úterý 28. listopadu 2017

Série o ničem | Nic není nemožné

V tomto seriálu přednášek se společně díváme na důležitá a mocná slova nic nebo ne. Kdykoliv říkáš něčemu ne, říkáš něčemu jinému ano a kdykoliv říkáš něčemu ano, říkáš něčemu ne. Podobně to platí u slov nic a všechno. Kdykoliv někde máš jedno velké nic, máš jinde všechno, a kdykoliv máš někde všechno, jinde nemáš ani to nic. Princip zůstává stejný: Díky NIC na jedné straně máme VŠECHNO na druhé straně. V sérii spolu prodiskutujeme řadu veršů o ničem a o tom, co se z nich můžeme naučit a jak nám mohou pomoci v životě. Překvapivě je v Bibli celá řada veršů o ničem a úžasnou hloubkou o bohatství na druhé straně. Minule jsme probrali Žalm 23 s krásnou modlitbou krále Davida: Hospodin je můj pastýř, vážně mi nic nechybí. Celý Žalm pak popisoval, co to přesně znamená, že nám nic nechybí. Naučili jsme se, že i kdybychom procházeli stínem smrti, Bůh nám hlídá záda – pokud zůstává naším pastýřem. Pak je naše duše v pořádku a nic ji nechybí. Dnes se podíváme na další verš se slovem nic, tentokrát z evangelia Lukáše. Možná si pamatujete z předchozí série, že evangelium (slovo pochází z řečtiny) je v překladu dobrá zpráva, biblické evangelium je tedy dobrá zpráva o Ježíši. Evangelia (máme hned 4) jsou jak záznamem o Ježíšově životě, tak také svědectvím o jeho charakteru, o jeho působení a o jeho moci. A dnešní slovo je právě o jeho moci.

Dnešní verš zní: U Boha přece není nic nemožné. To je krásný slib. Svědčí o Boží všemohoucnosti – jinými slovy, že Bůh dokáže cokoliv. Zajímalo by mě, jestli byste uhodli, kdo tuto větu řekl. Je to v evangeliu a zní to jasně a kategoricky, takže to vypadá na Ježíše. Ale omyl. Ježíš to neřekl. Ne, že by neřekl něco podobného, jeho věta spíš zněla obráceně. Ve dvou následujících kapitolách evangelia Marka Ježíš nejprve napomíná otce zlým duchem posedlého syna, aby věřil, že mu Bůh dokáže pomoci (9:23): Pro věřícího je možné všechno. A o chvíli později při diskusi o tom, jak nesnadné je pro bohaté lidi vidět potřebu svého spasení a následném úděsu svých učedníků, kdo že tedy může být zachráněn, Ježíš říká (10:27): U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. U Boha je možné všechno. Ježíš tedy zcela jasně věřil stejnému principu, jako u naší dnešní věty: U Boha přece není nic nemožné. Nicméně, tuto větu nepronesl on. Zazněla o něm, a stala se určujícím posláním jeho života. Kdo ji pronesl? Podle evangelia Lukáše ji řekl anděl oznamující Marii poselství o tom, že porodí Mesiáše. Dovolte mi zde krátkou pauzu. Anděl? Oznamující poselství? Mesiáš? Copak to není pohádka?

Víte, krmíme děti pohádkami, ve kterých se stírá rozdíl mezi fikcí a skutečností. Vezměte si například Mikuláše, navštěvujícího rodiny spolu s čertem a andělem, aby ohodnotil chování malých dětí a dal jim podle toho dárek. Uhlí, když zlobí a něco sladkého, když jsou hodné. Pokud vám to rodiče dělali, možná si pamatujete na moment, kdy vám docvaklo, že to není reálné. Pro Ditu to bylo tehdy, když si všimla, že anděl má stejné boty jako její babička. Hm, tak tady něco nehraje! Už nikdy nebudu věřit, že Mikuláš, čert a anděl je reálný. Vždyť je to jen pohádka. Málokdo ale v naší kultuře ví, že Mikuláš byl opravdový. Byl to řecký biskup z Myry, který žil v letech 270-343, a který se proslavil tím, že dával dary potřebným tajně (například třem dcerám chudého muže, který si nemohl dovolit za své dcery zaplatit věno, což by vedlo nakonec k jejich neprovdání a pravděpodobně k nucené prostituci). Díky jeho modlitbám se také děly zázraky, což mu vyneslo přezdívku Divotvůrce. Tak se z reálného příběhu vyvinula pohádková postava Mikuláše, nebo Santa Klause. Když jako děti prokoukneme, že se za Mikuláše, anděla a čerta převlékají příbuzní, zničí to naší víru v reálnost těchto postav. Ale ve skutečnosti byl jejich příběh reálnější než se nám na první pohled zdálo. 

