Pod kapotou | Láska

Dnes se loučíme se sérii na téma úspěchu, ve které jsme se společně zamýšleli nad vlastnostmi úspěšného a dobře vyladěného života. Myslím si, že principy, které jsme probírali, se dají aplikovat pro úplně každého z nás – ať už jsme věřícím člověkem nebo nejsme. Platí bez ohledu na věk – vlastnosti úspěchu jsou nezbytné pro studenty (kteří něčeho chtějí dosáhnout), stejně jako platí pro pracující nebo podnikající dospělé, platí pro lidi v jakékoliv formě vztahu, i pro ty, kteří se chtějí v životě někam posunout. Principy, které jsme probírali, se dokonce uplatňují i na ty, kteří se nikam pohnout nechtějí, i když pro ně žel platí v té negativní podobě. Chci tím říct, že principy úspěchu, které jsme probírali, jsou docela univerzálně platné. Když si to rychle zopakujeme, mluvili jsme o odvaze, disciplíně a věrnosti. Bez odvahy není nic ostatního možné. Odvaha umožňuje ostatní vlastnosti, protože nás motivuje udělat krok do neznáma. Bez disciplíny zůstaneme trčet u první překážky, u prvního kopečku, když věci začnou být složitější nebo namáhavější. Úspěšný člověk se naučil umění odříkání se, vytrvalosti, houževnatosti. Bez věrnosti budeme stále a znovu podléhat pokušení z naší cesty odbočit, zastavit se, zpomalit.  Potřebujeme zůstat na dlouhé cestě stejným směrem, protože velké sny musí být zakotveny v malých životadárných návycích.

Než se podíváme na naší poslední vlastnost, uděláme trochu krok zpátky a zamyslíme se nad úspěchem jako takovým. Pojďme se nejdříve podívat na otázku: Co je to úspěch? Protože to je přece všem zcela jasné, ne? Všichni víme, jak vypadá úspěch. Nebo to snad nevíme? Divili byste se, ale není to vůbec tak jasné, jak by se zdálo. Gallupův ústav udělal před lety průzkum ohledně úspěchu, aby zjistil, co si lidé pod tímto pojmem doopravdy představují. Nejvíce lidí se identifikovalo (kupodivu) s dobrým zdravím. Ale je opravdu zdraví úspěchem? Jasně, na svém zdraví máme velký podíl, ale je to skutečně tak? Osobně neznám moc zdravých lidí, kteří by jen tento výchozí stav označili jako úspěch. Pak je tu samozřejmě odpověď, kterou bychom mohli charakterizovat slovem mít. Podle tohoto konceptu je úspěšný člověk ten, kdo zvyšuje svůj standart. Jenže, pokud je úspěch o tom „mít se lépe“ nebo „mít toho víc – věcí, peněz, zážitků“ – pak nutně vyvstává otázka: Kdy přesně budeme mít dost? Jinými slovy, kdy se budu cítit úspěšně? Kolik toho musím mít, abych ten pocit zažil? Všichni víme o těch milionářích, kteří stále chtějí ještě o trochu víc a nejsou nikdy spokojení. Další by úspěch charakterizovali slovem cítit. Myslí si, že je to zvláštní pocit štěstí, ta muška jenom zlatá. Jenže, jak říká John Maxwell: Neustálý shon po štěstí je hlavním důvodem, proč se tolik lidí cítí mizerně. A nepomůže ani dosáhnout něčeho významného – vzpomínky na dosaženou metu blednou v paměti a pocit úspěšného člověka nám nedají – taky proto, že to trvá docela dlouho dosáhnout další mety. 

Faktem zůstává, že pro mnoho lidí je úspěch těžce definovatelný pojem. Většinou mají za to, že prostě poznají, když budou úspěšní – až budou úspěšní. To se ovšem stává zřídkakdy. I ti nejúspěšnější lidé mají pocit, že ještě nemají dost, nezažili dost, nedosáhli dost. Vždy jsou lidé, kteří jsou na tom lépe, že? Znáte to, na druhé straně plotu je tráva vždy zelenější. Pokud je tak těžké definovat úspěch, jak budeme vědět, že jsme dorazili do cíle? Teolog James Carse napsal před nějakými čtyřiceti lety knížku Konečně a nekonečné hry, kde definoval odlišné typy her. Na letošním GLS o tomto tématu bude mluvit Simon Sinek. V jádru jde o to, že v konečné hře víme, kdo hraje, jsou daná pravidla a odsouhlasený cíl. Například hokej. Pravidla jsou jasně stanovena. Zápas má svůj počátek a konec. Kdo má na konci zápasu více gólů, vyhrál. To je dobrý příklad konečné hry. Když ale hrajete nekonečnou hru, hráči mohou být známí i neznámí, mohou naskakovat další v průběhu, pravidla se mohou měnit během hry a cílem je pokračovat ve hraní. Nedopustit, aby hra skončila, udržet ji do nekonečna. To je matoucí, pokud jediné hry, co známe, jsou konečné. V nekonečné hře není nic takového jako vítězství. Jen dojde chuť či zdroje k pokračování ve hře. Problém nastane, když proti sobě postavíte hráče konečné a nekonečné hry, protože hráči konečné hry chtějí vyhrát a hráči nekonečné hry nechtějí skončit. Budou se tak řídit odlišnou strategii. 

