Zdravím vás po prázdninách! Tuto neděli jsme v Elementu začali u příležitosti startu naší 11. sezóny novou sérii s názvem FORWARD: Tvoje cesta kupředu. Je totiž
jasné, že všichni chceme v životě jít kupředu; chceme, aby se nám vedlo
lépe, byli jsme úspěšnější, měli pevnější rodiny a vůbec vztahy obecně, nebo
dokonce nějaký vztah našli. Zároveň existují věci, které potřebujeme
v životě mít; nebo bychom mohli říct, že potřebujeme zvyky, které si
osvojíme; abychom se posunuli dál ve svém duchovním životě až na místo, kde nás
Bůh chce mít. Nad několika těmito věcmi bych se rád zamyslel. Co si myslíte, že je nejdůležitější návyk, který nám pomůže dostat se
kupředu? Pro každého z nás, kdo vyrostl v dnešní době individualismu
je to možná těžké přijmout, ale nejdůležitější návyk je umění žít ve společenství.
Na náš život, na naše rozhodnutí a na naše myšlení má vliv mnoho věcí: knihy,
které čteme; filmy, které vidíme; co jsme se naučili ve škole; jakou máme
práci; co slyšíme v církvi za přednášku; a tak podobně. Ale zcela jistě
nejvíce nás ovlivnily konkrétní vztahy nebo setkání s konkrétními lidmi. Autor
Přísloví 13:20 říká: Kdo chodí s moudrými,
bude moudrý, kdo kamarádí s tupci, ztroskotá. Tento verš ukazuje přesně na
prostý princip, který říká, že s kým jsi, takovým se stáváš.
Když
si vybavuji počátek svého křesťanského života, byly to především konkrétní
vztahy s několika lidmi, které mi pomohly ochránit mou víru a zapojit se
do služby. Od okamžiku svého počátku víry v Boha jsem vždy byl okolo lidí,
se kterými jsem mohl mluvit, diskutovat a přít se nad otázkami své víry a taky
různých jiných oblastí života od svých let plných zamilovanosti až po školu,
třeba. Hned na začátku jsem se zapojil do malé skupiny, kde jsem se naučil
přemýšlet o víře do hloubky. Pak jsem se spřátelil s lidmi jako byl Stašek
Bubik, kteří mi pomohli se zapojit do služby Bohu. V průběhu let mě pak
vztahy s dalšími vedoucími z Čech i ciziny posunuly dál ve službě,
ale také ochránili mé duchovní zdraví. Zažil jsem totiž momenty rozhodování, kdy
bylo extrémně důležité, kdo stál vedle mě. Byly to právě ty konkrétní vědomé (a
ne náhodné) vztahy, které mi pomohly udělat správné rozhodnutí. Jedním z
takových momentů bylo něco jako „nové
rozhodnutí“ o rozhodnutí, které jsem udělal. Ano, stal jsem se křesťanem,
ale zhruba za rok až rok a půl jsem najednou stál tváří tvář otázce, zda skutečně chci následovat Krista a dělat
to, co se mu líbí. Zda skutečně chci následovat, věřit a poslouchat. Zda
skutečně přijímám Kristův názor na život. Na rodinu. Na sex. Na peníze. Na
přátele. Na školu. Na práci. Prostě na všechno. Mohl bych to nazvat rozhodnutí
po rozhodnutí, a věřím, že do jisté míry všichni před ním stojíme.
V jisté
formě to zakusili i Ježíšovi nejbližší, kteří s ním chodili v době,
kdy všechno bylo fajn, Ježíš dělal zázraky a byl populární mezi davem. A
najednou, v těchto skvělých okamžicích, Ježíš začne přitvrzovat slovy (Jan
6:51-52): Já jsem ten živý chléb, který
sestoupil z nebe. Kdokoli by ten chléb jedl, bude žít navěky. Chléb, který dám
já, je mé tělo, které dám za život světa." Židé se mezi sebou začali
hádat: "Jak nám tenhle může dát jíst své tělo?" Pokud se to zdálo davu jako nějaká
pohádka o upírech, Ježíš pokračuje dál (Jan 6:53-56): Ježíš jim ale řekl:
"Amen, amen, říkám vám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho
krev, nemáte v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já
ho vzkřísím v poslední den. Mé tělo je opravdu pokrm a má krev je opravdu
nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Reakce nebyla překvapivá (Jan 6:60+66):
Mnozí z jeho učedníků, kteří to slyšeli,
si tehdy řekli: "To jsou těžká slova. Kdo to může poslouchat?" (…)
Mnozí z jeho učedníků kvůli tomu odešli a už s ním nechtěli nic mít.
Poslyšte,
tohle byli učedníci Ježíše, žádní fanoušci. Ale v jejich životě
následování přišel krizový moment. Moment, kdy se to, co po nich Bůh chce,
zdálo strašně těžké, ba skoro za hranou. A na základě toho tito lidé od Ježíše
odešli pryč. Ani nevíte, kolikrát jsem tento scénář viděl ve svém životě. Někdo
uvěří v Boha a nadchne se pro následování Krista. Všechno najednou vypadá
skvěle. Ale pak přijdou problémy. Najednou člověk vidí, že s následováním
Krista přichází cena. Umírání sobě. Poslouchání Ježíše v jeho názorech.
Přijímání života od něj, ne od svých kamarádů. A dokonce to někdy znamenalo se
postavit své vlastní rodině. Znamenalo to být poctivý tam, kde si to ostatní
ulehčili. Co teď? V takovém krizovém bodě naší cesty je rozhodující, kdo
jsou lidé okolo nás. Protože lidé okolo nás nám mohou pomoci svou víru
zpochybnit nebo naopak nás posilní. Možná proto se Ježíš zeptal i svých úplně
nejbližších (Jan 6:67-69): "Chcete
odejít i vy?" zeptal se Ježíš tehdy svých Dvanácti. "Pane, ke komu
bychom šli?" odpověděl mu Šimon Petr. "Ty máš slova věčného
života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!"
Zamysleli
se, co by se stalo, kdyby promluvil někdo skeptičtější ze skupiny? Třeba Tomáš?
Nebo Jidáš? A tak většina z nás bude dříve nebo později stát u rozhodnutí
po rozhodnutí, kdy se najednou bude zdát Ježíšovo poselství těžké a jeho slova
zdrcující. Bude se nám zdát, že to, co Ježíš chce je moc jednoznačné, a my nejsme
schopni tomu vyhovět. Budeme stát před rozhodnutím si svou víru upravit do
nenáročné nominální hodnoty nebo dokonce prostě odejít. Viděl jsem to
v různých formách. Ale když budeš obklopený lidmi, jako byl Petr, ti tě
budou milovat natolik, že bude těžké jen tak odejít pryč. Vědomé vztahy tedy
ochrání tvé duchovní zdraví. A já jsem rád, že v takových okamžicích byli
lidé, se kterými jsem mohl své pochyby řešit, a kteří mi pomohli je překonat.
Ne překvapivě to bylo v kontextu malé skupiny. Když se podíváš zpátky na
svůj život, najdeš v něm někoho, kdo ti pomohl s tvou vírou?
Pravděpodobně budeš moci identifikovat ne jednoho, ale hned celou plejádu lidí,
kteří tě ovlivnili a pomohli ti porozumět, kdo je Bůh, a jak v něj můžeš
věřit. Někteří tito lidé tě povzbudili, když jsi to potřeboval, jiní tě
napomenuli, když jsi potřeboval ukáznit, protože jsi trochu divočel. Díky jejich zásahu je dnes naše víra pevnější a
silnější. Víra totiž opravdu roste v kontextu vztahů.
Jedna
z nejdůležitějších a nejsložitějších doktrín o Bohu říká, že Bůh je jeden,
ale je zároveň zjeven ve třech osobách: Otci, Ježíši, a Duchu svatém, které
existují samostatně, ale zároveň jsou propojeny v dokonalém vztahu
natolik, že mezi nimi není rozdílu a tvoří jednoho Boha. Existují samozřejmě
analogie, jak tuto vazbu pochopit: Bůh jako slunce se světlem, teplem a
paprskem, nebo muž jako otec, syn a bratr zároveň, nebo na svatbě říkáme, že ti
dva jsou zároveň od teď jedním tělem. Nicméně, asi se shodneme na tom, že to
zcela pochopitelné není a je to otázka důvěry v to, jak se nám Bůh
zjevuje. Je tady ještě jedno důležité učení Bible a to je, že Bůh stvořil
člověka ke svému obrazu. Je-li ovšem Božím jádrem společenství více osob a my
jsme stvořeni k Božímu obrazu, vysvětluje to, proč máme ve svém
životě tak obrovskou potřebu vztahů a společenství. Jsme totiž sociální (vztahové)
bytosti. Společenství je Božím designem pro život i pro církev. Neexistuje
„nezávislý křesťan“. Církev je místo bezpečí, kde najdeme uzdravení a autoritu,
kde se připravíme zvládat život, a kde můžeme nejlépe sloužit. Když
Pavel píše o křesťanech, používá často obraz církve jako lidského těla. Zkusme
si představit jakýkoliv úd odňatý od těla. V tom okamžiku tento úd
přestává fungovat, protože jeho pravý význam je pouze v kontextu těla.
