Jonášův příběh je příběh
muže, který se rozhodl běžet, ale pustil se do závodu, který nemohl vyhrát.
Jeho příběh je jedním z nejdiskutovanějších příběhů Bible, hodně učenců
s ním má problémy, protože tenhle příběh vypadá skoro jako pohádka. Osobně
věřím, že se doopravdy stal, protože jak to podle evangelia Matouše, 12.
kapitoly vypadá, také Ježíš považuje tento příběh za historický. Nejsem moc
komplikovaný člověk, a věřím všemu, co Ježíš, protože zkrátka věřím chlapíkovi,
který vstal z mrtvých. Ale ať už tomu příběhu věříš nebo ne, faktem je, že
navzdory tomu, jak je ten příběh podivný, všichni se v něm dokážeme najít.
Každý z nás totiž má nebo měl tendenci utéct od Boha. Všichni jsme
klasičtí utěkáři.
Jistým způsobem se totiž
dá říct, že jsme všichni neustále na cestě k Bohu nebo od něj, vědomě nebo
nevědomě, a to dokonce i když v něj nevěříš, nebo když moc dobře víš, že
od něj utíkáš. Mnozí z nás se přesvědčili, že sice můžeš utéct od Boha,
ale nikdy nedokážeš Bohu utéct. Můžeš se rozběhnout, ale ten závod nevyhraješ,
a to ani kdybys měl nohy a schopnosti Usaina Bolta. Možná ale neutíkáš Bohu
celkově, protože se považuješ za věřícího člověka. Jenže, utíkat nemusíš jen
celkově. Utíkat můžeš i v konkrétní situaci. Utíkat můžeš
s myšlenkou, že chceš jít za Bohem, ale když ona je tak pěkná, a určitě se
může stát taky křesťankou. Utíkat můžeš s myšlenkou, že sice je štědrost
skvělá věc, ale ty se staneš štědrým až poté, co se staneš finančně svobodným,
ať si pod tím přestavuješ cokoliv. Utíkat můžeš z manželství, protože si
potkala toho správňáka až poté, co sis vyměnila prstýnky s tím loserem.
Utíkat můžeš různými způsoby, a každý z nás v tomhle sále už někdy
v minulosti byl pokoušený utíkat. Mimochodem, většinou si myslíme, že ten
náš příběh je jiný než příběhy jiných. Myslíme si, že jsme prostě jedineční.
Jenže všechny útěky mají jisté společné vlastnosti. Tvůj příběh je stejný jako
můj. Utíkáme, protože si myslíme, že když neutečeme, přijdeme o něco dobrého.
Bojíme se, že ano, Bůh možná má plán pro můj život, ale vlastně mu
nedůvěřujeme. Bojíme se, že po nás bude chtít něco, co nezvládneme. Nakonec je
to vždy otázka důvěry. Dneska si ukážeme, jaké tři věci mají všichni utěkáři
společné, protože i když se nám zdá naše situace jedinečná, všichni je zažíváme
podobně.
Na počátku čteme, co se
stalo. Jonáš 1: Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu
Amítajovu: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu,
neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář." Tenhle počátek příběhu nám
říká hodně o Bohu. Je tady město, které je nechvalně proslulé hříchem a zlem,
které páchají. Bůh se rozhodne zlo potrestat (není snad tohle přesně to, co od
Boha chceme: aby potrestal zlo a utrpení?), ale předtím než to udělá, chce dát
tomuto městu ještě jednu poslední šanci. Jejich okno příležitosti se ještě
nezavřelo, a Bůh si vybral proroka Jonáše k tomu, aby lidem tuhle zprávu
přinesl. Ale
Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a
vyhledal loď, která plula do Taršíše. Víte, kde je Taršíš?
