Asi jako většina lidí, i já bývám v údivu a úžasu nad některými sceneriemi přírody. Určitě mě fascinují pláže, útesy, moře, ale také les. Asi nejvíce mě fascinují hory. Nevím, třeba je to podvědomá deprivace života na hradecké rovině. Myslím si ale, že je to něco většího, silnějšího, pudovějšího. V horách cítíme jistý majestát přírody. Možná je to proto, že jejich tvar a jedinečnost ukazuje svou originalitu a tedy jakousi „duši“. Žádná hora není úplně stejná. Chci tím říct, že zcela přirozeně nás hory přitahují a obdivujeme je. Navíc nám dávají perspektivu (ze zdola ukazují, jak jsme malí; ze shora nám dávají ohromný přehled o okolí a vidíme díky ním dál). Hory mě vždy fascinovaly, a řekl bych, že v tom nejsem zdaleka sám. Hory hrály velkou roli také v různých náboženstvích. Lidé stavěli chrámy na vyvýšeninách ze dvou důvodů: (1) Svatyně na kopci byla blíž nebi (a tedy Bohu nebo bohům), a (2) roli sehrávala i nedostupnost hory (bylo těžké na ni vyjít, což vyžadovalo úsilí a závazek). V židovské části Bible najdeme jeden krásný verš, v Žalmu 121:1-2: Pozvedám svůj zrak k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebesa i zemi. Přiznám se, že na rozdíl od Dity nemám skoro žádný vztah k poezii, ale tu je výjimka. Když tento verš čtu, jsem z něho naměkko, protože se mi tu spojí vizuál s představivostí. Co mi tedy u něho naskočí za obraz? Naskočí mi obraz bitvy, kde prohrávám, kde ztrácím naději, kde se blížím hořkému konci. A tehdy můj zrak sklouzne k horám, kde… kde se objeví Boží pomoc. Vypadá to zhruba jako legendární scéna bitvy z Pána prstenů, kdy se na vrcholcích hor objeví Gandalf s posilami.
Toto však nebude série o horách, ale o zkušenosti na vrcholcích hor. O dějinách na horách. Když mluvíme o historii, běžně o ní podle historika Thomase Cahilla uvažujeme jako o sledu jedné katastrofy za druhou, války za válkou, násilím za násilím. Historie je ovšem také rovněž vyprávění o kráse a milosti, líčení požehnaných a nevysvětlitelných okamžiků, kdy někdo udělal něco přesahujícího to, co vyžadovaly okolnosti. Historie je navíc mnohem více než jen soubor vzájemně nenavazujících momentů. Je to na sebe navazující cesta, která nás vede na vrcholky hor výjimečných událostí a do hlubokých údolí mezi nimi. V této sérii se společně podíváme na několik vrcholků hor příběhu Bible – ať už její židovské části, nebo její křesťanské pokračovatelky. Podíváme se na několik milníků Ježíšova příběhu, ve kterém se naplnila první část příběhu, a ve kterém odstartovala druhá část příběhu, jehož jsme i my součástí.
Jak jsem se vůbec dostal ke spojení hor a dějin? Může za to návštěva Památníku Martina Luthera Kinga Jr v Atlantě. Jak mnozí víte, King byl baptistickým pastorem a vůdcem hnutí proti rasové segregaci v USA. Jeho příběh je zajímavý a silný. Podařilo se mu skutečně dosáhnout obřích změn důslednou aplikací nenásilí, kterou se naučil od indického politika Mahátmy Gándhího, který se ji pro změnu naučil od Ježíše. Každopádně, noc předtím než byl MLK zastřelený v motelu, kázal své poslední kázání v místní církvi. A v něm řekl tato skoro prorocká slova: Nevím co se teď stane. Máme před sebou několik těžkých dnů. Mě na tom ale teď vůbec nezáleží, protože jsem vystoupil na vrchol hory! Tak jako každý - bych chtěl žít dlouhý život - dlouhověkost má své místo. Ale o tu se já teď nestarám. Chci jen následovat Boží vůli. A On mi dovolil vystoupit na vrchol hory. A já se tam rozhlédl. A uviděl jsem Zemi zaslíbenou. Možná, že se tam nedostanu s vámi. Ale chci, abyste vy všichni tady dnes věděli, že my jakožto lid se do Země zaslíbené dostaneme! A tak jsem dnes večer šťastný. Nebojím se ničeho. Nebojím se nikoho. Mé oči uzřely slávu přicházejícího Pána.
