Tvé království

Nejsem si jistý, jestli si všichni pamatujete svou první modlitbu, kterou jste kdy Bohu řekli. Záleží to asi na tom, z jakého prostředí pocházíte. Já jsem se narodil v křesťanské rodině, ale ve své třídě na Základní škole jsem tehdy měl 35 spolužáků, z nichž ani jeden nebyl ani trochu nábožný (někteří se o to začali zajímat až později). Přestože ale všichni moji spolužáci byli de facto nevěřící, o to víc mě překvapila jednou před důležitou písemkou slova jednoho z nich. Říkal, že jestli mu Bůh pomůže, pak se na tu víru určitě dá. No, nevím. Já jsem to taky zkoušel. Pravidelně jsem se modlil za dobré známky, ale jaksi jsem Bohu zapomněl říct, jestli jsem se taky učil. Spíš to bylo tak, že jsem doufal, že Bůh udělá zázrak a vloží mi do hlavy i to, co jsem se neučil, ale učit bych se chtěl, kdybych jen míval čas a neměl tolik povinností, jako byl třeba fotbalový zápas, návštěva modelářského kroužku nebo lidušky, kde jsem maloval. Ale protože jsem tak vnitřně věděl, že bych měl do seznamu svých povinností přidat i něco duchovního, připomněl jsem Bohu, že jsem pravidelně chodil s rodiči v neděli do církve (Bůh ví, že mě to nebavilo), a dokonce jsem se obětoval, a chodil i na setkání mládeže v sobotu odpoledne. Prostě jsem se snažil, tak by to Bůh měl vzít v potaz, no ne?

Moje první modlitba, na kterou se doopravdy pamatuji, ale byla mnohem dříve. Byly mi asi čtyři roky a modlitbu si pamatuji mlhavě. Protože ale byla radikální, v naší rodině zdomácněla a můj otec mi ji mnohokrát připomněl. O co šlo? Z nějaké příčiny jsem měl neshodu se svou babičkou. (Osobně si myslím, že jsem zlobil, tak mi plácla. To bylo ještě v době, kdy kvůli plácnutí vlastního vnoučete nebyly opletačky s úřady.) Nicméně, ať už byl spor v čemkoliv, já jsem neváhal, odešel jsem z kuchyně, kde se ten incident stal a na chodbě jsem se nahlas modlil něco jako: „Pane Bože, prosím tě, aby se babička napravila a odpusť ji, co mi udělala.“ Rodina seděla v té kuchyni a jen tam tak lapala po dechu. Takový duchovní vhled! Už ve čtyřech věděl, že se babička má změnit! Obě historky z mého dětství symbolizují nejčastější důvody našich modliteb. Většinou se naše modlitby skládají z toho, že po Bohu něco chceme, říkáme mu: „Dej, dej, udělej, udělej.“ A pak taky Bohu vysvětlujeme, proč vlastně není naše vina to, jak jsme se zachovali, že jsou zkrátka objektivní příčiny, proč to nešlo dělat jinak, a snažíme se ospravedlnit a druhé očernit, protože k Bohu podvědomě přistupujeme jako k lidskému soudci, kterého musíme přesvědčit o vině nebo nevině. Upřímně, je velký div, že většina našich modliteb zůstává hluchá? Není totiž, jen tak náhodou, problém v našem chápání modlitby? Co když je náš problém v tom, že jsme se nikdy nenaučili modlit tak, jak si Ježíš přeje?

Jednou Ježíš dokončí svou modlitbu a když se vrátí ke svým učedníkům, jeden z nich se na něj podívá a řekne mu: „Pane, naučil bys nás, jak se máme modlit? Nauč nás to.“ To není obvyklá žádost, protože toto byli židovští kluci, kteří vyrostli v modlitbě a modlili se na základě míst ve Starém Zákoně, které my dneska čteme. Nebyli to tedy nováčci v modlitbě, ale přesto, když se podívali na Ježíše, a na to, jak se Ježíš modlí, připadalo jim, že to tak správně jako on nedělají. Proto o něm chtějí, aby je to naučil. Zkuste se na to podívat ještě z druhé strany. Představte si, že přijdete na jednu z našich ranních modliteb během této kampaně, a tam se ve dvojici nebo trojici budete s někým modlit, když tu vás dotyčný přeruší a řekne: „Poslyš, vidím, že se neumíš moc modlit. Dám ti pár rad, jak se máš modlit.“ Cítili byste to skoro jako urážku, ne? Nevím, jestli jste to někdy udělali, že jste přišli za někým a požádali ho nebo ji, aby tě učili, jak se modlit. Ale tato skupina židovských chlapců viděla Ježíše se modlit a proto ho požádala, aby je to taky tak naučil. Kdo ví, možná ani my, možná ani já, možná ani ty nevíme, co děláme, když se modlíme. Možná to neděláme správně. Možná jsi pochyboval o tom, zda se vůbec máme modlit, jestli to někdo slyší, k čemu to vlastně je. Možná je to proto, že ses nikdy nenaučil správně se modlit. Možná je to proto, že jsi vždycky slyšel, že modlitba je jen to, jak mluvíš k Bohu. A Ježíš ti asi odpoví: „Modlitba není jen mluvení k Bohu...“

