Na začátku příběhu církve se stala jedna zcela fascinující událost. V knize Skutků čteme o jedné podivuhodné změně, která nastala u Ježíšova učedníka Petra. Byl to horlivý učedník, který ale v okamžiku strachu z pronásledování za to, že je Kristův učedník, zapřel, že by Ježíše vůbec znal. Sledujeme-li jeho příběh pozorně, nemůžeme si nevšimnout obrovské změny, která u něho velice záhy nastala. Co způsobilo rozdíl mezi bojácným Petrem, který Ježíše třikrát po sobě zapřel (L 22,54-62), a mezi Petrem, který o několik týdnů později neohroženě stojí před tisíci lidmi a káže jim o vzkříšeném Ježíši a obviňuje všechny posluchače, že to právě oni Ježíše skrze ruce bezbožníků přibili na kříž a odstranili (Sk 2,23)? Jistě, Petr se setkal se vzkříšeným Kristem, a to mu samo o sobě dalo naději a víru, ale tady nemluvíme o osobním postoji k Bohu. Mluvíme o životě ve strachu a nejistotě, versus život plném odvahy a odhodlání. A to chce víc, než jen vědět. Tento neskutečně velký rozdíl způsobilo naplnění v Duchu svatém (Sk 2,1-4).
Na nedělních setkáních Elementu právě probíráme sérii s názvem Duch. Mnozí z nás, kteří jsme křesťané déle, nepřekvapuje takové označení pro Boha, protože Bible říká, že Bůh je duch. Zároveň, mluví Bible o Bohu na některých místech v plurálu, tedy potvrzuje učení o Trojici. Trojice je jeden Bůh, který věčně existuje ve třech různých osobách – Otci, Synu a Duchu – kteří jsou plně a rovnoprávně Bohem ve věčném vztahu mezi sebou navzájem. Někteří křesťané se necítí dobře, když se hovoří o Duchu svatém, protože byli vyučeni, že musíme mluvit především o Ježíši. Ve skutečnosti to však není v rozporu. Duch svatý vždy ukazuje na Ježíše, protože ho touží oslavit. Budeme-li Ducha svatého znát, budeme i my mít jeho přirozenost a budeme žít proto, aby byl Kristus námi oslaven. V následujících týdnech budeme mluvit trochu více o tomto Duchu, ale dnes se podíváme na to, kým vůbec je tato tajemná a důležitá osoba, kterou nazýváme Duch svatý.
Duch svatý je osoba. Duch svatý není žádná Boží činná síla ani energie či nějaký obláček na nebi. Je to plnohodnotná osoba, která cítí (emoce Ef 4,30; Iz 63,10), myslí (intelekt Ř 8,27), a rozhoduje se (vůle 1 K 12,11). Vždyť osobu netvoří tělo, ale právě tyto vlastnosti. Pokud by osobu na prvním místě charakterizovalo tělo, pak postižený člověk bez nohou by nebyl plnohodnotným člověkem. Přece však nezpochybňujeme lidství takového člověka. Naopak, uvědomujeme si, že člověka činí osobou především jeho vnitřní stránka. Můžeme tedy říci, že přestože Ducha svatého nevidíme a neumíme si ho identifikovat v tělesné podobě, je osobou, protože myslí, cítí a rozhoduje.
Duch svatý je Bůh. Důkaz vidíme na mnoha místech Bible. Duch svatý je vševědoucí (J 14,26; 1 K 2,10), všemohoucí (L 1,35), všudypřítomný (Ž 139,7-10) a věčný (Žd 9,14). Je také dokonale milující (Ř 15,30), spravedlivý a svatý Bůh. Je osobou Boží trojice, spolu s Otcem a Synem. Žalm 139,7-10: Kam bych byl unikl před Duchem tvým? Před tvojí tváří kam bych se skryl? Kdybych do nebe vystoupil, tam jsi ty, kdybych si ustlal v podsvětí - i tam jsi! Kdybych si oblékl křídla jitřenky, kdybych se usadil za mořem dalekým, i tam by mě vedla ruka tvá, tvá pravice by mě držela!