Když jsem v památníku stál a četl tato slova, hned jsem věděl, na co se MLK odkazuje. Odkazoval se na Mojžíše, legendárního vůdce Izraele. Mojžíš byl legendární vůdce národa, který ho na Boží povolání vyvedl z egyptského otroctví, a položil základ izraelské státnosti. Na putování do zaslíbené země ustanovil velké množství zákonů a pravidel pro tento čerstvě svobodný národ, který znal jen bezpráví otrokářů. Cesta do zaslíbené země nakonec trvala mnohonásobně déle než si všichni uměli představit. Dokázali dostat svá těla z Egypta, ale nedokázali dostat Egypt ze svého nitra. A Mojžíš nakonec také ne. Proto i on nakonec nebyl schopen dostat lid až do Zaslíbené země, pouze na její okraj. Než zemřel, Bůh ho vzal na horu a Zaslíbenou zemi mu ukázal. Je o tom více v Deuteronomium 34:1: Mojžíš pak vystoupil z moábských plání na horu Nebó, na vrchol Pisgy naproti Jerichu, a Hospodin mu ukázal celou tu zem. A tak, když jsem stál v Památníku MLK a četl jsem o jeho zkušenosti na vrcholku hory a o slávě, kterou viděl a viděl jeho odkazy na Mojžíšův příběh a jeho sledování Zaslíbené země z vrcholku hor, uvědomil jsem si, kolik biblických příběhů jak starověkého Izraele tak později Ježíšových příběhů se odehrává na vrcholcích hor. Skoro jako by formativní okamžiky biblických hrdinů potřebovaly perspektivu vrcholů hor. Díky návštěvě Památníku jsem si uvědomil, že dějiny Boha a jeho lidu jsou ve skutečnosti cestou po vrcholcích hor, kde zakoušíme proměny, výzvy a požehnání, ale kde také zakoušíme pokušení, strasti a bolesti. Naučíme se mnoho o Božím příběhu, když se s hrdiny těchto příběhů projdeme alespoň po několika návrších, kopcích a hor. V naší sérii se budeme věnovat především Ježíšově příběhu, ale byli bychom slepí, kdybychom neviděli, že v židovské části Bible najdeme hned několik ohromně silných dějinných momentů na vrcholcích hor.
Prvním příkladem by mohla být hora Ararat z příběhu Noema, který se odehrává v pradějinách (předtím, než se začala zachycovat historie způsobem, na který jsme zvyklí). Na hoře Araratu přistál jeho koráb, díky kterému unikl zničující potopě a přijal zaslíbení o naději a životě. O jakési velké potopě jste pravděpodobně všichni slyšeli. Je to téma vlastní mnoha národům. Dnes víme, že existuje více než 250 různých příběhů o potopě. Nejvíce jich je v Asii a Americe. Většina příběhů má společné rysy: svět byl Bohem či bohy zničen vodou kvůli rozmáhajícímu se zlu, několik málo lidí se zachránilo díky varování předem na lodi, kde se zachránily také zvířata, a ta ztroskotala na hoře. Stejný příběh, mnoho civilizací. Buď tedy máme jednu obří potopu nebo sérii velkých potop, které pro tehdejšího člověka musely působit celosvětově, protože postihly celý jejich tehdejší svět. Příběh Noema se ale vymyká. Když jeho loď přistála na Araratu a on přinesl Bohu děkovnou oběť za záchranu, na obloze se objevila duha. Duha je v Noemově příběhu symbolem Božího slibu záchrany a milosti. To je faktor, který žádný jiný příběh o potopě v různých civilizacích nemá. Na začátku příběhu Noema je napsáno, že kvůli lidskému zlu se Bůh trápil a litoval stvoření člověka. Hned v dalším verši ale říká, že Noe nalezl u Boha milost. Duha je symbol naděje a smlouvy, díky které se Bůh zavázal poutem k člověku a rozhodl jednou provždy skoncovat s hříchem, zlem a smrtí. Díky smlouvě zaslíbil záchranu a vykoupení, které přišlo v Kristu.
Druhým příkladem je hora Moria z příběhu Abraháma, praotce všech monoteistických náboženstvích, především ovšem praotce Izraele. Abraháma povolal Bůh na cestu do zaslíbené země. V té době většina jeho světa věřila, že dějiny jsou cyklické: vše se opakuje, nic není nového pod sluncem, jsme loutkami na jevišti bohů. Proto Abrahamovo vyjití navždy změnilo svět. Znamenalo, že dějiny světa se staly lineárními. Pohybujeme se odněkud někam. Součástí Abrahámovy cesty byl také Boží slib, že jeho potomstva bude jako hvězd nebo písku. Prostě bezpočet. Jenže tu byla ta potíž, že Abrahám a jeho žena nemohli mít děti. Abrahám Bohu uvěřil, že to nějak zařídí. Jenže léta přibývaly a oba už měli věk, kdy to ani nebylo možné. Přesto Bůh udělal zázrak a Sára otěhotněla a porodila syna Izáka. Abrahám byl přešťastný. Jen do chvíle, kdy ho Bůh požádal, aby svého nyní už náctiletého syna vzal na horu Moria a obětoval ho. Abrahám je zničený, ale přesto poslušný. Bůh ho na poslední chvíli zastaví, protože vidí, že Abrahám je ochoten ve víře v Boha obětovat vše. O 2000 let později je Bůh ochoten obětovat svého Syna za Abrahámovy potomky. Abrahámův čin na hoře Moria byl zaslíbením toho, co Bůh udělal v Ježíši. Moria hrála velkou roli v pozdějších dějinách, dnes ji známe jako Chrámovou hora v Jeruzalémě. Ano, je to tatáž hora, kde stál chrám, a kde se podle Židů protínalo nebe se zemí.
