neděle 19. dubna 2020

Mountaintop Experience 6 | Hora poslání

Pokud do Elementu chodíte nebo nás sledujete nějakou chvíli, pak víte, že od svého vzniku před skoro 17 lety mluvíme o globální zodpovědnostiJe to proto, že globální rozměr je příběh Ježíšovy páté hory v našem seriálu. V seriálu Mountaintop Experience mluvíme o tom, že velké množství důležitých a formativních příběhů židovské části Bible a příběhů Ježíše v křesťanské části Bible se odehrává na vrcholcích hor. V seriálu jsme tak mluvili o několika formativních momentech Ježíšova života, které se odehrávaly na různých kopcích nebo horách. 

Začali jsme na hoře pokušení, kde byl Ježíš pokoušen získat svět nelegální zkratkou, kde by popřel sám sebe. Vydali jsme se na horu, kde Ježíš přednesl své slavné kázání na hoře, ve kterém shrnul své základní poselství a důrazy a ukázal nám, že i v těžkostech máme na výběr, můžeme dovolit opravdovému lidství vykvést a zazářit. Spolu se třemi Ježíšovými přáteli jsme také vystoupali na vysokou horu Tabor, kde se ve zvláštní a mystické zkušenosti Ježíš setkal s reprezentanty Staré smlouvy Mojžíšem a Eliášem a mluvil s nimi o své smrti. Při rozhovoru s nimi se jeho vzhled zvláštně rozjasnil, této hoře říkáme hora proměněníSkutečně, od této chvíle Ježíš kráčí směrem ke kříži, k hoře ve tvaru lebky, Golgotě, na které je ukřižován. Jeho kříž a vzkříšení je vítězstvím nad zotročujícími silami temnoty, které si používají smrt a hřích jako své nástroje. Ježíšův příběh tady ale nekončí. Před námi jsou ještě dvě hory Ježíšova příběhu, a ta první je hora s globálním přesahem. Po svém vzkříšení zůstává Ježíš se svými učedníky ještě dalších 40 dní a otevíral jim Písma. Pak jim řekne, aby šli na konkrétní horu v Galileji. Tam se s nimi rozloučil a zároveň jim řekl, že má pro ně úkol, proto tuto horu nazveme horou poslání

Podívejme se na ni. Evangelista Matouš o celé události píše (28:16-20): Jedenáct učedníků pak odešlo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil. A když ho spatřili, klaněli se mu, i když někteří pochybovali. Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ 

Když čteme tato slova, všimněme si několik vedlejších motivů, které jsou také velmi zajímavé: Jeho učedníci se mu klaněli. To vůbec není mezi Židy obvyklé a ukazuje to, že uctívání Ježíše bylo velmi záhy a není to nějaká pozdní legenda. Ještě více se mi ale líbí, že Matouš píše: Někteří učedníci pochybovali. Pochyby totiž nikdy nejsou překážkou k víře, jsou jejím průvodním jevem. Dokonce nejbližší Ježíšovi přátele, kteří se setkali se vzkříšeným Kristem, měli stále pochybnosti. Nedávalo jim to smysl. Líbí se mi, že to Matouš zaznamenal. Křesťanská víra si nemusí nic nalhávat. Ježíš je nepřesvědčuje, dává jim úkol. Křesťané tento úkol po staletí nazývají Velké poslání. Součástí toho poslání má být získávání učedníků, křest a učení. Jiní evangelisté dodávají například modlitby za nemocné. Tedy, popisují základní role církve. Tak jako na počátku svého působení říká Ježíš v Kázání na hoře své poselství a záměry, tady na poslední hoře svého příběhu představuje další kroky své církve. Velké poslání zahrnuje cíl, úkol a zmocnění.

Cíl je jasný: Svět. Ježíš říká, abychom získávali učedníky ze všech národů. Proč? Bůh miluje celý svět a proto svou církev posílá do celého světa. Poselství církve je dobrá zpráva o Boží lásce ke světu. Možná jste někdy slyšeli, že křesťané mluví dvou „velkých“ Ježíšových výrocích, které se týkají jejich života. První je Velké přikázání a vychází z Ježíšových slov o tom, co je největší přikázání ze všech. Na tuto otázku řekl, že to je láska k Bohu a láska k lidem. Později svým učedníkům krátce před křížem u Poslední večeře řekl, že mají milovat tak, jak miloval on. Velký standard a příklad. Ve Velkém přikázání nám Ježíš říká, že láska je základním étosem a významem celé víry. Bůh je láska, a láska je tedy základní vlastností Boha. A tedy taky základním rysem světa, který funguje tak, jak má. Velké poslání z toho logicky vyplývá. Máme-li zkušenost s Boží láskou, je pro nás zcela přirozené, že se s touto zkušeností chceme podílet (slovně i prakticky) s celým světem. Láska je tedy základem misie

Úkol je celoživotní: Učednictví. To slovo dnes moc v běžné praxi nepoužíváme, nejvíce se mu blíží slovo učeň. Na rozdíl od studentachápeme učně jako někoho, kdo se učí prakticky nějaké řemeslo. A tak to má také být. Křesťan není především student (který se učí hlavně teorii s trochou praxe), ale je to spíše učeň (který se učí hodně praxe s trochou teorie). Ježíš nás nepovolává k získávání studentů, ale učňů. Náplň křesťanské praxe je především život víry projevovaný vzájemnou láskou a ukotvený v nehynoucí naději. To je také důvod, proč učedníkovi nikdy nestačí život bez církve. Potřebujeme vzájemné společenství a vzájemné shromáždění, a to nejen virtuální, ale fyzické a blízké. Jen v rámci opravdových vztahů můžeme žít v lásce a společné víře. Jen dohromady se můžeme učit praxi víry. Samozřejmě, nyní se scházíme online, protože společně potíráme epidemii, ale online není naše budoucnost.

Zmocnění je nutné: Duch svatý. Křesťané jsou lidem Ducha. Bůh je duch a díky tomu může Ježíš splnit svůj slib z Velkého poslání, totiž, že je s námi po všechny dny až do skonání světaDuch svatý nás uschopňuje nad strop našich přirozených schopností.Posilňuje v nás charakter a dává nám dary. Vede nás, říká nám ano nebo ne. Proto také Lukáš připomíná roli Ducha ve své verzi Velkého poslání. Duch je totiž globální. Ježíš svým učedníkům tedy řekl (Skutky 1:8): Přijmete moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa. Moc, nebo zmocnění, Ducha je nutné proto, abychom mohli svědčit o tom, co jsme s Ježíšem zažili ve svém okolí, až na sám konec světa. Ježíš v této větě říká: Váš úkol je u nás doma, ale nejen tam. Také v celé krajině, dokonce i těm, kteří se proti nám vymezují (Samaří), až k těm, co neznáme (svět).

Velké poslání je výzvou pro celou církev. Jaká bude naše reakce? Jak odpovíme na Ježíšovo povolání? V židovské části Bible najdeme tři obvyklé reakce, když Bůh někoho volal. První odpověď reprezentuje prorok Jonáš. Bůh ho posílá kázat Boží soud nad zlem to Ninive, velkého, vlivného a zkaženého města. Jonášova odpověď na povolání je ovšem útěk. Říká, jinými slovy, Tady jsem Pane, ale nepůjdu. Druhou odpověď reprezentuje Mojžíš. Když slyší Boží povolání, naplněn vlastními nejistotami začne rychle popisovat, proč to nejde, proč to nedokáže. Jeho postoj je: Tady jsem Pane, pošli někoho jiného. Třetí odpověď reprezentuje Izajáš. Jeho odpověď je jiná, lepší, riskantní, odvážná. Jeho příběh začíná, když umřel milovaný a vlivný král jeho národa, který upadl v zármutek a chaos. Měl vidění, kde slyšel Boha se ptát: Koho pošleme? Izajáš reagoval rychle, jeho postoj byl: Tady jsem Pane, pošli mě

Kéž bychom měli Izajášovu odvahu, když nás Ježíš posílá do celého světa, abychom řekli: Tady jsme, pošli nás. Když budeme číst příběh Boha a jeho lidu, všimneme si, jak často si požíval nepravděpodobné kandidáty. Lidi, kteří měli perspektivu učňů: chtěli se naučit žít jako jejich Mistr. Jak napsal Craig Groeschel: Hnusí se ti polovičaté a vlažné křesťanství? Pak se modli nebezpečnou modlitbu: Pane, tady jsem. Pošli mě. Použij si mě. Na hoře poslání nám Ježíš dává cíl, úkol a zmocnění, jaká bude naše reakce? 

Žádné komentáře:

Okomentovat