Stejně přistupujeme také k andělům. Podíváme se v kostele na sošky andělíčků, což jsou v barokní představě baculaté děti s křidélky – proto také svým dětem někdy říkáme, že je to celý andělíček. Úplně se tím stírá, jak reálně o andělech píší autoři Starého a Nového Zákona a jak často tam vystupují a hrají konkrétní důležitou roli. Díky historickému návyku dělat ze všeho pohádku, máme tendenci tyto zmínky přesunout do kategorie mýtů, bájí a pověstí. Andělé jsou ale reální. Jen to nejsou baculaté děti s křídly. Ve skutečnosti, když někdo viděl v biblických příbězích anděla, většinou padl hrůzou k zemi a se strachem se bál o svůj vlastní život. Byla to bytost nabitá světlem a mocí. (Když už jsme u toho, stejně tak ďábel není čertem. Není to chlupatá bytost s kopytem, ocasem, rohy a vyplazeným jazykem.) Zpátky ale k andělům. Co jsou zač? Stručně řečeno, andělé jsou Boží poslové. Autorka knihy Židům píše (1:14): Andělé jsou pouzí služebníci, duchové posílaní sloužit těm, jimž se má dostat spásy. Bible o andělech mluví více než dost: SZ více než 100x a NZ asi 160x. Je o nich zmínka v 34 knihách Bible. Ježíš o nich mnohokrát mluvil. Má jich být mnoho. Nespočet nebeského vojska (L 2:13), desetitisíce andělů (Žd 12:22), 12 legií andělů (Mt 26:53) a desetitisíce desetitisíců (Zj 5:11). Také mnoho významných křesťanů historie podává svědectví, že vidělo anděly. Například zakladatel Armády spásy William Booth. Andělé chránili misionáře a přinášeli poselství. Jsou to duchové, ale mohou se zjevovat lidem. Podle autorů Bible je jejich hlavním povahovým rysem to, že slouží Bohu: uctívají jej, chrání a vedou národy, oznamují soudy, oddělují spravedlivé od nespravedlivých, pomáhají na cestě spasení, vykonávají odpovědi na modlitby, pozorují a střeží nás. Jak jednou napsal Billy Graham: Andělé jsou tajní agenti na naší straně. Někdy lidé poznali okamžitě, že se jednalo o anděla, jindy se jim nejprve zdálo, jaká je to náhoda, že potkali tak „hodné“ lidi. Proto také autorka Židům nabádá k pohostinnosti (13:2 ČEP): S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Jak jistě vidíte, je to fascinující téma Bible, a historie je plná lidí, kteří měli takový nadpřirozený zážitek nebo nevysvětlitelné náhody v potížích…

Pojďme se ovšem podívat na kontext dnešní pasáže, kde zazněla naše věta: U Boha přece není nic nemožné. Celý příběh začíná u jisté ženy jménem Alžběta, která nemohla mít děti, ale Bůh pro ni udělal zázrak a ona otěhotněla. Syn, kterého porodila se stane proslulým prorokem Janem Křtitelem. Lukáš pak vypráví, že když byla v šestém měsíci, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef, jménem Marie. Lukáš 1:28-33 Když k ní přišel, řekl: „Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!“ Ta slova ji rozrušila. Co to bylo za pozdrav? přemýšlela. Anděl jí ale řekl: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce.“ 

Zkuste si představit, jaký šok to musel pro Marii být. Byla to velmi mladá dívka, pravděpodobně teenagerka, možná ji bylo tak patnáct let, která měla upřímnou víru v Boha. Byla zasnoubená Josefovi, který byl (jak bylo tehdy zvykem) pravděpodobně o dost starší. Sňatky byly většinou domluveny rodiči, když byla dívka ještě mladá a podle tehdejších poměrů od okamžiku zasnoubení nastalo jednoroční období, kdy se snoubencům sice říkalo manželé, ale dívka stále žila se svými rodiči. Toto jednoroční období mělo symbolizovat čistotu jejich slíbeného svazku: pokud by v té době porodila dítě, bylo jasné, že nezůstala pro svého manžela čistá, a kvůli nevěře by byl svazek rovnou anulován, dívka vystavěna posměchu a trestu, a muž byl terčem posměchu, že jeho vybraná žena byla dívka lehčích mravů. K Marii, k této upřímné dívce uprostřed tohoto čekacího období přichází anděl s oznámením, že ji dává skvělý dar: Má se radovat, protože si ji Bůh vybral, aby porodila Mesiáše, kterému dá jméno Ježíš, a který vykoupí lid z jejich hříchů. Skvělý dar. Jenže se nehodí, když jste zasnoubení s místním podnikatelem s nábytkem, a máte demonstrovat čistotu.

