pondělí 17. června 2013

Prostor: Méně je více



Právě jsme uprostřed pětidílné série PROSTOR, protože se chceme naučit, jak si v životě udělat nějaké místo, abychom mohli volně a svobodně dýchat. Minulý týden jsme si řekli, že pokud chceme moudře spravovat svůj čas, musíme začít tím, že se na svůj život podíváme ze správné perspektivy a ustanovíme si správné priority, především, pokud se to týká našeho duchovního života. Naše víra nás totiž nedokáže uchránit před stresem, únavou a neplodným životem, ve skutečnosti jsou podle Ježíše právě starosti, honba za iluzí bohatství a rozkoše důvodem, proč je náš život přidušený. Ukázali jsme si, že musíme vidět náš životperspektivy věčnosti (kdy si uvědomujeme jeho krátkost a pomíjivost, což nás vede k pokoře a k závislosti na tom, na kterém se dá skutečně stavět – pro stavbu na nás samotných nemáme totiž dost času), a potřebujeme postavit své priority na Bohu (který je centrem všech našich aktivit, ne pouhou položkou na seznamu aktivit, což ovlivní každou oblast našeho života). Jenže, pořád jsme ve stresu. Jak se z něj tedy můžeme dostat? Má Bůh pro nás nějakou strategii, kterou si potřebujeme osvojit, abychom si vytvořili prostor? Touto otázkou jsme minulý týden skončili a já jsem rád, že se vám na ni pokusím dát dnes odpověď.

Než se dostaneme k samotné strategii, dovolte mi říct, že čas má některá obecná pravidla, která platí pro všechny z nás bez výjimky, a to ať jsme staří nebo mladí, muži nebo ženy, věřící nebo hledající. Tyto pravidla nám pomůžou chápat, proč ohledně času prožíváme takové napětí, a proč to (většinou) dovolená nespraví.

· Investováním malých dávek času v dlouhodobém horizontu nakupíme jistou hodnotu. Disciplína vytváří návyk.
· Opomíjením důležitých (ale třeba nenaléhavých) věcí v našem životě se kulminuje stejným způsobem.
· Opomeneme-li malou časovou investici, nevidíme žádný okamžitý následek – dobrý ani špatný.
· Urgentní věci v našem životě, kterými vytlačujeme důležité věci, nemají naopak žádnou nakupující se hodnotu.
· V kriticky důležitých oblastech života ztracený čas dohnat nedokážeme (nemůžeme se potrestat extra časem).
· Nezkrocený (tedy nenaplánovaný) čas plyne směrem k naším slabostem a podléhá vlivu dominantních lidí.
· Nezkrocený čas se podřizuje nepředvídatelným okolnostem a bývá investován do toho, co si získá okamžité uznání.
· Rychlost má navrch a není-li regulována, rozpíná se kamkoliv se jí to hodí (zatlačuje do pozadí dlouhodobé věci).
· Zrychlování vytlačuje prostor a vzdálenost (viz kritika prvních lokomotiv: nemůžeme se kochat krajinou a jsme roztěkaní).

I když to víme, a dokonce se snažíme moudré rady ohledně času aplikovat na svůj život, paradoxně jsme z rychlosti (a marnivosti) svého života přímo frustrování. Podívejte, každý z nás má 168 hodin týdně, třetinu života prospíme, třetinu propracujeme či prostudujeme. Každému z nás zbývá jen asi 56 hodin týdně na všechno ostatní: na zábavu, kamarády, koníčky, televizi, kulturu, učení se, sport, rodinu, dovolenou, a tak dále. Do nabitého koláče omezeného času pak přijde Bůh a s ním také církev, služba, noví kamarádi, nové zájmy, nové čtivo, nové akce a nové možnosti. Jasně, uděláme Boha centrem všech aktivit, ale jak se v praxi projeví, že je Bůh Pánem mého času? A dá se vyzrát na neustálou akceleraci zážitků a povinností, které vedou k šílenému tempu, zatímco doopravdy stojíme na místě a nikam se nevyvíjíme? Abychom si odpověděli na tyto důležité otázky, musíme se vrátit zpátky k Mojžíšovi, o kterém jsme mluvili. Jen pro ty, kteří jste sice jeho jméno slyšeli, ale úplně si nevybavujete, o koho přesně šlo: Mojžíš vyrostl jako princ na dvoře egyptského faraona, nejlepší léta svého života (celkem 40) strávil jako pastýř, a nakonec měl na krku nevděčný národ Izrael, který se na cestě do zaslíbené země točil dalších 40 let v kruhu na poušti, než tam došel.

Izrael před svým vysvobozením strávil čtyři sta let v otroctví, nikdo z nich si tedy nedokázal představit, jaké to je žít jako svobodný člověk. Otrok nemá práva: jste k dispozici 24 hodin denně. Nemáte budoucnost, nikdo totiž nebude utrácet za léky pro nemocného otroka. Pokud jste kdysi viděli slavný film Amistad, je tam strašná scéna, kdy posádka lodi v bouři, aby si ulehčila, házela živé otroky do moře. Být otrokem je hrozné. Najednou je ovšem tento národ svobodný, a Bůh je vede do zaslíbené země. Samozřejmě, tato velká skupina potřebuje nová pravidla, protože jediné, co má, jsou pravidla otroků. Bůh tedy ustanovuje nový národ pomoci více než 600 pravidel, podle kterých se mají naučit žít ve svobodě. Některá pravidla jsou velmi známá, my jim říkáme Desatero, protože jich bylo deset. Lidé naší kultury se obvykle hlásí k tomu, že Desatero uznává, byť ani neví, kde ho hledat. Těchto deset přikázání se dá rozdělit do dvou částí a jednoho svorníku. První část (3 přikázání) se týkají našeho vztahu k Bohu, druhá část (6 přikázání) se týká našeho vztahu k lidem. Pak je tady ovšem čtvrté přikázání, které zajímavým způsobem spojuje tyto dvě části, protože se týká jak vztahu k Bohu, tak vztahu k lidem. Zároveň je to zdaleka nejdelší přikázání. Je to princip sabatu, od něhož máme slovo sobota.  To nám nepřijde nijak objevné. Volná sobota, no a co? Máme volnou i neděli, vlastně celý víkend! Je těžké pochopit, že myšlenka, že si vezmeš celý den volna z práce, byla pro tyto lidi nejen zcela nepochopitelná, ale dokonce i nebezpečná.

To proto, že v té době nikdo neměl ledničku, takže, když jsi nepracoval, nemusel si ani jíst. Bůh říká svému lidu, který je zvyklý pracovat 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, že jedním z jeho nejdůležitějších přikázání je vytvořit si prostor od práce. Jak byste nemohli milovat Boha, který jedno z prvních přikázání dává povinnost odpočinku! Samozřejmě, nám to přijde normální, ale pro ně to byla kompletně otázka důvěry: opravdu se o nás Bůh postará? Celý princip sabatu tak byl, že od pátečního večera do sobotního nebudeš dělat nic, co se týká tvé běžné práce. Ve skutečnosti, budeš mít pouze jednu povinnost a to je povinnost si to užívat! V době Ježíše farizejové dotáhli princip sabatu k zákonu, kdy trestali dokonce snahu někomu pomoci. Ježíše na takovou snahu jasně odpovídá, že (Marek 2:27) Sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Jinými slovy, Bůh připravil princip sabatu pro to, aby se člověk naučil důvěřovat Bohu, že se o nás postará, i když jsme nestihli všechno udělat. Sabat totiž není otázka dovolené, ale otázka důvěry.

Dovolte mi to vysvětlit. Naše kultura má mnoho zábavy, říkáme tomu dokonce zábavní průmysl. Jsou to opravdu celé továrny na zážitky, které jsou prožívány v pohodlí vlastního křesla doma nebo v kině. Také máme hodně dovolené (o které se naším předkům vůbec nezdálo), a máme jen osmihodinovou pracovní dobu. Přesto jsme stále více unavení. Je to zajímavé. Tato podoba vyčerpání svědčí, že už nerozumíme opravdovému odpočinku, který se liší od vyhledávání zábavy. Krásně je to vidět na popisu slova dovolená v angličtině „vacation“, což implikuje vyprázdnění. Jestliže cílem dovolené je vyprázdnění od práce, ještě to neznamená, že jsme si doopravdy odpočinuli. Sabat oproti tomu má svůj původ u stvoření, kdy si Bůh „odpočinul“. Byl snad Bůh vyčerpaný? Těžko. Přestal snad být v sedmý den aktivní? Ne. Jeho odpočinek tedy nevylučuje aktivitu, a není následkem zhroucení z vyčerpání. Musí mít tedy jiný cíl, než je se vyprázdnit. Odpočinek shledává potěšení v Bohu a ve všem, co Bůh reprezentuje. Je to krása Božího charakteru, co dodává odpočinku smysl. V jistém smyslu je to oslava toho, co bylo vykonáno. Běžná práce tedy nebyla o sabatu povolena, dokonce navařeno má být předem. Sabat byl plánovaný, a stal se důležitou součástí naší rutiny. Takový sabat je společnou, tedy komunální záležitostí (Lukáš 4:16). Odpočinek není jen koncem práce, ale také předehrou k dalšímu týdnu. Proč si tedy volno neužíváme? Možná proto, že jsme řízení emocemi pýchy, rozptylování a strachu, přičemž strach je zdaleka největší. Jsme pyšní na to, že máme hodně práce (jsme totiž potřebování, a to nám dělá dobře), jsme roztěkání z množství informací, které se na nás valí (ale jsme rádi, že jsme v obraze a o všem víme), a jsme vystrašení, protože nás trápí otázka „Co kdyby...“ (chceme mít svůj život pod kontrolou, i když je to jen iluze). Sabat tyto emoce řeší tím, že jim vystaví hradbu. Bůh často mluví o kontrastu strachu a víry. Prostor je otázka víry více než jen plánování. Opravdu se Bůh postará, když nebudu tak žádaný, když nebudu o všem vědět, a když nebudu mít život ve svých rukou?