Proč to říkám? Protože mnoho z našich definic úspěchu jsou ve formě konečné hry: něčeho dosáhneme a konec hry. Jenže skutečný úspěch je mnohem více nekonečná hra a to v každém odvětví. Vezměte si třeba manželství. Můžeš si stanovit cíle, kterých bys chtěl dosáhnout. Jenže, hlavním cílem je hru manželství hrát co nejdéle, ne? Navíc tu vstupují další hráči (třeba děti), mění se pravidla, co fungovalo včera už dnes neplatí, je mnoho proměnných faktorů (třeba zdraví nebo finanční a pracovní situace). Je to klasický příklad nekonečné hry. Nemůžete si říct, že když si třeba pořídíte děti, dosáhli jste úspěchu – ještě na vás totiž čeká výchova a ta, jak všichni víme, nekončí nikdy… Podobně je to v každém odvětví, mění se podmínky a mění se naše prostředí. Sinek na to tedy říká: Neexistuje nic takového jako vyhrát v obchodním světě, nebo vyhrát v kariéře. Neexistuje výhra v životě. Nekonečné hry patří k naší existenci. Problémem je, že většina z nás neví, jak vést nekonečnou hru. Své organizace řídíme tak, abychom porazili svou konkurenci, abychom byli jedničky, nad všemi zvítězili a byli nejlepší. Problém je v tom, že nic takového neexistuje. Co z toho všeho vyplývá? Pokud je úspěch nikdy nekončící hra, není to destinace. Úspěch je cesta. Je to cesta, která nemá konečný cíl. Musíme změnit svou definici, a to následně promění naší strategii. Abychom se udrželi na úspěšné cestě, potřebujeme správný obrázek, jak vypadá úspěch a potřebujeme znát směr.

John Maxwell napsal, že po 25 letech analyzování úspěchu a úspěšných lidí došel k této jednoduché definici úspěchu, která je spíše cesta než destinace: Úspěch je znát smysl svého života, růst ke svému potenciálu a zasévat požehnání pro druhé. Zní to jako cesta, že? To je dobře. Znamená to, že pořád můžeme ve všech těchto oblastech růst. Znát své poslání dodává do života obrovské zadostiučinění. Odpovídá to na otázky: Co hledám? Proč jsem stvořen? Věřím svému potenciálu? Kdy začnu? Růst ve svém potenciálu nám pomáhá soustředit se na jeden cíl a snažit se neustále zlepšovat. Nedovolíme své minulosti, aby nás neustále stahovala dolů. Minulost musíme někdy dořešit, ale ve většině případů ji musíme pohřbít a jít dál. A pak je tu poslední část. Zasévat požehnání je nezbytnou součástí cesty úspěchu. Jak řekl Albert Schweitzer: Smyslem lidského života je sloužit a projevit soucit a vůli k pomoci druhým. Pro něj to bylo přestěhovat se do Afriky a založit tam medicinskou misi. Pro každého to může znamenat něco jiného, ale dokud nezapojíme do své definice druhé lidi, vždy nám bude něco chybět. Proto je poslední vlastnosti, která se skrývá pod kapotou láska. Jen připomínám, máme tam odvahu, disciplínu a věrnost. Teď nám tam přibyla láska. Což je – jak by asi mělo být zřejmé – náš postoj k jiným lidem. Pokud máme měkké srdce (milujeme lidi), budeme chtít do jejich životů zasít nějaké konkrétní požehnání, nějakou hodnotu. Pokud ale naopak máme srdce tvrdé, budeme myslet primárně sami na sebe – protože mi taky přece nikdo nepomohl, ne?!? Člověk s tvrdým srdcem lidi vnímá buď jako nástroj k použití nebo jako potíž k vyřešení a k vyhnutí se jim. Přitom je základním křesťanským nastavením vědomí, že Bůh miluje každého člověka, každý je zván do komunity, a každý člověk v té komunitě odráží Boží lásku ve svých vztazích. Pro křesťana je tedy jeho životní úspěch vždy spojen s tím, jak se to projeví v jeho komunitě. Podle Ježíše by největší prioritou pro věřícího člověka měla být láska k Bohu a druhá největší láska k lidem.

Dnešním příkladem úspěšného člověka, ze kterého bychom si všichni měli vzít příklad, je jistá žena, jejichž příběh máme zaznamenaný v Novém Zákoně, v knize Skutků. Tam je napsáno (9:36-42): V Joppě pak žila jedna učednice jménem Tabita (což je v překladu Dorkas), která oplývala dobrými skutky a almužnami. V těch dnech však onemocněla a zemřela. Omyli ji a položili do horní místnosti. Lydda je blízko Joppy, a když se učedníci doslechli, že Petr je v Lyddě, poslali k němu dva muže s prosbou, aby k nim bez meškání přišel. Petr vstal a šel s nimi. Když přišel, zavedli ho do horní místnosti, kde ho s pláčem obstoupily všechny vdovy a ukazovaly košile a pláště, které jim Dorkas dělala, dokud byla s nimi. Petr poslal všechny ven, poklekl a modlil se. Potom se obrátil k jejímu tělu a řekl: „Tabito, vstaň!“ Otevřela oči, a když uviděla Petra, posadila se. On jí podal ruku a pomohl jí vstát. Potom zavolal svaté i vdovy a ukázal jim ji živou. Rozneslo se to po celé Joppě a mnozí uvěřili v Pána.To je skvělý příklad úspěšné ženy, která se rozhodla zasévat požehnání do druhých lidí: v našem případě šlo o vdovy, což byla jedna z nejohroženějších skupin lidí ve starověkém světě.

Těžká chudoba byla obvyklou zkušeností vdov ve východní kultuře. V dobách, kdy byla psána Bible, bylo pro ženu neskutečně těžké ztratit manžela a nemít dospělé  syny nebo bratry, kteří by se o ní postarali. Vdovy z města Joppe měly ale štěstí. Do jejich mizérie vstoupila jistá učednice jménem Tabita, která zasvětila svůj život k snižování utrpení těchto osamělých žen. Část jejich problémů bylo to, že jim vyráběla oblečení. Co tyto nové šaty znamenaly pro vdovy? Především teplo, důstojnost a naději. Bylo to víc než oděv sám o sobě. Když vdova dostala oděv, byl to pro ní skoro jako šepot, který říkal: „Někdo se o tebe stará. Nejsi na to všechno sama.“ Teplo, důstojnost, naděje. Tabita byla v první církvi hrdinkou a její ztráta byla velmi tragická. Náš příběh dopadl dobře, Bůh skrze Petra Tabitu vzkřísil k životu. Podívej se ale na její příběh z odstupu. Co přesně Tabita udělala? Nenakoupila oděv. Ušila oděv. Tabita žila neobyčejný život tím, že se zasvětila docela obyčejné činnosti.Dnem za dnem seděla a šila. Její práce vypadá jako by byla opakující rutina. To, co tuto rutinu dělalo speciální, byla vnitřní motivace – láska. Velikost je zřídkakdy dosažena děláním velkých věcí, ale spíše děláním dobrých věcí opakovaně. Tragédie je, že zatímco čekáme na velké příležitosti, míjíme celý zástup dobrých příležitostí, které kolem nás kráčejí. Příležitostí zasít požehnání. Dobrota je ignorována, protože vypadá obyčejně. Všedně. Tabita dosáhla velikosti v konání obyčejné dobroty. To z ní dělá velmi úspěšnou ženu, jejichž ztráta byla pociťována její komunitou, jejími přítelkyněmi, její rodinou víry. 

Pokud si zvolíme život podle konečnosti, bude nás pohánět touha být nejbohatší, nejslavnější, nejmocnější, být povýšen dříve než naši přátelé, vydělat víc peněz než konkurence, stále se porovnávat s ostatními a předhonit je. A až zemřeme, prostě jen zemřeme. Nebo se rozhodneme žít svůj život s vědomím nekonečné existence. V takovém případě máme poslání, kterému věříme, a proto budujeme kolem sebe týmy plné důvěry, pečujeme o své přátele, staráme se o rodinu, žijeme život zaměřený na službu a až odejdeme, ostatní řeknou: Svět je lepším, protože jsi tu byl ty. Takový úspěch chceme doopravdy. Odvaha. Disciplína. Věrnost. Láska. To jsou vlastnosti dobře vyladěného života pod kapotou.