Láska jako způsob života: Tak trochu jiný pohled na lásku

Vždy se na Nový rok koukám na zprávy, kde dávají reportáže ze Silvestrovské noci, na které lidé obvykle hodně pijí, a pak do kamery hulákají v tom opileckém oparu, že si přejí do nového roku, aby se všichni měli rádi. Je to pochopitelné, protože láska (nebo nedostatek lásky) je skutečně nejdůležitější činitel v našem životě. Skutečně, slova: „Miluju tě“, mohou změnit náš život, a to ať jsme na straně dávající nebo přijímající, protože nějakým zvláštním způsobem jdou hluboko do našeho nitra, a něčeho se tam dotýkají. To, jak fungujeme jako milující lidé, a koho milujeme, ovlivní zásadně směr našeho života. Koneckonců, láska je to největší, čeho dosáhneme v životě: naše životy jsou měřeny podle toho, jak moc nebo jak málo, jsme milovali. Znáte to, když zemře někdo z našich přátel a blízkých, pak se většinou na něho vzpomíná podle toho, jak moc miloval jiné. Ne na jeho úspěchy v práci, ani na vzdělání, ale na kvalitu vztahů, které po sobě zanechal. Pokud to byl jinak úspěšný člověk, ale vztahy nezanechal skvělé, mluví se o něm jako o rozporuplném člověku. Schválně si někdy přečtěte nekrology úspěšných a slavných. Třeba Michael Jackson, geniální zpěvák a tanečník, v jehož nekrologu ale nikdy nechybí kontroverze jeho osobního života, podezření ze zneužívání dětí, a podobně. Extrémní případ? Možná. Ale zároveň ukázkový příklad člověka, který v dětství moc lásky nezažil, a celý život hledal především ji: v čisté podobě, i podobě ovlivněné lidskou nevyzrálostí a dokonce zkažeností.

V čem nám láska pomůže

Láska je mocný činitel za mnohými našimi skutky a slovy. Je to pozitivní síla, která nás motivuje žít a konat. Stejně tak si pamatujeme odvrácenou stranu lásky: nikdy nezapomeneme na bolest ztracené lásky; na lásku, která se změnila v nenávist; nebo na nedostatek lásky. Jenomže, jak napsal C. S. Lewis, jediné místo mimo nebe, kde jsme dokonale v bezpečí před nebezpečím lásky, je peklo. Přestože si tedy jsme vědomi lásky, která bolí, hledáme ji, toužíme po ni. Proč ale? K čemu nám láska pomůže? Tady máte několik nápadů:
• Lepší vztahy. Čím více miluješ, tím více se učíš budovat zdravý vztah a zvětšuješ kapacitu pro intimitu.
• Zkušenost lásky. Když miluješ, není co řešit. Reklama má pravdu, láska dokáže dát smysl utrpení a těžkostem.
• Svoboda. Skutečně milující lidí jsou propuštění z vězení viny, strachu a předstírání. Mohou být těmi, kdo jsou.
• Radost a štěstí. Nic nepomáhá pozitivnímu pohledu na život víc než zkušenost lásky. Známe, když se zamilujeme.
• Úspěch. Je to paradox, ale když miluješ lidi, vytváříš prostředí bezpečí a povzbuzení pro svůj vlastní úspěch.
• Uzdravení. Když miluješ, uzdravuješ své vlastní nitro, a zároveň máš pozitivní efekt na ostatní: podporuješ je.
• Kvalita života. Milující lidé se těší lepšímu fyzickému a emocionálnímu zdraví a také delšímu životu.
• Duchovní růst. Osobní růst není možný bez lásky, a protože láska byla navržena a stvořena Bohem, je to také jeho největší dar pro nás. Láska je hlubokou podstatou Boha, a když se učíme milovat, přibližujeme se k Bohu.

Docela dost důvodů, proč se lásce věnovat, co říkáte? Pokud byste udělali anketu mezi lidmi, co do církve nechodí, na téma, o čem, že se v církvi mluví, nebo by se mělo mluvit, téma lásky by padlo zcela určitě jako hlavní téma. Skutečně, dokonce když se mluví o Kristu, mluví se o něm jako o prorokovi lásky, který o ní mluví, praktikuje a vede k ní své následovníky. Jistě, je to z velké části pravdivý pohled, Ježíš skutečně mluví o lásce k nepřátelům, mluví o lásce mezi svými následovníky, mluví lásce k Bohu a k bližním, mluví o lásce hodně. A lásku také praktikuje: tráví nejen čas se svými přáteli, ale také se skeptiky, s vyvrheli společnosti, a samozřejmě také s Bohem při modlitbách. Ale při zdůrazňování lásky v Ježíšových slovech a skutcích se nám někdy ztrácí ze zřetele, že jeho láska nebyl ten druh lásky bezbřehé tolerance vůči všem a všemu, jak si to někdy lidé představují. Ježíš například doslova nadával náboženským představitelům, kterým šlo více o instituční dodržování dogmatických pravidel, než o lidi; a také jeho skutky nebyly vždy nasládlé: násilně vypráskal z chrámu ty, kteří si ze vztahu s Bohem udělali byznys, a někdy s lidmi mluvil docela tvrdě, prostě jinak, než bychom čekali od kazatele lásky.

