úterý 9. října 2018

Pod kapotou | Věrnost


Vítám vás u třetího dílu seriálu Pod kapotou, ve kterém se zamýšlíme nad vlastnostmi dobře vyladěného života. Probíráme několik vlastností, které potřebujeme, pokud chceme v životě jít kupředu. První vlastností, na kterou jsme se zaměřili, byla odvaha. Bez odvahy není nic ostatního možné. Odvaha umožňuje ostatní vlastnosti, protože nás motivuje udělat krok do neznáma. Druhou vlastností byla disciplína, která nám umožní dojet do cíle. Bez této vlastnosti zůstaneme trčet u první překážky, u prvního kopečku, když věci začnou být složitější nebo namáhavější. Úspěšný člověk se naučil umění odříkání se, vytrvalosti, houževnatosti. Dnes se podíváme na třetí, k oběma předchozím vlastnostem příbuznou věc. Odvaha nás nastartuje, disciplína nám umožní pohyb kupředu, dnešní vlastnost nás dovede do cíle. Tou dnešní vlastností je věrnost, bez které budeme stále a znovu podléhat pokušení z naší cesty odbočit, zastavit se, zpomalit. 

Věrnost by se dala charakterizovat nejlépe větou: Dlouhá cesta stejným směrem. Jistě, slovo „věrnost“ všichni známe především ze vztahů, například z manželství. Úspěšné manželství je opravdu dlouhá cesta stejným směrem, že? Jinak totiž manželství nemůže vydržet a přežít. Zastaví se, rozdělí se, vytratí se… V dalších vztazích je to podobné. Věrnost je ochota jít dlouho společně. Jak říká africké přísloví: Chceš-li cestovat rychle, cestuj sám. Chceš-li cestovat daleko, cestuj společně. Věrnost si všichni umíme představit ve vztahu, věrnost je ale vlastnost také pro jednotlivce: Jsme věrní svým záměrům? Jsme věrní sami sobě? Jsme věrní své vizi a svému poslání? Jsme věrní Bohu? Jisté je pouze to, že vytrvalá věrnost v průběhu delšího časového úseku se nedá vůbec ničím nahradit. Myslím, že Craig Groeschel má pravdu, když řekl: Pravděpodobně přeceňujeme, co dokážeme udělat za krátkou dobu a zároveň podceňujeme, co dokáže celý život věrnosti. To proto, že především zpočátku našeho života, kdy jsme ještě mladí, plní sil a ideálů, máme sny, co bychom chtěli získat, zvládnout, zažít. Později nás čeká deziluze, protože jednoho dne zestárneme, život půjde dál. Pokud ale věrně budeme dělat nějakou činnost nebo půjdeme jedním směrem, dojdeme k cíli, který je fantastický. Jen ta cesta vypadá někdy nezajímavě. Co chci říct je to, že velké sny musí být zakotveny v malých životadárných návycích. Podívejme se na to trochu podrobněji.

Ve Starém Zákoně, první části Bible, najdeme jednu velmi zajímavou knihu plnou moudrosti a různých chytrých přísloví. Většinu z nich napsal starověký izraelský král Šalamoun, ve své době považovaný za nejmoudřejšího člověka, který kdy žil. Ta kniha se jmenuje (poněkud nepřekvapivě) Přísloví. Šalamoun tam pobízí každého, kdo chce vědět, jak vypadá moudrost a jak vypadá ztělesněný úspěch, aby se šel podívat na …mraveniště. Vybízí k tomu zejména ty, kteří si myslí, že úspěch přijde snadno, bez úsilí, jen díky snům. Přísloví 6:6-8: Jdi za mravencem, pecivále, pozoruj ho a zmoudříš hned! Žádného vůdce mravenec nemá, dozorce ani vládce jemu netřeba; v létě si ale potraviny chystá, o žních zásoby pilně ukládá. Všimněte si, co tady říká nejmoudřejší člověk na světě: Budeš-li pozorovat mravence, zmoudříš. Bez dozoru, bez vládců, bez zákonů, mravenec poctivě a věrně dře. Díky tomu se v zimě má dobře. A aby bylo jasno, jak to Šalamoun myslí, ještě k tomu dodává jedním dechem (Přísloví 6:9-11): Jak dlouho, lenochu, budeš polehávat, kdy už se konečně ze snu probudíš? Chvilku si pospíš, chvilku zdřímneš, na chvilku složíš ruce a spočineš? Vtom jako tulák bída navštíví tě, jako loupežník tě nouze přepadne! Později se k tématu ještě vrací a tvrdí, že mravenci jsou mudrci nad mudrce.Přísloví 30:24-25 Tito čtyři jsou na zemi nepatrní, nad mudrce jsou ale moudřejší: mravenci, národ nepříliš silný, v létě si ale chystají zásoby…Šalomoun mluví o mravenčí moudrosti proto, že jejich stálá práce a opakovaná činnost vytváří konzistenci. Životní změna se nikdy nestane přes noc. Některé z největších růstových záležitostí se týkají měsíců a let. Vyžaduje to (opravdu) dlouhou cestu jedním směrem.

