Mám kamaráda, který vlastní farmu úplně na severozápadě USA, ve státě Washington. Jmenuje se Dean, a několikrát nás v Elementu spolu se svou manželkou Lindou navštívil. Dean je to, co se v angličtině nazývá „people person“, neboli člověk zaměřený na lidi. Když jsme ho poprvé navštívili u něho na farmě, všiml jsem si jedné zvláštní věci. Jeli jsme přes celé desetitisícové městečko, kde bydlí, až na sám konec, a skoro u každého domu Dean zatroubil. Někdy byli venku lidé a jindy ne. Pokud byli, mávali mu na zatroubení, pokud ne, Dean zpomalil a počkal, jestli někdo nevyběhne. Na nic z toho nejsem u nás zvyklý, takže jsem se ho později na to zeptal. Dean mi prozradil, že pokud by někdo do patnácti vteřin po zatroubení z domu vyběhl nebo jinak reagoval, zastavil by se na kus řeči. Na druhý den jsme se takto u dvou lidí opravdu stavili. Byl jsem fascinován! Zkoušel jsem si představit, jak jezdím po Hradci a troubím na lidi známé i neznámé s cílem vysledovat, zda mají zájem si se mnou dát kafe. Nepředstavitelné! Ale působivé.
Medicínský zázrak
Malcolm Gladwell vypráví podobně působivý příběh. Městečko Roseto Valfortore leží 160 km jihovýchodně od Říma, je malé s velkým náměstím. Po staletí místní chlapi dřeli v lomu na mramor a obdělávali své políčka. Byli negramotní, chudí a bez naděje na lepší budoucnost. A pak na konci 19. století uslyšeli o možnostech za oceánem, a tak roku 1882 se skupina deseti Roseťanů vydala no New Yorku. Po první noci na dřevěné podlaze jedné hospody se vydali na západ, aby pak našli práci v břidlicovém lomu poblíž města Bangor v Pensylvánii. Následujícího roku se přistěhovalo dalších patnáct Roseťanů, a nakonec se během několika let skoro všichni přesídlili (jen v roce 1984 to bylo 1200 Roseťanů). Začali skupovat pozemky, postavili malé a těsné domky, postavili kostel, a své nové městečko nazvali Roseto, protože stejně byli skoro všichni sousedi z Itálie. Roku 1896 nastoupil do kostela nový kněz, který založil několik náboženských společností a začal organizovat festivaly. Poradil občanům, jak si zvelebit svá políčka. Město ožilo, lidé si postavili školy, park, klášter a hřbitov. Na hlavní ulici vyrostly obchůdky, pekárny a restaurace.
Sousední Bangor byl skoro celý velšský a anglický, a další město německé, takže vzhledem k napjatým vztahům zůstalo Roseto uzavřené italským přistěhovalcům. Ještě ve dvacátých a třicátých letech jste slyšeli ve městě skoro jen italštinu. Ale pak do našeho příběhu vstupuje jeden muž, Stewart Wolf. Byl to doktor, který se zabýval výzkumem trávicího traktu. Jednoho léta dělal poblíž Roseta přednášku, a během pauzy mu jeden místní doktor říká, že v této oblasti kurýruje už 17 let, chodí k němu pacienti ze široka, ale jen zřídkakdy někdo z Roseta mladšího šedesáti let se srdečními potížemi. Wolf užasl, bylo to v padesátých letech, kdy ještě nebyly vyvinuty léky proti cholesterolu, a počet infarktů v USA byl epidemický. Byla to nejčastější příčina smrti u mužů mladších šedesáti pěti let. Takže to nedávalo smysl. Wolf se rozhodl, že přijde záhadě na kloub. Společně s několika kolegy shromáždil úmrtní listy Roseťanů a sestavili studii. Pak ve spolupráci s Rosetským starostou udělali testy prakticky na všech Roseťanech. Výsledky byly ohromující. Prakticky žádný obyvatel Roseta mladší pětašedesáti let nikdy neumřel na infarkt, ani neměl sebemenší známky srdeční choroby. U mužů nad šedesát pět let byl počet srdečních příhod jen poloviční oproti zbytku USA. Celková úmrtnost byla o 35% menší. Navíc tam nebyly žádné sebevraždy, žádní alkoholici, žádní drogově závislí a velmi nízká zločinnost. Nikdo nepobíral sociální dávky, nikdo neumíral na problémy se zažíváním. Tito lidé umírali prakticky jen stářím.