Třetím příkladem by mohla být hora Karmel z příběhu Eliáše, toho úplně největšího z židovských proroků a jeho vítězné konfrontace s proroky Baala, kananejského boha plodnosti. Eliáš žil a působil v době kdy se Izrael zmítal mezi dobrými a zlými králi, kteří mu vládli. Zlí králové byli plni násilí, a vedli národ k zapomínání na Boha a přivrácení se k modlám. Kult Baala byl populárním konkurentem. V sázce je otázka víry: Je Bůh reálný nebo věříme jen systému? Eliáš zastupuje Boha a myslí si, že je na to sám. Baalových prorků je 450. Celá konfrontace má prvky komedie. Oba tábory se modlí ke svému Bohu. 450 proroků Baala kvílí, aby sestoupil oheň, ale nic se neděje. Eliáš se jim vysmívá, že možná Baal usnul, zapovídal se či šel na záchod (fakt, nekecám, tak to tam je). Pak se pomodlí za svou oběť on, z nebe sestoupí oheň a všichni křičí, že Bůh Eliáše je skutečně pravý Bůh. V modlitbě se Eliáš modlí, aby Bůh obrátil srdce Izraele k sobě. Eliášova konfrontace na hoře Karmel byla silným zaslíbením, že Bůh je živý, reálný a obrací srdce k sobě.
Čtvrtým příkladem je hora Sinaj z příběhu Mojžíše, se kterým jsme dnes začali. Na Sinaji se lid setkal s Bohem, přijal jeho povolání a Zákon. Přijal také zaslíbení požehnání a života. Možná si všímáte, že největší postavy Starého Zákona (Noe, Abrahám, Eliáš, Mojžíš, David) mají formativní zážitky na vrcholcích hor. Všechny tyto formativní zážitky se ale týkaly také nějakého zaslíbení od Boha. Na cestě po vrcholech hor totiž nejde o zážitek samotný, ale jde o nalezení našeho vlastního místa v Božím příběhu. Protože právě k tomu nás Bůh zve, když s ním kráčíme po vrcholcích hor. Chce nás vést na výšiny, které nás formují a kde nacházíme pomoc a naději v jeho zaslíbeních.
Na začátku jsem říkal, že hory hrály velkou roli v náboženstvích. Lidé si stavěli chrámy na kopcích proto, že svatyně na kopci byla blíž nebi. Ozvěnu těchto zvyklostí čteme třeba u starých židovských proroků, kdy si stěžují, že lidé se od uctívání Boha odvracejí k posvátným návrším. 1. Královská 14:22-23 píše, že Juda páchal, co je v Hospodinových očích zlé… Na kdejakém vyšším návrší a pod kdejakým košatým stromem si nastavěli obětní výšiny, sloupy a posvátné kůly. Židovští proroci ale jen nekritizují. Naopak, jejich hlavním úkolem je přinášet naději. Prorockou naději toho, kým je Bůh a co se chystá udělat. Je-li pravda, že si Boží lid začal stavět posvátná návrší a posvátné kůly, Bůh se chystá, že se po těchto návrších projde. Micheáš napsal (1:3-4): Hle – Hospodin opouští svůj příbytek, už sestupuje, šlape po výšinách země! Hory se pod ním rozpouštějí, rozvírají se rokliny, podobají se vosku v ohni, vodě stékající horským úbočím.
Bez ohledu na to, jak moc se lidé odvracejí od Boha k nějakým rituálům, Bůh naše dějiny navštíví, projde se po vrcholcích hor přesně tam, kde se formuje historie a přetvoří ji. A nejen to, na tu cestu zve i nás. Bůh chce vzít tebe na cestu po vrcholcích hor, tam kde se formují dějiny, kterých i ty můžeš a máš být součástí. Slovy proroka Abakuka (3:19): Mou silou je můj Pán, Hospodin, on dává mým nohám hbitost laní, vodí mě na mé výšiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat