Láska jako způsob života: Přísná láska

V době, kdy na zemi žil Ježíš Kristus, mezi Židy probíhala diskuse, které přikázání je to úplně nejdůležitější ze všech. Je to proto, že jejich Tóra, kterou my dnes nazýváme Starým Zákonem, obsahovala celkem 613 přikázání ve formě 248 příkazů a 365 zákazů, které pro větší aplikovatelnost navíc Židé rozšířili o dalších 1521 upřesnění, celkem se tedy jejich život měl řídit 2134 pravidly pro život. Což, jak všichni uznáme, je skoro nemožné si zapamatovat, natož to pak dodržet. Nicméně, i těm nejzbožnějším Židům bylo jasné, že ne všechny přikázání jsou na stejné rovině, jinými slovy, že jsou některá důležitější než jiná. Jenomže o tom, která to jsou, vedli spory. Je důležitější ctít Boha, nebo mu dávat část svých financí, nebo dodržovat svatý den, nebo ctít rodiče, nebo nekrást, nesmilnit, nelhat, či snad ještě něco jiného? Minulý týden jsme si vyprávěli, jak jednou za Ježíšem přišel jeden z učitelů Zákona a zeptal se, co podle něj tím nejdůležitější pravidlem. Ježíš mu odpověděl (Marek 12,29-31): Nejdůležitější je: Slyš, Izraeli - Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe. Žádné přikázání není důležitější než tato dvě.

Pravda v lásce

Toto je čtvrtý díl série o lásce. Zatím jsme si ukázali, že láska je odvaha, protože je zaměřena na druhého; a také, že láska agapé je praktická: má obsah a ruce připravené udělat něco pro druhého. Ukázali jsme si také, že pravá láska oceňuje a vytváří hodnotu v druhém. Díky této hodnotě se cítíme spojeni s původcem nebo adresátem naší lásky. Všechny tři vlastnosti: odvaha, praktičnost a hodnota, jsou nedílnou součástí našeho motta, že totiž Láska je hledání a dělání toho nejlepšího pro druhého. Dnes si povíme o jednom velmi praktickém způsobu dělání toho nejlepšího pro druhého. Všichni totiž zažíváme tuto situaci v různých variantách. Je to situace, ve které nestačí to, že se cítíme vzájemně spojeni, a že máme k sobě blízko. Je to situace, kdy ten, na kom nám záleží, dělá něco, nebo říká něco, nebo má nějaké postoje, skrze které mu hrozí nebezpečí, nebo které nejsou správné. V takových chvílích potřebujeme druhého konfrontovat. Jenomže, konfliktu se přirozeně bojíme, nebo je nám nepříjemný. Bojíme se, že když řekneme pravdu, ztratíme vztah (a nutno říct, že se to někdy opravdu stává). Přesto je jen máloco tak důležité, jako mluvit pravdu.

Ovšem upřímnost není to, že řekneme, co máme na srdci bez ohledu na to, jak to říkáme. Apoštol Pavel popisuje v listu Efezským 4,15 princip: Místo toho máme mluvit pravdu v lásce. Pravda v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Spojení přirozeně hledá, přemýšlí a chce to nejlepší. Ale jen spojení nestačí. Lidé potřebují slyšet realitu a pravdu, aby se mohli chovat zodpovědně. To neznamená, že pravda by měla být řečena nějak tvrdě nebo nepříjemně, vždyť láska se neraduje z toho, že by zranila něčí city. Nicméně to znamená, že jsme upřímní – v lásce, efektivně a přímo. Milující lidé by měli mluvit pravdu a pravdomluvní lidé by měli milovat. Jde to ruku v ruce, jak koneckonců tvrdí Žalm 85,11: Láska a pravda se spolu setkají, spravedlnost a pokoj se políbí. Láska znamená, že vždy předpokládáš nevinnost, neboli presumpci neviny na straně toho druhého. To je protiklad podezřívavosti a pomluv. Naopak, mluvit pravdu často znamená, že říkáme věci, které druhému mají být nápomocné, a pak se sami stáváme součástí řešení.

Co je na druhé straně?

Důležitost pravdy v lásce vynikne hlavně ve srovnání s protějškem, tedy s tím, jak by vypadal život s pravdou, ale bez lásky. Co myslíte, co máme bez lásky? Pokud roznášíme pravdu bez lásky, ve většině případů se zvrtne do pomluv. Ty jsou zvláštní věcí: nikdo nechce, aby je někdo pomlouval, ale všichni jsme tím ve větší nebo menší míře vinni. Dovolte mi, abych to vysvětlil. Někdy si totiž lidé myslí, že pomluva je pomluvou jen tehdy, pokud je to lež, ale pokud říkáme pravdivou informaci, pak je to v pořádku. Jenomže tak to není. Pomluva může být lživá a hodně zlá, s cílem ublížit a zničit. Pomluva ale může být také pravdivá a na první pohled nevinná. Problémem totiž je to, že „pravda“ je v tomto případě trochu relativní pojem. Něco se mi přece může zdát zcela jasné, ale jen do chvíle, než zjistím fakta, které na situaci najednou hodí zcela jiné světlo.

Vezměte si třeba banální příklad: někdo se nám jen tak mezi řečí zmíní, že člověk XY nám závidí. Je to náš přítel, tak se jen zasmějeme a odpovíme, že to určitě tak není. Přesto se nám v hlavě usadil brouk, který způsobuje, že začínáme vidět našeho přítele XY s filtrem před očima: najednou jeho reakce vypadají závistivě, jeho slova zapadají do kontextu závisti, a dokonce jeho chování odpovídá jeho novému profilu v naší hlavě. Skutečností však je to, že dotyčný nám třeba vůbec nezávidí, ale jednou se před tím druhým člověkem zmínil, že by si taky přál jet na dovolenou, kam jsme jeli my. Mohl to říct přejícně, ale najednou ho vnímáme jinak. Pletli jsme se, přestože to vypadalo jako pravda. Pomluva může mít pravdivý základ, a přesto zůstává pomluvou.