Můžeme mít tak akorát nějakou část těla zakonzervovanou ve sklenici
v nálevu. Úplně stejné je to s křesťany. Bez církve se stávají
nepoužitelnými k úkolu, pro který nás Bůh stvořil. Bez společenství
s dalšími křesťany jsme jen další sklenici se zakonzervovanými křesťany. Křesťanská víra je založena na
subjektivní a osobní zkušenosti, ale žije se veřejně ve společenství ostatních.
Ve
skutečnosti se dá říct, že základem
naší křesťanské zkušenosti je objevená a obnovená láska k Bohu a
z toho vyplývající důsledky k obnově vztahů mezi lidmi. To
vysvětluje, proč tolik lidí poté, co se stanou křesťany, začnou řešit své vztahy
v rodině, sousedy, přáteli a dokonce i nepříteli. Přijaté odpuštění ve
vlastním životě se stává základem změn ve vztazích k dalším lidem. To je
možná důvod, proč nás Bůh vybízí, abychom uváděli ve skutek svou spásu. Ale
náprava vztahů není vždy jednoduchá. A je tu ještě jeden problém. Ve svém
životě si zvykneme žít sami a hrát vše „na sebe“. I když jsme v různých
kolektivech, zvykli jsme si, že lidem se nedá věřit, a tak jsme se obrnili
proti vnitřnímu zranění tím, že jsme se uvnitř izolovali od lidí. Navenek jim
nasloucháme, ale ve skutečnosti si od nich nenecháme do života jakkoliv mluvit.
Zvykli jsme si na to, že sami víme, co je nejlepší. Pak přijdeme k Ježíši
a hned na to do církve a tam zažijeme šok. Ježíš změnil náš život, a my stojíme
tváří v tvář tomu změnit svou obrannou strategii, a místo toho se zapojit
do církve. Celý život žijeme sami a najednou máme v někoho vložit svou
důvěru, dovolit lidem, aby se k nám přiblížili a poznali nás takové, jací
jsme? To nás děsí. Zároveň je to ale neodolatelné. Neodolatelná církev je
taková, kde se lidé rozhodli otevřít se druhým a sloužit druhým, jak Pavel
napsal (Ga 5:13) říká: Skrze lásku služte
jedni druhým.
Dobře, myslím si, že
nepotřebujeme přesvědčovat o tom, jak jsou vztahy důležité. Obvykle máme
problém s něčím jiným a to s pocitem, že na další vztahy nemáme další
kapacitu. Každý z nás ji má jinou. Ti z nás, kdo jsou introverti,
mají jistě menší potřebu být neustále s lidmi než extroverti. Všichni máme
nějakou rodinu a přátele, spolužáky a spolupracovníky. Do toho máme nové
přátelé v církvi, a taky víme, že bychom se měli seznámit s novými
lidmi a věnovat se jim; ale máme pocit, že už není kde brát. Abych vám to
ilustroval, dám vám dneska malý dárek. Nechám kolovat tuhle skvěle vypadající
nádobu, kde si každý prosím vytáhněte jednu konkrétní kostičku lega.
Nevím,
jestli jste fanoušci lega, ale tenhle vynález pana Ole Kirka Christiansena
z dánského Billundu (původně dřevěné a pak plastové kostky) z roku
1932 patří i dnes mezi nejoblíbenější hračky. Na legu mě fascinuje jeho
univerzálnost, ale také princip společenství. Když budete mít dost kostiček
lega, budete schopni postavit neuvěřitelné „sochy“. Na každé kostičce tam
záleží a dohromady vytvářejí skvělý obraz. Zároveň jsou však kostky jiné. Liší
se barvou, ale také plochou, a především množstvím spojovacích koleček nahoře.
A to je důvod, proč vám kostky rozdávám. Symbolizuje to, že každý z vás má
jiné možnosti a kapacitu na vztahy, ale každý z nás se také rozhoduje, pro
koho si nechá volné kolečko. Určitě by sis měl jedno nechat pro svou rodinu, a
to ať je jakákoliv. Ale co další kolečka?
Málokdy přemýšlíme strategicky, koho ve svém kruhu
chceme mít. Jsou tam lidé, kteří nás posouvají kupředu ve vztahu k Bohu,
ve vztahu k lidem, k naplnění svého potenciálu? Jsou tam lidé, kteří
nám mohou mluvit do života? Jsou tam lidé, kterým se věnujeme my? Není
podstatné, kolik koleček máš, ale je nezbytné, abys v nějakém kruhu byl.
Kdo je tvůj vztahový kruh? A máš kolem sebe lidi, kteří pomohou tvé víře
opravdově růst? To je naše dnešní lekce z lega.
Žádné komentáře:
Okomentovat