Láska jako způsob života: Čtyři druhy lásky

Co byste udělali, kdybyste si byli jisti, že jste našli to nejdůležitější v životě, toužili byste se s tím podělit s jinými lidmi, ale nevěděli jak? Pro většinu křesťanů, kteří se setkali s Kristem a prožili radikální životní proměnu, je toto ten případ. Chtějí tuto zkušenost sdílet s jinými, protože si jsou jisti, že tuto radikální zkušenost potřebují také. V 18. století se v městečku Herrnhutt v Sasku usadila skupina Moravanů, kteří vytvořili komunitu, která milovala Boha a lidi, a toužili se s touto svou zkušeností podělit s dalšími lidmi. Jednou k nim přijela návštěva z Karibiku, která jim vyprávěla, jak moc by místní otroci chtěli slyšet o Kristu, ale nemají tu možnost, protože jsou jen otroci. Dva z Moravských mužů, kteří příběh slyšeli, Jan Doper a David Nitschman nemohli ze svého srdce vystrnadit myšlenku na to, že někde se lidé nemohou radovat ze stejné zkušenosti jen proto, že jsou otroci. Co uděláš v takovém případě? Necháš to být? Pomodlíš se? Jan a David se rozhodli, že když tedy není jiná možnost, prodají se do otroctví také, aby mohli s těmito lidmi sdílet svůj život a svůj příběh. Opustili své pohodlí a své rodiny a odpluli do Karibiku. Jejich příběh inspiroval Moravskou misii, která se později stala nejvlivnějším hnutím vůbec. Udělali byste něco takového pro lidi, od kterých neznáte ani jméno?

Všichni máme intuitivní porozumění lásce, protože ta je tak základní součástí lidské zkušenosti. Naneštěstí se láska hodně zploštila, stala se možná nejnepochopenějším slovem v historii. Používáme slovo láska, když chceme popsat své oblíbené věci; když chceme projevit svůj vztah k jiným lidem; když chceme ukázat, jak po něčem toužíme; láska je pravděpodobně nejčastější slovo v historii popmusic. Koneckonců, Beatles měli pravdu, když zpívali, že All You Need Is Love, ne? Člověk by si až řekl, že s takovým zdůrazňováním lásky by svět měl být plný lásky, ale skutečnost je spíše opačná. Čím to? Problém leží v tom, že slovo láska používáme skoro bezmyšlenkovitě k jakýmkoliv účelům, a navíc ho někdy zneužíváme k vydírání. „Jestli mě doopravdy miluješ, PAK to uděláš… pak to neřekneš… pak do toho jdeš se mnou…“ Je nějaký div, že se slovo láska vyprázdnilo a my si za ně můžeme dodat prakticky cokoliv? Jak ale vysvětlíme skutek Jana Dopera a Davida Nitschmnana, kdy udělali něco, kde nemohli čekat žádné požehnání zpátky?

Kdy nás slovo láska mate

Děkuji, že jste učinili návštěvu Elementu součástí vašeho víkendu, a je moc dobře, že tu dnes jste. Jsme v druhé části naší série na téma lásky, o které mluvíme proto, že je to pozitivní síla, která nás motivuje žít a konat. Díky lásce máme lepší vztahy s lidmi, prožíváme svobodu, jsme veselejší, vytváříme prostředí pro úspěch, žijeme zdravěji, a přibližujeme se blíž k Bohu. Ale láska není jen intenzívní pocit, přestože láska emocionální je. Minulý týden jsme si ukázali, že láska je odvaha konat, a tato odvaha zahání strach z našeho života a z našich vztahů. Láska zahání strach, protože láska je zaměřená na druhého. Láska je hledání a dělání toho nejlepšího pro druhého. Když někoho milujeme, uvolňujeme naše srdce, mysl, a energii ke zlepšení druhého. Dnes si ukážeme, že jeden z důvodů našeho zmatení světem lásky je zploštění slova láska, které vychází z míchání různých typů lásky, což nás v důsledku mate.

Různé jazyky používají pro lásku různá slova. V češtině bychom řekli, že milujeme nebo něco máme rádi. V angličtině bychom řekli, že „we love“ nebo „we like“. Vidíme v tom ale nějaký rozdíl? Můžeme říct, že milujeme lidi a máme rádi věci, ale opravdu neříkáme nějakému člověku, že ho máme rádi, a o některých věcech, že je milujeme? V konečném důsledku tyto slova za sebe zaměňujeme. Některé jazyky ovšem používají trochu bohatší slovník a díky tomu se můžeme naučit různou povahu různých druhů lásek. Vezměte si například řečtinu, jeden z původních jazyků Bible. Řečtina používá pro slovo láska hned několik slov s různými významy, které nám pomohou odlišit druhy lásky. Jak jeden z významů slova láska například používá slovo storgé, které se nejlépe hodí k významu pečující lásky rodičů k dětem. Jedná se náklonnost či přirozené sympatie. Dalším slovem, často používaným také v Novém Zákoně, je slovo filia, které se nejčastěji používá ve významu přátelské lásky. Byla to láska mysli, rozhodnutí, ve které šlo o přátelství, společenství, a loajalitu, byl to oboustranně výhodný a užitečný vztah, který lze navíc sdílet s více lidmi simultánně. Pak tady máme éros, což není jen sexuální láska, ale vášnivá láska mezi dvěma lidmi, která oceňuje krásu, a to především krásu v druhé osobě, či přímo krásu druhé osoby a jejího těla. Čtvrtým druhem lásky je agapé, což bývá označováno za čistou a ideální verzi lásky, či dokonce za nezištnou lásku duše.

Čtyři druhy lásky

Aby ovšem nebylo mýlky, všechny tyto čtyři druhy lásky jsou pro náš život nezbytně důležité, a všechny čtyři stojí za to rozvíjet a pracovat na nich. Jenom bychom je neměli zaměňovat, a měli bychom navíc chápat, že mají své omezení.

Prvním druhem je náklonnost. Náklonnost můžeme cítit nejen k lidem, ale také ke své zemi, nebo k věcem či přírodě či zvířeti. Je to láska, která operovává a potřebuje dávat, v této se cítíme dobře, když jsme potřební. Náklonnost je láska tolerantní a nediskriminující, prakticky každý ji může zakusit. Je to základní láska. Na rozdíl od přátelství nebo zamilovanosti, u kterých dokážeme popsat přesný počátek vzniku lásky, u náklonnosti to většinou nejde. Prostě to přišlo tak nějak přirozeně, na základě ocenění, které jsme vůči někomu či něčemu cítili. Náklonnost nečeká nic převratného, a proto nemůže být jednoduše zklamána nebo zničena. Můžeme mít rádi našeho psa, ale nic moc od něj nečekáme. Pokud nás zklame, nepropadáme skepsi, řekneme si: „Vždyť je to jen pes“. Jenomže náklonnost má svou odvrácenou stránku. Právě proto, že je to láska přirozená, nebo živočišná, chcete-li, je také velmi žárlivá. A to ve smyslu zrady. Projevuje se různě: někdo se zamiluje do osoby, kterou její rodina neschválí, a proto cítí vůči vetřelci žárlivost, že jim ukradl jejich dceru; někdo se posmívá naší zemi, a my bojujeme s posmívajícím, přestože má možná faktickou pravdu; někdo uvěří v Boha, ale jeho ateistická rodina se tomu náboženskému blouznění vysměje. Je to zrada kmene.

Druhým druhem lásky je vášeň ve smyslu erotické lásky. Je to stav, kdy jsme zamilovaní do druhého až po uši. Éros zahrnuje sexualitu, ale nerovná se sexu. Samozřejmě můžeme mít sexuální styk bez erotické lásky a éros zahrnuje více než jen sex. Sexuální touha bez érotu chce jen to, sex samotný, ale ne nutně osobu. Éros chce milovanou osobu. To je mimochodem jedním z důvodů, proč je v naší přesexualizované společnosti tak málo vášně. Éros je zaměřený na druhého člověka, ale touha na naplnění vlastních potřeb. Když máme pouze touhu bez vášně, jsme schopni odhodit člověka po „tom“ stejně tak, jako kuřák odhazuje vykouřenou krabičku. Ovšem, éros je láska, která je hybnou silou lidstva, bez této lásky bychom vymřeli. Navíc vášeň dává životu barvy a smysl, že? Avšak právě ve vznešenosti érotu jsou skryty nebezpečné zárodky. Éros totiž mluví jako Bůh. Jeho naprostá oddanost, jeho nezájem o vlastní štěstí, jeho schopnost tropit ze sebe šašky, to vše zní jako poselství z věčnosti. Ale přesto éros může podněcovat ke zlému stejně jako k dobrému. Ve své vrcholné podobě totiž tíhne k nárokování si božské pravomoci. Její hlas nám zní jako vůle samotného Boha. Říká nám, abychom se neptali, co to bude stát, žádá si od nás oddanost, snaží se přehlušit veškeré ostatní nároky a našeptává nám, že jakýkoliv čin spáchaný ve jménu lásky je legitimní a správný. A tak máme lidi, kteří opouštějí rodinu, protože jim to láska k jiné ženě přikázala. Éros, pokud je bezvýhradně uctívaný, stává se démonem.

Třetím druhem lásky je přátelství. Na rozdíl od náklonnosti je přátelství tou nejméně přirozenou láskou, protože se jedná o lásku mysli. Rozhodli jsme se někoho mít rádi z vlastní vůle. Na přátelství není nic tělesného, nic co by nám zrychlovalo tep nebo při čem bychom se červenali či bledli. Z biologického hlediska nemá přátelství význam (zatímco éros způsobuje, že jsme vznikli a storgé, že o nás rodiče pečovali, přátelství není nezbytná životní funkce). Přátelství je průzračný, křehký a racionální svět svobodně zvolených vztahů. Na rozdíl od náklonnosti není přátelství plné žárlivosti, naopak. Přátelé si přejí a jsou rádi, když mohou stejný vztah navázat s dalšími přáteli. Proč je ale opravdového přátelství tak málo? Je to proto, že srdce přátelství nespočívá ve vzájemné lásce, ale spíše ze společného zájmu, společného hledání nebo společného cíle. Abys totiž získal opravdového přítele, potřebuješ chtít něco víc než jen najít přítele. Potřebuješ najít něco, co tě bude spojovat. To je rozdíl od romantické lásky. Zatímco tam se dva lidé dívají na sebe, v přátelství se dva a více lidí dívají stejným směrem. V manželství potřebujeme oba druhy: přátelský i erotický, které se prolínají, ale mimo manželství zničí éros přátelství. Proto je opravdové přátelství možné skoro vždy jen mezi osobami stejného pohlaví. Éros si žádá obnažená těla, ale přátelství obnažené osobnosti, což se dá udělat pouze dobrovolně. Přátelství je vztah, který nás spojuje v církvi. Ale přátelská láska také vyděluje: sdílíme svá tajemství a své pohledy, ale ne s lidmi mimo náš kruh přátelství. A právě to je omezením jinak tak skvělého druhu lásky.

Posledním druhem lásky je nesobecká agapé. Právě agapé je v Bibli používána k vyjádření Boží lásky k člověku a k lásce, kterou bychom mezi sebou měli budovat i my. Agapé je totiž láska nesobecká, o které apoštol Pavel napsal jednu z nejkrásnějších pasáží, jaké byly kdy o lásce napsány: 1. Korintským 13,4-8 Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Láska nikdy neskončí. Je to právě tento druh lásky, kterým nás Bůh miluje a to dokonce dříve, než jsme si to zasloužili nebo se o to jakkoliv přičinili. Apoštol Jan píše (1 J 4,10): V tom je láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás… Boží láska je láskou dávající, sám od nás nic nepotřebuje. A díky tomu, že nám umožňuje se na této lásce podílet, liší se agapé od ostatních lásek. Ne, není to potřeba být potřebován, která nás pohání; ani krása druhého člověka; dokonce ani ne společný zájem. Je to schopnost se podílet na dobru pro dobro samotné. Je to tento druh lásky, díky kterému můžeme milovat nepřátelé, zločince, lidi hloupé, nevrlé, povýšené a ty, kteří si to nezaslouží. To byl druh lásky, který poháněl Jana Dopera a Davida Nitschmana. Mimochodem, jejich příběh neskončil v Karibiku. Místní vladař jim nedovolil se do otroctví prodat, ale dovolil jim sdílet evangelium s otroky. Později se oba vrátili do Evropy. David po několika letech vedl výpravu Moravanů do dnešní Georgie, kdy je na lodi zastihla obří bouře, ale Moravané byli klidní, což přivedlo mladého hledajícího muže, jménem John Wesley, ke Kristu. Welsey později založil metodistické hnutí, které se díky Williamu Wilborcemu významně podílelo na zrušení otroctví. Jen láska může změnit tento svět, Beatles měli pravdu.