Každý z nás někdy viděl vozíčkáře. Může to být mladý muž, který měl nehodu při sportu nebo žena, která se postižená narodila. Vídáme je okolo sebe, ale málokdy skutečně víme, jaké to je žít s pohybovým omezením. Přiznám se, že i když nějaké lidi s omezením znám, že o jejich skutečném životě vím málo, protože já omezený nejsem. Když potřebuji vykročit na schod, udělám to bez přemýšlení. Neuvažuji, jestli je pro mě jednoduché nebo ne se dostat tam, kam potřebuji. Ale pokud se dostaneme tam, kde jsou oni, naše perspektiva se změní. Pamatuji si, jak jsme v létě měli závod na vozíčkách během naší GameNight na XL10. Zkusil jsem si to, a přestože jsem jel po rovině, byla to fuška! Cítil jsem každý hrbol a každou kostku. Vůbec jsem si nedokázal představit, že bych takto zůstal. Má perspektiva je ale nyní úplně jiná.
Ve své podstatě stejný princip platí nejen mezi vozíčkáři, ale prakticky kdekoliv je někdo nějak omezen ve věcech, které nám připadají normální, protože my omezeni nejsme. Sám například trpím nedoslýchavostí, mám problém s vysokými tóny. Má to své výhody, já například neslyším, pokud si povídáte pod vousy a třeba si ze mě děláte legraci (to se mi osvědčilo při přednáškách na střední škole), ale jsem omezen třeba tím, že neslyším zpěv ptáků nebo jiné vysoké tóny. Má perspektiva je jiná. Ale stejný princip neplatí jen v tělesném světě, ale také v duchovním. Znáte to, sytý hladovému nevěří. A když už jsme prožili duchovní zážitek, setkali jsme se s Bohem, už si nedokážeme vybavit, jaké to bylo, když jsme ještě nevěděli, jaké to bylo nevědět. Svým způsobem nás naše poznání navždy poznamenalo, protože mentálně si už nedokážeme představit pocity a myšlení, které jsme měli před tím, než jsme uvěřili. Dokážeme se dívat zpátky a popsat, jak jsme se chovali, a dokonce i jak jsme mysleli, ale děláme to filtrem naší zkušenosti, že už teď víme. Už navždy máme brýle víry, což naší perspektivu navždy změnilo.
Jenže tím, že následujeme Krista, přestáváme chápat naše kamarády, kteří v Boha uvěřit odmítají. Nerozumíme jejich námitkám. Pamatuji se, jak se mě nějaký student z Afriky ptal, proč se mu lidi v Česku smějí ohledně víry. Nechápal, jak může mít někdo odvahu v nic nevěřit, a svůj život svěřil náhodě. Následkem toho, že zapomeneme na to, jaké to bylo nevěřit, začneme se chovat tak, jako by všem bylo jasné, co říkáme, a hlavně začneme podvědomě vytvářet malé ghetto. Začne to způsobem mluvy, chování, a někdo žel skončí bazírováním na věcech, které nejsou podstatné, ale zdají se důležité. Proto máme církve, které vypadají jako relikt minulosti, jako zastaralý institut, kde se mísí správné křesťanské hodnoty s kulturním nánosem doby, ve které ona církev vznikla. Zpívají se písně, které nikoho neosloví, oblékáme se do stylu starého staletí. V církvi mého dětství seděly například ženy na jiné půlce židlí než muži, některé ženy nosily na hlavě šátek, make-up všeho druhu byl zakázaný, chodit do kina bylo zakázáno, hrálo se na varhany, a jiné nástroje byly považovány za tabu s výjimkou akustické kytary. Neříkám to jako kritiku, ale církev mého dětství ustrnula v jiném století, než kdy jsem vyrůstal. Ale co byl největší problém, byl fakt, že jsme z historických důvodů v této církvi mluvili polsky, přestože většina lidí okolo mě mluvili česky. Představit si v té době, že do této církve vezmu některého ze svých kamarádů nebo spolužáků, mi přinášelo otevřený stres. Svou vlastní víru jsem raději dokonce tajil, a když někdo projevil zájem se podívat, kam chodím, rozmlouval jsem mu to. Má církev byla ghettem.
