Radikální uctívání - část 2

V minulém blogu jsem se zamyslel, proč chválit Boha v situaci, kdy k tomu nemáme žádný důvod. Tohle je důležitá otázka, která si vyžaduje odpověď. Proč bychom měli chválit Boha, když pro nás aktuálně nic nedělá? Neříkám, abychom si to tak nějak vnitřně vysvětlili, že jako něco dělá, ale jen tomu dneska nerozumíme; nebo že by určitě pro nás něco udělal, kdybychom jenom měli větší víru, nebo správnou modlitební formulku, nebo jsme navštívili správné poutní místo, nebo chodili do správné církve. Seznam takových vysvětlení může být dlouhý, ale někdy zastírá krutou pravdu, kterou si odmítáme připustit. Totiž, že někdy se propadáme do hlubin a Bůh vypadá v nedohlednu. Když budete mimochodem číst ty Žalmy, schválně si všimněte, jak často v nich je tento motiv: Bože můj, proč jsi mě opustil? Bože, spíš nebo jsi odjel pryč? Proč mi neodpovídáš Bože? Zapomněl jsi na mě? Boha tyto otázky neurážejí, naopak, takové otázky jsou vyjádřením duše, která Boha hledá. Proč bychom ale tedy měli Boha chválit, když se nedaří? 

Příslušníci mnoha náboženství Boha uctívají, i když se jim nedaří, z jednoho prostého důvodu: ze strachu. Bojí se svých bohů, kteří mají moc je zničit, proto je uctívají, přinášejí jim oběti a dělají různé úkony, aby je uspokojili. Je křesťanské uctívání stejné? Může být, ale pak se pln míjí s biblickým pojetím uctívání. Pokud Boha chválíš ze strachu, že jinak tě potrestá, pak jsi nikdy neprožil skutečné spojení s Bohem v uctívání. Jistě, Bible mluví o uctívání Boha v bázni, ale slovo tam použité bychom mohli přeložit spíše jako respekt, úcta, ne jako strach. Naopak. Bůh je láska, píše Jan, a dokonalá láska zahání strach. Pokud Boha milujeme, nemáme strach, ale máme respekt, máme úctu, jako cítíme u vzácného přítele, se kterým nás pojí pouto lásky, ale přesto víme, že se mu nevyrovnáme. Ceníme si však faktu, že se on sklání k nám. Proč tedy Boha uctívat, když se nedaří? Pamatujte, je to otázka víry. Boha uctíváme, protože je zdrojem našeho života, ne proto, že se nám v něm ve všem daří. 

Samozřejmě, všichni si přejeme, aby se nám dařilo, a je to v pořádku. Ale budeš Boha uctívat za všech okolností? To je radikální uctívání. Prorok Abakuk ve Starém Zákoně to popsal těmito slovy (3,17-18): I kdyby nerozkvetl fíkovník a hrozny na vinicích nebyly, i kdyby zklamala plodnost olivy a pole nedala co jíst, i kdyby zmizely ovce z ohrady a dobytek zmizel ze stájí, já se však v Hospodinu budu veselit, budu šťastný v Bohu, svém Zachránci. Abakuk tyto slova napsal ve složitých dobách, kdy bylo království jeho národa rozloženo vnitřní zkažeností, lidé byli vyhnáni do Babylóna, a chrám byl zničen. Přesto jeho postoj vyjadřoval přesně to, o čem je radikální uctívání: tedy, že budu chválit Boha, protože je Zachránce, a to navzdory situaci, ve které jsem. Víte, jak to je. Někdy přijdeme do církve, a tady se zpívá nějaká ta nová píseň o Boží dobrotě, a my zrovna prožíváme mizérii, a zpívat nějakou veselou písničku teď určitě nechceme. Opravdu ale Bohu věříme za všech okolností? Opravdu se odvažujeme radikálně uctívat?

Pavel a Silas byli cestující kazatelé, kteří zakládali církve po celé Římské říši. Pavel měl svou pohnutou minulost, kdy byl pronásledovatelem křesťanství, protože ho považoval za nebezpečnou sektu. Pak měl ovšem sám velmi zvláštní a mocné setkání s Ježíšem na cestě do Damašku, které ho plně proměnilo, a díky kterému se nejen přidal k této sektě, ale navíc Krista začal aktivně zvěstovat jiným. Z pronásledovatele se stal pronásledovaným, jeho slova a činy mu dělaly nepřátele, a tak se mnohokrát ocitl na pokraji smrti (několikrát se jej pokusili zabít, jednou skoro úspěšně), mnohokrát vysílen, zbit, ve vězení, hladový a nahý. 

Při jedné ze svých cest se dostali do města Filipy, kde chodila po městě jedna dívka s věšteckým duchem. Tato dívka byla otrokyní, a byla zdrojem financí pro své pány, kteří ji nechali za úplatu věštit: tedy předpovídat budoucnost, stejně jako to dnes lidé dělají u nějaké kartářky nebo věštkyně. Jenomže duch, ve kterém to dělala, byl od ďábla, a i když na první pohled přinášela zisky, pro ni samotnou to bylo utrpení. Pavel z ní tohoto ducha v Ježíšově jménu vyhnal, ale naštval tím její pány, kteří najednou ztratili slepici, co snáší zlatá vejce. Zburcovali celé město, načež byl Pavel se Silasem zbití holí a posazeni do vězení pod velmi přísný dozor, tak to alespoň řekli žalářníkovi. Podívejme se, jak to Lukáš v knize Skutků popisuje dál (Skutky 16,24-33): Ten je podle rozkazu vsadil do nejhlubší cely a nohy jim sevřel kládou. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali chvály Bohu a vězňové jim naslouchali. Zbitý Pavel se Silasem sedí ve vězení s nohama v kládě, to není situace, kdy by vám bylo do zpěvu. Ale budeme Boha uctívat, jen když se věci budou dařit dobře? Copak to nedělá kdejaký pohan? V čem jiném je tedy radikální uctívání než v tom, že Boha chválíme právě tehdy, kdy nám není do zpěvu? A víte co? Podle mě Pavel se Silasem netušili, jestli a co přesně Bůh udělá. Přesto jej chválili a modlili se, přesně jak jejich Mistr kdysi přikázal: modlete se za ty, kteří vás pronásledují.

Víte, slyšel jsem takovou hypotézu, že totiž Bohu se jejich zpěv natolik líbil, že nevědomky způsobil takové malé místní zemětřesení. Bible totiž říká, že Bůh sedí na trůnu a země je podloží jeho nohou. Když si tedy začal podupávat do rytmu nohou, způsobil ono zemětřesení, které bylo tak zvláštní, že se otevřely dveře a vězňům spadly řetězy. To je pravý PrisonBreak, útěk z vězení! Lukáš píše: Vtom nastalo tak veliké zemětřesení, že se vězení otřáslo v základech. Všechny dveře se hned otevřely a všem spadly okovy. Žalářník se probudil, a když uviděl dveře vězení otevřené, vytáhl meč a chtěl se zabít v domnění, že vězňové utekli. Pavel však hlasitě vykřikl: "Neubližuj si! Všichni jsme tu!" Žalářník si řekl o světlo, vběhl dovnitř a rozechvěn padl před Pavlem a Silasem na kolena. Pak je vyvedl ven a ptal se: "Pánové, co mám dělat, abych byl spasen?" Odpověděli: "Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům!" Potom přinesli Pánovo slovo jemu i všem u něj doma. (Ještě v tu noční hodinu je totiž vzal k sobě, aby jim omyl rány.) Hned nato se dal s celou svou domácností pokřtít.

Radikální uctívání v situaci, kdy se ti nedaří, má skoro vždy radikální důsledky pro tvůj život, i život těch okolo tebe. Právě proto stojí za to Boha uctívat. Ale máme na to víru? Věříme i tehdy, když se nám nedaří?