Asi je zbytečné dělat anketu na
téma stresu a starostí. Někdy se tolik strachujeme o to, aby
všechno vyšlo, že to až vypadá, jako by stres byl základní měrnou jednotkou
našeho života. Všimli jste si toho? Je tolik věcí mimo mou kontrolu, kdy
zakouším těžkosti nebo zlo v nějaké podobě, že mám skoro právo se stresovat! Jenže jsem si všiml,
že i když zrovna neprožívám nic, z čeho bych měl být vystresovaný, smutný
nebo rozladěný, stejně se u mě objevuje vnitřní napětí, někdy dokonce bez
zjevného důvodu. Rozumíte mi? Samozřejmě, jsou i jedinci, kteří se nikdy
o nic nestrachují, ale o ty se většinou strachuje pro změnu jejich okolí. Starosti
jsou tak obvyklé. Když byl v Elementu nedávno na návštěvě Jackie White, na
setkání pro muže na otázku, co by nám ze své zkušenosti poradil jako životní
moudro, řekl: Neměli bychom se tolik strachovat a stresovat, že něco nevyjde,
nebo se nepovede. Myslím, že jsme mu všichni velmi rozuměli. Obecně vzato,
nemyslíme si, že bychom se strachovali či stresovali přehnaně moc, ale přece
jen: Je tolik neznámých. Není divu,
že byznys s překonáváním stresu je skvělé odvětví. Podíváte-li se do
knihkupectví nebo na internet, najdete mraky knih a materiálů, jak jednat se
stresem a obavami všeho druhu. Důvodem, proč těch zdrojů je tolik, je proto, že
se to dobře prodává; tolik lidí strachuje o tolik různých věcí. Máme obavy o
své zdraví, svou práci, o své děti, svou rodinu, ekonomiku, školu, atd. Takže
si malou anketní otázku přece jen neodpustím. Dovolte se mi vás zeptat: Kdo z vás si myslí, že je schopen si
prodloužit a zkvalitnit život tím, že se bude více strachovat? Kdo z vás si naopak myslí, že obavy a
starosti mohou život zkrátit a znepříjemnit? Pokud jste jako lidé v Elementu, nikdo si nemyslíte, že by vám starosti zkvalitnily a prodloužily život, naopak jsme přesvědčeni, že nám ho zkrátí a znepříjemní. To je zajímavé: Proč se tedy strachujeme a
stresujeme? Jako váš pastor vám chci tedy říct: Přestaň s tím!
To bychom rádi, ale jak to udělat? Právě na to
se budu snažit s vámi podívat. Svoboda od zbytečného stresu, napětí a
strachu je totiž jednou ze základních věcí, kterou pro nás Ježíš udělal. Jen
pro připomenutí: Jsme ve třetí části seriálu LifeSaver, ve které si ukazujeme na jednu
z nejzákladnějších pravd křesťanské víry: Totiž, že pokud chceš znát Boha,
pokud chceš znát jeho vůli, pokud chceš vědět, co pro tvůj život zamýšlí, stačí
se podívat na Ježíše, o kterém evangelia mluví jako o Božím obrazu a zdůrazňují,
že pokud vidíme Ježíše, pak vidíme Boha. Tento Ježíš slibuje (jak zaznamenal
Jan 10:10): Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil; já
jsem přišel, abyste měli život – život v plnosti. V minulých dvou týdnech jsme si ukázali, že náboženství
nás dovedlo na místo, kde potřebujeme spasitele, protože nejsme schopni ani žít
podle vlastních pravidel, natož podle Božích. Bůh poslal Spasitele, který nás
zachraňuje od hříchu, smrti a ďábla, a všeho, co v našem životě ďábel
dělá. První důležitou věcí, kde nás Ježíš chce vykoupit, je uzdravení našich
těl z nemocí. Ježíš
uzdravoval a dělal zázraky proto, aby mu lidé uvěřili, a proto, že měly za cíl
pomoci konkrétnímu člověku nebo lidem v nouzi. Ježíše přemáhal soucit a lidem
pomáhal v jejich nouzi, a tím znovu dokazoval, že mu na nich záleží. Dnes
se podíváme na jeho uzdravení naší duše
skrze pokoj. Už starozákonní prorok Izajáš předpověděl, že tohle Mesiáš
udělá (Iz 53:5 ČEP): Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro
naši nepravost. Trestání snášel
pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Tady vidíme všechny tři věci pohromadě: Mesiáš zemřel za náš hřích, jeho
jizvy nás uzdravily, a trestání snášel pro náš pokoj.
