Forward: Břemena a náklad

Dnes pokračujeme se sérii FORWARD: Tvoje cesta kupředu. Všichni chceme v životě jít kupředu; chceme, aby se nám vedlo lépe, byli jsme úspěšnější, měli pevnější rodiny a vůbec vztahy obecně. Zároveň potřebujeme zvyky, které si osvojíme; abychom se posunuli dál ve svém duchovním životě až na místo, kde nás Bůh chce mít. Minulý týden jsme si řekli, že nejdůležitějším návykem pro cestu kupředu, je umění žít ve společenství. Na náš život, na naše rozhodnutí a na naše myšlení má vliv mnoho věcí: knihy, které čteme; filmy, které vidíme; co jsme se naučili ve škole; jakou máme práci; co slyšíme v církvi za přednášku; a tak podobně. Ale zcela jistě nejvíce nás ovlivnily konkrétní vztahy nebo setkání s konkrétními lidmi. Je to proto, že křesťanská víra je založena na subjektivní a osobní zkušenosti, ale žije se veřejně ve společenství ostatních. Ve skutečnosti se dá říct, že základem naší křesťanské zkušenosti je objevená a obnovená láska k Bohu a z toho vyplývající důsledky k obnově vztahů mezi lidmi.

Vztahy mají obrovský potenciál, pokud je chápeme správně. Co tím myslím? Něco vám prozradím z mé práce s lidmi. Kdykoliv se sejdu s někým, kdo řeší vztahový problém nebo konflikt, který došel tak daleko, že už zoufale hledají pomoc u pastora, vycházím z jednoho konkrétního postoje, který mají podle mě všichni lidé společný: všichni jsme sobci, kterým jde především o své vlastní blaho. Koneckonců, i to je jedním z hlavních důvodů, proč chceme svůj vztahový problém vyřešit: konflikt nás štve, trápí nebo bolí. Na základě toho, kdykoliv mluvíme o vztazích, slyšíme především na to, jak vztahy budou pomáhat mě, nebo jak mi budou prospívat. A ony ti budou prospívat, protože to je přirozenost vztahů, nicméně, dokud nepochopíme, že vztah potřebuje mít pevné hranice a spojnice, nikdy se nám nepodaří je vybudovat opravdu tak, jak máme. Dovolte mi to vysvětlit trochu prakticky. Kdybych se vás zeptal, co je nejdůležitější vlastnost ve vztazích (jako třeba v rodině a tak dále), stejně jako většina lidí byste se shodli, že hlavním faktorem vztahu je láska (a to dokonce i když se neshodneme na její definici). Dobře je to vidět v manželství. Láska drží manželství dohromady díky vzájemné péči, potřebě společného života, a společným hodnotám, které nám pomáhají vybudovat něco lepšího, než bychom to dokázali sami díky společnému překonání sobectví, nezralost a zranění. Ale manželství, a vlastně všechny vztahy obecně, potřebují více než jen lásku. Potřebují ještě nejméně svobodu a zodpovědnost. Když mohou spolu dva lidé svobodně nesouhlasit, mají také svobodu milovat. Pokud svobodní nejsou, žijí ve strachu a jejich láska umírá. A když dva lidé společně přijmout zodpovědnost za to, aby dělali, co bude pro jejich vztah nejlepší, může jejich láska růst. Obě vlastnosti jsou nezbytné dohromady: svoboda neznamená anarchii a falešnou volnost, svoboda se zodpovědností vytváří prostředí pro růst lásky. Rovnováha mezi svobodou a zodpovědností definuje vztahové hranice.

Když se bavím s lidmi, kteří řeší různé vztahové potíže, obvyklý scénář je takový, že mají pocit, že se rozdávají, že do vztahu více investují než ti ostatní, že ho ti druzí tak trochu zneužívají. Ale výsledek je bolest nesouladu. Chybí jasně stanovené hranice. Celý koncept hranic vychází ze dvou biblických veršů, které shrnují téma svobody a zodpovědnosti: Galatským 5:1: V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha. Jinými slovy, Bůh si nade vše cení svobody, ke které nás Kristus vysvobozuje. Na mnoha místech také autoři Bible píší, aby se ovšem tato svoboda nestala výmluvou pro anarchii nebo konání zla. Naopak, jsme volání k zodpovědnému životu. Každý z nás je totiž zodpovědný za svůj život, za své srdce, za své postoje, za svá slova, za své chování. Jsme zodpovědní jeden druhému, nejsme odpovědní jeden za druhého. Podívejte se, co o tom píše Pavel v Galatským (6:2+5): Neste břemena jedni druhých a tak naplňte Kristův zákon. (…) Každý musí nést svůj vlastní náklad. Slovo břemeno označuje něco jako velký balvan, jako je třeba velká finanční, zdravotní nebo emocionální krize. Ale zároveň je tu onen verš o vlastním nákladu, který si můžeme představit jako každodenní zodpovědnost člověka, jeho pocity, postoje, hodnoty a zvládání všedních těžkostí života jako je třeba zodpovědnost za vlastní život, za svou rodinu, za svou práci. V tom si sice lidé také mohou pomáhat, ale v konečném důsledku je za ně zodpovědný každý sám. Když si ustanovíme hranice, pak také víme, že nad některými věcmi nemáme moc: musíme totiž respektovat svobodu druhého, my ho totiž nevlastníme. Při hranicích také dokážeme říct a vyslechnout ne, což z nás nedělá méně přitažlivé, naopak. Díky hranicím se ukáže naše vnitřní motivace, zda děláme věci proto, že musíme, nebo proto, že doopravdy chceme. Celkově se tedy dá říct, že koncept lásky kombinovaný se svobodou a zodpovědností vytváří prostor pro společný růst jakéhokoliv vztahu ke zralosti a atraktivitě.