Marie se lekla, ale také začala přemýšlet, snaží se porozumět. Není hloupá, ví, jak se rodí děti. 34-37 „Jak se to stane?“ zeptala se Marie anděla. „Vždyť jsem ještě nepoznala muže.“ „Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího,“ odpověděl jí anděl. „To svaté dítě, které se narodí, proto bude nazýváno Syn Boží. A hle, tvá příbuzná Alžběta, o níž se říkalo, že je neplodná, i ona přes své stáří počala syna a je v šestém měsíci. U Boha přece není nic nemožné.“ Po andělově ujištění, že u Boha není nic nemožného pak prohlašuje 38 Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!“ Tehdy od ní anděl odešel. To jsou slova statečné ženy. Jen se zamysleme. Po selhání prvních lidí je celý svět ztemnělý a pod vládou smrti. Skoro to vypadá, jako by Bůh hledal způsob, jak by do tohoto temného světa znovu mohl vejít. Zaklepe u Marie, protože potřebuje lidskou svobodu. Nemůže člověka, kterého stvořil svobodným, a který svobodně jeho vládu odmítl, vykoupit bez jeho svobodného přitakání Boží vůli. Marie je statečná a přijímá dar, který si nevysnila: tento dar ale nakonec zachrání její vlastní život. Marie byla statečnou ženou, která se stala matkou pouhým přitakáním Boží vůli. Slovo do ní vstoupilo a stalo se plodným skrze její poslušnost. Jenže, pak je tu Josef. Umíte si představit, jak Mariin andělský příběh musel znít jeho uším? „Jo, jasně, navštívil tě anděl. A kde, že ses s ním potkala? Jo, jasně! V ložnici!“ Jen trochu si umíme představit, jakou hořkost musel cítit, jakou zradu od Marie. Musel si myslet, že jeho vyvolená mu byla nevěrná...

Josef ale Marii upřímně miluje a tak ji nechce vystavit veřejnému posměchu. Raději ji propustí potají. Jasně, zbožní Židé na Mesiáše čekají. Ale takhle si jeho příchod nepředstavovali. To je námitka, kterou slyším často: proč přišel Ježíš tak nenápadně a nepoznán? Vždyť, jak by měl Bůh přijít na tento svět? S fanfárami? V moci? Co možná nejveřejněji? Ve své nebeské slávě? A pak se i on setkává s andělem a chápe, že se tu odehrává něco, čemu nerozumí, ale protože je zbožný, přijímá dar, po kterém netoužil. Pověst o nemanželském dítěti se jich ale bude držet. Marie byla neuvěřitelně statečná žena a Josef byl neuvěřitelně statečný muž, kteří si ani neuměli představit, že přijetím daru, který nechtěli, jim tento dar zachrání život. Ta věta: U Boha přece není nic nemožné, se stane klíčovým směrem a povzbuzením pro ně a nakonec pro většinu z nás. V Ježíšově příběhu jsou dva momenty, kdy Bůh svým působením bezprostředně zasahuje do hmotného světa: narození z panny a zmrtvýchvstání, kdy Ježíšovo tělo nezůstalo v hrobě a nepodlehlo rozkladu. Oba momenty jsou pro moderního člověka skandální: podle něho může Bůh působit v myšlenkách a idejích, ale ne v hmotné rovině. To nás ruší, protože to tam nepatří. V hmotném světě si chceme žít po svém. Jenže o to jde: Pokud je Bůh Bohem, nepohybuje se jen ve světě myšlenek a idejí. Jde o otázku: Patří mu i hmota? Pokud totiž Bůh nemá moc nad hmotou, není opravdu Bohem. Ale on tuto moc má, a početím a vzkříšením Ježíše otevírá nové stvoření: Jako náš Stvořitel je i naším Vykupitelem a Zachráncem. A je zřejmé, že takový Bůh může udělat skutečně cokoliv.


I my máme chvíle, kdy víme, že po nás Bůh chce nějaké rozhodnutí, nějaký skutek víry, nějaký krok do neznáma, který vyžaduje statečnost. Není překvapivé, že nás v těchto chvílích napadá totéž, co Marii: „Jak by se to mohlo stát, když…“ Naše KDYŽ má mnoho variant a alternativ. Kéž je nám ovšem dnes povzbuzením, že u Boha přece není nic nemožné!

Tento díl Série o ničem si můžete poslechnout na našich podcastech zde 
http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.

Žádné komentáře:

Okomentovat