Ježíš ti
totiž nabízí život v plnosti - a
tato plnost zahrnuje pokoj tvé duše, pokoj přesahující naše představy nebo
touhy. Jen si poslechněte slib, který ti Ježíš dává (Jan 14:27): Odkazuji vám
pokoj, svůj pokoj vám dávám; já dávám jinak, než jak dává svět. Nermuťte se v
srdcích a nemějte strach. To je přece úžasné zaslíbení – Ježíš nám nabízí,
doslova odkazuje, svůj pokoj, který převyšuje všechny jistoty, které ti může
dát tento svět. To nás nepřekvapuje, ve světle naší série o zlu. Tento svět
totiž nabízí uspokojení, které je postaveno na třech silách, které chod světa
řídí: na žádosti očí (něco chci vlastnit), na žádosti těla (něco chci zažít) a
na pýše nebo namyšlenosti života (vymezuji se proti jiným lidem, kmenům,
národům). Není tedy divu, že naše světské uspokojení (světské myšleno jako od tohoto světa)
se odvíjí především skrze materialismus (kolik toho mám), hédonismus
(jak si užívám) a aroganci (jak jsem lepší než všichni ostatní). Problém
s uspokojením tohoto světa je nasnadě: Vždycky (a tím myslím opravdu
vždycky) uvidíme někoho, kdo má víc než my, kdo je bohatší než my, kdo si může
dovolit více než my, kdo může jet na lepší dovolenou než my, kdo zažívá lepší
zážitky s lepšími lidmi než my, kdo patří do populárnější party než my,
kdo je v partě ještě oblíbenější než my, kdo fandí klubu, který alespoň
občas něco vyhraje, a tak dále. Je snad nějaký velký div, že pokud se naše
uspokojení odvíjí od toho, co nám nabízí tento svět, máme stále málo? Že jsme
stále nespokojeni? A že prožíváme stres a obavy, protože hluboko uprostřed nás
cítíme, že nejsme dostateční, že nejsme až tak jedineční a kdyby na to někdo
přišel, možná bychom přišli o to poslední štěstí, které nám ještě zbývá? Není
tohle zdrojem našeho stresu?
Do této situace přichází Ježíš, a nabízí nám
Utěšitele, svého Ducha, který je s námi navždy a který je nositelem pokoje,
který je tolik jiný, než pokoj, který dává svět. Tohle je skutečně radikální
slovo Spasitele, tohle je skutečný LifeSaver! Stres prožíváme tehdy, když se
strachujeme o něco, co milujeme. Pokud máme rádi své postavení, své zážitky a
svůj majetek, pak o to logicky prožíváme starost a obavy. Ježíš ti však nabízí
lepší cestu, kterou mnohokráte oděl do slov jako: Hledejte nejprve Boží království a všechno
ostatní vám bude přidáno. Jinými slovy, pokud tvá identita a hodnota
bude spočívat ve tvém vztahu s Bohem, pak dokážeš žít bez obav, strachu a
stresu. Pokud je pravda, že základem našeho vztahu s Bohem je láska a ne
poslušnost, pak nám Ježíš nabízí pokoj spočívající v nové identitě toho,
co máme skrze něj. Abych vám to ilustroval, ocituji vám pasáž, kterou napsal
apoštol Pavel do církve v Efezu. Psal to pohanům, tedy nežidům, takže si
tato slova můžeme vztáhnout na sebe, protože většina z nás je pohanského
původu. Židé si byli vědomi své identity jako vybraného národa, jako lidu,
který Bůh předurčil jako své vlastnictví a zcela očekávaně na tomto základě
vnímali své aspirace a touhy. Pohané nic z těchto Božích slibů neměli, ale
Kristus to jednou provždy změnil jako správný Spasitel, jako Zachránce tvého
ducha, tvého těla a tvé duše.
Pavel tam píše (Efezským 2:12-19): V té
době jste byli bez Krista, oddělení od společnosti Izraele, cizí pokud jde o
smlouvy zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. Nyní jste ale v Kristu
Ježíši! Kdysi jste byli vzdálení, ale teď jste díky Kristově krvi blízcí. On sám je náš pokoj; on spojil oba
tábory v jedno a zbořil hradbu, která je rozdělovala. Vlastním tělem zrušil
nepřátelství, totiž Zákon spočívající v přikázáních a předpisech, aby z těch
dvou stvořil sám v sobě jednoho nového člověka. Takto nám přinesl pokoj. V
jednom těle usmířil oba tábory s Bohem, když svým křížem ukončil jejich
nepřátelství. Přišel a
vyhlásil „pokoj vám vzdáleným i pokoj blízkým,“ neboť skrze něj můžeme všichni
přistupovat v jednom Duchu k Otci. A tak již nejste cizinci a přistěhovalci,
ale spoluobčané svatých a členové Boží rodiny.
