Každý, kdo si někdy přečte Starý Zákon, si jistě všimne mnoha různých přikázání a pravidel, které byly určené národu Izrael samotným Bohem. Těch přikázání bylo celkem 613 (jmenovitě 248 příkazů a 365 zákazů). To je dost, co říkáte? Vždyť lidé mají problém si zapamatovat (a to vůbec nemluvím o dodržování) desatera základních přikázání, které dostal Mojžíš na hoře Sinaj. Jenomže Židé se báli, že některá přikázání přestoupí omylem. Například, měli přikázání, že trest důtkami může být nanejvýš 40 ran. Proto, že měli strach, že se omylem spletou a udeří 41x, přijali k tomuto nařízení ještě upřesnění, že ran může být ve skutečnosti jen 39, aby měli jednu ránu k dobru v případě chyby. Takových upřesnění k přikázáním zákona měli dalších 1521. Zkuste si to spočítat! Jak by se vám líbilo, kdybyste museli žít podle 2134 přikázání, zákazů a upřesnění? Kde je nějaká životní zábava? Umíme si vůbec takový život představit?
Nicméně, i těm nejzbožnějším Židům bylo jasné, že ne všechny přikázání jsou na stejné rovině, jinými slovy, že jsou některá důležitější než jiná. Jenomže o tom, která to jsou, vedli spory. Je důležitější ctít Boha, nebo mu dávat část svých financí, nebo dodržovat svatý den, nebo ctít rodiče, nebo nekrást, nesmilnit, nelhat, či snad ještě něco jiného? A tak za Ježíše jednou přišel jeden z učitelů Zákona a ptal se jej, co podle něj je základní pravidlo, které Bůh lidem říká. Ježíš mu řekl, že tato pravidla jsou dva (Marek 12,29-31): Nejdůležitější je: Slyš, Izraeli - Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe. Žádné přikázání není důležitější než tato dvě. Milovat Boha a své bližní, to zní jako dobrý základ. Jenomže, co přesně to znamená? Jak vypadá láska k Bohu a k lidem?
Co je těžší než milovat
Toto je třetí část série o lásce. Zatím jsme si ukázali, že láska je ve své podstatě odvaha, protože je zaměřena na druhého; a také, že láska agapé je velmi praktická láska: je to láska s obsahem a rukama připravenýma nesobecky udělat něco pro druhého. Láska je hledání a dělání toho nejlepšího pro druhého. Milovat tímto odvážným a praktickým způsobem není jednoduché. Jenomže je tady ještě jedna věc těžší než je milovat. Skutečně, myslím si, že jedna věc je ještě těžší než milovat. Tou věcí je dovolit jiným, aby nás nezaslouženě milovali. Je to paradox. Na jedné straně toužíme po lásce, chceme být bezvýhradně přijímání takoví, jací jsme, ale na druhé straně to nechceme zadarmo. Chceme si respekt a lásku zasloužit. Chceme, aby nás měli rádi za to, co pro ně děláme, jak se pro ně obětujeme, jak se rozdáváme. Ale nechat se milovat bezpodmínečně? Ne, nemáme rádi dluhy a nechceme se cítit nikomu dlužní za jeho lásku. Když pro nás někdo něco udělá, chceme se revanšovat zpátky, chceme splatit svůj dluh, chceme si říct, že jsme si požehnání v životě zasloužili. Neříká však apoštol Pavel zajímavou věc? Římanům 13,8: Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo miluje druhého, totiž naplnil Zákon. Skutečně si nic nedlužme, ale na lásku se to nevztahuje, tam bychom měli být těmi největšími dlužníky, protože pravou lásku si zasloužit nedokážeme, a první krok k jejímu přijetí je tento fakt přijmout.
