Před pár dny jsem měl těžký den. Nemluvím o tom, že sedíme doma v karanténě kvůli COVID-19 ani se díky Bohu nenakazil nikdo, koho znám. Byl to takový ten běžný den. Večer jsem zjistil, že mi během dne někdo na parkovišti někdo narazil a odřel auto. Pak jsem otevřel počítač a dostal zprávu od dobrých přátel, že manželce našli rakovinu. Do toho jsme se dozvěděli o výpovědi z nájmu. Prostě špatný den. Špatný týden. Pak ale přišel další den. O den později to byl přesně rok od úspěšné operace rakoviny mé manželky. Tohle mi osobně dává tento týden do zcela jiné perspektivy. Naplňuje mě nadějí a radostí, že vítězství je možné. Stav naděje a zoufalství bývá propletený dohromady a jak ukazují historické zkušenosti, ve zmaru rozkvétá lidství. Slovy Bible: Kde se rozmohla temnota, světlo svítí jasněji. Bez ohledu na to, co se děje okolo nás, naše perspektiva ovlivní náš postoj. Náš postoj pak ovlivní, jaký příběh napíšeme ve svém životě. To je jedním z důvodů, proč probíráme sérii Mountaintop Experience s podtitulem Milníky historie na vrcholcích hor. Když se totiž podíváme na dějovou linku biblického příběhu, všimneme si, že autoři této starodávné knihy dávají zvláštní místo příběhům odehrávajícím se na vrcholcích hor. Jakoby formativní okamžiky biblických hrdinů potřebovaly perspektivu vrcholů hor. Zdá se, že dějiny Boha a jeho lidu jsou cestou po vrcholcích hor, kde zakoušíme proměny, výzvy a požehnání, ale kde také zakoušíme pokušení, strasti a bolesti. Když se s hrdiny těchto příběhů projdeme po několika návrších, kopcích a hor, naučíme se mnoho o Božím příběhu a také o nás.
Mnoho těch příběhů najdeme v židovské části Bible, namátkou horu Ararat spojenou s příběhem potopy a Noema, horu Mória spojenou s Abrahámem a Izákem, horu Karmel spojenou s Eliášem nebo Sinaj, kde se Bůh setkal s Mojžíšem a daroval čerstvě osvobozenému národu Izraele základní zákony a ujištění jejich identity. My se ovšem díváme především na Ježíšův příběh v křesťanské části Bible a co nás jeho zkušenosti na vrcholcích hor naučí dnes. Kupodivu je to hodně. Minulý týden jsme začali s první formativní horou Ježíšova příběhu, horou pokušení. Na této hoře byl Ježíš pokoušen ohledně své identity, protože Každé pokušení odkrývá zdroje naše identity. Pokud v pokušení obstojíme a zvítězíme, najdeme novou identitu a začneme psát lepší příběh. Pokušení je o naší budoucnosti. Vítězství nad pokušením nám upevní zdroj naší naděje. Ukázali jsme si, jak je dnes otřásán zdroj české naděje a jak můžeme na křižovatce vlastního pokušení napsat lepší příběh. Celou přednášku si můžete poslechnout na Element Podcastech. Dnes budeme cestovat na druhý formativní vrcholek hory Ježíšova působení, který můžeme nazvat Kázání na hoře.