Pomluvy se tak stávají rakovinou vztahu, jsou jako jed, který na první pohled vypadá vábně, ale ničí lásku a vztahy. Je to jako zákusek, který v žaludku zhořkne. Ne nadarmo píše autor Přísloví 18,8: Pomluvy se tváří jako pamlsky, hluboko do nitra ale padají. Pomluva vypadá vábně, senzačně, a třeba je i pravdivá, ale nadělá obří škodu ve vztahu. Pomluvy rozdělí přátelé, rodiny i církve. Viděl jsem to na vlastní oči, a proto jsem se rozhodl, že budu vůči nim nekompromisní. Samozřejmě, nejjednodušší je, když se naučíme pomlouvače s jeho pomluvami odmítat, ale často se bojíme jít do konfliktu a napomínat někoho, když si říkáme, že co kdyby na tom bylo něco pravdy, že? Ne nadarmo nás Ježíš učí, že pokud se proti nám někdo prohřeší, máme jako první krok jít a mluvit s ním mezi čtyřmi očima. Ne si nejdříve postěžovat všem okolo, a teprve pak se snažit konflikt řešit. To by byla pravda bez lásky. Proto se vždy můžeš zeptat: „Už jsi o tom mluvil s dotyčným, dotyčnou?“ Koneckonců, Přísloví ještě jednou (10,18): Kdo skrývá nenávist, je lhář, kdo šíří pomluvy, je hňup.

Dej si pozor na své motivy

Takže, jak můžeme milovat s pravdou? Jak se můžeme naučit říkat pravdu v lásce? Začněme s tím, že si najdeme ke konfrontaci správné místo a čas. Se stresem a tlakem roste také pravděpodobnost toho, že se druhý bude defenzívně bránit. Začni tedy s pokorou a péčí. Proč bychom měli konfrontovat někoho, na kom nám záleží? Nejlepším motivem je samozřejmě to, že chceš pro druhého to nejlepší. To znamená, že mu přeješ upřímně úspěch v životě ve všech oblastech, v rodině, ve vztazích, v práci, v duchovním hledání. Chceš, aby řešili své problémy. Přeješ jim dobrý život, s láskou a zodpovědností. Zkrátka, chceš pro ně totéž, co bys chtěl pro sebe. Což není jednoduché, pokud mě ten druhý žere! A právě proto se musíme naučit si dávat pozor na své motivy, aby byly v pořádku.

Zejména si musíme dát pozor tři věci: touhu se mstít, chtít se jen uvolnit, a snahu kontrolovat. Pomsta je temná stránka, která působí, že chceme vrátit druhému zranění, pokud zranil on nás. Chceme, aby prožil utrpení, kterým jsme museli projít i my. Chceme jej potrestat. Je to přirozené, ale ne moc dospělé. Uvolnění: někdy jsme plní emocí a nemáme se jich jak zbavit, tak na něho vyklopíme vše, co je v nás, abychom si ulevili. Kontrola: láska říká pravdu, ale láska také chrání svobodu. Tato svoboda zahrnuje svobodu reagovat na naši konfrontaci nebo ji ignorovat. Druhý člověk má možnost volby a ty bys měl stát na straně jeho volby dokonce i tehdy, pokud se rozhodne proti tobě. Pokud totiž ukazuješ někomu na nutnost změny, ale zároveň mu dáváš najevo, že pokud neudělá, co si přeješ, že je špatný člověk; pak jsi opustil lásku. Vzdej se touhy kontrolovat a jednoduše dělej to, co dělá Bůh: ptej se, buď zranitelný, dávej důvody, varuj, a pokud je to nutné, ustav hranice.

Proč si na tyto věci máme dát pozor? Tady je nejdůležitější důvod, proč je tak důležité si dát pozor na tyto motivy. Pokud máš tyto negativní motivy, pak jsi znegoval hodnotu pravdivého sdělení, které jsi pro druhého měl. Vyjde to téměř nastejno, jako bys druhému neřekl nic. Lidé vnímají tvé motivy, a ty křičí hlasitěji než tvá slova. Nedělej tu chybu, že si řekneš: „Ale stejně jsem měl pravdu.“ Dokonce si ani nemysli, že lidé ti musí být vděční za pravdu, kterou jim říkáš, nebo že se jim musí líbit, co říkáš. Je to samozřejmě jednodušší, pokud jsou vděční, ale pokud potřebuji pomoct, pak jim někdo to musí říct. V lásce. Buď tím člověkem.

Nakonec budeš mít asi tyto tři typy reakcí. První lidé ocení tvou upřímnost a budou tě podporovat. Přiblíží je to k tobě víc a pomohou ti vytvořit pravdivé, ale láskyplné prostředí, kde můžete být před sebou otevření. Druhá skupina tě odmítne a rozčílí se. Je to dobré předpokládat, a preventivně se obrnit tak, abys nereagoval se zraněním zpátky, ale abys navzdory jejich hněvivé reakci viděl, že pravda měla v jejich životě dopad. A pak tady bude třetí skupina: tvá slova jsou pro ně novinkou a jsou nepříjemná, ale zároveň jsou otevření pro pravdu. Zůstaň s nimi a zapoj je do svého procesu vzájemného růstu. Vždyť apoštol Pavel píše v 2. Korinstkým 13,11: Závěrem, bratři, buďte zdrávi. Spějte k dokonalosti, povzbuzujte se, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.