstalo. Explicitně tady říká, že to Slovo bylo Bohem. A přesto o pár veršů později říká, že tento Bůh - toto Slovo, se stalo tělem a žilo mezi námi. Přivítejte paradox. Totéž se dočteme dalších listech, třeba v 1. dopisu Janově. Prvním křesťanům bylo jasné, že jejich koncept Boha jako Trojice a Ježíše jako Boha a člověka zároveň skutečně musí jejím spoluobčanům připadat jako bláznovství. Pavel o tom koneckonců píše v listu Římanům. Přesto tomu věřili, a přesto tohoto Ježíše uctívali jako Boha, což kromě jejich vlastních spisů (biblických i mimobiblických) dosvědčují i historické spisy jejich nepřátel jinověrců.

Bylo ovšem jasné, že jak šel čas, církev nevyhnutelně začne přemýšlet o povaze této jednoty v Trojici. Co to vlastně znamená? A co to znamená, že Ježíš byl Bohem a člověkem zároveň? Kdy se choval jako Bůh a kdy se choval jako člověk? Někteří si myslí, že když dělal zázraky, dělal to jako Bůh. Bible ovšem, dokonce i Starý Zákon, popisuje proroky a další lidi, kteří dokázali dělat zázraky - přesto je jako bohy neuctívali. A když ano (v případě Pavla a Barnabáše), tito to hned odmítali jako zcela neopodstatněné. Na rozdíl od Ježíše, který chválu a uctívání neodmítal, ale dokonce ještě povzbuzoval. Ne, podle prvních křesťanů dělal Ježíš zázraky jako člověk plný Ducha svatého. Naopak, někteří si myslí, že jako člověk Ježíš zemřel na kříži. Ale jen Bůh mohl odpustit hříchy, v tom byla Ježíšova smrt zcela jiná než tisíce jiných ukřižovaných.

V historii se tedy dočteme o různých pokusech skloubit tento paradox. Někteří začali věřit, že Ježíš byl jen člověk a ne Bůh - po jeho vzkříšení mu Bůh dal nebo propůjčil božský status. Jiní začali věřit, že Ježíš byl jen Bůh, ale nikdy se nestal opravdovým člověkem - tedy to tady jen tak trochu předstíral. Další začali věřit, že Bůh je jen jeden, takže se zjevuje pokaždé jinak - někdy jako Otec, jindy jako Syn, a někdy jako Duch. Další pak Ježíše označili jen za nějakého anděla, a Ducha svatého za sílu - něco jako elektřinu - skrze kterou Bůh pracuje. Bylo jasné, že v napěti paradoxu je těžké žít. Proto se po sérii setkání církevní představitelé sešli, aby pomoci kréda (konkrétních teologických termínů) vyjádřili to, čemu na základě praxe uctívání v církvích, které byly založeny očitými svědky Ježíšova vzkříšení, a na základě toho, co potvrzovaly zprávy o Ježíši v evangeliu a epištolách, věřili o povaze Ježíše jako Boha. Chtěli jim jasně vyjádřit, že Ježíš pro ně je více než jen Mesiáš, na kterého čekali Židé, a kterého si představovali jako politického nebo náboženského nebo vojenského lídra podobného Mojžíšovi, který vysvobodí Izrael z okupace Římany. Chtěli tím jasně vyjádřit, že považují Ježíše za Boha a proto za Pána, který je roven Bohu, je jeho součástí. A zároveň tento 100% dokonale božský Bůh se stal 100% dokonale lidským člověkem. Paradox Ježíšovy identity tak je otázkou víry. Uctíváme Boha, který je zároveň člověkem. Uctíváme Boha, který je jeden a přesto ve třech osobách najednou - jako Otec, jako Syn a jako Duch svatý. 

Není divu, že mnohým pozorovatelům přišla křesťanská víra jako čiré bláznovství. Možná někomu přijde i dnes jako bláznovství. Je tady ovšem jedna věc, která církev proměnila a udržela s tímto bláznivým poselstvím. Krátce po událostech Velikonoc Ježíšovi lidé zažili další neuvěřitelnou věc - byli naplnění Duchem svatým. Do té doby Bůh byl někým “tam”, koho ctili. Najednou se ovšem tento Bůh rozhodl přebývat s nimi, doslova v nich. To byl velký předěl - stali se lidmi Ducha, s trvalou Boží přítomností, imitující skutky Krista ve svém životě, kdekoliv byli. Což ovšem postavilo celou otázku Kristovy identity do dalšího světla: Proč Ježíš dělal to, co dělal? Bylo důležité, co dělal mezi Vánocemi a Velikonocemi? Jinými slovy, je-li Ježíš nejen Spasitelem, je-li jeho „Boží“ přítomnost s námi neustále, co to pro nás znamená? Co znamená, že je také naším Pánem? A proč je označován za Krále? O tom zase příště.