Duch svatý přišel na zemi především proto, aby oslavil Ježíše a uvedl nás do veškeré pravdy. Stal se naším průvodcem v životě (J 14,16) Překlad Amplified Bible říká: A já požádám Otce a On vám dá jiného Utěšitele (Rádce, Pomocníka, Přímluvce, Advokáta, Toho, kdo posiluje a podpírá), který s vámi zůstane na věky. Slovo Paraklétos má svůj etymologický původ v soudní při. Když byl obžalovaný tvrdě napadán žalobcem a nevěděl, jak se hájit, rozhlédl se v naději, že uvidí někoho, kdo mu pomůže. Pokud uviděl tvář vlivného přítele, pokynul mu, a přítel si proklestil cestu davem a od té chvíle stál vedle obžalovaného jako jeho paraklétos a pomáhal mu zvítězit v soudní při.
Ježíš nám zaslíbil, že budeme dělat skutky jako on, a ještě větší (J 14,12-14). Jak by to bylo možné, když Kristu se nikdo nemůže rovnat? Ježíš dal svým učedníkům úkol ještě předtím, než odešel do nebe. Tento úkol nazýváme Velkým posláním. Nemůžeme ho však splnit sami. Ježíš ani neočekával, že ho sami splníme. Od prvního okamžiku nabádal učedníky, aby byli vyzbrojeni Duchem svatým. Musíme tak být zmocněni Duchem svatým (Sk 1,8). Když Kristovi učedníci o nějakou dobu později čelili pronásledování pro svou víru, modlili se k Bohu za pomoc, a když se pomodlili, zatřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplnění Duchem svatým a s otevřeností mluvili slovo Boží (Sk 4,31). Bůh učedníkům pomohl tak, že je znovu naplnil Duchem svatým, a důsledkem toho bylo, že učedníci mluvili dobrou zprávu o Kristu s otevřeností a beze strachu! Ježíš sám byl naplněn Duchem svatým, a to ke službě evangelia (Sk 10,38). Oč více to potřebujeme i my! Jenže přítomnost Ducha potřebujeme nejen kvůli naplnění úkolu, který nám Bůh dává, ale také kvůli vlastnímu životu a charakteru, který rozvíjíme. V Bibli vidíme odkazy na to, že nám Duch svatý ukazuje, v čem spočívá hřích, spravedlnost a soud (J 16,8-11), a dává nám sílu přemáhat hřích, ďábla a smrt (Ga 5,16: Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům). Duch svatý zmocňuje věřícího k umrtvování hříšných skutků (Ř 8,13), posilňuje našeho “vnitřního člověka” (Ef 3,16) a každodenně spolupracuje s věřícím na proměně charakteru a přináší ovoce Ducha v našem životě (Ga 5,22-23). Očividně tedy potřebujeme Ducha nejen ke službě Bohu, ale také k životu, který se Bohu líbí a kde zvládáme sami sebe.
Duch svatý je Bůh, který je zde s námi na zemi. Bez Ducha bychom se nemohli znovuzrodit, protože to byl on, kdo nám dal víru a přivedl nás k Ježíši. Nějaký člověk nám předal poselství evangelia, ale byl to Duch svatý, který nás o tomto poselství přesvědčil. Duch svatý byl také s Ježíšem. Duch svatý dal Ježíši pomazání ke službě a moc k uzdravování a zázrakům (Lk 5,17). Stejný Duch svatý, který byl v Ježíši, může být i v nás. Apoštol Pavel píše, že ten poklad máme v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás (2 K 4,7). Tedy když jsme plni Ducha svatého, máme ve svých životech také moc a sílu být svědky pro Ježíše Krista.
Co je ovšem těžké, je popsat Ducha, kterého nevidíte. Znáte to. Když někomu popisujete nějakého člověka, popisujete jeho vnitřní vlastnosti (je hodný, laskavý, nebo arogantní či hloupý), ale také popisujete jeho vzhled (je vysoký a mužný, malý a tlustý, hubený). Nějakým zvláštním způsobem nám pomáhá znalost něčího vzhledu propojit jeho vlastnosti s jeho vzhledem. Podvědomě očekáváme, že vysocí lidé budou tvrdší než malí a napohled křehčí lidé. Lidé se silným hlasem mají větší autoritu než ti s pisklavým hláskem a to přesto, že druzí mohou říkat kvalitnější věci. Podvědomě nám pomáhá vzhled zařadit člověka do stereotypu, a slouží také jako obraz nebo motiv jeho vlastností. Jak ale popíšeme Ducha, kterého nevidíme? Autoři Bible si pomáhali konkrétními symboly a výjevy, které měly zároveň symbolizovat něco z vlastností nebo charakteru Ducha. Podívejme se na ně:
· Duch jako voda. Jan 7,37-39: V poslední den, když svátek vrcholil, Ježíš vstal a zvolal: "Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo." (A to řekl o Duchu, kterého měli přijmout věřící v něho; neboť Duch ještě nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven.) Voda symbolizuje dárce života (60% těla je voda) a očištění.
· Duch jako oheň. Matouš 3,11: On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Oheň je oblíbený obraz Ducha (o letnicích sestoupil v podobě ohnivých jazyků), jako i duchovních zážitků (hořící keř, Karmel, Sinai). Oheň symbolizuje očištění, světlo, horlivost a sílu.
· Duch jako vítr. Jan 3,8: Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha." Řecké slovo pneuma znamená jak vítr, tak duch. Duch svatý tedy může být přeložen jako Svatý vítr. Vítr nezná hranice, je všude. Je v neustálém pohybu, není spoutaný nebo snad ochočený a dodává svěžest a život.
· Duch jako olej. 1. Samuelova 16,13: Samuel tedy vzal roh s olejem a uprostřed jeho bratrů ho pomazal. Od toho dne se Davida zmocnil Duch Hospodinův. Olej symbolizoval pomázání (tedy oddělení a nadpřirozené uschopnění), je zdrojem světla, zabraňuje opotřebování a skřípání.
· Duch jako holubice. Jan 1,32: Jan vydal svědectví: "Viděl jsem Ducha, jak sestoupil z nebe jako holubice a zůstal na něm. Holubice byla vždy považována za symbol míru a usmíření (viz Noe), symbolizuje jemnost a pokoru, Ducha v tomto podání lze snadno zarmoutit. Když jsme plni Ducha, jsme citlivější na hřích, a cítíme vinu a usvědčení.
· Duch jako víno. Efezským 5,18: Neopíjejte se vínem (což vede k prostopášnosti), ale nechávejte se naplnit Duchem. Při naplnění Duchem o letnicích mluvili Ježíšovi učedníci jinými jazyky (nadpřirozeným darem modlitby), a lidem, co se seběhli, to připadalo tak zvláštní, že obvinili učedníky z alkoholismu přirovnáním k vínu. Plnost Ducha je zároveň kontrastem a přirovnáním k opilosti, a symbolizuje radost, uklidnění (zapomenutí starostí), necitlivost k bolesti a smělost. Je mnohem lepší být opilý Duchem než vínem! Hlavně nemáš žádnou střízlivění!
· Duch jako pečeť. Efezským 1,13: V něm jste i vy (když jste uslyšeli slovo pravdy, totiž evangelium o vaší spáse, a uvěřili mu) byli označeni pečetí zaslíbeného Ducha svatého. Přijetím Ducha dostáváme jistotu spasení, pečeť totiž symbolizuje ochranu před nepovolanými, implikuje zvláštní vlastnictví a znamení autority.
· Duch jako záruka. 2. Korintským 1,21-22: Ten, kdo nás spolu s vámi utvrzuje v Kristu a kdo nás pomazal, je Bůh, který nás také označil svou pečetí a dal nám do srdcí Ducha jako záruku. Tento obraz je můj nejmilejší. Slovo záruka je totiž přesně to slovo, kterým byste označili zásnubní prsten. Když muž požádá ženu o ruku, nabídne ji prsten na znamení, že to s ní myslí vážně. Pokud ho ona přijme, má jistotu, že si ji jednou vezme, pokud oba zasnoubení nezruší. Ježíš se označil za ženicha církve, a jeho Duch je zárukou, že si nás jednou vezme, a že s ním budeme navždy.
Žádné komentáře:
Okomentovat