Někdy však chceme, aby se o nás někdo postaral v každém ohledu: a pomohl nám dokonce nést nejen naše břemeno, ale také náš náklad. My však potřebujeme přátele, kteří nás povzbudí k nesení nákladu a případně k probrání našeho "batohu", kde možná taháme cihly, které jsme už dávno měli vyřešit a z nákladu jej vyhodit. Jen tehdy, když zvládneme nést svůj náklad, budeme připraveni opravdově pomoci někomu s opravdovým břemenem. A když pak naše komunita nám pomůže nést břemeno, dějí se velké věci. Podívejte se na tento krásný příklad popsaný v evangeliu Lukáše 5:18-25, který jsem rozebíral obšírněji během série Pseudospasitel: A hle, muži nesli na lůžku člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj. A když kvůli zástupu nenalezli způsob, jak by ho vnesli, vystoupili na střechu a spustili ho s nosítky skrze hliněné tašky doprostřed před Ježíše. Když uviděl jejich víru, řekl: "Člověče, jsou ti odpuštěny tvé hříchy." (...) Abyste však věděli, že Syn člověka má pravomoc na zemi odpouštět hříchy," řekl ochrnutému: "Tobě pravím, vstaň, vezmi svá nosítka a jdi do svého domu." Skvělý příběh odpuštění hříchů a uzdravení. Dnes se ovšem soustředíme ne na samotného uzdraveného, ale na jeho přátele. 

Tento biblický příběh je jedním z nejsilnějších příkladů principu vidění světa z perspektivy ostatních: Ani dnes to nemají ochrnutí lidé v naší rychlé plynoucí společnosti jednoduché. Ale není to nic proti tomu, co zažívali lidé před dvěma tisíci lety. Ve starověkém Řecku a Římě byly naproti tomu ochrnuté nebo zdeformované děti zabíjeny. V Izraeli takoví lidé trpěli jiným stigmatem: od narození hendikepovaní byli považováni za následek hříchu. Ochrnutý muž ve starověku byl naprosto bez užitku, většinou to byl žebrák. Muž v našem příběhu má ale něco naprosto speciálního: má přátele. Na nich býval závislý. To mají opravdoví přátelé mezi sebou: důvěryhodnou zranitelnost a závislou věrnost. Nehledáme jen lidskou dokonalost, ale atmosféru pokory a důvěry, ve které můžeme být sami sebou a přesto můžeme být přijímáni takoví, jací jsme. Pak Ježíš přijde do jejich města a přátelé se rozhodli, že musí svého ochrnutého přítele dostat k Ježíši. Jak to ale udělat, když je tam tolik davu? Pak se najednou začne sypat drť, která vyplňovala dřevo a listy na střeše. Zkus si představit tu situaci. Zkus si představit majitele toho domku. Přátelství se projevuje službou a tito čtyři muži sloužili svému příteli. Opravdová komunita je budována lamači střech. Někdo pravdivě napsal: Ukaž mi své přátelé a já ti řeknu tvou budoucnost. Minule jsem vás požádal, abyste se zamysleli, kdo jsou lidé na vašich kruzích, se kterými jste spojeni. Dnes vás však chci požádat ještě o jednu důležitější věc: Rozhodněte se vypěstovat komunitu přátel, kteří pomohou tvé víře růst. 

Ježíš tvrdil, že lékaře potřebuji nemocní ne zdraví. Ve vztazích platí totéž. Ať už k dobrému nebo ke zlému, lidé okolo nás formují víc než jakákoliv jiná síla v životě. Ježíš uviděl jejich víru a ochrnutému nejen odpustil hříchy (což byla důležitá reakce na židovskou víru o provázanosti nemoci a hříchu), ale také ho dokonale uzdravil. To způsobila ne Ježíšova víra, nebo víra nemocného, ale víra jeho přátel. Budete-li číst evangelia, uvidíte, že Ježíš neustále mluvil, nejvíce oceňovat a toužil vidět víru. Vírou myslím to, že žijeme způsobem, že Bohu můžeme věřit. Chce, abychom přistupovali k nahodilostem života způsobem, že Bohu jde důvěřovat, že nás doopravdy miluje. Jinými slovy, že se chováme jako někdo, kdo si je plně vědom, že Bůh je s ním. Jeden z hlavních způsobů, jak Bůh pěstuje víru, je skrze zásadní vztahy. Jinými slovy, pokud opravdu máš ve svém životě břemeno, potřebuješ komunitu přátel, kteří věří v Boha (dokonce i kdyby tvá víra skomírala), a kteří udělají cokoliv (včetně lámání střech), aby tě dostali až před Ježíše!

Kdybych měl celý příběh shrnout, řekl bych, že si potřebuješ vypěstovat komunitu vědomého přátelství s lidmi, se kterými budeš zranitelně otevřený, kde si budete věrně sloužit, a kteří ti pomohou nést břemena a povzbudí tě k nesení vlastního nákladu. Tohle je komunita, která dokáže úžasné věci, protože se vzájemně povzbuzuje a napomíná a motivuje se. Tohle nemůžeš získat z knihy nebo internetu, nedokážeš získat takovou komunitu ani z poslechu podcastů nebo návštěvy nějakých konferencí. Všechny tyto věci mají své místo, ale řeknu ti, že NIC nenahradí místní církev, pokud funguje tak, jak má. A pokud funguje správně, bude tě povzbuzovat k tvorbě takovýchto komunit víry, které z nás nakonec udělají něco mnohem důležitějšího než je klub: rodinu!