Taršíš je jižní Španělsko. Pokud se podíváte na mapu, zjistíte, že Ninive je
zhruba nějakých 700 km východně od toho, kde Jonáš byl, ale Taršíš je 4000 km
západně od bodu, kde Jonáš byl. Jinými slovy, když Bůh povolal Jonáše, ten
neřekl jenom ne. Jonáš se vydal na cestu co možná nejdále od toho, kam ho Bůh
posílal. Na opačnou stranu. Tohle je opravdu velké a hlasité NE Bohu.
Zaplatil za cestu a
vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina. A tady se dostáváme
k prvnímu principu všech utěkářů! Zkus se zamyslet, pokud bys byl
v Jonášově kůži, co by bylo to nejhloupější místo, kam bys mohl jít, když
chceš utéct před Bohem nebo před tím, co po tobě chce a co on reprezentuje?
Ano, máš pravdu, byla by to loď. A tohle je přesně to, co děláme. Lidé, kteří utíkají před Bohem,
se schovávají na nejpodivnější a nejvíce nebezpečná místa. Takoví lidé utíkají na místa, kde ničí sami
sebe, a kdyby sledovali někoho jiného, jak utíká, hned by věděli, že to nemůže
dopadnout dobře. Určitě by volali na Jonáše: Hlavně ne na loď! Když utíkáš před
Bohem, zůstaň na pevné zemi. To máš jako bys řekl: Utíkám před Bohem a tak jdu
skákat padákem! To není dobrý nápad. Když už tedy utíkáš před Bohem, běž aspoň
někam, kde je to bezpečné.
Víte, jak často vidím
lidi, kteří utíkají na ty nehloupější místa? Lidé, kterým na tobě záleží, to
pak říkají: Stěhuješ se kam? Chceš si vzít ho? Začínáš svůj byznys? Jdeš do
tohohle partnerství? Co? Fakt? Jen se zkus zamyslet nad svým největším
vztahovým selháním, které jsi kdy zažil. Když se podíváš zpětně, říkáš si: Jak
jsem mohl být tak hloupý? Tak proč jsi to udělal? Je to proto, že když utíkáš
před Bohem, nikdy se nejdeš schovat na bezpečné místo. Lidé, kteří
utíkají od Boha, dělají největší chyby, protože se obracejí zády ke zdroji
moudrosti a pravdy. Když se obrátíš zády k moudrosti a pravdě, děláš
hloupá a neinformovaná rozhodnutí.
Nemyslels to zle, nedělals
to schválně, ale tyhle rozhodnutí tě doženou. Obrátíš se zády
k bezpodmínečné lásce. Obracíš se od zdroje života, a to vytváří
prázdnotu, kterou se pak snažíš něčím zaplácnout. A pak uděláš rozhodnutí, vdáš
se na útěku, ale moc to nefunguje. Určitě je to její chyba, určitě je to jeho
chyba, a tak to uděláš znovu. A pak ještě jednou. Ne, nezhloupnul jsi. Tak jak
to, že děláme znovu a znovu hloupé chyby? Obrátili jsme se zády ke zdroji
moudrosti, pravdy, lásky a života. A život uplyne beze smyslu, a najednou
zjistíš, že jsi těsně na konci života, a smysl života byl jen v přežívání.
A co hůře. Tady máme druhý
princip utěkářů. Každý, kdo utíká od Boha, díky
zmatku, který do života přijde, zraní lidi, kteří jsou mu nablízku. Pokud jsi blízko někomu,
kdo utíká pryč, tvůj život bude negativně ovlivněn. Vidíme to v příběhu
Jonáše. Samozřejmě přišla bouře, a najednou námořníci házejí všechno do moře,
všechen náklad, a to znamená, že přicházejí o pořádně velké peníze. Bojí se o
svůj vlastní holý život, a to všechno kvůli jednomu chlápkovi, který utíkal od
Boha. Když se přiblížíš někomu, kdo utíká, budeš zraněný, budeš poznamenaný.