Jakmile se Ježíš vrací z hory pokušení, začíná kázat o přicházejícím Božím království a uzdravuje mnoho nemocných. Není divu, že si okamžitě získává popularitu. Matouš popisuje, že za ním šly veliké zástupy nejen z Galileje, ale i z Dekapole, Jeruzaléma, Judska a Zajordánska. Tento muž je fascinuje. Pomáhá jim. Davy jdou kamkoliv Ježíš jde. Matouš 5:1-2 tedy píše: Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu. Posadil se, a když k němu přistoupili jeho učedníci, začal je učit. Následuje nejslavnější kázání všech dob, kterému přezdíváme podle místa „Kázání na hoře“. V Matoušově evangeliu zahrnuje hned tři celé kapitoly, a po staletí jsou lidé tímto kázáním, jeho hloubkou, radikálnosti a čistotou fascinováni. Jeden ilustrační citát za všechny od amerického prezidenta Harryho Trumana: Nevěřím, že dnes existuje v naší zemi nebo na světě problém, který by nemohl být vyřešen, kdyby k němu bylo přistupováno skrze učení Kázání na hoře. To je zajímavý citát. V čem je to kázání tedy tak silné a radikální? Klíčem na tuto otázku je Matoušův závěr (7:28-19): Když Ježíš dokončil tuto řeč, zástupy žasly nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má zmocnění, a ne jako znalci Písma. To kázání bylo fascinující, ale ještě více bylo fascinující, jak ho Ježíš řekl.
V tomto verši vidíme, že Ježíšovy posluchače fascinovala jakási zvláštní autorita, kterou Ježíš a jeho učení vyzařovalo. Jde tady víc než o samotné učení. Jde tady o učitele. Je jasné, že Matouš sleduje v evangeliu nějaký záměr, chce nám Ježíše nějak představit. Chce ho představit jako židovského Mesiáše se srdcem pro celý svět. Abych vás uvedl do děje, v Ježíšově době lidé v Izraeli toužebně vyhlíželi Mesiáše, který je vysvobodí z okupace Římany a konečně obnoví jejich identitu jako lidu Boha. Izrael trpěl pod okupací římské říše. Římané vyhlašovali Pax Romana, pokoj přinesený do celého světa Římem. Jenže jejich pokoj byl pečlivě udržovaný mečem a křížem. Nepřátele, především vzbouřence neváhali křižovat, což byl nejkrutější způsob popravy, který do té doby člověk vymyslel. Neumírali jste přikováním do dřeva, umírali jste pomalým (někdy mnohadenním) udušením, kdy váha vlastního těla zabraňovala fungování plic. Pokoj Říma byl pro podrobené národy jako byl Izrael vždy ve znamení kříže. Izrael má ovšem naději. Naději, že Bůh pošle Zachránce, Mesiáše, který je z okupace vysvobodí a obnoví království. Touží po království, kde vládne Bůh a kde věci jsou doopravdy takové, jaké mají být. Prorok Izajáš předpověděl, že (9:5): na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Myslím si, že jako národ, který ve své moderní historii zažil dvě velké okupace dokážeme ocenit, jak moc tento podrobený národ toužil po vysvobození.
Izraelci měli jasno ve svých představách: Mesiáš bude také vojevůdce, protože meč lze svrhnout jen mečem. Svrhne Pax Romana a ustanoví Boží pokoj. A pak se narodí Ježíš. Okolnosti jeho narození ani kontext jeho příběhu jemu okolí nenasvědčují, že právě tohle je Mesiáš. Přesto, Ježíš se po návratu z pouště pokušení začíná chovat s jinou autoritou. Jakoby mu vítězství nad pokušením dodalo sílu nově nalezené identity. Jeho autorita se projevuje novým způsobem mluvy a chování. Není divu, že lidé kolem něj šermují očekáváními: Kdy se konečně chopí meče, aby nás zbavil Pax Romana a nastolil ten pravý Boží pokoj? Tady začne mít jeho příběh zvláštní poetiku. Ježíš se narodil mimo palác, mimo hlavní dění. Nepřišel jako slavný válečník. Přišel do rodiny tesaře. Přistěhoval se do našeho sousedství tak nečekaně a nenápadně, že máme tendenci minout, jak důležitý jeho příchod je. Ježíš nepřišel osvobodit Izraelskou zemi od okupantů. Ježíš přišel zachránit lidi od jejich hříchů. Zcela radikálně navíc přišel osvobodit okupanty stejně jako okupované. Jeho pokoj není vytloukání meče mečem. Ježíš zrušil vládu meče a kříže jinak – svým křížem. Přišel, aby začal království, kde skutečně Bůh vládne – kde láska, naděje a víra vládnou opravdovým pokojem.