Wolfa nejdříve napadlo, že Roseťané dodržují nějaké zvláštní stravovací návyky, a proto jsou zdravější. Při bližším průzkumu ovšem bylo patrné, že Roseťané jedli prakticky stejné věci jako jejich američtí sousedé z vedlejších měst, Smažili na sádle, jejich pizza byla s klobásam, salámem, šunkou i vejci. Sladkostí jedli neustále, celkem 41% svých kalorií měli z tuku. A nebyli to ani žádní sportovci, většina byli náruživí kuřáci a měli nadváhu. Tak Wolfa napadlo, že je to možná genetikou. Oslovil tedy příbuzné Roseťanů, kteří žili v jiných místech USA, a zjistil, že se oni dobrému zdraví jako jejich bratranci netěší. Možná je to životním prostředím, napadlo ho. Jenomže Bangor a jiná města hned vedle přes kopec měly trojnásobnou úmrtnost na srdeční choroby. Wolfovi začalo svítat, že příčinou není jídelníček, životní styl, sport ani geny nebo poloha města, ale město samotné. A tak začali pozorovat město jako takové. Všímali si, jak se Roseťané navštěvují nebo se zastavují jen tak na kus řeči, či na zahrádkách společně vaří. Viděli, jak silné jsou širší rodiny díky společnému životu, jak všichni navštěvují kostel, který je sjednocoval i uklidňoval. Roseťané do svého nového domova implantovali svou kulturu společného života. Do té doby se mělo za to, že dlouhověkost a zdraví je ovlivněno hlavně geny, a pak našim životním stylem: cvičení a jídlem. Nikdo tenkrát nepřemýšlel o zdraví v souvislosti s lidským společenstvím. Wolf a jeho kolegové přinutili establishment své doby připustit, že hodnoty světa, ve kterém žijeme, a lidé, jimiž se obklopujeme, na nás mají nesmírný vliv. To je síla společenství, které žije v lásce, které žije spolu.
Láska dává pozor
Toto je pátá a závěrečné část série o lásce. Zatím jsme si ukázali, že láska je odvaha, protože je zaměřena na druhého; a také, že láska agapé je praktická: má obsah a ruce připravené udělat něco pro druhého. Ukázali jsme si také, že pravá láska oceňuje a vytváří hodnotu v druhém, a tak se cítíme spojeni s původcem nebo adresátem naší lásky. Láska také zahrnuje část pravdy, a pro dlouhodobý vztah je nezbytné se naučit princip mluvení pravdy v lásce: tedy upřímnosti s opravdovým zájmem o druhého. Dnes, jak vidíte, mluvíme o síle lásky pro společný život. Láska totiž věnuje pozornost, všímá si druhého, a slouží druhému.
Pozornost je jednou z nejsilnějších věcí. Kromě jídla a pití potřebuje dítě vnímat pozornou tvář. Dítě leží a směje se, a ona tvář se směje zpátky, a je to jasný signál, že na dítěti záleží. Radost, stejně jako hněv či smutek dítěte je zrcadlena na tváři toho druhého. Psychologové tomu říkají „naladění“ (attunement). Tvář dávající pozor, je pro rozvoj dítěte zcela nezbytná. Touha získat pozornost druhého nám zůstává i v dospělosti, a je jedním z nejsilnějších projevů lásky. (Dáš stranou noviny, vypneš televizi, přestaneš psát sms, a věnuješ někomu nerozdělenou pozornost.) Ne nadarmo je v Bibli mnoho veršů o Boží tváři, jako například v Numeri 6,24-26: Ať ti Hospodin žehná a chrání tě! Ať Hospodin nad tebou rozjasní svou tvář a daruje ti přízeň! Ať Hospodin k tobě obrátí svou tvář a obdaří tě pokojem! Ne nadarmo píšou autoři evangelií, že Ježíš viděl slepého muže od narození. Všiml si výběrčího daní sedícího na stromě, cítil dotek nemocné ženy na svém rouchu, viděl vdovu, která dala minci, ale přitom to bylo vše, co měla. Ježíš si všímal těch, kteří byli jinými ignorováni. Pravá láska si totiž všímá. Ježíš si všiml, jak moc starosti ujídají z našeho života. Starosti říkají: Všímá si někdo? Zajímá se někdo? Podívejte se na ptáky, říká Ježíš, Bůh se o ně stará, ale ty jsi cennější než pár vrabců. První věc, kterou můžeme udělat pro nás vztah s Bohem, je věnovat mu a jeho slovu pozornost.
Jeden druhému
Ale stejný princip pozornosti platí také pro vztahy mezi lidmi. Psycholog Scott Peck napsal: Hlavní forma lásky je pozornost. Milujeme-li druhého, dáváme mu svou pozornost; účastníme se tak jeho růstu. A víte co? Dr. James Lynch zjistil, že se náš kardiovaskulární systém uzdravuje, když nasloucháme. Studie ukázaly, že krevní tlak stoupá, když lidé mluví; a klesá, když naslouchají. Je tohle příčina zdraví Roseťanů? Faktem je, že právě sounáležitost, kterou cítíme s konkrétními lidmi nebo se skupinou lidí, nám pomáhá v životě, protože láska vždy funguje ve vztazích, nikdy ne ve vakuu bez lidí. Učit se lásce má smysl právě proto, abychom se naučili žít spolu. Víte, mám rád seriál Ztracení, který vypráví o skupině přeživších po pádu letadla na tajuplný ostrov. V první sezóně tam Jack, jeden z hlavních hrdinů, říká po velké hádce a objevu nebezpečí, které jim na ostrově hrozí, památnou větu: „Jestli nedokážeme žít společně, zemřeme sami.“ V jistém smyslu to platí v každém životě. Potřebujeme jeden druhého. Naučili jsme se, že láska je odvaha, praktická věc, tvorba hodnoty, pravdomluvnost a pozornost. Dáme-li to dohromady, můžeme říct, že Láska je odvážný a praktický čin, který vytváří hodnotu v atmosféře pravdy a vzájemné pozornosti.
Apoštol Pavel si uvědomoval, jak velkou sílu společenství má, protože sám zažil přijetí do církve pomocí konkrétního muže, který si ho všiml. To ho ovlivnilo. Podívejme se na tyto verše, které napsal, a zkuste uhodnout, co mají společného:
• Římanům 12,4-5 Jako máme v jednom těle mnoho údů a všechny ty údy nemají stejný úkol, tak i my, i když je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu, ale jednotlivě jsme údy jeden druhého.
• Římanům 12,10 Vroucně se navzájem milujte bratrskou láskou, v prokazování úcty předcházejte jeden druhého.
• Římanům 15,7 Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.
• Římanům 15,14 Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému.
• Římanům 16,16 Pozdravte jedni druhé svatým políbením.
• Galatským 6,2 Neste břemena jedni druhých a tak naplňte zákon Kristův.
• Tesalonickým 5,11 Proto se navzájem povzbuzujte a budujte jeden druhého, jak to již činíte.
Jistě, je to sousloví "jeden druhého". Pravé společenství je děje tam, kde jsme jeden pro druhého. To je důvodem, proč chodíme do církve, dokonce i když někteří z nás si zatím nejsou ohledně víry jisti, někteří teprve Boha hledáme, někteří zatím jen pozorujeme. Ale na křesťanech je něco zvláštního, co nás k nim přitahuje, přestože si vůbec neděláme iluze o tom, že by byli tak skvělí. Ne, jsou to stejně zranění a zlomení lidé, jako kdokoliv jiný. Stejně válčí s problémy a starostmi. Ale jejich vztah s Bohem a jejich vztah s lidmi ve společenství, kterému říkáme církev, jim pomáhá. Jsme společenstvím, kde buduje jeden druhého; kde podporuje jeden druhého; kde pomáhá jeden druhému; kde povzbuzuje jeden druhého; kde se stará jeden o druhého; a kde motivuje jeden druhého. Žijeme spolu. V lásce.
Žádné komentáře:
Okomentovat