Máme kolem sebe děti navždy poznamenané, protože jejich rodiče byli běžci. Máme
kolem sebe lidi se zlomenými osudy, protože jejich manželé nebo manželky byli
běžci. Jonášův příběh ale nekončí. Víte, ve skutečnosti je Jonášův příběh
přesně to, co vidíme v novozákonním příběhu o marnotratném synu. Je to
archetyp Božího jednání s Izraelem ve Starém Zákoně. Je to příběh o Boží
milosti, odpuštění a lásce. Bůh se vlomí doprostřed toho bolestivého příběhu, a
jako první věc udělá to, že na první pohled tvou bolest zvětší, ale ne proto,
aby tě potrestal, aby ti odplatil, ale aby tě přivedl zpátky. Ježíš už zaplatil
za tebe skrze svou oběť. Už do tebe hodně investoval. Ale aby tě přivedl
zpátky, potřebuje získat tvou pozornost.
I uvrhl Hospodin na
moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo
ztroskotání. Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře
předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do
podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: "Co
je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne
a nezahyneme." Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: "Pojďte, budeme
losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí." Losování pro ně byl způsob,
jak poznat vůli bohů. Losovali tedy a los padl na Jonáše. Myslím, že Jonáš v té chvíli
věděl. Víte, mezi Jonášovým neuposlechnutím Boha a bouři někde ve Středozemním
moři není žádná přímá přirozená souvislost, ale něco mi říká, že Jonáš hned
věděl, že je to kvůli němu. Tohle prostě není jen bouře. To je Bůh.
Řekli mu: "Pověz
nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z
které země, z kterého lidu?" Odpověděl jim: "Jsem Hebrej a bojím se
Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu." Tu padla na ty muže
veliká bázeň a řekli mu: "Cos to udělal?" Dozvěděli se totiž, že
prchá od Hospodina, sám jim to pověděl. Zeptali se ho: "Co teď s tebou
máme udělat, aby nás moře nechalo napokoji?" Jonáš moc dobře věděl, že
můžeš utíkat Bohu, ale díky jeho milosti a lásce mu nakonec neutečeš. On
vytvoří situace, ale tě dostal zpátky. Vím, že je to moje chyba, a není důvod,
aby tihle námořníci zemřeli spolu s ním.
Neboť moře se stále
více bouřilo. Odpověděl jim: "Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás
nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně." Ti
muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim
bouřilo stále víc. Volali tedy k Hospodinu: "Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme
pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si
přeješ, tak činíš." I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo
běsnit. Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť
a zavázali se sliby. Díky tomuto příběhu se Jonáš naučil to, co se
můžeme naučit i my, když utíkáme před Bohem. A to je náš třetí princip
utěkářů: Když utíkáš před Bohem, on tě nepronásleduje, on tam na tebe
čeká. Bůh věděl, jak příběh
dopadne, Bůh se po Jonášovi nemusel shánět. A díky své milosti, Bůh poslal
velkou rybu do moře na místa, kde neměla co dělat. Hospodin však
nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl uvnitř ryby tři dny a
noci.
Proč to Bůh udělal?
Protože Bůh Jonáše miloval dokonce i tehdy, kdy Jonáš ukázal Bohu záda. Bůh mu
neodplácel, Bůh ho přivedl zpět. Kdo z vás někdy od Boha utíkal? A kdo
z vás zjistil, že vás Bůh nehonil, ale čekal tam na vás? Jedna
z nekrásnějších věcí na křesťanství je fakt, že Bůh nám dává nový start.
Nový začátek je totiž přesně to, co prožíváme, když se staneme křesťany.
Všechno staré pominulo, a je tu všechno nové. Jsme novým stvořením. Ale přesto
stále bojujeme se starými návyky a myšlením, které jsme si za léta života bez
Boha vypěstovali. Jedním z návyků je mít z Boha strach. Pokud
v něho uvěříme, máme za to, že nám buďto spočítá všechno, co děláme
špatně, nebo udělá něco nepředvídatelného. Bůh ale na tebe čeká tam, kam běžíš.
Bůh čeká na to, aby ses obrátil k němu, protože on je zdrojem života.
Využiješ svou příležitost?
Žádné komentáře:
Okomentovat