Příběh Jonáše: Skandál milosti

Dnes končíme náš třídílný seriál o neuvěřitelném příběhu Jonáše, který se rozhodl utéct Bohu, ale pustil se do závodu, který nemohl vyhrát. V tomto příběhu se všichni dokážeme najít. Všichni jsme útěkáři. Dokonce se můžeš dostat do situace, že se oprávněně zlobíš na někoho ve tvém životě, kdo utekl od Boha nebo od toho, co Bůh reprezentuje, protože tě zranil (každý útěkář zraňuje lidi, kteří jsou mu nejblíže), ale to nic nemění na faktu, že ty sám jsi útěkář nebo ex-útěkář. Každý z nás totiž má nebo měl tendenci utéct od Boha. Utíkáme, protože si myslíme, že když neutečeme, přijdeme o něco dobrého. Všichni útěkáři dělají podobné chyby. Schováváme se na hloupá a nebezpečná místa, zraňujeme lidi, děláme hloupá rozhodnutí. Bůh tě ale nepronásleduje, on tam (ať už to „tam“ znamená kdekoliv na cestě) na tebe čeká. Čeká a dává ti „okno příležitosti“ k nápravě a cestě zpět. Musíš ale uznat porážku a vzdát se či zamávat pomyslnou bílou vlajkou. Minule jsme si řekli, že když Jonáše spolkla velká ryba, udělal přesně to, co bychom udělali na jeho místě i my, kdyby nás spolkla velká ryba: začal se modlit. V této modlitbě, a v beznadějné situaci se Jonáš naučil, že když se na útěku rozhodne modlit k Bohu, on ho uslyší, on ho zastaví, on ho přivede zpět i za cenu bolesti a důkladné výchovy. To vše je proto, že Bůh Bible je Bohem druhých šancí. To je opravdu skvělá zpráva, protože se v tomto příběhu dozvídáme, že nezáleží na tom, jak daleko jsi od Boha utekl nebo jak dlouho utíkáš. Když se nakonec rozhodneš to vzdát, když nakonec narazíš do zdi a víš, že jsi skončil, zjistíš, že Bůh má stále plán pro tvůj život. Bůh povolává Jonáše znovu ke stejnému úkolu, protože Bůh nám neodplácí, ale přivádí nás zpět.

Náš příběh se však najednou obrací velmi zvláštním směrem. Jonáš 3:1-3 A Jonáš podruhé dostal slovo od Hospodina: "Vstaň, a jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive je nepřítelem Izraele, je to také velmi důležité město. Podle záznamů to trvalo tři dny, než jste městem prošli, což je na starověk úžasné místo. Žilo tam přes sto tisíc lidí. Jonáš 3:4 Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno." Tady máme muže z nepřátelského národa, který prochází městem a volá: Konec světa je blízko! Jak si myslíte, že na to lidi reagují? Asi jako v naší kultuře, když potkáte takového člověka s cedulí "The End Is Near!" na ulici, ne? Raději přejdete na druhý chodník. Jenže se stalo něco zvláštního a naprosto nečekaného. 

Jonáš 3:5-9 I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: "Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme." Jonáš musel být šokovaný. Fungovalo to! Tady jsem já, cizinec, Žid, který chodí po městě a vyhlašuje konec tohoto města, a lidé, včetně krále, se takto pokořují před mým Bohem, ve kterého nevěří, a kterého neuctívají! Neuvěřitelné.