Matouš 6:5-6 Také když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti totiž při modlitbě rádi postávají v synagogách a na nárožích ulic, aby se ukazovali před lidmi. Pochybuji, že se někdo s vás modlí hlasitě na nárožích ulic v Hradci Králové dnešní doby, a pokud ano, stejně si všichni myslí, že jste blázni. Ale v Ježíšově době to lidé dělali, aby dostali kredit. Lidé jim říkali: „Vy se tak krásně modlíte!“ Ježíš na to říká: Přestaň se modlit tak, aby to někdo viděl, aby tě někdo za to chválil. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. Ježíš tady implikuje, že modlitba přináší odměnu. Raději, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Ježíš předpokládá, že se budeš modlit. Většina z nás se modlí, když máme nějakou urgenci a někde nám něco hoří. Ježíš nás tu učí se modlit tak, že máme být o samotě, kde nás nikdo nevidí. Když se modlíš, potřebuješ se izolovat od světa okolo sebe. A modlíš se k neviditelnému Otci. A pak: Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění. Co kdyby jsi věděl, že když se modlíš, Bůh tě vidí? Možná je to právě to, co nejvíce potřebujeme. Vědomí, že Bůh nás vidí a slyší, když jsme sami, když se k němu modlíme, a on zná naše jméno a naslouchá nám. A tehdy tě Bůh odmění. Myslíme si, že odměna je to, že dostaneme, za co se modlíme. Všichni ale víme, že to tak úplně nefunguje, protože kdyby ano, každý chlap v této místnosti by řídil sporťáka a vzal si nejhezčí holku ze školy za manželku, každá žena by měla toho nejlepšího kluka za manžela, a všichni bychom vyhráli losování jackpotu. Tohle nefunguje.

Pak se Ježíš dostává víc do naší kultury. Matouš 6:7-9 Když se tedy modlíte, neříkejte prázdná slova jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni. Pohané se modlili tak, že doufali, že správná modlitba spočívá ve správných slovech nebo množství slov. Mysleli si, že si tou květnatou řečí nakloní božstva tak, aby chtěly splnit přesně to, co oni požadovali. Mysleli si, že vyslyšení modlitby spočívá v rituálech, obětech, v napojení se na zákony víry, na jakési tajemství, prostě, že to spočívá na technice a hlasitosti modlitby. Prostě, že Boha ukecali, aby se ohnul jejich směrem. Ale Ježíš nás učí: Takhle se nemodlete. Nemyslete si, že Boha budete ohýbat, jak se vám zlíbí. Nakonec, nejste náhodou vděční, že Bůh některé tvé modlitby nevyslyšel? Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím, než ho poprosíte. Nemusíš bát hlasitý, nemusíš manipulovat Bohem, protože Bůh ví, co potřebuješ dokonce ještě předtím, než se za to modlíš. Když to čteš, nemůžeš si pomoci, aby tě nenapadlo přesně to, co napadlo mě, když jsem to četl. Jestli Bůh už dopředu ví, co potřebuješ, a co chceš, a za co se budeš modlit, proč se tedy vůbec modlit? K čemu to je, pokud modlitba neslouží k informování Boha o tom, kolik toho chceš, jak to má vypadat, kolik to stojí? Pokud se nemodlíme, abychom Boha informovali nebo přesvědčovali, k čemu vlastně modlitba slouží? Pokud tě vědomí, že Bůh už zná potřeby předtím, než se modlíš, odrazuje, pak je to možná proto, že se modlíš špatně. A pokud jsi v této skupině, pak potřebuješ s učedníky říct stejnou žádost: Nauč nás se modlit. Proto se modlete takto: Co následuje není formule, není to magická modlitba, kterou když vyslovíš, věci se změní. To by byla pověra. Není to ani předepsaný skript, kdy musíš vyslovit ty slova přesně tak, jak je Ježíš učí, jinak nedostaneš to, co chceš. Ježíš nám dává model a cestu, jak se v modlitbě máme pohybovat. Není to rituál ani trest za pokání.

Matouš 6:9 Proto se modlete takto: Otče náš, který jsi v nebesích, ať se posvětí tvé jméno! To je hodně jiný začátek, než Díky Bože za tenhle den, tak to bychom měli a teď se můžeme podívat na to, co potřebuju. Je to jakoby Bůh chtěl, abychom se hned na začátku zastavili a popřemýšleli, ke komu vlastně mluvíme. Abychom popřemýšleli, jak velký Bůh je. On je tvůj Stvořitel, on je všechno, on je velký a věčný Bůh, který nás zve, abychom jej nazývali Otče. Když přistupujete k prezidentovi nebo králi, musíte dodržet protokol v oslovování a (kdysi) v úklonách. Ježíš nás učí správný protokol k přistupování k Bohu: Otče. Čím déle zůstaneme v této části modlitby, tím menší se stane všechno ostatní, co řekneme pak. Čím rychleji tuto část přeskočíme, tím větším zůstane všechno ostatní v našem životě. Zastav se, a přemýšlej, s kým mluvíš. Otec znamená respekt, úctu, zájem, cokoliv řekneš, udělám, i když nechápu. Autorita. V následující části se potřebujeme zastavit ještě déle. Matouš 6:10 Ať přijde tvé království! Ať se stane tvoje vůle jako v nebi, tak i na zemi. Ježíš nás učí, že dřív než se dostaneme k sobě, potřebujeme se dostat k jeho království. Protože, jak jistě všichni víte, každý z nás má své království. Problém s naším královstvím je ten, že ne všichni lidé v něm chápou, že jsem králem. Ne všichni tě respektuji jako královnu. A tak se modlíme, aby jim Bůh otevřel oči, protože určitě Bůh a já vidíme věci stejně. Kdyby tak jen více naslouchali mě a hlasu mého království, tenhle svět by byl lepším místem. Ale mé království je v ohrožení, nepřítel je před branami, zachraň moje království, Bože. Mé království financí, svobody, manželství, práce, dětí, zdraví, vztahů, mé království je ohroženo. Ale Ježíš říká, před tím, než se dostaneme k tvému království, kde většinou směřují naše modlitby, jsi ochoten říct, že ať se ve tvém království děje cokoliv, zajímáš se o to, aby jeho království přišlo na tuto zemi? Je to porozumění, že nepřistupuji k Bohu, abych jej naklonil svým směrem, ale přistupuji k němu, abych se naklonil jeho směrem. Cílem modlitby je podřídit svou vůli Bohu, ne vnutit Bohu svou vůli. Víte, kolik je lidi a církvi, kteří kážou přesný opak? V jejich podání je modlitba přinucení Boha udělat to, co chcete vy, a to se nám líbí, ne? Napojíme se na zákon víry, protože požehnání nám náleží! Ježíš nám jinými slovy říká: Fakt chceš Boha, se kterým můžeš manipulovat?

Neměla by spíše tahle modlitba definovat, jak dlouho se modlíme? Jen se na to podívejme. Když Ježíš vzkřísil Lazara po čtyřech dnech z mrtvých, což byl jeho vrcholný zázrak, jak dlouho mu trvalo se modlit za tenhle zázrak? Tak půlminutku. Prostě řekl Bohu, že ví, že ho vždycky vyslyší a pak zavolal Lazara ven. Zatímco, když se modlil za svou vlastní budoucnost v Getsemane, modlil se celou noc. Tvá modlitba totiž bude mít takovou účinnost, jak moc budeš schopen celým srdcem, a celou silou, a celou myslí, říct: Ať se stane tvoje vůle, dokonce i tehdy, když se mi to vůbec nelíbí. Nebudu se snažit přinutit Boha, aby udělal, co chci, ale nakloním se k jeho vůli. Tolik našich modliteb se týká našich potřeb, ale naše vydání Bohu je základ. Bez dosažení tohoto bodu není důvod jít k další části modlitby. Tuhle modlitbu nás Ježíš učí, a tahle modlitba vždy funguje. Víte proč? Protože cílem modlitby je kalibrovat naše srdce k vůli Otce, ne přesvědčit Otce, aby udělal to, co chceme. To tě nesnižuje, protože Bůh nebe a země tě pozval, abys jej oslovil jako svého nebeského Otce. Co by se stalo, kdybychom každý den říkali Bohu, že na všechno, co on chce říkáme rovnou ano? Když se modlíš upřímně, jsi odměněn: pokojem.

Z tohoto pokoje vyvěrá další část Ježíšovy modlitby. Matouš 6:11 Dej nám i dnes náš denní chléb. Izraelce okamžitě musela napadnou vzpomínka na putování do zaslíbené země, kdy jim každý den padal z nebe chléb, který nazývali mana, a tento chléb byl vždy tak akorát na jeden den. Mojžíš je varoval, že jednou budou bohatým národem, a jiné národy si přijdou kupovat chléb od nich. Bůh je tehdy varoval, aby nikdy nezapomněli, že všechen chléb mají od něj. Tato prosba je uznáním, že vše, co máme, pochází od Boha. Nebereme to jako samozřejmost. Matouš 6:12 a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Tato část je uznáním, že víme, že jsme zhřešili. Děkuji ti za Spasitele, skrze kterého jsou mé hříchy odpuštěny. A protože jsou odpuštěny, pak mohu to odpuštění rozšířit také na lidi okolo mě. Nezvednu se ze svých kolenou, dokud neodpustím všem, kdo mi ublížil, stejně tak, jako se nezvednu, dokud nebudu vědět, že jsi odpustil ty mě. Tahle část nás ale zase přinutí se odlit déle, že? Odpustit totiž není ani lehké, ani rychlé. Když se tato slova pozorně modlíme, obličej té osoby, které máme odpustit, se objeví před našima očima. To, co nás Ježíš učí, je uvědomovat si každý den, že jsme lidé, kterým bylo odpuštěno.

Matouš 6:13 A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. Neuveď nás do pokušení? Tam většinou najdeme cestu docela sami! Ne, říká se tam, aby nás Bůh vysvobodil od zlého, tedy, že když se modlíme, nechceme podlehnout zlu. Nechci hřešit proti Bohu. Modlitba není bianco šek na hřích, je to ochota poslechnout Boha. Pokud si myslíš, že modlitba ti dá šanci dál hřešit, pak se nemodlíš správně. Modlitba je pak jen hra nebo schéma. Modlitba je touha po odpuštění a prosba za ochranu před hříchem a zlem. Pokud plánuješ hřešit, ani se raději nemodli. Tradičně se tady ještě modlíme: Tvoje je království, moc i sláva na věky věků. To je úžasný závěr, ale v původních manuskriptech tuto část nemáme. Byla dodána později, asi proto, že když čtete kontext, vypadá to, že Ježíš končí své učení o modlitbě rychle, a hned se přesouvá na téma odpuštění. Tak to tam někdo připsal jako závěr a shrnutí Ježíšovy modlitby. Není to ale špatné shrnutí, vlastně tím říkáme, že Ježíšova vzorová modlitba má v jádru tři části: První část se dá shrnout do slov: Boží velikost. Modlit se za potřeby je fajn, ale zapomínáme na uznání Boží velikosti, on je Pán, on je ten silný. Druhá část, která zahrnuje prosbu, ať přijde Boží království, je celá schovaná ve slovech: naše podřízení. Jinými slovy, uznáváme, že Bůh je první, že on je skutečně Pán a my se chceme v našem životě podřídit jeho vůli. To je moment, kdy se pro nás Ježíš stává dennodenním Spasitelem. Děláme to, co si Bůh přeje, zajímá nás, jaký má názor na to, co chceme. Modlitba Páně končí tím, čím obvykle naše modlitby začínají, prosbami. Tato část se dá shrnout do slov: naše závislost. Dnešní chleba nám dej, evokuje moment závislosti na Bohu na poušti, kdy Izraelity po čtyřicet let krmil nebeskou manou, chlebem padajícím z nebe. Neuveď nás do pokušení, evokuje Ježíšovo vlastní pokušení na poušti, stejně jako zbav nás od Zlého. Modlitba Páně tak zahrnuje tři oblasti, uznání Boží velikosti, ochotu se podřídit jeho plánu, a vyjádření závislosti na Bohu. Je o vztahu, ne o technickém popisu potřeb. Nezměnilo by se hodně, kdyby přesně tohle byly naše modlitby?