Aby nám bylo jasno, co sabat je, přečtěme si tu Mojžíšovu pasáž. Exodus 20:8-11 Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. 9 Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, 10 ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. 11 V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej. Tohle je tedy Boží strategie pro tvůj život, aby si vytvořil prostor, a dovolil Bohu stát se doopravdy Pánem tvého času. 

Několik praktických věcí o tom, co sabat je a není. Sabat nemusí být přesně v sobotu, protože naše možnosti jsou jiné. Není to ovšem jen pauza od práce. Sabat má význam jako oslava, je to pozvání k potěšení. Smyslem omezení sabatu nejsou náboženská pravidla! Naopak! Smyslem sabatu je vytvořit prostor, abychom se nadechli čerstvého vzduchu. Sabat není práce na zahrádce nebo okolo domácnosti, pokud je to povinnost a práce. Sabat zahrnuje potěšení. Sabat je grilování, sabat je volejbal, sabat je četba oblíbeného románu, sabat je stolování s příteli u sklenice vína, sabat je smích. Dan Allender napsal: Sabat je svatý čas, kdy hodujeme, hrajeme si, tančíme, máme sex, zpíváme, modlíme se, smějeme se, vyprávíme příběhy, čteme, malujeme, procházíme se, a pozorujeme plnost stvoření. Takový sabat nás vede k uctívání Boha, který dává štědře a nevyčítá, jak napsal Jakub, bratr Ježíše.

Co se stane, pokud princip sabatu a prostoru do svého života nezakomponujeme? Jak řekl jeden filozof, nemůže-li si člověk dovolit přestávku či přerušení činnosti, zmizí nutný odstup od práce, kterou dělá, a člověk ztratí nadhled. Utopí se v detailech. Ba co více, hrozí tady ztráta perspektivy a hloupé chyby například ve vztazích, které jsou způsobené odvrácením se od zdroje moudrosti. Jak jistě víte, na konci minulého týdne propukl v naší zemi vládní skandál, který se týkal několika lidí a záležitostí. Nechci tu komentovat politiku, protože nechci Element rozdělit (politika má tu moc, jak jsme viděli u prezidentských voleb), jen bych se pozastavil u paní Nagyové, která si objednala sledování manželky premiéra vojenskou rozvědkou. Pokud se tyto informace potvrdí, udělala to proto, aby přinutila Petra Nečase se rozvést se svou ženou. Zároveň nechala sledovat svého vlastního řidiče, aby měla něco v ruce, kdyby vykecal, že často jezdí k Nečasovi. To je zcela klasický případ. Muž pracuje dlouho z domova pryč. Do své firmy (v této situace do svého politického týmu) si najme osobu druhého pohlaví, se kterou začne trávit více času než se svou vlastní ženou. A dál už to znáte. Víte, co řekl pan Nečas 17.1.2013, když oznamoval své odloučení od své manželky? „Dostali jsme se do obdobné situace jako řada jiných manželství. Už dlouhodobě nejsme schopni sladit naše představy o rodinném a pracovním životě, byť jsme se o to oba poctivě snažili. Proto už několik měsíců žijeme odloučeně." 

Jinými slovy: nevytvořil si dostatečný prostor, aby si dal odstup od své práce. Už víte, proč je princip sabatu tak významný a důležitý?

4 komentáře:

  1. Skvělé, Lukáši, je to výživné, neotřelé - a motivující!
    Saša

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za pripomenuti, je to moc dulezity princip.
    Jinak jsem rad ze ty principy ohledne time managementu si stale jeste pamatuju z Tvoji prednasky na Festivalu United 2011 :) obycejne veci zapomenu dost rychle :)

    Diky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Radku! Jsem rád, že si to pamatuješ :-)

      Vymazat