Odvaha požádat

Jak mnozí z vás potvrdí, modlitba sklouzává pouze k roli nákupního seznamu všeho, co všechno od Boha chceme. Máme za to, že naším hlavním úkolem je přesvědčit Boha, aby chtěl to, co my. Navíc si myslíme, že když se budeme modlit těmi správnými slovy, a budeme vyznávat správné formulace (například, že vždycky přidáme formuli „ve jménu Ježíše“, protože to přece on sám řekl, že když se budeme modlit v jeho jménu, určitě nám naše prosby splní), naše modlitba bude účinná, protože Bůh si nebude pomoci jinak, než nám dát to, co chceme. I když pomineme, že nakonec jsme někdy rádi, že jsme nedostali to, za co jsme se modlili, protože by se náš život vydal úplně jinou cestou, než nakonec šel, hlavní problém s tímto přístupem k modlitbě je ten, že se nijak neliší od modliteb v jiných náboženstvích. Tam přece také je modlitba rituál, často doprovázený oběťmi, ale také správnými formulkami, který slouží k naklonění božské přízně naším směrem. A podle Ježíše samotného si pohané myslí, že budou vyslyšení pro množství svých slov. Ježíš ovšem jasně říká, že nemáme být jako pohané, protože náš Otec ví, co potřebujeme, ještě předtím, než ho poprosíme. Jinými slovy, nemusíš být hlasitý, nemusíš manipulovat Bohem. Co když tedy modlitba primárně neslouží k informování Boha o tom, kolik toho chceš, jak to má vypadat, kolik to stojí?

Tahle otázka, která nás logicky napadá kdykoliv čteme tyto Ježíšova slova, zaměstnávala také mnoho jiných mužů a žen v dějinách. Gordon MacDonald, proslulý americký pastor, k tomu napsal: Co když Bůh ví, že ze všeho nejvíce potřebujeme právě modlitbu? Co když na modlitbě, jak ji Bůh chápe, je nejdůležitější právě to, že naplňuje naši velkou a nekonečnou potřebu – potřebu Boha samotného? Hlad může přivést nazpět dítě, které uteklo z domova. Možná nedostane najíst hned, ale svou maminku potřebuje víc než svou večeři. Duše nemá větší potřebu než je potřeba obecenství s Bohem. Toto obecenství začíná modlitbou a nějaká potřeba může být motivem této modlitby. Tak začíná obecenství, rozhovor s Bohem, cesta ke spojení s ním – a to je jediný smysl modlitby. 

To je přesně ten důvod, proč jsme si minulý týden řekli, že když se modlíme, potřebuje přistupovat k Božímu království a jeho vůli jako hlavnímu zdroji našeho života dlouho předtím, než se modlíme za své potřeby. Čím déle zůstaneme v této části modlitby, tím menší se stane všechno ostatní, co řekneme pak. Čím rychleji tuto část přeskočíme, tím větším zůstane všechno ostatní v našem životě. Když Ježíš vzkřísil Lazara po čtyřech dnech z mrtvých, což byl jeho vrcholný zázrak, modlil se za to tak půlminutku. Prostě řekl Bohu, že ví, že ho vždycky vyslyší a pak zavolal Lazara ven. Zatímco, když se modlil za svou vlastní budoucnost v Getsemane, modlil se celou noc. Tvá modlitba bude mít takovou účinnost, jak moc budeš schopen celým srdcem, a celou silou, a celou myslí, říct: Ať se stane tvoje vůle, dokonce i tehdy, když se mi to vůbec nelíbí. Nebudu se snažit přinutit Boha, aby udělal, co chci, ale nakloním se k jeho vůli. Cílem modlitby je kalibrovat naše srdce k vůli Otce, ne přesvědčit Otce, aby udělal to, co chceme.

