Vítám
Vás u posledního dílu série FORWARD:
Tvoje cesta kupředu. Všichni chceme v životě jít kupředu; chceme, aby
se nám vedlo lépe, byli jsme úspěšnější, měli pevnější rodiny a vůbec vztahy
obecně. Řekli jsme si, že existují věci, které potřebujeme mít; nebo spíše potřebujeme
návyky, které si osvojíme, abychom se posunuli dál ve svém duchovním životě až
na místo, kde nás Bůh chce mít. V prvních
dvou dílech jsme se hodně věnovali vytváření komunity a vztahů, které nás
posunou dopředu. To proto, že nejdůležitějším návykem pro cestu kupředu je umění žít ve společenství. Platí to
obecně úplně pro všechny, ale zcela nezbytné je to pro následovníky Krista,
protože naše víra je založena na
subjektivní a osobní zkušenosti, ale žije se veřejně ve společenství ostatních.
Měli bychom intenzivně a strategicky budovat komunitu přátel víry,
která nám pomůže nést naše
břemena a povzbudí nás k nesení vlastního nákladu. Taková církev pak jakýmsi terapeutickým a motivačním sezením,
ale stává se rodinou, kde doslova můžeme říct: Vítej doma!
Dnes se v naší sérii posuneme ještě o
jeden kus kupředu, protože je tady ještě jeden návyk, který je pro cestu
kupředu velmi důležitý. Před nějakou dobou jsem měl pěkný rozhovor
s jedním mladým křesťanem, který přišel do Elementu jako nevěřící člověk
jen proto, že se mu tady líbila jedna dívka. To mimochodem není žádný div, tady
je totiž fůra pěkných dívek. On se tedy přišel na její pozvání podívat a o pár
měsíců později sám prožil své setkání s Kristem, a rozhodl se jej sám
následovat. Nicméně, vyprávěl mi, že než sem přišel, našel si na našem webu
podcasty s přednáškami a pár si jich poslechl, aby měl představu, kam jde
a na co se má připravit. Nikdy v životě totiž v církvi nebyl, takže
to byla velmi rozumná myšlenka. Vyzbrojen poslechy se tedy vydal do Elementu,
sedl si tady v kině, a najednou tady na podiu někdo přivítal lidi a
oznámil, že budeme zpívat několik písní. Všichni vyskočili na nohy a začali
zpívat nějaké písničky o Bohu v češtině i angličtině, ale našeho milého
přítele jsme tím strašně překvapili. Jediné, na co myslel, bylo: „Proč
zpívají?“ Jako jasně, čekal přednášku o Bohu, to měl z podcastů
naposlouchané, ale zpěv?!? Upřímně, kolik lidí se dnes schází, aby si společně zazpívalo?
Nějací trampové, možná, ale normální lidi? Děláte si legraci?!? Možná jsi rád,
že vyprávím tento příběh, protože tě taky napadla stejná myšlenka, ale protože
sis myslel, že jsi jediný, nikdy ses nás přímo nezeptal: Proč tady vlastně
zpíváte? Pokud tě to napadlo, jsem rád, že ses zeptal, protože se na pokusím
dnes odpovědět. A víš co? Dokonce se odvažuji říct, že ani většina křesťanů,
kteří do církve chodí celý život, se nikdy seriózně nezeptala otázku: Proč tady vlastně zpíváme?
Asi
jste si všimli, že věřící lidé vůbec někdy dělají dost zvláštní věci. Například
si vezměte věřící sportovce. Když dají gól, děkuji směrem do nebe, někdy si
někteří po utkání dokonce kleknou na zem a modlí se, jiní si zase vyhrnou dres
a tam mají napsáno něco ve stylu: „Děkuji Ježíši“ Dělá to tak pár známých
fotbalistů, ale protože většina věřících fotbalistů není z Čech (tady už
ztratili víru i fanoušci, a to nejen v Boha, ale i ve fotbal), vždycky
když to vidíme, cítíme se tak trochu divně, a říkáme si, proč tam tu svou víru
strkají? Nejsou to však jen fotbalisté. Zlatý oštěpař Vítězslav Veselý
například řekl: „Jsem věřící. Svůj život jsem dal Bohu do rukou, tak si říkám:
Asi to tak Bůh chtěl. (...) Beru všechno, co se dělo předtím i teď jako Boží
výchovu. On ví, co je pro mě dobré. Můžu mu za to jen děkovat.“
Tady to vidíte:
Můžu mu za to jen děkovat. Dělají to
některé hvězdy showbyznysu, které vyhrají jakousi cenu a mají potřebu při přebírání
říct, že za všechno vděčí Bohu. Dokonce možná máte věřícího kolegu, kterému se
někdy něco podaří v práci, a říká podobná slova: Díky Bohu, jsem za to
vděčný. A pokud nejsi věřící, trochu tě to upřímně provokuje. Říkáš si: „Jo, to
se ti to děkuje, když se ti něco povedlo, ale jen počkej, až se ti tak vést
nebude.“ Možná dokonce vnímáš díky tomu křesťany trochu jako slabochy a jsi na
sebe hrdý, že tys zvládl svůj život a své problémy sám, bez nějaké „berličky“. Proč
tedy křesťané mají potřebu Bohu děkovat? Je to ze stejného důvodu, ze kterého
tady v církvi zpíváme. Pojďme tedy na to!