Matouš tedy Ježíše popisuje jinak, než si jeho současníci Mesiáše vysnili. V jeho podání není Mesiáš vojevůdce. Matouš Ježíše vykresluje jako nového Mojžíše. Mojžíš na hoře Sinaj od Boha přijal Boží slovo, Tóru. Soubor života, který vykazuje známky života s Bohem. Etická pravidla pro fungování společnosti. Ujištění o národní identitě. Matouš zachycuje Ježíše kázajícího na hoře, vypadá velice podobně jako Mojžíš. Ježíš předává novou Tóru. Nové Boží slovo. I on ujišťuje své posluchače o nové identitě jako sůl země a světlo světa. Když předává novou Tóru, staví ji do kontrastu s Mojžíšovými slovy. Říká: Slýchali jste… ale já vám však říkám. Dává najevo že naplnil Mojžíšova Písma, zároveň je předefinovává novým významem. Tím se staví do popředí svého učení. Dává důraz na chování ve skrytu, které se projevuje navenek. Ukazuje to na příkladech tradiční židovské zbožnosti: almužny, modlitby, půst. Ano, máme být štědří a zbožní, ale bez pokryteckého přehánění a machrování. Matouš 6:1+4: Dávejte si pozor, abyste nepředváděli své dobré skutky lidem na odiv… Tak tvé dobrodiní zůstane vskrytu a tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění. Povzbuzuje své posluchače, aby se ujistili, co je zdrojem jejich jistoty (zde vidíme echo jeho vlastního pokušení). Své poselství nakonec končí příkladem zlatého pravidla a různých kontrastů: úzká a široká brána, vlci a ovce, stromy s ovocem a bez, předstírání a opravdové uctívání, moudří a pošetilí stavitelé.
Co je v Ježíšově poselství tak důležitého pro dnešní svět? Matouš představuje Mesiáše jako nového Mojžíše, který nás vyvádí z otroctví strachu a zmaru. Ukazuje Mesiáše, který rozumí zkoušeným lidem, dává jim naději skrytou v radikálním poselství. Místo volání do zbraně a „postarej se hlavně sám o sebe“ tento Mesiáš říká radikální slova jako (Matouš 5:5-6+9): Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi. Matouš píše pro lidi těžce zkoušené, prožívající útlak, prohry a životní bouřky. Právě jim píše jak vypadá etika nového království. Staví na hlavu očekávání a zvyklostí, jak funguje tento svět. Přitom to ale není ukázka pozitivního myšlení. V těžkostech máme výběr. Můžeme propadnout v zoufalství, nebo naopak v popírání, nebo rozkvete naše lidství a Boží obraz v něm. Kázání na hoře je aktuální proto, že není ukázkou pozitivního myšlení, ani nevede k zoufalé pasivitě, ale je trvalou pobídkou, abychom skrze to, co se děje v nás ovlivnili naše reakce na to, co se děje okolo nás. Opravdová štědrost nemusí být dávána na odiv, a mohu se chovat správně dokonce i když to nikdo nevidí a nikdo to neocení. To je pravé lidství a odraz dobrého a štědrého Stvořitele. Ježíšova etika je především o vnitřním životě, který se projevuje navenek, a přitom nevystavuje sám sebe na odiv. Myslím, že se dnes ocitáme v podobných situacích. Ježíšova hora s kázáním nás učí, jaké je to být opravdovým člověkem. Vychází z nové radikální identity činitelů pokoje. Budu se na závěr modlit, abychom všichni mohli v této chvíli objevit jádro opravdového lidství a motivováni Ježíšovým kázáním se každý mohl stát činitelem pokoje. Takoví dostanou zemi za dědictví!
Žádné komentáře:
Okomentovat