Tohle je úžasná pasáž. Jako lidé tohoto světa, jako
doslova světští následovníci, jsme
byli zcela bez zaslíbení, bez naděje a bez Boha na tomto světě. Byli jsme
odkázání sami na sebe. Svět nám vládnul se všemi svými starostmi a trápeními.
Ježíš nás ale zachránil od nás samotných a naše identita je tak proměněna.
Vyhlásil nám pokoj a díky tomu můžeme přistupovat k Bohu jako
k dobrému Otci a můžeme se na něj spolehnout. Jinými slovy, jeho pokoj je
nalezen v důvěře v jeho dobrotu a ochotu nás zachránit. Ale budeš
ochoten se nechat zachránit? Budeš ochoten najít záchranu své duše u Boha?
Dokážeš se odevzdat s důvěrou do jeho rukou? To jsou otázky, na které si
musíš zodpovědět sám.
Než dnes skončíme s tímto tématem, rád bych vám
vyprávěl jeden vcelku známý příběh, který se stal nedávno, a který je až
mrazivou ilustrací dnešního tématu. 13. ledna 2012 se mnoho natěšených
výletníků těšících se na zážitky nalodilo na obří luxusní výletní loď, které se
přezdívalo Titanik 21. století kvůli prvotřídnímu ubytování a zábavě. Zhruba
dvě hodiny od vyplutí se pasažéři Costy
Concordie usadili k večeři o sedmi chodech a mnohým z nich
prolétla nervózní myšlenka, když cítili náraz a vypadla světla. Hned si
vzpomněli na drama Titaniku, které se
odehrálo skoro přesně 100 let zpátky (15.4.1912). Někteří si mysleli, že si
někdo dělá jen legraci u příležitosti pátku 13., což umocnil fakt, že
v okamžiku nárazu reproduktory hrály slavnou píseň My Heart Will Go On z filmu Titanik. Jenže se ukázalo, že se o kanadský žertík nejedná.
Zaměstnanci dostali příkaz, aby uklidnili pasažéry a nechali je sedět, jenže
mnozí klidní nebyli a na svých telefonech zjistili, že se loď potápí. Vypukla
panika, při které se někteří lidé zachovali jako hrdinové a mnoho jiných jako
zbabělci. Mnoho se snažilo dostat do záchranných člunů, několik desítek lidí se
utopilo. Prostě katastrofa. Ale víte, co bylo zajímavé? Ta loď ztroskotala
doslova několik metrů od břehu. Jen se podívejte na obrázek!
Každý se mohl
dostat na pevninu, kdyby ovšem jen věděli, kam jít. Jak se při vyšetřování zjistilo,
většina pasažérů podlehla „Efektu Titaniku“, kdy si mysleli, že jejich jediná
záchrana jsou čluny, jinak je jejich život zcela zpečetěn. Jak ironické, že
byli kus od břehu!
Nestává se nám něco podobného v různých
situacích? Dostaneme se do stresu a těžkostí motivované stresem tohoto světa. Myslíme
si, že to, co musíme udělat je naše jediná šance, jediná záchrana, jak získat
to, co chceme, nebo si to za každou cenu udržet. A přitom by stačilo, abychom
důvěřovali Bohu, že nás dostane na břeh, který je možná na dosah, jen ho právě
teď nevidíš. Odvážíš se mu však důvěřovat? Uděláš krok k pokoji, který ti
Ježíš nabízí? Celý tento příběh mi připomíná jeden starozákonní
verš, který napsal Izajáš. Dává v něm důraz na důvěru v Boha, na to,
zda skutečně chceš nechat zachránce své duše, aby tě provedl až
k záchraně, nebo zda raději budeš hledat uspokojení a pokoj v tom, co
ti dá tento svět nebo co zvládneš sám. Ti, kdo si myslí, že zachraňovat
nepotřebují, zachránění být ani nemůžou. Ti, kdo v panice a stresu okolo
sebe kopají, se zachránit nechtějí nechat. Ti, kdo však důvěřují Zachránci
svého života, že to myslí vážně, když nabízí plnost života, najdou v něm
svou záchranu. Izajáš to napsal slovy (30:15-16
ČEP): Neboť toto praví Panovník
Hospodin, Svatý Izraele: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a
důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete, říkáte: ‚Nikoli! Utečeme na koních.‘ A
vskutku budete utíkat.
Svou spásu najdeš v klidu a ztišení a
v důvěře v Boha. V důvěře v něj najdeš i své vítězství a
život – život v plnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat