sobota 6. října 2018

Pod kapotou | Disciplína


Vítám vás u druhého dílu seriálu Pod kapotou, kde se společně zamýšlíme, jaké vlastnosti má úspěšný a správně vyladěný život. Jako motto jsme si vybrali auto, které nám pomáhá v pohybu vpřed. To je totiž hnací síla našeho života – chceme se vyvíjet, chceme být úspěšnější, chceme objevovat, chceme poznávat, chceme bez problémů jít kupředu. Máloco nás dlouhodobě odpuzuje, když někdo blízký, na kom nám záleží, na vše rezignoval a odmítl pohyb kupředu. Stojaté vody páchnou, a my víme, že život není statický, takže když se zastavíme, svět okolo nás běží dál. Fakticky se tedy nezastavíme, ale vlastně začneme propadat dozadu. V této sérii probíráme několik vlastností, které potřebujeme, pokud se chceme v životě jít kupředu. Díváme se, co se skrývá pod kapotou vyladěného života. První vlastností, na kterou jsme se zaměřili, byla odvaha. Bez odvahy není nic ostatního možné. Odvaha umožňuje ostatní vlastnosti, protože nás motivuje udělat krok do neznáma. Dnes se podíváme na druhou vlastnost. Pokud nám odvaha umožňuje se vůbec dopředu vydat, tato vlastnost nám umožní dojet do cíle. Bez této vlastnosti totiž zůstaneme trčet u první překážky, u prvního kopečku, když věci začnou být složitější nebo namáhavější. Vlastnost, o které mluvím, je disciplínaKaždý úspěšný člověk, který v něčem vynikl nebo prorazil byl disciplinovaným člověkem, který se naučil umění odříkání se, vytrvalosti, houževnatosti. Je to vlastnost, která nám pomůže vydržet i v nepříznivých okolnostech a těžkostech. Proto je tak důležitá a nezbytná.

O čem se bavíme, když řekneme slovo „disciplína“? Líbí se mi trefný citát Johna C. Maxwella: Disciplína je dělání toho, co opravdu dělat nechcete, abyste díky tomu mohli dělat to, co doopravdy dělat chcete. Je to placení ceny za malé věci, abychom jednou mohli mít velké věci. Nikdo nemůže uspět bez ochoty začínat v malém a dělat malé a na první pohled neviditelná rozhodnutí, která se týkají charakteru, píle, snahy tehdy když nás nikdo nevidí. Každá sklizeň začíná zaséváním. Slovy H. P. Liddona: Co uděláme ve skvělém okamžiku bude nejspíše záviset na tom, kým už jsme; a kým jsme je výsledkem předchozích let disciplinovaného života. Člověk s disciplínou je naučil jednu důležitou vlastnost: Zjistil, že úspěch je větší a potěšení sladší, když si odloží okamžité uspokojení svých potřeb na později. Říkám tomu princip pozdrženého potěšení. Disciplína je proces při kterém si splníme bolestivé povinnosti dříve než ochutnáme plody potěšení – tím se ovšem potěšení zvětšuje. Kde to funguje? Například v rodině. Manželé, kteří si uvědomují tento proces nečekají na řešení svých nedorozumění nebo problémů až když budou mít na to sílu, chuť nebo kapacitu. Raději kráčí těžkostmi hned a řeší věci hned, omlouvají se brzy, odpouštějí včas a řeší věcí za pochodu. Díky tomu se dostanou do období „sweet spotu“, kdy se jejich manželství zkrátka daří. Funguje to ve výchově dětí, funguje to v práci, funguje to ve financích (tam je princip pozdrženého potěšení zcela nezbytný, pokud chceme žít bez dluhů), funguje to ve všech oblastech života. Jistě, všichni tomu principu rozumíme, ale není jednoduché ho žít. 

Disciplína je sportovní vlastnost (sport se bez ní nedá dělat), ale platí v jakémkoliv odvětví života: Nemůžeme se naučit hrát na hudební nástroj bez disciplíny, nemůžeme dokončit školu bez disciplíny, nemůžeme se naučit nic nového bez disciplíny… Apoštol Pavel si byl vědomý síly disciplíny pro svůj život. V 1. Korintským 9:24-27 napsal: Copak nevíte, že všichni závodníci běží, ale jen jeden zvítězí a získá odměnu? Běžte tak, abyste ji získali. Každý závodník má přísnou sebekázeň – oni to dělají pro věnec, který zvadne, my ale pro ten, který nezvadne. Takto tedy běžím, ne jako bych neměl cíl; takto bojuji, ne jako bych rozrážel jen vzduch. Raději své tělo tužím a podmaňuji, abych snad, když kážu druhým, sám nebyl vyřazen. Sportovec ví, že bez disciplíny, bez sebekázně, nikdy nic nevyhraje. Proto si odříká, aby zaběhl závod. Pavel tvrdí, že přesně tak žije. Má cíl, trénuje, dává do toho všechno, zápasí a nenechá se odradit problémy, podřizuje své tělo. Jeho pointa? Sportovec to dělá pro pomíjivé vítězství, ale my takto běžíme pro celou věčnost. Proto je disciplína tak důležitá. 