Víte, obvykle oceňujeme zejména ty, kteří dojdou do cíle, nicméně v průběhu jejich cesty se toho obvykle moc nedělo. Byla to doslova mravenčí práce. Bez dozoru, bez pochvaly si nakládali na svá bedra břemena a pilně je ve skrytu nosili. Víte, někdy jsme v úžasu z lidí velkých vizí a velký slov. A jistě, k velkým věcem potřebujeme velké vize. Jen nesmíme zapomenout, že velké sny jsou mocné jen tehdy, když jsou zakotveny v každodenní disciplíně. Platí to skutečně v každé oblasti: ve vztazích, v manželství, ve škole, v práci, v podnikání, v církvi, v duchovním životě. Koneckonců, byl to apoštol Pavel, který napsal v 1. Korintským 4:1-2: Považujte nás tedy za Kristovy služebníky a za správce Božích tajemství. Od správce se žádá jen jedno – aby byl shledán věrným. Jsme správci svých životů, a žádá se od nás věrnost, konzistence, stálost. Bez konzistentnosti skončíme v průměru, jak si všiml Jim Collins: Podpis průměrnosti je chronická nekonzistence. Co tím myslím? Myslím tím takové to nadšení střídané s unuděnou nespokojeností.

Konzistentní člověk dělá věrně svou práci ať už se na to cítí nebo necítí. To nebývá jednoduché, ale pro úspěšnou jízdu je to zcela nezbytné. Vytrvalost je těžká, vždy je jednodušší být netrpělivými, nespokojenými a znuděnými. Pokud je toto náš případ, pak se nadchneme k  činnosti jen v případech neobvyklé motivace nebo děláme náhodné aktivity, řídíme se svými pocity. Úspěch ale není otázkou náhodné aktivity, kdy se na to cítíme a máme zrovna náladu, ale je to záležitost trvalého a pravidelného pohybu vpřed. To je mravenčí moudrost. Tato věrnost nudné opakující se činnosti produkuje nakonec skvělé ovoce, skvělé výsledky. Okolnosti nás prostě nedokážou ovlivnit v trvalém pohybu. Trochu mi to připomíná slova apoštola Pavla ohledně financí, když řekl (Filipským 4:11-13): Neříkám to proto, že bych trpěl nedostatkem; naučil jsem se totiž být za všech okolností spokojen. Umím se uskromnit a umím užívat hojnost. Do všeho jsem v každém ohledu zasvěcen: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje. Tohle je postoj člověka, který se nenechá ničím odradit – nadbytkem ani nedostatkem. 

Takže, snažím se říct, že podíváme-li se na úspěšné lidi, oceňujeme jejich výsledky, ale cesta k nim je opakující rutina. Bible je plná takových příběhů: Davidův příběh registrujeme až od jeho bitvy s Goliášem, ale dávno předtím se David formoval ve věrné práci pastýře ovcí svého otce, kdy je musel ochránit před lvem i medvědem. Goliáš tedy nebyl první predátor, kterého porazil – to už byl ten medvěd a lev. Jen to bylo ve skrytu, kdy to nikdo neviděl. Jeho skrytá věrnost dláždila jeho pozdější veřejný úspěch. Stejné to bylo s Ježíšem. Při četbě evangelií si samozřejmě všímáme jeho velkých zázraků – o nich koneckonců rádi mluvíme a rozebíráme je. Když se ale zaměříme na to, co se dělo mezi těmi zázraky, všimneme si docela obyčejné činnosti: Ježíš vyučuje, sdílí se, stoluje a cestuje. Ve skutečnosti, zázraky se často staly uprostřed obyčejné činnosti. Můžeme si říct, že i v našem životě výjimečné okamžiky rostou z obyčejné rutiny. Pokud je to tak, pak věrnost v cestě za úspěchem znamenánajít energii a nadšení v denní rutině.

