Příběh Ježíšovy smrti a vzkříšení je zdánlivě všeobecně známý – bez ohledu na to, zda mu věříme nebo ne. My se na Velikonoční příběh dnes podíváme perspektivou vrcholků hor. V seriálu Mountaintop Experience mluvíme o tom, že překvapivě velké množství důležitých a formativních příběhů židovské části Bible a také hodně formativních příběhů Ježíše v křesťanské části Bible se odehrává na vrcholcích hor. V seriálu jsme tak mluvili o několika formativních momentech Ježíšova života, které se odehrávaly na různých kopcích nebo horách. Mluvili jsme o hoře pokušení, kde byl Ježíš pokoušen získat svět nelegální zkratkou, kde by popřel sám sebe. Vydali jsme se na horu, kde Ježíš přednesl své slavné kázání na hoře, ve kterém shrnul své základní poselství a důrazy a ukázal nám, že i v těžkostech máme na výběr, můžeme dovolit opravdovému lidství vykvést a zazářit. Spolu se třemi Ježíšovými přáteli jsme také vystoupali na horu Tabor, kde se ve zvláštní a mystické zkušenosti Ježíš setkal s reprezentanty Staré smlouvy, zákonodárcem Mojžíšem a prorokem Eliášem. Při rozhovoru s nimi se jeho vzhled zvláštně rozjasnil, této hoře tedy říkáme hora proměnění. V rozhovoru s Ježíšem Mojžíš a Eliáš hovořili na konkrétní téma (Lukáš 9:30-31): A hle, mluvili s ním dva muži. Byli to Mojžíš a Eliáš, kteří se ukázali ve slávě a mluvili o jeho odchodu, k němuž mělo dojít v Jeruzalémě. A skutečně, od tohoto zvláštního momentu v Ježíšově příběhu začíná znít jiný soundtrack, jsou to tóny očekávání. Jsou to tóny nervózního očekávání, které všichni známe z různých zkušeností svého života: tréma před prvním rande, před prvním veřejným vystoupením, tréma před něčím velkým, čehož budeme možná svědky. Je to tréma očekávání něčeho, co má nevyhnutelně přijít.
Ježíšovi učedníci „mají jasno“. Jejich očekávání je stoprocentně zaměřeno na mesiášské očekávání vysvobození. Nový exil, tentokrát ne útěk z otroctví Egypta, ani ne návrat z babylonského zajetí, ale svoboda od Říma a pohanů, který Řím reprezentuje. To je docela často i naše očekávání. Čekáme, že nás Bůh vysvobodí od „nečistých“ lidí nebo národů. Má přece pro nás plán. My jsme vyvolení, nás má raději. On má přitom úplně jiný plán. Učedníci čekají, že to „brzy praskne“. Asi podobně, jako když na konci osmdesátých let dvacátého století mnozí všímavější občané cítili, že „něco je ve vzduchu“. Okolo nás se v Evropě začal hroutit komunistický režim, sovětský vůdce Gorbačov vysílal nejednoznačné signály, začaly častější demonstrace. „Určitě to praskne, jen nevíme kdy a jak.“ Tohle byl velice podobný pocit Ježíšova okolí. Ježíš má také očekávání, a kdo ví, byl také nervózní? Taková představa se nám příčí, protože máme za to, že byl v nějakém až nadpozemském zenovém klidu. Jeho úpěnlivá modlitba odevzdání se Bohu v getsemanské zahradě, kdy doslova potil krev však nasvědčuje, že i Ježíš měl silné emoce z budoucnosti. Na rozdíl od svých učedníků však věděl, kam jeho příběh směřuje.
Jeho učedníci byli podobní sportovním fanouškům, kteří navzdory tomu, že vidí, kam sezóna spěje, pořád věří v zázračný obrat. Tak to mám ve sportu i já. Ježíš s nimi začíná mluvit o smrti. Ale oni mu nerozumějí. Ba, ani rozumět nechtějí. Dokonce se odváží Ježíše napomenout, aby neměl depresivní řeči. Lidé v očekávání se stávají slepými k jiným než vysněným scénářům. Ježíš přitom také očekává vítězný střet, ale ne s „nečistými lidmi, ale se silami temnoty. Právě to probírá s Mojžíšem a Eliášem na hoře proměnění, a od této chvíle nezadržitelně kráčí ke svému kříži. Lidem požadujícím znamení, zda je opravdu Mesiášem, říká zvláštní slova. Přirovnává sebe k chrámu, odkazuje se na příběh Jonáše. Ještě zvláštněji působí jeho slova židovskému učiteli Nikodémovi (Jan 3:14-15): Jako Mojžíš vyzdvihl hada na poušti, tak musí být vyzdvižen Syn člověka, aby žádný, kdo věří v něj, nezahynul, ale měl věčný život.
O co jde? Jde o symbol. Znamení. Ukazatel. Nikodém byl teologem a učitelem, a židovská Písma tedy znal prakticky nazpaměť. Okamžitě věděl, na jaký příběh se Ježíš odkazuje. Když byl Izrael vysvobozený z egyptského otroctví a na cestě do zaslíbené země, neustále reptal a stěžoval si až do té míry, že v jejich životech nastala kalamita. Na jejich tábor začali útočit jedovatí pouštní hadi, a lidé rychle umírali uštknutí hadem. V okamžiku této pohromy si rychle spočítali, že je to zřejmě výsledek jejich hříchů a tak prosili Mojžíše, aby se u Boha přimluvil a před hady je ochránil. Hadi však nezmizeli. Místo toho nechal Bůh Mojžíše vytvořit bronzového hada a postavil ho na tyč. Když se na tohoto bronzového hada uštknutý člověk podíval, byl uzdraven. Nikodémovi tak Ježíš říká, že podobně má být Syn člověka vyvýšený, aby kdokoliv na něj pohlédl, byl uzdraven ze zničují pohromy, do které jsme se svým hříchem dostali. Lidstvo bylo stiženo útokem jedovatého hada, ale existuje lék. Když je Ježíš pověšený na kříž, nebo jak stojí v evangeliu vyvýšen, kříž je místem jeho oslavení, jeho vítězství. Uštknutí zlem se díváme na řešení, které nám v Ježíši Bůh nabízí. Křiž je projevem lásky, a stává se opravdovým žebříkem mezi nebem a zemí. Zlo není uzdraveno automaticky, stále vyžaduje naší část. Pozvednout své oči k horám, odkud mi přijde pomoc. Dívat se a důvěřovat.
Učedníci všechny tyto symboly nechápou, protože jejich očekávání zaslepilo všechny jiné možnosti. A tak krátce po hoře proměnění dochází k situaci, kdy k nim Ježíš mluví (Marek 10:33-41): „Hle, blížíme se k Jeruzalému. Tam bude Syn člověka vydán vrchním kněžím a znalcům Písma. Odsoudí ho k smrti, vydají pohanům, budou se mu vysmívat, zbičují ho, poplivou a zabijí, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ Tehdy k němu přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan se slovy: „Mistře, prosíme, abys nám splnil přání.“„Co pro vás mám udělat?“ zeptal se jich. „Nech nás sedět ve své slávě – jednoho po tvé pravici a druhého po tvé levici.“ „Nevíte, o co prosíte,“ řekl jim na to Ježíš. Ježíš se jim svěřuje, že ho čeká smrt, ale že po ní přijde vzkříšení, a oni mezitím mají starost, aby měli dobrou pozici, až Ježíš vyhlásí nové království a vysvobodí Izrael. Jejich očekávání je jasné: vítězství nad Římem! Není překvapivé, že to byli zrovna synové Zabedeovi, kteří patřili dříve k radikálům. Ale je vidět, že vůbec nepochopili, co se stalo na hoře proměnění. Ostatní učedníci se na bratry rozhořčili. Ne proto, že by měli starost o Ježíše, ale proto, že měli strach, že jim bratři vyfoukli to jejich místečko! Každý se už viděl v nové vládě. Taková opovážlivost!
Ježíš jim říká, že neví, co žádají. Proč to říká? Jejich přání bylo sedět vedle Ježíše, když vstoupí do své slávy. Jejich představa je, že to nastane při svržení Římanů a ustanovení nové vlády Mesiáše. Jenže, kdy Ježíš vstoupil do slávy? Kdy byl vyvýšen? Ježíšovým vyvýšením byl kříž na pahorku za městem, který se jmenoval Golgota, což v překladu znamená Lebka. Lukáš 23:33: Když přišli na místo zvané Lebka, ukřižovali ho tam, i ty zločince – jednoho po pravici a druhého po levici. Když Ježíše přivedli na Golgotu, a na této hoře ve tvaru lebky jej vyvýšili ukřižováním, místo po jeho pravici a levici obsadili dva zločinci. Proto řekl Janovi a Jakubovi, že neví, o co žádají. Zatímco v jejich představách byla Ježíšova sláva spojena s postavením, v Ježíšově pojetí byla spojená s utrpěním a křížem. Jakub a Jan vlastně žádali Ježíše, jestli by mohli být ukřižováni spolu s ním. Proto jim také tehdy Ježíš řekl (Marek 10:42-45): Ježíš je ale zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že věhlasní vládcové národů nad nimi panují a jejich velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdo by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. Kdo by mezi vámi chtěl být první, ať je otrokem všech. Ani Syn člověka přece nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
Na kříži postaveném na hoře ve tvaru lebky vypadá Ježíš jako ztělesnění prohry. Vypadá jako symbol smrti, protože podle židovských písem je prokletý každý, kdo vidí na kříži. A zatím je to jeho dar – kdy dává svůj život jako výkupné za mnohé. Až bude vyvýšen, přitáhne všechny k sobě. Jako bronzový had na poušti, který symbolizoval Boží uzdravení, Ježíšův kříž je znamením a ukazatelem Božího uzdravení pro celý svět – a také pro tebe. Proto nás také autorka listu Židům (12:2) nabádá: Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Tak jako Izraelci pohlédli na bronzového hada a nezemřeli, i my dnes musíme udělat totéž: pohlédnout na Ježíše, který je autorem naší víry, protože na kříži byl vyvýšen. Kříž na hoře ve tvaru lebky je finální vítězství maskované jako porážka.
Ježíšovo vzkříšení v tomto smyslu není popření nebo zrušení kříže. Vzkříšení, které si o Velikonocích připomínáme, je potvrzení kříže a vítězství, které na kříži bylo jednou provždy dokonáno. Vzkříšení je svátek naděje, naděje uzdravení. Naděje, která je skrytá v pohledu upřeném na autora a završitele naší víry. Možná, že i ty se cítíš, že bojuješ na různých frontách, a některé tvé fronty jsou prolomené, a jedovatí hadi útočí na vše, co je ti drahé. Právě v této chvíli tě Ježíš zve k tomu, abys pohlédl vzhůru, ne k různým horám, ale k té jediné hoře, hoře ve tvaru lebky, a s důvěrou přijal své uzdravení! To jsou Velikonoce z perspektivy milníků na vrcholcích hor!
Žádné komentáře:
Okomentovat