Ve Starém Zákoně máme příběh muže, který měl poslání a potenciál, ale chyběla mu disciplína a nedokázal si odepřít žádné okamžité potěšení. Jeho příběh je pro nás varováním. Jmenoval se Samson. Jeho rodiče nemohli mít děti,což byl v jejich kultuře a době opravdu problém. Jednoho dne se jim ukázal Boží anděl s oznámením, že počnou a porodí syna, který bude od své kolébky zasvěcen Bohu jako nazír. Nazírové byli muži, kteří si na znamení oddanosti Bohu nestříhali vlasy, vypadali tedy trochu jako příslušníci hnutí hippie ze 60. let. Ne nadarmo se tedy kdysi v Izraeli zpívalo, že „Vlas bojovníků v Izraeli volně vlaje“. Být nazírem byla oběť. Nazírové nesměli pít nic kvašeného, nesměli přijít do styku se zemřelým, a to ani v případě, že by onen zemřelý byl příslušníkem jejich vlastní blízké rodiny. Z tohoto je jasné, že nazírové byli pouze lidé, kteří své poslání brali vážně. Samson měl poslání. Měl ale také problém. Když něco chtěl, nedokázal počkat. Musel to mít hned. A když to hned nedostal, velmi se rozzlobil. 

Budete-li číst Samsonův příběh, zaskočí vás, kolikrát reagoval prudce nebo prchlivě na to, co mu kdo udělal. Jen namátkou z jeho příběhu: Když Samson vyrostl, šel se podívat mezi Filištínce, dávné nepřátele Izraele. Líbí se mu tam dívka, a i přes nesouhlas svých rodičů se rozhodne si ji vzít za ženu. Po cestě do města kde bydlela ho přepadl mladý a hladový lev plný síly. Samson se lekne, ale holýma rukama lva roztrhne jako hada, tedy spíše jako kůzle. Žena se mu líbila, tak se rozhodl, že si ji vezme. Po cestě na svatbu se rozhodne podívat na mrtvého lva, a všiml si, že se ve zdechlině lva usadilo včelstvo a tak si nabral med a šel dál, aniž by se pozastavil nad tím, že právě přestoupil nazírské pravidlo, že se nesmí dotknout ničeho zemřelého. Naopak, celou událost použije jako příležitost dát hádanku družbům na své svatbě. Pokud by hádanku vyřešili, Samson jim slíbil každému košili (bylo jich třicet), v opačném případě mu každý měl dát jednu košili. Jenomže družbové na hádanku nemohou přijít, a proto pod hrozbou přinutí Samsonovu manželku, aby to z něj vytáhla; což ona pomocí slz a obviňování z málo lásky dokáže. Samson musí družbům dát třicet košil. Co udělá? Jde do jiného města, pobije třicet mužů, svlékne je, a šaty dá vítězům hádanky. A takhle to bylo pořád.

Samsonovým problémem byly ženy. Měl ženy rád, dokonce více než bylo zdrávo, byl ve vztazích stejně neřízená střela. Na druhou stranu, když s někým měl vztah, úplně se mu vydal navzdory nebezpečí, které mu v něm hrozilo, a navzdory se opakujícímu vzoru. Pamatujete na jeho první ženu, která z něj vymámila tajemství? Samson se nepoučil. O několik let později se zamiloval do další ženy, která se jmenovala Dalila. Ta se nechala koupit Filištínci, kterým pořád vrtalo hlavou, kde je zdroj Samsonovy síly. Soudců 16:6 Dalila se tedy Samsona vyptávala: „Prozraď mi, prosím, v čem je ta tvoje veliká síla? Čím bys mohl být spoután a zkrocen?“ Víte, dost mě překvapuje, že po dřívějších zkušenostech s podobnými otázkami Samsona nenapadlo nic podezřelého. Každopádně ji to ale říct nechtěl, takže se vymluvil na to, že musí být spoutaný tětivami, které ještě nevyschly. Pak usnul, ona ho spoutala a zvolala „Samsone, Filištíni jdou na tebe!“ On ale ty tětivy roztrhal, jako se trhá koudel, když se jí dotkne plamen. Soudců 16:10: Dalila pak Samsonovi vyčítala: „Ach, tys mě oklamal, říkal jsi mi lži! Teď už mi ale pověz, čím bys mohl být spoután.“ Proč to tak asi chceš vědět, drahoušku? Ne, nic ho nenapadá. Samson se vymlouvá na nové provazy a pak potřetí na spoutané vlasy. Ani v jednom případě to nebyla pravda, ve všech případech ho přepadli Filištínci, ale Samson nevidí vůbec nic. 