Jenomže s tím míváme problém, pokud se cítíme nehodní nebo špinaví. Je například obecně známo, že znásilněné ženy mají problém přijmout lásku, protože se cítí špinavé, přestože vůbec nemohou za násilí na nich spáchané. Vůbec, sexuální oblast je častým zdrojem pocitů nehodnosti. Vezměte si například nucenou prostituci. Obchod se ženami je obřím problémem, kdy se odhaduje, že je každý rok prodáno do novodobého otroctví okolo 900 tisíc žen po celém světě, v současnosti je drženo v otroctví asi 27 milionů lidí. Odhaduje se, že 80% jsou ženy a dívky, a 50% jsou nezletilí. Dita při své nedávné cestě do Indie pracovala s těmito mladými dívkami, které jsou často prodány do otroctví prostituce vlastními rodiči. Láme to srdce. A tyto dívky prožívají nejen tělesné peklo, ale také je ničena jejich schopnost lásku přijímat a lásku dávat. Láska totiž ve své podstatě oceňuje něčí hodnotu, nebo sama nějakou hodnotu vytváří. Když je ovšem tvá úcta a lidskost zničena, nedokážeš v ničem ani vidět hodnotu, ani ji nedokážeš vytvářet. Ale co když se rozhodneš milovat Boha navzdory svému osudu? Dokáže on obnovit tvou hodnotu?
Jeden z velmi zbožných Židů jménem Šimon pozval Ježíše, aby s ním pojedl. Evangelista Lukáš popisuje v 7. kapitole, že se to dozvěděla jedna městská hříšnice, což je slušný způsob, jak napsat, že to byla prodejná žena, prostitutka. Neznáme její jméno a nevíme její příběh. Nevíme, proč skončila jako prostitutka: možná ji prodali rodiče tak, jak je to v chudých zemích i dnes běžné; možná do toho šla sama po zklamání s muži; možná byla tak chudá, že jí nic jiného nezbývalo. Každopádně ji ovšem její stav zničil sebeúctu a sociálně ji vyloučil ze společnosti. Zbožní jí opovrhovali. Nebylo tomu tak vždy, kdysi i tato žena bývala něčí holčičkou, která byla krásná a nevinná. Ale to je už hodně dávno. Dnes žádnou hodnotu a respekt ve svém okolí nemá.
Každopádně, tato žena se doslechla, že Ježíš stoluje v domě místního farizea. Slyšela o tomhle muži, který byl jiný, než muži, které znala. Muži, které znala, se dělili na ty, kteří ji zneužívali, a na ty, kteří jí opovrhovali, případně na ty, kteří dělali obojí. Žena udělala něco zvláštního. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí, aby pomazala Ježíše. To se obvykle dělávalo tak, že se vonná mast vylila na hlavu pomazaného. Jenže když žena přišla k Ježíši, do jejich očí se vyřinuly slzy. Možná, že přemýšlela, jak získala peníze na tuto vonnou mast. Možná přemýšlela o tom, jaké to bylo, když ještě byla malou nevinnou dívkou. Možná plakala, protože uviděla tu propast mezi tím, kým chtěla být, a čím se nakonec stala. A tak, místo, aby vylila mast na jeho hlavu, poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou (v té době se u stolu více leželo, než sedělo, nebylo to tedy zase tak těžké), začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí. Když to uviděl farizeus, který Ježíše pozval, pomyslel si: Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, která se ho dotýká. Copak neví, jaká je to hříšnice?! Copak Ježíš neví, že v této ženě není žádná hodnota? Ježíš jeho myšlenky přeťal. "Šimone," oslovil ho Ježíš, "chci ti něco říci." Jen mluv, mistře. "Jistý věřitel měl dva dlužníky. Jeden dlužil pět set denárů a druhý padesát. Když ale neměli čím zaplatit, oběma odpustil. Pověz mi, který z nich ho bude mít raději?" "Řekl bych, že ten, kterému víc odpustil," odpověděl Šimon. "Správně," řekl Ježíš.
Komu se hodně odpouští, ten hodně miluje; komu se málo odpouští, ten miluje málo. Říkáme si, že neprožíváme dost lásky od Boha a od lidí? Říkáme si, že nevíme, jak můžeme milovat Boha a lidi? Tady nám Ježíš nabízí zcela jasnou cestu: přijímat hodně odpuštění. Láska hledá a vytváří hodnotu, jenomže my si snažíme získat hodnotu sami svými skutky a svou snahou být těmi, kdo si zaslouží být milování. Jenomže, není to spíš v našich životech tak, že čím více se snažíme být těmi, koho by Bůh i lidé měli milovat, tím více se spíše zdá, že jdeme z konfliktu do konfliktu, a že svou hodnotu spíše ztrácíme. Snažíme si získat přijetí svými skutky a slovy, což je přesně tom co dělá náboženství. Hej, tady máš dva tisíce přikázání, a když je všechny dodržíš, pak, a jen pak, tě možná budou mít rádi. Jen pak budeš mít opravdovou hodnotu. Proč to tedy Bůh po lidech chtěl, pokud to není možné? Právě proto, aby člověk došel přesně do toho bodu jako hrdinka našeho příběhu: totiž, že si lásku nezaslouží a zasloužit nemůže. Že ji zkrátka může jen přijmout.
Přijímat lásku
Všechna přikázání, říká totiž Ježíš, se dají shrnout jen do těchto dvou: miluj Boha a miluj svého bližního. Ale co svatost? Co správné návyky? Co správné doktríny? A vůbec, ta žena je místní hříšnice! Lásku si ale nemůžeš zasloužit svou zbožností. Znamená to, že je zbožnost beze smyslu? Vůbec ne, je užitečná pro mnoho věcí, život s ní bude jednodušší, bude méně komplikovaný. Ale zbožnost neslouží jako zdroj Boží lásky. Láska agapé nelze zaplatit, zůstáváme vůči ní vždy jako dlužníci, a je to tak správné. Láska je dar. Bůh ji vlévá do našeho srdce nezaslouženě. Můžeme dovolit Bohu, aby nás naplnil právě touto láskou, jak píše Pavel (Římanům 5,5): Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval. Lásku si nemůžeme koupit, nemůžeme ji ukrást, nemůžeme ji získat jiným způsobem, než prostým přijetím. Přijetím svého stavu: totiž, že není nic, co bych mohl udělat, abych ji získal.
Šimon si říkal: kdyby tak jen Ježíš věděl, co je to za ženu. Ale žena věděla, kdo je, a věděla, že Ježíš to o ní věděl také, a přesto ji miloval. První krok k přijetí lásky je uznání, že si žádnou nezasloužíme. Když jsme se snažili ji získat svými skutky, skončili jsme s málo lásky, protože jsme byli plní sebe. Ale tato žena ví, že sama sobě je největším problémem. Naším problémem totiž není naše společnost, nejsou to naše okolnosti, nejsou to naše zážitky, nejsou to naší nepřátelé ani to nejsou naši přátelé, rodina, tchyně nebo zeť. Naším největším problémem života jsme my sami. Ale pokud to o sobě zjistíme, pak jsme se otevřeli na odpuštění, hodně odpuštění, protože víme, že on ví, a miluje nás navzdory.
Ježíš ovšem neskončil příběh jen příkladem o dlužnících. Aplikoval to přímo na tuto ženu, o které si spolustolovníci mysleli, že nic neví. (Lukáš 7,44-47) Otočil se k té ženě a zeptal se Šimona: "Vidíš tu ženu? Když jsem přišel do tvého domu, nepodal jsi mi vodu na nohy, ale ona mi skrápěla nohy slzami a utírala je svými vlasy. Nepolíbil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy. Nepolíbil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy. Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ale ona mi pomazala nohy mastí. Proto ti říkám: Je jí odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu se odpouští málo, miluje málo. Láska k Bohu a láska k lidem. Láska vytváří hodnotu. Chceš zakusit v životě více lásky? Potřebuješ dovolit, aby ti bylo více odpuštěno, a potřebuješ více odpouštět. Ne, to neznamená, že máš více hřešit, abys zažil více odpuštění. Bohatě stačí to, co jsi stihl udělat dosud. Znamená to ovšem, že budeš upřímný k sobě i k Bohu a připustíš to, že všichni jsme vnitřně zlomení, a potřebujeme Lékaře naší duše, aby nás naplnil svou láskou, která stvoří znovu naší hodnotu. Dovolíš naplnit své nitro nezaslouženou láskou? Dovolí to tvá hrdost? Dokážeš říct Bohu, že ho opravdu potřebuješ? Že opravdu potřebuješ odpuštění? Nebo si vystačíš sám?
Žádné komentáře:
Okomentovat