Tento měsíc začínáme osmý rok existence Elementu, který vznikl jako sen o církvi, která bude srozumitelná lidem žijícím právě v naší době bez toho, aby se museli adaptovat na kulturu devatenáctého století nebo dokonce prvního století. Přestože naše poselství je pevně zakořeněno na Bibli, která funguje v každé kultuře a každé době, chápeme, že některé vzorce chování, kterými se církve proslavily, nejsou ve skutečnosti biblickými, ale kulturními nánosy. (Mimochodem, podobně je to třeba v islámu, kde celá diskuse o nošení burky není založená na Koránu, ale arabské kultuře před stovkami let.) Mnohé z tradičních znaků křesťanství nejsou ve skutečnosti vůbec s Biblí v souladu (příkladem by mohlo být vyžadované podřízené postavení žen, odmítání všech druhů antikoncepce, nebo papežský institut). Kultura jako taková není špatná (my máme zase svou, současnou kulturu), ale pokud ji povýšíme nad Biblí, nutně se staneme pokryteckými: tedy budeme kázat vodu a pít víno, nebo jinými slovy, budeme se chovat jako rozdělená osoba: ke každému budeme mít jiný přístup podle toho, jestli je tam, či tam ještě není, bez ohledu na to, kde ono „tam“ leží.
A tak můj problém spočívá v tom, že většina našich církví je navržena pro lidi, co do církve už patří. Víme, kam máme jít, co máme dělat, kdy se postavit a kdy se sednout, protože jsme lidé, co patří do církve! A když sem tam chceme pozvat někoho do církve, kdo do ní nepatří, zjistíme, že některým věcem nerozumí. Protože církev je pro lidi, co do církve patří. Gravitační pole každé církve je nasměrováno směrem k těm, co jsou už uvnitř, a pokud si nedáme pozor, začneme tím komunikovat, že křesťanství je pro lidi v církvi, nebo dokonce, že Ježíš přišel pro lidi v církvi.
Naše prostředí nám nevadí, pokud jsme součástí církve. Jenže možná znáte lidí, kteří nemají problém s duchovností, ale nechtějí mít nic společného s církví? Instinktivně víme, že Ježíš nepřišel jen pro lidi v církvi. Vždyť, co se říká v nejznámějším verši Bible? Že Bůh tak miloval: koho? Svět. Ne lidi v církvi. Ne dobré lidi. Ne lidi, co dokážou najít Efezským v Bibli stejně rychle jako pastorova manželka. Jestliže si nedáme pozor, naše církevní kultura se stane sebestřednou, tedy zaměřenou na sebe. Naštěstí nejsme jediná generace, která s tím bojuje. Ve skutečnosti, tohle je téma, které se řešilo i v době, kdy Bible byla psaná, a já vám dnes povyprávím příběh; který zaznamenává kniha Skutků v patnácté kapitole. Ta nám zachycuje vůbec první setkání partnerů církve, což je setkání, které je zajímavé jen tehdy, když je tam nějaký otevřený spor. Tehdy přijdeš brzo, sedneš si dopředu, abys pozoroval dospělé lidi, co se ve jménu Ježíše a náboženství chovají jako děti. A v téhle kapitole Skutků, kdy církev byla ještě velmi mladá, svolali mítink, na kterém měli vyřešit přesně tento spor: je církev pro ty, co jsou vevnitř, nebo pro ty, co jsou venku? Lidé v našem příběhu jsou ti, co strávili čas s Ježíšem, je to opravdu začátek církve.
Skutky 15,1: Potom přišli někteří z Judska a začali bratry učit: "Pokud se nedáte obřezat podle Mojžíšova způsobu, nemůžete být spaseni." Nevím, jaké požadavky jste museli podstoupit, když jste se chtěli přidat k církvi, ale pochybuju, že se jednalo o nějakou operaci. Tito říkali, že se nemůžeš stát součástí církve, pokud ses nenechal obřezat, takže do církve chodily hlavně ženy. Musíš být zkrátka jako my. Skutky 15,2: Pavel a Barnabáš s nimi proto vedli nemalý spor a hádku, a tak bylo rozhodnuto, že Pavel, Barnabáš a někteří další půjdou s touto otázkou za apoštoly a staršími do Jeruzaléma. Kdo zná lépe, co Bůh chce, než ti, kteří s Kristem strávili osobní čas. Musíme se stát židy předtím, než se staneme křesťany?
Skutky 15,4-8: Když dorazili do Jeruzaléma, byli přijati církví, apoštoly i staršími a vyprávěli jim, co skrze ně Bůh udělal. Povstali však někteří věřící ze sekty farizeů a říkali, že pohané se musí obřezávat a že se jim má přikázat, ať zachovávají Mojžíšův zákon. Apoštolové a starší se tedy sešli, aby tu věc zvážili. Po velikém dohadování vstal Petr a promluvil k nim: "Bratři! Sami víte, že Bůh z nás už dávno vybral mě, aby pohané slyšeli slovo evangelia z mých úst a uvěřili. Bůh, který zná lidská srdce, jim tehdy vydal svědectví, když jim dal Ducha svatého tak jako nám. To byl pro Židy šok, protože oni věřili, že Duch svatý je jen pro ně, ne pro pohany.
Skutky 15,9-11: Vírou očistil jejich srdce a neučinil žádný rozdíl mezi námi a jimi. Proč tedy teď pokoušíte Boha? Proč nakládáte učedníkům jho, které nemohli unést ani naši otcové ani my? Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše." Tohle je důležité! Hele, když my, kteří jsme byli dobří Židé, nedokážeme splnit všech více než šest set přikázání, proč si myslíte, že to dokáže někdo jiný? Vždyť jsme byli zachránění jen díky milostí Krista, ne skrze dodržování Zákona. Pak se postavil Jakub, který byl vedoucím církve v Jeruzalémě, a měl velkou autoritu, protože byl Ježíšův bratr (co bys musel udělat, aby tvůj vlastní bratr uvěřil, že jsi Boží Syn?). Jakub se stal následovníkem Krista až mnohem později.
Každopádně, on se postavil a říká: Skutky 15,19: Proto soudím, abychom pohanům, kteří se obracejí k Bohu, nečinili potíže. Tohle je poselství pro jakoukoliv církev, která chce být církví pro ty, kteří Krista neznají. Jakub tady říká, že bychom neměli dělat jakékoliv potíže těm, kteří se na své cestě k Bohu obracejí ke kříži.
Kříž jako takový je bláznovstvím a překážkou, je to uhelný kámen, ke kterému dříve nebo později na cestě za Bohem dojdeme a budeme se muset rozhodnout, zda ho přijmeme nebo ne. Co ovšem říká Jakub je, že je v pořádku, když se lidé rozhodnout odmítnout kříž Krista (to je plně na nich), říká však, abychom jim nestavěli zbytečné překážky na cestě k té překážce, na které opravdu záleží, a tou je kříž! Jakub říká místní církví, abychom nestavěli umělé překážky lidem, kteří Boha hledají, a místo toho, abychom zjednodušili cestu lidem, kteří se obracejí k Bohu. Místní církev by měla být charakterizována postojem, že udělá vše proto, aby zjednodušila cestu těch, kteří se obracejí k Bohu. Skutky 15,20-21: Napišme jim však, ať se vyhýbají modloslužbě, smilstvu, masu zardoušených zvířat a krvi (to bylo zvlášť urážlivé Židům). Mojžíš má přece odedávna kazatele po všech městech, kde ho čtou v synagogách každou sobotu. Co říká je, že je pár věcí, které by pohané měli dělat: neměli by urážet ty, co jsou uvnitř, měli by být citliví vůči těm, kteří jsou uvnitř.
Církev napsala dopis, ve kterém své rozhodnutí shrnula a (Skutky 15,30-31): Vysláni na cestu přišli do Antiochie, svolali shromáždění a předali dopis. Bratři ho přečetli a měli z toho povzbuzení radost. Rozhodnutí bylo neklást zbytečné překážky těm, kteří se obracejí k Bohu.
Naneštěstí pak přišly další generace věřících, které znovu obnovili ono gravitační pole směrem k sebestřednosti. O pár století později vyhlásil papež, vůdce západního křesťanství, že musíme jít do války proti nevěřícím a tisíce mužů cestovalo do Jeruzaléma, aby získali kus země a prolili krev statisíců. Ve 14. století španělská inkvizice mučila tisíce lidí kvůli úplným hloupostem, aby získala jejich majetek. Nic z toho nebylo v souladu s poselstvím Krista. Pak přišla reformace, zdálo se, že konečně se vracíme k normálu, ale pak vznik denominací to vše znovu obnovil. Nerozumím tomu, ale všichni jsme náchylní ke stejné nemoci: k tomu, že děláme zbytečné těžkosti těm, kteří se obracejí k Bohu. Jedna z nejdůležitějších věcí je se ptát sami sebe, co děláme zbytečně těžkým lidem, kteří se obracejí k Bohu?
Nechme jedinou věc, která je těžká a urážlivá: a tím je, kdo je Ježíš a čím je kříž? Věříme, že církev je pro každého. Každý je pozván! Každý může naplnit podmínky! Tou podmínkou je víra v Ježíše, kterou získáváme pouhou milostí. Věříme v církev, která je pro každého!
Žádné komentáře:
Okomentovat