Když šlo o ženy, tento silný chlap byl slabý jako třikrát převařený čajíček. Soudců 16:15-17: A tak mu vyčítala: „Jak můžeš říkat, že mě miluješ, když u mě nemáš srdce? Už třikrát jsi mě oklamal! Copak mi nepovíš, v čem je ta tvoje veliká síla?“ Těmi řečmi ho mučila den co den, až jednou měl toho dotírání k smrti dost. Tehdy jí všechno prozradil. Potom uspala Samsona na klíně a zavolala někoho, ať mu oholí hlavu. Tak ho ovládla a podmanila; jeho síla ho opustila. Když se pak Samson probudil, síla byla pryč a Filištínci ho dostali, oslepili, zajali a zničili. Jeho příběh končí tak, že ještě jednou naposledy požádal Boha o sílu a pomstil se svým věznitelům tím, že na ně i sebe shodil celý dům. Více než cokoliv jiného je příběh Samsona příběhem nenaplněného potenciálu. Muž obdařený silou a moudrostí vést celý národ své povolání zahodil výbuchy hněvu, naivitou ve vztazích a neposlušností. Svou nedisciplinovaností si zničil život. Jeho příběh začíná pohádkově, ale končí jako antická tragédie. Už vidíte, proč je disciplína tak důležitá? 

Potřebujeme disciplínu ve svém myšlení. Abychom udrželi mysl čerstvou a aktivní, musíme přijmout mentální výzvy, potřebujeme rozšiřovat svou mentální mozkovou kapacitu. Proto v Elementu tolik fandíme čtenářům. Ne proto, abychom více věděli, ale také proto, aby naše mysl byla tak doširoka otevřená, že budeme schopni tvořivého a neotřelého myšlení, které ještě nikdo neměl. Pavel povzbuzuje ve Filipským 4:8: Závěrem, bratři, cokoli je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost a nějaká chvála – o tom přemýšlejte. Pavel své posluchače zve k tomu, aby cíleně zaměřovali svou mysl na konkrétní ctnosti. Zároveň to znamená, že máme cíleně odvracet svou mysl od věcí, které jsou opakem: máme odvracet svou mysl od lží, nespravedlnosti, špíny, nenávisti, lhostejnosti, pomluv… 

Potřebujeme disciplínu ve svých emocíchLidé mají jen dvě možnosti ohledně svých emocí: Buď se je naučí zvládat nebo emoce začnou vládnout nad nimi. Všichni máme těžké dny a složité chvíle. Úspěšní lidé nedovolí, aby je porazila každá emoce, která kolem nich zavane. Samozřejmě, i oni mají chvíle pro radost nebo pro zármutek (tyto emoce potřebujeme prožívat, protože pročišťují duši), mluvím spíše o emocích permanentního naštvání nebo zklamání, což jsou paralyzující emoce. V ničem nás neposouvají, jen působí trvalou frustraci a přešlapování na místě. 

Potřebujeme disciplínu ve svých skutcích. Skutky oddělují vítěze od poražených. Můžeme myslet skvěle, a mít srovnané pocity, ale pokud nedokážeme naše myšlení a emoce přesunout k akci, pak nás to nikam nedovede. Součástí takových skutků je plánJádrem disciplíny je pozdržené potěšení a jádrem pozdrženého potěšení je plánování

Co to může pro nás znamenat prakticky? Jeden z nejlepších způsobů pro návyk disciplíny je vytvořit si systémy a rutiny v oblastech, které jsou důležité pro náš dlouhodobý dopad. Například, spisovatelé si neustále shromažďují a třídí informace a citáty. Já si do poznámkového bloku píšu jakýkoliv nápad, který mi přijde na mysl ohledně témat nebo osnovy přednášek. Všichni máme takové nápady, ale málokdo si je okamžitě zapíše, a pak je samozřejmě hned zapomene. Je tady ještě jedna věc, kterou potřebujeme udělat: Musíme se přestat vymlouvat. Jedna z nejdůležitějších fází v životě úspěšného člověka je dojít do momentu, kdy se přestane na všechno vymlouvat a přestane utrácet energii na věci, které nemůže změnit. Každému se dějí věci mimo dosah jeho kontroly a představ, ale úspěšný člověk se podle těchto věcí neřídí. Vymlouvající se člověk hledá podvědomě alibi pro svůj neúspěch. Disciplinovaný člověk se nevymlouvá. Není naštvaný, že vždy nemá všechno hned. Myslí nově – myslí dlouhodobě. Není Samsonem.

Žádné komentáře:

Okomentovat