Možná vám tato rychlá změna nálady připadá až podezřele rychlá, ale z historie víme, že se udály tři věci, které Ninive připravily pro Jonášovo poselství. Za prvé, během té doby nastalo úplné zatmění slunce. V té době věřili, že zatmění slunce je hodně špatná karma. Za druhé, zhruba 150 kilometrů na sever se spojily tři kmeny dohromady a začaly dobývat města a země jen kousíček na sever od Ninive a vydali se směrem na jih. Ninivští o tom slyšeli, a rozhodně to nebyla dobrá zpráva. Za třetí, dvakrát během posledních pěti let oblast Ninive postihl mor, a stovky, ne-li tisíce lidí zemřelo během epidemie. Takže, když Jonáš dorazil na místo, a ještě s čerstvými vzpomínkami na rybinu vyhlašuje, že konec je blízko, nikdo nemá problém mu věřit. Tady se učíme důležitou lekci: Bůh pracuje v zákulisí, aby připravil lidská srdce pro své poselství. Všichni známe lidi, o kterých si říkáme, že jim nikdy nemůžeme říct o Bohu, že je nikdy nemůžeme pozvat do církve, jsou tak proti víře, a tak, ale neuvědomujeme si, že Bůh často právě s těmi lidmi pracuje v zákulisí, takže když ty cítíš Boží šťouchnutí jejich směrem, překvapivě narazíš na otevřené dveře a připravenou půdu. Není snad právě to i tvůj příběh? Kolik z nás měli období, kdy se o víru a Boha nezajímalo? Jak to, že se to změnilo? Bůh připravuje věci v zákulisí. 

Nebylo by hezké, kdyby tady příběh Jonáše skončil? Jonáš utíká od Boha, Bůh na něho čeká, Jonáš končí v rybě, kde přijde k sobě a kaje se ze svých vin. Bůh mu dá šanci znovu, Jonáš dostane podruhé stejné povolání od Boha, jde do Ninive, které už Bůh předem připravil. Město přijímá Jonášovo poselství, kaje se, Bůh mu odpouští. A to je konec příběhu! Nebylo by to hezké? Ale tam to nekončí. Příběh získává zvláštní směr.

Jonáš 3:10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak. Je to tedy síla, ale co byste čekali, že Jonáš udělal? Měl radost, že jako kazatel měl úspěch? Měl radost, že stejně jako jemu dal Bůh nový start a druhou šanci i Ninive? Ani omylem! Jonáš 4,1 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Time out! Planul hněvem? Jonáši, proč? Jsi přece hrdina! Tvé poselství zafungovalo. Jsi úspěšný kazatel. Rozhodně úspěšnější než já. Po mém kázání si ještě žádný král do popela nesedl. Tak co máš za problém? Najednou zjišťujeme, proč sem Jonáš nechtěl jít poprvé, a vidíme, že taky Jonáš Boha dobře zná a ví, jaký má Bůh charakter. Má skvělou teologii, ale přesto je na Boha úplně vytočený. 

Jonáš 4:2-3 Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Najednou vidíme, že Jonáš neutekl do Taršíše proto, že se bál Boha, ale proto, že se bál, že Bůh udělá to, co dělá, když se lidé obracejí k němu. Nebál se Ninivských, bál se, že se Bůh bude chovat jako Bůh. Jonášův strach není tak neoprávněný. Zkuste si představit, že zítra svolá Syrský prezident Asad tiskovku, kde oznámí, že opravdu vyvíjel nukleární zbraně, a že se všem omlouvá a předává vládu svému lidu, se kterým právě teď bojuje v ulicích. Většina světa by mu nevěřila, a kdyby ano, měli by pocit, že takhle jednoduše se z toho přece nemůže vykroutit. Tak nějak podobně se cítil Jonáš. 

V Česku právě teď dokonce prožíváme ekvivalent této zkušenosti. Na Nový rok prezident ČR vyhlásil amnéstii, která naštvala prakticky každého člověka v naší zemi. Je to něco v nás vrozeného, kdy chceme, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. Pro sebe chceme milost, ale pro všechny ostatní chceme spravedlnost. Amnestie je z principu nespravedlivá. Je to závan milosti. Chápu, že nevěřící lidé jsou na projevy milosti alergičtí. Je, koneckonců, nespravedlivá. Ale jak si vysvětlit křesťany, kteří jsou z amnestie naštvaní stejně tak? Proč u nás touha po spravedlnosti zastíní touhu po milosti? Není to proto, že v každém jednom z nás žije jeden malý Jonáš? Právě ten Jonáš, kterého tento skandál milosti dost štve? Jonáš tvrdí: Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil." Jeden z důvodů, proč Jonáš by nejraději zemřel je fakt, že se jen tak nemůže vrátit domů. Ptali by se ho: Kde jsi byl? Tys byl v Ninive a unikl jsi živý? No, víš, Bůh mi dal pro ně slovo, a oni se káli, takže jim Bůh dal víc času. Cože?

Jonáš 4:4 Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?" Jonáši, chlape, máš úplnou pravdu. Skutečně jsem Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, a jímá mě lítost nad každým zlem. Právě proto, že jsem takový Bůh, tady vlastně jsi! Copak jsi zapomněl? Jak můžeš být nazlobený, když jenom díky mému charakteru jsi naživu? Jonáš 4:5-6 Jonáš pak odešel z města a usadil se na východ od něj. Postavil si tam budku a sedl si do jejího stínu, aby vyhlížel, co se s tím městem stane. Hospodin Bůh zařídil, aby vzešla jedna popínavá rostlina a rozprostřela se Jonášovi nad hlavou. Dávala mu stín, aby se mu ulevilo a nebylo mu zle. Jonáš měl z té rostliny opravdu velikou radost. 

Aby Jonášovi vysvětlil jeho postoj, udělal s ním malé divadlo. Nechal vyrůst keř, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl z toho velikou radost. Třeba Bůh změní názor, potrestá naše nepřátele, a všechno bude v pohodě. Jonáš 4,7-9 Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil." Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?" Jinými slovy, Jonáši, snažil jsem se tě něco naučit. Tobě jde o blbý keř víc, než ti jde o to, co udělám s tím velkým městem?

Jonáš 4,9-11 Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti." Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?" Jonáši, ty se štveš s věcmi, které jsem ti dal, a mě nemá být líto lidi, které jsem stvořil? Jasně, jejich hřích mě uráží, ale oni mě na rozdíl od tebe neznají, a v polovině případů ani neví, že hřeší. Jsou jako děti. A tobě to je jedno, protože ti je více líto keře? A mimochodem, koukni se na to, kolik je tam dobytka! Upřímně? Nevíme, proč je tam ta část o dobytku. Vypadá to jako vážná věc a najednou dobytek? Možná Bůh tím Jonášovi říká: Když už máš Ninivské za méně důležité než tvůj keř, třeba bys mohl vzít na milost aspoň krávy, ne? Jonáši, máš špatné starosti. Dělá ti starost, že oni nedostanou, co si podle tebe zaslouží; a máš strach, že nedostaneš, co si podle sebe ty zasloužíš. Myslíš si, že oni si zaslouží trest a ty si zasloužíš pohodlí. Víš, co dělá starost mě, Jonáši? Aby nikdo nedostal to, co si zaslouží. To je důvod, proč jsi skončil v rybě, a proč jsem tě poslal do Ninive: Aby nikdo v tomhle příběhu nedostal to, co si zaslouží.

Tohle známe, ne? Jonášův postoj je totiž skrytý v mém srdci. Je skrytý ve tvém srdci. Dokážu se zlobit nad řízením lidí, nebo nad obsluhou v restauraci rozhodně více, než nad tím, kde tihle lidé stráví svou věčnost. Jasně, obecně je mi líto lidí, záleží mi na nich, ale v konkrétních situacích, malé věci, které se týkají mě, zastíní životy druhých. Je to takový malý Jonáš v našem srdci. Tady je poslední princip, který se z příběhu Jonáše učíme, a to je, že Znakem duchovní zralosti je to, že věci, na kterých záleží Bohu, jsou i naší starostí. S hanbou musíme přiznat, že je nám líto mnoho jiných věcí, než na kterých záleží Bohu. Co to může být ve tvém životě? Možná to je reputace, na které ti záleží. Možná to je pracovní úspěch, na kterém ti záleží. Možná to je tvůj čas, na kterém ti záleží. A protože ti záleží na některých věcech více, než na lidech, na kterých záleží Bohu, Bůh nechává někdy některé věci v našem životě uvadnout. Proč je to tak velký problém, projevit lítost nad druhými, kteří si zaslouží trest a odsouzení? Nevadí nám projevit lítost na těmi, kteří jsou dobří, ale co nad těmi, kteří jsou naši nepřátelé? 

Jonáš měl pravdu, Bůh je milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Jen díky němu ses mohl vrátit ze svého útěku, tak na čem ti dneska záleží úplně nejvíce?