Křesťané
věří, že lidské bytosti nebyly stvořeny k tomu, aby si nechaly všechnu
slávu za to, co se jim povedlo, ale aby ji předali dál. Určitě znáte lidi, kteří
o sobě mluví v superlativech. Tak se naparují, že máte strach, že pokud je
necháte mluvit dost dlouho, zjistíte, že byli zdrojem veškerých dobrých věcí a
úspěchu v dějinách celého lidstva. Znáte takové lidi? Raději nezvedejte
ruce. Pokud někoho takového znáte, instinktivně je nenávidíte. Máme dokonce
problém tyto lidi respektovat, protože nakonec se nezdráhají si přivlastnit
kredit dokonce i za vaše vlastní myšlenky a nápady. V našich očích se tito
lidé jaksi zmenšují. Přemýšleli jste proč? Jeden z důvodů může být ten, že
podvědomě víme, že bez lidí, kteří nás formovali, nejsme nic. Nikdo není
opravdový self-made-man. Dalším důvodem je ovšem to, že podvědomě reflektujeme
vděčnost někomu, kdo nám dal život a schopnosti a tedy, v konečném
důsledku, úspěch, kterého jsme na základě těchto schopností dosáhli. Křesťané
věří, že lidské bytosti byly stvořené Bohem k tomu, aby dočasně získaly
uznání za skvělé věci, které učinily, a poté, co přijali ocenění, které
k úspěchu patří, jsou vedeni k tomu, aby vyjádřili slávu a úctu tomu,
kdo je zdrojem jejich úspěchu. Když se totiž lidé křečovitě drží svých úspěchů,
ty se stávají menšími, že? Je něco hlubokého, co se skrývá ve vděčnosti, kdy si
uvědomuješ, že sám o sobě zase tolik neznamenáš. Proto také Pavel napsal Koloským 4:2 V
modlitbě buďte vytrvalí, zůstávejte v ní bdělí a vděční.
Hlavním
důvodem, proč Bohu děkujeme, je vděčnost, která se projevuje tím, že Boha
chválíme a uctíváme.
Dobře, chápeme, že když se nám přihodí něco skvělého, nebo něčeho dosáhneme,
poděkujeme za to Bohu. Proč to ale děláme každou neděli? Proč tedy zpíváme,
dokonce i když zrovna nic euforického neprožíváme? Dovolte mi říct, že přestože
různí křesťané a různé církve tomu věří trochu jinak, a délka tohoto blogu mi nedovoluje udělat exkurz do historie používání hudby v církvi
(a myslím, že by vás to ani nezajímalo), prakticky všechny církve mají na svých
setkáních čas, kdy zpívají nějaké písně. Hodně z nich vychází
z jednoho skoro mýtického starozákonního verše, který se ale v této
podobě v Bibli nevyskytuje, a to je, že Bůh přebývá na chválách svého lidu. Nicméně, autor Žalmu 22:4 říká
něco podobného: Ty sám jsi svatý, trůníš uprostřed izraelských chval.
Hodně představivosti Starého
Zákona je soustředěno na popis místa: Bůh sedí na trůnu v Božím domě,
který byl reprezentován nejdříve truhlou smlouvy, pak stanem a nakonec chrámem.
Chrám a systém obětování byl středobodem chvály, která byla plná pompy (vlály
tam vlajky, troubily šofáry, lidé tančili v průvodu, nakonec tam padla
Boží sláva, které se říkalo šekinah).