To ovšem nijak nesnižuje tvou hodnotu, a už vůbec to neznamená, že nemůžeš odvážně prosit Boha o velké věci. Vůbec ne! Je to přesně naopak. K Bohu můžeš přistupovat svobodně a s odvahou právě proto, že tě Bůh nebe a země pozval, abys jej oslovil jako svého nebeského Otce. Snad vám pomůže malý příklad. Minulou neděli jsem šel na hokej do Pardubic se svým přítelem Ondrou Touškem. Ondra je jeden z lidí, kterým zcela důvěřuju a vím, že je na něj v jakékoli chvíli spolehnutí. Proto neváhám ho požádat o pomoc, když potřebuji, protože vím, že je ochotný, schopný a věrný přítel. Přesto, jak by se Ondra cítil, kdybych celý zápas neustále říkal: „Ondro, potřeboval bych tohle, a taky tamto. Raději si to napiš do bločku, abys na to nezapomněl.“ Kdy si myslíte, že by se mnou zase někam zašel? Asi dlouho ne, že? Je něco v povaze vztahu s lidmi, kterých si opravdu vážíme, co nám nedovoluje zneužívat jejich ochoty pomoci. Tahle úcta ovšem neznamená, že se stydíme požádat o pomoc, kterou potřebujeme. Chápete? Přesně tohle učí Ježíš o modlitbě. Primárním cílem modlitby je nakrmit naší duši obecenstvím s Bohem, ale to neznamená, že se máme bát o něco požádat. Naopak. Můžeme být připraveni na jeho NE, ale také nás častěji než se zdá překvapí se svým ANO. Dopředu nevíme, co nám odpoví, ale nezjistíme to, když se nebudeme modlit.

Minule jsme si řekli, že Ježíš učil své následovníky modlitbu (ta je zachycena ve více evangeliích), která měla v jádru tři různé části. První část se dá shrnout do slova: Boží velikost. Druhá část zahrnuje slovo: podřízení. Uznáváme, že Bůh je první, že on je skutečně Pán a my se chceme v našem životě podřídit jeho vůli. Pak tahle modlitba končí tím, čím obvykle naše modlitby začínají, prosbami. Tato část se dá shrnout do slova: závislost. Ale pak se děje něco zajímavého. Lukáš ve svém popisu této modlitby vypráví, že Ježíš ve své řeči pokračuje a vypráví podobenství, aby ilustroval řešení nevětší frustrace, kterou v modlitbě zažíváme. Totiž, že se modlíme, ale zdánlivě se nic neděje. Nebo ještě hůř. Děje, ale jde to k horšímu. Už jste to zažili? Modlíte se za nějakou věc, nebo někoho konkrétního, a po modlitbách je ten člověk na tom ještě hůř než byl před modlitbou? Všichni to známe. Není to ovšem proto, že by s Bohem, nebo s tebou bylo něco špatného. Je-li modlitba primárně o vztahu, pak musíme uznat, že ve vztahu fungují obě strany a někdy je odpověď ne. Ale podívejme se podrobně na to, co Lukáš píše.

Lukáš 11:5-6 Řekl jim: "Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože můj přítel ke mně přišel z cesty a nemám, co bych mu předložil.' Zkuste si představit to scenário. O půlnoci tě navštíví přítel a ty máš holou ledničku. Protože jsi v orientální kultuře, kde prostě musíš hosta pohostit, neváháš a jdeš za jiným svým dobrým přítelem, tlučeš na dveře, vzbudíš ho a žádáš ho o chleba. Lukáš 11:7-8 A on zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a mé děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' Pravím vám, i když nevstane a nedá mu kvůli tomu, že je jeho přítel, pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu vše, co potřebuje. Musíte pochopit, že v tehdejší době lidé obvykle spali s celou rodinou v jedné místnosti, takže vstát znamenalo vzbudit celou rodinu. Je proto pochopitelné, že tento přítel říká: Neobtěžuj mě! Nicméně, říká Ježíš, pro jeho neodbytnost mu vyhoví, protože jinak by ho umořil ke smrti.

V  podobenstvích, což jsou Ježíšovy fiktivní příběhy, které mají ilustrovat nějakou pointu, vystupuje Bůh skrytě. V tomto případě (protože je to podobenství o modlitbě), je Bohem onen spící přítel. Není to někdy tak, že když Boha o něco žádáme, že máme pocit, jako by se z nebe ozývalo: Neobtěžuj mě? Co tady vlastně Ježíš říká? Že Bůh pro tebe některé věci udělá ne proto, že by tě tak miloval, ale že jsi ho prostě unavil svou neodbytností. Ježíš pak hned dodává: Lukáš 11:9-10 A já vám pravím: Žádejte, a bude vám dáno, hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo žádá, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.

Pamatuji se, že když jsem byl ještě dítě (a vy, kteří máte své děti, si to jistě vybavujete ze současnosti), že jsem něco po rodičích chtěl, oni nechtěli, ale já jsem je tak dlouho otravoval, až to udělali. Prostě jsem je umořil. (Mimochodem, některé děti jsou v tom opravdu dobré.) Není to snad opravdu tak, že Modlitba Páně začíná slovy „Otče, tati…“? Ale taky si pamatuji, že jsem něco chtěl a rodiče mi to dát nechtěli a já místo, abych je umořil, jsem uznal jejich roli. A najednou, aniž bych to čekal, oni změnili svůj názor kvůli postoji, který jsem měl. Není to opravdu tak, že když my uznáme Boží velikost, rozhodneme se mu podřídit a dáme mu najevo svou závislost na něm, že tento postoj změní jeho odpověď na modlitbu? Nevidíme to tak i v biblických příbězích? Není to tak, že naše modlitby vyplývající ze správného postoje mají sílu pohnout Božím srdcem? A když v nich zůstaneme vytrvalí, tak vlastně Bohu jasně ukážeme, že bez něho nemůžeme nic a jsme na něm závislý, protože on je velký? Je-li modlitba vztah, pak Bůh reaguje pružně, přesně jako rodiče, ne jako automat. Není právě to tajemství modlitby? Máme svobodu mluvit s Bohem otevřeně! 

Takže, aby bylo jasno, vůbec nejsem proti prosbám za potřeby. Ježíš své následovníky jasně učí, že mají své žádosti a prosby Bohu předkládat. Možná ty prosby, jak řekl na začátku v našem citátu MacDonald, jsou pro nás nutné, abychom k modlitbě vůbec přistoupili, ale když jsme v ni, zjistíme, že opravdovým smyslem modlitby je nakrmit svou duši, svého vnitřního člověka, Boží blízkostí. Každopádně, prosby nejsou špatným druhem modlitby, a v naších modlitbách mají své místo. Nicméně, mají své místo po několika jiných druzích modlitby. V Bibli vidíme přinejmenším pět způsobů, jak můžeme s Bohem komunikovat skrze modlitbu. Můžeme s ním budovat vztah, můžeme ho uctívat, děkovat mu za to, kým je a co pro nás udělal, můžeme se přimlouvat za jiné lidi a můžeme prosit Boha za požehnání, po kterých toužíme.

Začínáme se vztahovou modlitbou. To je modlitba, kdy jen jsme s Bohem, a je nám s ním dobře. Pokud nám tam dojde, s kým vlastně vztah máme, přirozeně přecházíme k uctívání. Bůh, Stvořitel a vládce, je nám skrze Krista blízko, a my se modlíme, aby jeho jméno bylo vyvýšeno. Uctívání nás přirozeně vede k děkování. Děkujeme mu za to, kým pro nás je a co pro nás udělal. Jenže, pokud Bohu děkujeme bez vztahu s ním a bez postoje uctívání, naši vděčnost poznamenává chtivost, kdy sklouzáváme k tomu, abychom Boha jen ocenili, že naplňuje náš program. Jen díky uctívání máme správný pohled na vděčnost, která je tak zbavena chtivosti se stavět do centra svého vlastního příběhu. 

Když však s Bohem máme vztah, uctíváme jej a děkujeme mu, přirozeně se začne měnit náš pohled na jiné lidi, na kterých nám najednou záleží více, a tak přirozeně přecházíme k přímluvné modlitbě za jiné lidi. Podobně jako u děkování, pokud se přimlouváme za jiné bez vztahu, tíhneme k tomu, že do přímluv projektujeme své touhy po změně jiných lidí. Když se však přimlouváme za jiné s postojem uctívání, pak zcela přirozeně můžeme přejít k prosbám za naše vlastní potřeby. Můžeme přistoupit směle a s odvahou, protože Bůh není náš prezident, ale je dobrý Otec, který ví, že modlitbu potřebujeme víc než si myslíme, protože v modlitbě upevňujeme svůj vztah s ním a kalibrujeme své nitro na jediný zdroj opravdového života. 

Ze vztahové modlitby plyne vše, včetně proseb, a proto Ježíš říká (Jan 15:5-7): Já jsem vinná réva a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; beze mě nedokážete nic. Jestliže někdo nezůstane ve mně, bude odhozen pryč jako ratolest a uschne. Pak budou posbírány, hozeny na oheň a shoří. Jestliže zůstanete ve mně a má slova ve vás, proste o cokoli chcete, a stane se vám to. 

Tohle je Ježíšova škola!