Chyby se staly (ale ne mou vinou)

Za tuto krátkou sérii na začátek nového roku může kniha, kterou jsem jednou uviděl v knihkupectví (a posléze jsem si ji koupil), která se jmenuje Chyby se staly (ale ne mou vinou). To je skvělý název, že? Protože tohle přece bývá jedna z nejvíce používaných frází, když uděláme nějakou chybu, když někomu ublížíme nebo jsme nezodpovědní. A skoro vždy používáme trpný rod: Chyba se stala... Je mi líto, že se zranil... Tak to nebylo myšleno... Nevěděl jsem, že by se to mohlo přihodit... Všimli jste si toho? Nezodpovědnost není těžký koncept k pochopení. Je to situace, kde se nechovám zodpovědně. Nezodpovědnost vidíme jasně u jiných, ale téměř nikdy ji neuvidíme v zrcadle. Jiní jsou nezodpovědní, ale v našem případě... chyba se stala, ale já za to nemohu. Ale není divu. Žijeme v době, kdy je nezodpovědnost skoro oslavována. A co je oslavováno, je také nejčastěji opakováno. Svobodu chápeme jako povolení si dělat co chceme.

Problém s nezodpovědností je ovšem ten, že to nikdy není neutrální nebo individuální záležitost: moje nezodpovědnost se stává zodpovědností všech okolo mě. Když jsme nezodpovědní, v jádru čekáme na to, že někdo ponese za nás břemeno chaosu, který jsme stvořili a tento binec za nás uklidí. Kromě toho je ještě horší věcí to, že nezodpovědnost je nakažlivá, zejména tehdy, když vidíme, že jiným jejich nezodpovědnost prošla. Věříme v individuální práva natolik, že přeneseně říkáme zhruba tomuto: „Mám právo chovat se nezodpovědně a dělat si, co chci. Nikdo nemá právo mě volat k odpovědnosti. Ostatní ovšem mají zodpovědnost uklidit binec, který jsem svou nezodpovědností způsobil.“ Jenže, vždy jde o společný (a společenský) problém. Individuálně si můžeme dělat, co chceme, ale naše nezodpovědnost se stává zodpovědností celé naší rodiny, celé naší firmy, celé naší církve, prostě všech, kdo jsou s námi jakkoliv spojeni. Pokud věříme tomu, že si můžeme dělat, co chceme, a nikomu do toho nic není, protože si to sami vyřešíme, lžeme si do kapsy. Jde o klasické sebeospravedlňování, kde se neodvratně dělí naše slova a naše očekávání: tvrdíme, že to (ať je „to“ cokoliv – dluhy, nevěra, nespolehlivost, průšvih) vyřešíme sami, ale podvědomě víme, že to vyřešit sami neumíme a ani to v mnoha případech nejde. Některé věci se můžeme snažit napravit (můžeme vydělávat více peněz nebo můžeme dohnat nějaký úkol), ale jiné jsou nenávratně pryč a zůstaly poškozeny (především, pokud jde o vztahy, důvěru, lásku, ale také například o možnost výdělku). Tam jsme už ostatní ovlivnili, ať se nám to líbí nebo ne.

Zodpovědnost má ovšem také několik vlastností, které z ní činí dobrý a žádoucí návyk. Například, jsi-li v jakékoliv skupině (organizaci, církvi, státě) zodpovědných lidí, nepotřebuješ mnoho pravidel. Nebo jinak, není to tak, že pravidla chování potřebujeme právě proto, že okolo sebe máme nezodpovědné lidi? Navíc, byli jsme stvořeni k zodpovědnosti, a když jsme v ní dobří a věrní, cítíme se naplnění. Jen se zamyslete: Máš-li například novou práci, v čem se budeš cítit lépe a plněji: když tam budeš akorát vařit kafe a dívat se na ostatní, nebo když ti šéf dá hned od začátku zodpovědný a důležitý úkol? Jasně, pokud to bude nová práce, možná budeš mít z té zodpovědnosti strach, možná se budeš bát selhání, a možná budeš mít díky tomu bezesné noci, ale nakonec zjistíš, že se v tom cítíš dobře a je ti to příjemné! Zodpovědnost totiž naplňuje a dává nám jistotu do budoucna (čím více zodpovědných kroků děláme, tím menší strach máme z ještě zodpovědnějších úkolů). Takhle jsme byli stvořeni. A tak si Bůh přeje, abychom se cítili. Ve skutečnosti, když jsme nezodpovědní, necítíme se až tak fajn, že? Moc šťastných lidí, kteří jsou nezodpovědní jste v životě nepotkali, že? Potkal jsem hodně lidí s výmluvami, že to není jejich chyba, ale málokdo výmluvy činil se šťastným úsměvem na tváři. Tak odkud pochází naše touha být nezodpovědným?

Na začátku příběhu Bible čteme o tom, jak Bůh dal zodpovědnost za celou zemi člověku. Člověk si mohl dělat, co chtěl, s jediným omezením: stromu poznání dobra a zla. Když lidé zhřešili a Boha neposlechli, okamžitě se snažili setřást zodpovědnost za své chování, protože do jejich života přišla hanba. Ta byla reakcí rozpor v jejich touze udělat si věci po svém, a zodpovědností, kterou přijali. Malá pauza: Není právě tohle častou reakcí na naše nezodpovědné rozpory? I když se vymlouváme, i když používáme útrpně trpný tón o chybičkách, které se vloudily, i když se snažíme ospravedlnit, a najít pro sebe polehčující skutečnosti, ve skutečnosti nám naše emoce ukazují vnitřní rozpor pomoci hanby. Tuto hanbu, což je emoce útočící na naše jádro, na naši vnitřní hodnotu, se snažíme nějak přehlušit nebo ještě lépe: podobně jako Adam s Evou zakrýt fíkovými listy. Nejoblíbenějším fíkovým listem je hledání viníka, protože najít někoho, kdo za „to“ může (ať už jiný člověk, nebo společnost jako celek, trh, vláda, politici, nepřizpůsobiví občané, nebo nakonec sám Bůh), je nejjistější způsob, jak si tuto vnitřní disonanci (jak by řekli odborníci) vyrovnat. Není divu, že Adam volí stejné řešení: „To ta žena, kterou jsi mi dal Ty!“ Ale Eva reaguje rychle: „Ne, ne, to ne já, ale had.“ Obviňovačky začaly... To je problém s nezodpovědností: vždy vytváří vnitřní i vnější konflikt. Vnitřní konflikt s námi samotnými, a vnější konflikt s lidmi okolo a dokonce s celým světem okolo. Cílem vnitřního konfliktu je skrýt vinu, cílem vnějšího konfliktu je zbavit se viny přenesením na někoho jiného. Klidně i na Boha, když je potřeba.

Problémem ovšem je, že i když se snažíme si svou vnitřní disonanci (napětí z vnitřního rozporu mezi realitou a našimi postoji) vyrovnat obviňováním jiných, následky nezodpovědnosti jsou stále před námi. Je to proto, že na tomto světě žijeme podle jednoduchého principu, se kterým můžeme a nemusíme souhlasit. Přesto tento princip platí: Člověk sklízí, co zaseje. Tento princip vysvětluje, proč se naše nezodpovědnost nakonec stane odpovědností všech. V Bibli tento princip najdeme v Pavlově listu Gatatským v pasáži, kde se snaží vysvětlit naši zodpovědnost pomáhat jiným, ale také naši zodpovědnost za sebe.  Pomáhaní jiným nebylo nikdy míněno jako způsob, jak se vyvléct z vlastní zodpovědnosti. Přečteme si tu pasáž celou: Ga 6:1-2 Bratři, upadne-li někdo z vás do hříchu, vy duchovní mu pomozte v nápravě. Dělejte to ovšem ve vlídném duchu a každý si dávej pozor, abys sám nepodlehl pokušení. Neste břemena jedni druhých – tak naplníte Kristův zákon. Pavel tady nejprve mluví o naší zodpovědností pomáhat jiným, specificky o tom, že když někdo upadne do hříchu, pak ve vlídném duchu mu máme pomoci k nápravě (to proto, že jeho hřích a jeho zodpovědnost musí být jím také napravena). Tím také pomáháme nést jeho břemeno.

Ga 6:3-5 Kdo si myslí, že je něco, a přitom nic není, ten si něco nalhává. Každý ať posoudí své vlastní jednání; ať se pak chlubí jen sám sobě a nesrovnává se s druhými. Každý musí nést svůj vlastní náklad. Pak Pavel přepíná na srovnávání se s jinými a na následný sebeklam: lžeme sami sobě. Onen verš o vlastním nákladu, který si můžeme představit jako každodenní zodpovědnost člověka, jeho pocity, postoje, hodnoty a zvládání všedních těžkostí života. Každý z nás je totiž zodpovědný za svůj život, za své srdce, za své postoje, za svá slova, za své chování.

Ga 6:6-8 Kdo je vyučován Slovu, ať se dělí o vše dobré se svým učitelem. Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel. Kdo zasívá pro své tělo, sklidí z těla záhubu; kdo zasívá pro Ducha, sklidí z Ducha věčný život. 9-10 Nepřestávejme tedy konat dobro, neboť v patřičný čas budeme sklízet bez ustání. Dokud je čas, prokazujme dobro všem, a zvláště členům rodiny víry. V sedmém verši najednou Pavel mluví o tom, že Boha totiž nikdo z nás neošálí. Jakoukoliv nezodpovědnost se snažíme před Bohem schovat, on ji stejně vidí. Nejsme-li ochotni nést svůj náklad, negativní sklizni nakonec prostě neunikneme. Možná nás bude chvíli hřát pocit, jak jsme všechny převezli a unikli jsme zodpovědnosti. Boha ovšem neošálíme. Nakonec budeme sklízet, co jsme zaseli. Pokud budeme zasévat dobro (a my bychom mohli dodat „zodpovědnost“), budeme v patřičný čas bez ustání sklízet. Zodpovědnost je tedy nakonec otázka trpělivosti (nepřestáváme konat dobro) a důvěry (budeme jednou sklízet).

Je tady totiž ještě jedna věc, o které ví každý, kdo měl někdy zahrádku nebo pole. Když zaseješ, a budeš dostatečně trpělivý a vytrvalý (budeš se o své zaseté pole starat), pak jednoho dne sklidíš své pole s větší úrodou, než jsi původně zasel. Jinými slovy, sklidíš později a více. Naneštěstí to neplatí jen v tom pozitivním, ale také v tom negativním. Budeš-li zasévat nezodpovědnost, jednoho dne sklidíš ovoce nezodpovědnosti s mnohem vážnějšími dopady, než se ti dnes o nich zdá. Chcete malý příklad? Každý mladý člověk je dnes na sociálních sítích. A někdy na nich řekne věci o sobě nebo jiných lidech, které by nejraději vymazal. Nebo se vyfotí... Víte, co je dnes oblíbenou činností agentur, které hledají kvalitní „mozky“? Projedou si vaši internetovou stopu. A když najdou fotky, kde jste se vyfotili v opileckém oparu nebo v nějakých kompromitujících situacích, často vám nabídku práce na zodpovědné místo nedají, protože jste považováni za riziko pověsti té vysněné firmy. Dnes je to tak velký problém, že se lidé snaží přinutit legislativou zabránit uchovávání vašich fotek (například v Kalifornii). Vůbec tento fíkový list neřeší základní problém, že? Tím je nezodpovědnost.

Člověk sklidí, co zasel. Možná si ovšem teď říkáš: „Ale Bůh mi odpustí, ne? O tom tady v církvi vždycky mluvíte, že Bůh dává druhou šanci, že Bůh je dobrý a že Bůh mě má rád.“ Ano, Bůh tě má moc rád! Právě proto tě přivedl dneska do Elementu, abys slyšel, že máš být zodpovědný, máš se přestat srovnávat, vymlouvat a obviňovat ostatní. Právě proto tě vede do komunity a společenství lidí, kde máš žít otevřeně a ve světle dovolit těm druhým, aby ti pomohli napravit tvé selhání. Víte ale, jak je právě TOHLE těžké? Snažit se vyrovnávat svou disonanci obviňováním a ospravedlňováním je mnohem jednodušší, než žít ve vztazích s těmi, které Pavel nazývá „duchovnější“ a dovolit jim mluvit nám do života. 

Víte, stalo se mi jen párkrát v životě, že za mnou přišel nějaký muž, a řekl mi: Prosím tě, když uvidíš, že v něčem ujíždím nebo se v něčem pletu, řekni mi to otevřeně. Mnohem častěji jsem zažil situace, kdy si někdo dělá, co chce, a přijde až když se to všechno pokazí (a kdy začne sklízet, co zasel), a chce nějakou rychlou a především bezbolestnou kůru, kde nemusí nic měnit, ale má jiné výsledky. Bůh ti odpustí, beze sporu. Ale některé věci se už vrátit nedají. Některé vztahy se nezachrání. Některé finance se nevrátí. 

Základní otázka tedy je: Beru OPRAVDU na sebe zodpovědnost za svůj život? A beru ji tak vážně, že DOVOLÍM, aby mi jiní, ti duchovnější, pomáhali v nápravě? Jsem ochoten se přestat srovnávat, komu co prošlo, a kdo neudělal to, co udělat měl, a uchopit zodpovědnost za svůj život do svých rukou?