Ježíš však ohledně uctívání Boha učí jiný
pohled na věc. Jan popisuje ve 4. kapitole svého evangelia, jak se Ježíš
potkává s jistou Samařankou u studny a mají rozhovor, který nakonec vyústí
v její rozpoznání Ježíšova mesiášství. V tom rozhovoru však ona žena
klade otázku formy uctívání a správné metody či správného místa. Jan 4:20-21+23
“Naši otcové uctívali Boha na této hoře,
vy ale říkáte, že místo, kde se má uctívat, je v Jeruzalémě.“„Ženo,“ řekl jí
Ježíš, „věř mi, že přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře,
ani v Jeruzalémě. Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat
Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Ježíš
tedy přesouvá tíhu a smysl z místa na lidi: Bůh nehledá chválu jako
takovou, ale hledá chváliče, hledá lidi, kteří budou ctít Boha kdykoliv a
kdekoliv.
Později historik Lukáš v knize Skutků cituje Štěpána s jeho řečí, kde nastínil novou představu
Boží přítomnosti: Bůh je tam, kde je jeho lid, není spoután na nějaké místo,
nebo snad v chrámu zhotoveném lidskými rukama. Apoštol Pavel to pak rozvíjí
ještě dál, a popisuje, že my, tedy naše tělo, je chrámem, kde Bůh bydlí. Bůh
tedy nebydlí na chválách svého lidu,
Bůh bydlí ve svém lidu. Najednou to
následovníkům Krista dává smysl, proč Ježíš tvrdil, že přijde den, kdy Bůh
nebude hledat chválu (a kde ta chvála, na jaké hoře přesně, má být), ale hledá
ctitele: tedy lidi, kteří budou Boha chválit a ctít. Najednou dává smysl, že
podle Ježíšových slov, kdykoliv se sejdeme v jeho jménu, on je uprostřed
nás. Zatímco je Starý Zákon ohledně chval plný pompy, v Novém Zákoně je
důraz na lidi, kteří Boha chválí. Chybí tam, ona pompa, uctívání je popisováno
civilně, jako že „zazpívali chvalozpěv a vydali se na cestu“, protože smyslem
uctívání v církvi není dostat Boha do našeho středu, aby Bůh přišel, ale
proto, že už přišel! Za to jsme mu vděčni, protože Kristus přišel, když jsme
ještě byli hříšní, přistěhoval se do našeho sousedství, abychom mohli poznat,
jaký Bůh je.
To
je tedy důvod, proč zpíváme. Následovníci Krista věří, že když se scházejí
v jeho jménu, Ježíš sám je uprostřed nich. To, že ho nevidíme, není
podstatné. On je uprostřed nás, a mnozí z nás jej vnímáme, jen to neumíme
přesně popsat. Když tedy zpíváme, vyjadřujeme mu vděčnost za to, že přišel před
dvěma tisíci lety, zemřel za nás, vstal z mrtvých a teď je dárcem života
pro každého, kdo věří. Každému, kdo věří, dává moc stát se Božím dítětem,
protože nás vítá do rodiny. Jakmile se tedy staneme členem jeho rodiny, instinktivně
jsme vedeni
k tomu, abychom vyjádřili slávu a úctu tomu, kdo je zdrojem nejen našeho
úspěchu, ale především našeho života. Když tedy zpíváme, vytváříme atmosféru,
ve které se otevíráme na Boha, který už tady na tebe čeká (i ve Starém Zákoně
byly podobné příběhy, jako například Jákobův žebřík, kdy se Jákob probudí se
slovy: „Tady je Bůh, a já to ani nevěděl“). Nesnažíme se stáhnout Boha dolů, nebo
na něj dělat divadélko, abychom ho snad nějak skrze uctívání ovládli. Ne,
s vděčnosti zpíváme tomu, který nám dal sám sebe, a spolu se sebou nám dal
vše. Když zpíváme, naše emoce rezonují s vděčností na Boha, který už
uprostřed nás je. Spolu s apoštolem Pavlem tedy
zvoláme: (2. Korintským 9:15) Díky Bohu za jeho nepopsatelný dar!
Abychom
se v životě dostali kupředu, potřebujeme žít svou víru veřejně ve
společenství jiných lidí, potřebujeme se obklopit opravdovou komunitou přátel,
která pomůže nést naše břemena, a potřebujeme si vypěstovat návyk vděčnosti
Bohu, projevený tím, že ho ctíme svým životem, i svými ústy. Příští týden se v Elementu dozvíte,
jak jít kupředu NAPLNO.
Žádné komentáře:
Okomentovat