Jsme-li slušně vychovaní, je pro nás samozřejmostí poděkovat za to, když pro nás někdo něco udělá; nebo pochválit někoho, komu se něco povedlo, či když mu to třeba sluší. Je to přirozené a sami se cítíme dobře, když můžeme někomu udělat radost. Navíc sami rádi přijímáme chválu od jiných, jsme nadšeni, když si někdo všimne našich úspěchů. Nevím, jestli jste někdy přemýšleli nad původem této touhy chválit a být pochválen, ale čistě biologického původu to není. Zvířata se vzájemně nechválí. Možná tak akorát v pohádkách. Ale ve skutečnosti dokážou zvířata projevovat náklonnost nebo zlost, ale aby se na sebe usmály a pochválili se, jak jim to sluší; nebo jak dokázaly ulovit večeři, to ne. Chválení patří mezi záležitosti duše, a pro lidi věřící je to jeden z důkazů biblického pohledu na člověka jako stvořeného k Božímu obrazu. Byl to Bůh, který pochválil své stvoření: bylo to dobré, slušelo jim to. A zároveň je to Bůh, který očekává chválu zpátky. Tomuto chválení říkáme uctívání.
Uctívání je pevnou součástí lidské zkušenosti. Nejen, že každé náboženství je v podstatě postaveno okolo uctívání, ale navíc máme jakousi vnitřní potřebu uctívat dokonce i tehdy, když v Boha nevěříme. Co myslíte? Znáte někoho, kdo má své zvířata nejen rád, ale skoro je uctívá? Znáte někoho, kdo uctívá svůj majetek, své auto, svůj úspěch? Kam až tato vrozená touha uctívat bez Boha dojde, můžeme vidět v severní Koreji, kde je uctíván Kim Ir Sen, přestože je dávno po smrti. Křesťané si uvědomují, že tato touha je vtisknutá Bohem, otázkou tedy není, zda uctíváš, ale co či koho uctíváš. Jak zpíval svého času Bob Dylan: Někomu sloužit budeš.
Obvykle budeme mít tendenci Bohu poděkovat, když nám nějak pomůže. Radek Ćmiel v Elementu vyprávěl v první únorovou neděli o starověkém králi Davidovi, kterého Bůh vytáhl z jámy, a on na to složil novou píseň. To je situace, kterou si dovedeme představit. Zapadneme do nějaké jámy (ať už fyzické nebo do situace, která nám jámu připomíná – situace to může být duševní, tělesná nebo třeba vztahová), voláme k Bohu o pomoc, věci se vyřeší, z jámy se vyhrabeme, a máme velkou chuť zpívat novou píseň. Jsme vděčni a chválíme – tedy uctíváme. Jenomže často je to velmi dočasné. Chválíme Boha, protože nám pomohl, protože nás vytáhl z této jámy, a máme důvod k vděčnosti. Paradoxně nás však toto vysvobození přivede k bodu nespokojenosti. Nějakým zvláštním způsobem si rychle zvykáme na to, že je to skoro Boží povinnost nás z jámy vytahovat. A pak přijde den, kdy k Bohu voláme a modlíme se za vysvobození, ale místo toho, aby nás vytáhl na skálu (jak David ve zmíněném Žalmu 40 píše), zapadáme stále hlouběji. Tato momentální situace je vždy tak silná, že dokáže úplně přehlušit dřívější zkušenosti s vysvobozením. Vidíme jen současnou horu před námi, ale zapomínáme na mnohá údolí, kterými jsme již prošli. Zapomínáme také na to, že Bůh je všude okolo nás, že nás neopustil, že je o krok napřed, a že je nám neustále nablízku.
Proč je to tak jednoduché zapomenout na dřívější vysvobození a soustředit se na nynější potíže? Vidíme to od počátku příběhů lidstva: Izrael je zázračně vysvobozen z otroctví, ale stýská se jim po egyptských cibulích; Jonáš je vysvobozen z velryby, ale naštvaný na uschlý keř, který mu dával stín; a David vysvobozen z mnoha bitev, ale žádá manželku svého přítele, kterého pak nechává zabít. Proč mám tendenci vidět to, co teď zrovna nemáme o tolik silněji, než vidět všechny ty věci, které pro nás Bůh udělal v minulosti? Je to otázka víry. Opravdu věřím, že Bůh je všude okolo mě? Opravdu věřím, že mě neopustil, přestože se propadám do jámy? Opravdu věřím, že mě miluje, přestože se mi zrovna nedaří? Opravdu věřím v jeho sílu, i když mě zrovna neuzdravuje? Opravdu věřím v jeho dobrotu, i když se moje finance právě teď nezlepšují? Opravdu věřím v jeho nasměrování, i když mám rodinné potíže? Vidíte? Bylo by jednoduché chválit, kdyby to všechno fungovalo a on opravdu postavil moje nohy na skálu! Ale chválit ho, když se nedaří? Proč bychom to dělali?
Tohle je důležitá otázka, která si vyžaduje odpověď. Proč bychom měli chválit Boha, když pro nás aktuálně nic nedělá? Neříkám, abychom si to tak nějak vnitřně vysvětlili, že jako něco dělá, ale jen tomu dneska nerozumíme; nebo že by určitě pro nás něco udělal, kdybychom jenom měli větší víru, nebo správnou modlitební formulku, nebo jsme navštívili správné poutní místo, nebo chodili do správné církve. Seznam takových vysvětlení může být dlouhý, ale někdy zastírá krutou pravdu, kterou si odmítáme připustit. Totiž, že někdy se propadáme do hlubin a Bůh vypadá v nedohlednu. Když budete mimochodem číst ty Žalmy, schválně si všimněte, jak často v nich je tento motiv: Bože můj, proč jsi mě opustil? Bože, spíš nebo jsi odjel pryč? Proč mi neodpovídáš Bože? Zapomněl jsi na mě? Boha tyto otázky neurážejí, naopak, takové otázky jsou vyjádřením duše, která Boha hledá. Proč bychom ale tedy měli Boha chválit, když se nedaří?
Žádné komentáře:
Okomentovat