S tím samozřejmě souvisí jedna důležitá věc. Jak řekl Jeff Manion: Chceme-li sloužit věrně v dlouhém úseku, musíme se stát odborníky na obnovu unavené duše. Jinými slovy, musíme si vytvořit návyk určitého rytmu sabatu: cíleného dne odpočinku, kdy nejsme řízení seznamem povinností, ale kdy dovolíme, aby se naše duše obnovila. Pokud se rozdáváme jiným, budeme se cítit vyprahlí. Očekáváme to a připravujeme se na to pomocí cíleného rytmu vytváření volných okrajů. Nedovolíme, aby nám touha po úspěchu znemožnila každodenní obyčejný život, a zároveň nedovolíme, aby nám každodenní život zabránil snít o velkých věcech. Učíme se rytmu rutiny, cílených mezer a zároveň otevřenosti na velké věci, které přijdou. Víte, mnozí z nás sní o skvělých zážitcích, které nás občerstvují. Sám to dělám. Je zdravé pravidelně vypadnout z rutiny a dělat nové věci a navštívit nová místa a lidi. Nicméně, věrný a úspěšný život je ukotven v rutinních záležitostech. Věrná služba nebo práce je dávat sama sebe stejným lidem dnem za dnem. Zní to jako opakování, ale v tomto leží většina trvalého vlivu a úspěchu. Chceme-li zažít úspěch, děláme skutky služby znovu a znovu.

Skvělým příkladem věrného člověka byl starozákonní prorok Samuel. Je to jedna z nejpozitivnějších postav Bible. Stejně jako Samson, o kterém jsme mluvili minulý týden, i Samuel se narodil rodičům, kteří nemohli mít děti. A podobně jako Samson byl i Samuel zasvěcen od malička Bohu, tentokrát ale jako služebník kněze. Později ho Bůh povolal za jednoho z největších proroků – vidoucích, jak se jim říkalo – Izraele. Byl velmi úspěšný a oblíbený a to tak, že když zemřel, celý národ truchlil. (1. Samuelova 25:1) Samuel pak zemřel. Všichni Izraelci se sešli, aby ho oplakávali a pohřbili ho v Rámě, kde bydlel. Byl jsem na docela pár pohřbech a vím, že se tam většinou o zesnulých mluví dobře. Jen málokdy se ale sejde celá společnost, aby někoho oplakávala. Ukazuje to na hloubku lásky, kterou k němu cítili. Když se ale podíváme na jeho život, zdá se, že běžel docela obyčejně.

Na začátku jeho příběhu čteme o tom, jak jej Bůh povolal už jako malého chlapce ve službách kněze Elího. Slyšel Boha volat svůj hlas, ale nevěděl, co má dělat. 1. Samuelova 3:8-9 Tehdy Elí pochopil, že chlapce volá Hospodin. Proto Samuelovi řekl: „Jdi spát, a když tě zavolá, řekni: ‚Mluv, Hospodine; tvůj služebník poslouchá.‘“ Samuel objevil své povolání, soudil, vedl a prorokoval k lidu Izraele. O pár kapitol je tady najednou verš 1. Samuelova 8:1: Když potom Samuel zestárl, ustanovil za soudce v Izraeli své syny. Co se stalo? Jen tak zestárnul? Není to málo? Nebylo – viděli jsme, že jeho činnost byla úspěšná a zanechala velkou stopu, která byla patrná na Samuelově pohřbu. Co ale přesně tak významného Samuel udělal?

Odpověď najdeme v sedmé kapitole. 1. Samuelova 7:15-17: Samuel soudil Izrael po všechny dny svého života. Rok co rok se vydával na cestu a obcházel Bet-el, Gilgal i Micpu a na všech těchto místech soudil Izrael. Potom se vracel do Rámy, kde bydlel, a soudil Izrael i tam. Pozorně si to přečtěte. Rok co rok se vydával na cestu do stejných míst. Považte, celý život dělal okružní cestu na první pohled s obyčejnou službou. Nečteme o velkých vítězstvích a explozivních momentech. Čteme jen o kruhu věrnosti. Tato místa máme tendenci rychle přeskočit. Je to jen rutina. Nic se tam nedělo, tak rychle čteme dál. Samuel ovšem nabízí spravedlnost, konzistenci a věrnost. A nakonec upřímný zármutek, protože jeho smrt byla opravdovou ztrátou pro celý národ. Kéž bychom byli my tak úspěšnými lidmi, že na našem pohřbu bude náš národ prožívat upřímný zármutek. Věrnost je dlouhá cesta jedním směrem. Je to kolotoč rutiny a rytmu – platí to v rodině, práci, službě. Život a láska se překládá jako nekonečný cyklus opakovaných aktivit. To je život věrnosti, které nám umožní dojet do cíle. Je to svatá rutina. A je to úplně skvěle vyladěný motor pod kapotou!

Žádné komentáře:

Okomentovat