sobota 24. března 2018

FamilyFest18 | Manželský ring: Jazyky omluvy

Představte si, že žijete v dokonalém světě. Já vím. Zkuste si to alespoň na chvíli představit. Žijete v dokonalém světě. V tomto dokonalém světě žijí jen dokonalí lidé, a jak všichni víme: Dokonalí lidé nikdy nic nedělají špatně. A protože v dokonalém světě se neděje nic špatně a nikdo tam nedělá chyby, nikdy tam není co odpouštět. Co bychom taky chtěli odpouštět v dokonalém světě, že? A protože není co odpouštět, nikdy tam také není třeba žádná omluva. Je to krásný svět, tento dokonalý svět. Je tu jen drobný problém. Je to tady problém, že nežijeme v dokonalém světě. Vím, je to šok. Problém je, že nejenže nežijeme v dokonalém světě, ale náš svět nám spíš někdy připomíná boxerský ring, kde přežívají ti nejsilnější a nejchytřejší. Problém je též to, že i vztahy mezi lidmi (včetně manželství) nám připomínají ring.

Vítejte zpět v manželském ringu! Vítám vás u třetí části letošního FamilyFestu. Jak jste již postřehli, letošní rok probíráme téma konfliktů a usmiřování, což je téma nejen pro lidi v manželství, ale vlastně pro každého, kdo má s někým jakýkoliv vztah. Zatím jsme si pověděli něco málo o síle přátelství jako křehkému druhu lásky, která je nezbytná pro celoživotní vztah. Pro manželství to platí bezvýhradně. Přátelství je opravdovým trvalým základem dlouhodobého vztahu, a teprve na přátelství stavíme další důležité součástí manželství, včetně erotické lásky. A pak jsme si pověděli něco málo o férové bitce, což je něco použitelného pro každý vztah, který máme. V jádru jsem se snažil říct, že konflikt je zcela normální a očekávatelný, protože vyplývá z našich osobnostních rozdílů, které se někdy vzájemně kříží. Řešení na konflikt je zdravá konfrontace, která – pokud je vedená správně – přátelství upevní. Snaha vyhnout se konfrontaci neřeší konflikt, jen ho přesouvá do pasivně-agresivní roviny, což vztahu ubližuje. Na druhé straně ale konfrontace nemusí znamenat argumentační hádku, která je zbytečná a jen zřídkakdy řeší jádro sporu. Proto jsme se učili, co znamená férová bitka, jak se na ni připravit a na jaké rány pod pás si musíme dát pozor.

Dnes se podíváme na nejdůležitější vztahovou vlastnost, respektive její první část. Na odpouštění. V dokonalém světě by neexistovaly chyby, zranění, bolest a nebylo by tedy co odpouštět. Odpouštět ovšem potřebujeme právě proto, že nejsme dokonalí a nežijeme v dokonalém světě. Proč ale nejsme dokonalí? To je sama o sobě zajímavá otázka. Dnes je takový trend, že hledáme vnější faktory, které mohou za to, že nežijeme v dokonalém světě. Tyto faktory zahrnují třeba politiku, ekonomiku, sociální otázky, kulturu, a samozřejmě naše vztahy: naše rodiče, naše partnery, naše okolí. Jistě, všechny tyto záležitosti mohou mít (a mají) vliv na nedokonalost našeho světa, ale obávám se, že hlavním důvodem je spíše vnitřní faktor. To, co náboženství nazývá hřích. V biblickém pojetí je hřích minutí se cílem. Zahrnuje nenaplnění cíle, pro který jsme určeni, pro který žijeme. To minutí se ideálním (my bychom dodali také Božím) cílem se projeví různě v různých situacích. Ve vztazích se hřích projeví jako sobectví. Sobectví je hodně zvláštní, všimli jste si? Nikdo se nemusí sobectví učit, jde to zcela přirozeně. Kdyby ses takhle přirozeně učil cizí jazyk jako ti jde přirozeně sobectví, byl bys úplně jako rodilý mluvčí! Vztahové sobectví (tedy prosazování mé cesty) je příčinou většiny zničujících konfliktů, ne? Na konfliktech není nic divného, ale sobectví je podpaluje zničujícím plamenem, který narušuje a ničí vztahy.

V jakémkoliv vztahu, kde jsme spolu blíž a kde jsme spolu častěji, je odpouštění nezbytností (manželství, rodina, přátelé, práce). Zajímavé je, kde by to mělo být jednodušší, a kde složitější odpustit. Očekávali bychom, že nejhůř by to mělo jít v práci, protože tam zřídkakdy jsme s lidmi opravdoví přátelé nebo rodina. Poznáme to podle toho, že kromě výjimečných případů, jakmile změníme práci nebo se přestěhujeme, tyto vztahy postupně vyšumí do ztracena. Je tedy jasné, že díky chybějícímu pevnému základu by mělo být těžší odpustit někomu v práci. Je tomu ale právě naopak – právě vztahová vzdálenost nám umožňuje více věcí přejít nebo prostě bez ohlížení zpět ze vztahu odejít. Když ovšem naproti tomu odejdeme od rodiny nebo přátel, v životě nám navždy zůstane díra, kterou nikdo a nic nezacelí. Nejtěžší je odpuštění právě u rodiny a přátel, právě proto, že nám na nich záleží. Máloco má podobnou moc vztah zocelit a upevnit, jako je odpuštění. Odpuštění je nutné ve světě, kde žijí nedokonalí lidé, a díky kterým má sobectví tak velký vliv. Odpustíme-li, shodíme řetězy, které nás poutají k provinilci a osvobodíme svou budoucnost. Navíc je odpuštění klíčovou hodnotou i pro naše vlastní zdraví. Studie ukazují, že lidé, kteří odpouštějí, jsou zdravější, a žijí lepší život. Odpuštění pomáhá zvládat hněv, zlepšuje spánek, redukuje únavu, zlepšuje imunitu a posilňuje srdce. A udržuje vztahy silné.

Je ovšem potřeba (říkám to vždy, když s někým mluvím na toto téma), abychom se naučili rozlišovat mezi odpuštěním, smířením a obnovou důvěry. Je omyl, když někdo tvrdí, že se musíme tvářit, jakoby se nic nestalo. Odpuštění je naše vnitřní rozhodnutí, nezávislé na tom, zda si druhá strana uvědomuje své provinění nebo ne. Odehrává se v nitru odpouštějícího a na to nemá vliv, jestli si viník odpuštění zaslouží nebo ne. Smíření naproti tomu vyžaduje obnovu důvěry, což zpravidla vyžaduje hodně dlouhý čas a především chuť na obou stranách. Odpustit tedy můžeme i sami aniž by se nám ten druhý omluvil. Bude to důležité pro nás (a naše duševní i tělesné zdraví). Problém ovšem je, že to nepomůže vztahu! Aby odpuštění měli vliv na vztah (a vedlo ke smíření a obnově), musí mu předcházet omluva, protože jen ta dá odpuštění oboustrannou hodnotu a sílu. Je to trochu paradox: Odpustit můžeme jen tak, sami, je to naše rozhodnutí. Nevyžaduje to aktivní stranu provinilce. Nepotřebuje to omluvu. Ale aby se poté odpuštění projevilo ve vztahu a tento vztah posilnilo, obě strany musí být aktivní! Jedná s omluvou a druhá s odpuštěním. Pro ty z nás, kteří jsme křesťany je to vlastně odraz Ježíšova odpuštění – na kříži nás smířil s Bohem a odpustil naše hříchy. Aby však byl náš vztah s Bohem obnoven (a my toto smíření přijali), musíme být aktivní – omluvit se a přijmout dar odpuštění.

Problémem ovšem je, že požádat o omluvu pro některé lidí může být ohromně těžké. Proč vlastně? Někteří lidé se nechtějí omluvit, protože jim na vztahu již nezáleží (mají postoj „nestojí to za to“), jiní proto, že jsou přesvědčeni, že oni chybu neudělali, že to byla ta druhá strana, která to má špatně, která se minula cíle. A tak čekají a čekají. Ještě jiní se nechtějí omluvit proto, že mají nízké sebevědomí – třeba byli vychováni v tom, že omluva je známkou slabosti. Je ovšem známkou síly, když žijeme aktivně a ať už jsme ublížili nebo nám bylo ublíženo, děláme my ten první krok (přesně, jak nás Ježíš učí). Vždy jsme to my, kdo se může omluvit nebo ne. Když se ovšem neomluvíme, a budeme jen čekat na druhého, tak sice se můžeme rozhodnout odpustit, ale vztahu jako takovému to nepomůže. Ten vztah bude fungovat dál jen ve smíření a obnovený důvěrou. Ke smíření se nedostaneme nikdy bez omluvy. Druhý problém spočívá v tom, že podobně jako máme různé jazyky lásky, máme také různé jazyky pro omlouvání. Je pravděpodobné, že používáme všechny různé druhy omlouvání se, ale některé jsou pro nás natolik důležité, že pokud v omluvě směrované naším směrem chybí právě tato část, omluvu nepovažujeme za dokončenou. Omluva má různé formy, zde je jejich přehled tak, jak je zapsali Gary Chapman a Jennifer Thomasová ve své knize Když promiň nestačí:

První a základním jazykem omlouvání je: Vyjádření lítosti. Zahrnuje emocionální aspekt omluvy, ovšem vždy musí souhlasit naše slova lítosti s řečí našeho těla. Pokud řekneme: „Je mi to líto“ a tváříme se u toho, že vůbec, pak se nemůžeme divit, že omluva je nepřijatá. Navíc, je mnohem účinnější říct jasně a konkrétně, čeho je nám vlastně líto. Tím vyjádříme, že si uvědomujeme, co jsme udělali. (Někdy totiž je nám líto, že se na to přišlo, ne že jsme to udělali.) A snad ani nemusím říkat, že u slov lítosti nesmí zaznít doplňující a vysvětlující „ale“, které omluvu zcela maže. Nemůžeme ani čekat, že když vyjádříme lítost, je to jen cesta k přinucení druhého vyjádřit také lítost. Taková lítost je totiž jen skrývanou manipulací. 

Druhý jazyk je Převzetí zodpovědnosti. Taková omluva předpokládá, že přebíráme zodpovědnost za to, co jsme udělali. Jinými slovy, je to jasné vyjádření, že jsme udělali chybu. Přebíráme zodpovědnost, nejsme oběť. Přiznání viny je neskutečně obohacující v sobeckém světě, kde někteří lidé nikdy nikoho neslyší přiznat chybu. Berou to jako slabost, která narušuje vědomí jejich hodnoty. Pro některé lidi je ale nejdůležitější součástí omluvy uznání, že nějaké chování bylo špatné. 

Třetí druh omluvy je Odškodnění. Náhrada je především ujištěním, že na vztahu a lásce se nic nezměnilo. Někteří lidé potřebují slyšet nejen „Tohle jsem neměl dělat, byla to chyba“, ale také „Jak ti mohu dokázat, že tě mám stále stejně rád? Co pro tebe mohu udělat?“ Když se snažíme nahradit škodu jako projev lásky, je potřeba tak činit v souladu se způsobem, jak ten druhý vnímá lásku (to jsou ony jazyky lásky): Jako Slova ujištění: slova, kterými vyjadřujeme lásku pochvalou, Skutky služby: praktické a důsledné činy, Přijímání darů: dary, které si přejeme, a které jsme zjistili pečlivým pozorováním, Pozornost: soustředěné a plné věnování se druhému, a Fyzický kontakt: terapie objetím a emocionální síla doteku. 

Čtvrtý druh omluvy je Vyjádření touhy po změně. Je to význam křesťanského slova „pokání“ – lítost a ochota se změnit. Když vyjádříme ochotu se změnit, říkáme tím nejenom to, že si uvědomujeme, že současný směr byl chybný, ale také přejímáme zodpovědnost a nabízíme konkrétní plán, který brání opakování špatného jednání. Někteří lidé potřebuji slyšet právě to. Jen máloco je tak devastující pro omluvu jako vyjádření lítosti a následné opakování špatného chování. Je jasné, že změna trvá, ale jasně vyjádřená ochota se do ni pustit a konkrétní kroky k tomu jsou nezbytné. Po omluvě lidé obvykle nečekají dokonalost. Chtějí ale vidět snahu. 

Pátý jazyk je: Prosba o odpuštění. Pokud požádáte o odpuštění, klademe budoucnost vztahu do rukou toho, komu jsme ublížili. Víme, že může odpovědět ano nebo ne, a touto otázkou se vzdáváme nad vztahem kontroly. Budoucnost vztahu je v jeho rukou. Proto se tolik lidí bojí tuto otázku zeptat, ale ona má hluboký dopad. Můžeme zažít odmítnutí, což vždy bolí. Ale slyšet slova: „Odpouštím ti“ mohou být uzdravujícím procesem. Proto bychom nikdy neměli říct, když nás někdo žádá o odpuštění: „To nic, za to se neomlouvej.“ Požádat o odpuštění je důležité, darovat odpuštění je úžasné. Je to žádost o nový start.


Jak můžeme zjistit, který jazyk je náš preferovaný? Mohu se zeptat několik otázek: Co čekám, že řekne nebo udělá? Co mě na tom mrzí nejvíce? Jak se omlouvám já sám? Na závěr chci říct, že konflikty jsou normální a konfrontace je zdravá. Omluva však vztah posouvá k opravdovému cíli a je tudíž zcela nezbytná. Je to dodržení krásného verše od apoštola Pavla z dopisu Efeským 4:26 ČSP: Hněvejte se, a nehřešte; slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. To neznamená, že musíme vyřešit vše hned, ale nikdy bychom neměl čekat nebo se zdráhat s omluvou. Bez ní je přátelství neudržitelné. S omluvou, správně a vhodně řečenou tak, jak ji ten druhý nejlépe slyší, je přátelství silnější a krásnější.

Žádné komentáře:

Okomentovat