Proč někdy emoce brání lásce

Což mě ovšem si nutí položit otázku, jestli je láska opravdu to, co za ni obvykle považujeme. Sám jsem se léta vyhýbal mluvit o lásce, protože nejsem ten emocionální typ, který by se rozplýval láskou k celému světu. Navíc se mi zdálo, že pokud lásku zredukujeme na pouhou emoci, a to i když veskrze pozitivní emoci, pak míjíme její pravou podstatu. Jenomže, co je vlastně láska, pokud to není emoce? Dostanu se k tomu za chviličku, ale ještě předtím mi dovolte říct, že emoce nejsou špatná věc, a že láska emoce jistě obsahuje. Emoce ovšem samy o sobě nejsou tím nejdůležitějším, a někdy právě tyto emoce, které máme tak rádi, a s láskou je ztotožňujeme, se stávají spíše překážkou k životnímu stylu lásky. Jak říká psycholog John Townsend: Zjistil jsem, že velký problém s láskou se týká toho, že péče není dostatečná. Péče nebo starost a láska jsou dvě různé věci. Někdy totiž i v lásce platí to, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Aby to nebylo tak přísné, dobré úmysly někdy nikam nevedou. Můžeme totiž cítit lásku, ale přitom ji nedělat. Chcete konkrétní příklad?

Jako vedoucí církve někdy naslouchám lidským příběhům, a mnohé další také pozoruji, a musím říct, že ztotožňování lásky s bezbřehou tolerancí a snahou pečovat za každou cenu vytváří životní komplikace. Například máme ženy, které jsou v naprosto dysfunkčním vztahu, kde je manžel týrá a podvádí, ale manželka jej odmítá opustit, protože má naději, že se pouhou láskou její muž zázrakem změní. Prostě ho miluje. Máme dospělé děti, které nepracují, dělají dluhy a třeba berou drogy, ale rodiče se o ně vždy postarají, protože je prostě milují. Máme přátele, o které nechcete přijít, přestože nás ponižují a posmívají se nám, milujete je (vždy se přece můžou změnit), a vy nechcete být sami. Jenomže tyto příklady ukazují na situace, že někdy nám právě emoce brání účinně milovat. Láska totiž není útrpnost, není to nekonečné soužení ve vztazích, láska je síla, která má moc měnit životy.

Vezměte si za příklad třeba manželství, vždyť v rozpadajícím se vztahu lidi obvykle říkají: Už se nemilujeme. Mluvíme tam především o emocích, ne? Láskyplné emoce jsou zcela jistě velmi důležitou veličinou, která drží manželství dohromady díky vzájemné péči, potřebě společného života, a společným hodnotám, které nám pomáhají vybudovat něco lepšího, než bychom to dokázali sami díky společnému překonání sobectví, nezralost a zranění. Ale manželství, a s ním koneckonců také každý jiný vztah, potřebuje více než jen emotivní lásku. Potřebuje nejméně ještě svobodu a zodpovědnost. Když mohou spolu dva lidé svobodně nesouhlasit, mají také svobodu milovat. Pokud svobodní nejsou, žijí ve strachu a jejich láska umírá. A když obě strany společně přijmou zodpovědnost za vztah, jejich láska může růst. Svoboda přitom neznamená anarchii a falešnou volnost, svoboda se zodpovědností vytváří prostředí pro růst lásky, a s ní také vztahu. Takže, co je vlastně láska?

Co je to tedy láska?

Všichni máme intuitivní porozumění lásce, protože ta je tak základní součástí lidské zkušenosti. Většina z nás ale nikdy nepřemýšlela nad formální definici lásky; a tak je láska nejpoužívanější, nejoslavovanější, ale také nejnepochopenější slovo v lidské historii. Příští týden si ukážeme na několik druhů lásky, a jak tyto lásky ovlivňují naše vztahy. Ukážeme si, co lidé obvykle za lásku považují. Dnes se ovšem chci s vámi podívat na jedno místo z Bible, kde apoštol Jan definuje lásku trochu zvláštně. Jan napsal několik dopisů, které se týkají Boží lásky zjevené v Kristu, a následné naší lásky jeden k druhému, a vše dává smysl: kdo je v Bohu, miluje lidi; kdo nemiluje bratra, nemůže milovat Boha, a podobně. Pak ale v 1. Janově 4,18 píše: V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach pryč, neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění. Upřímně? Je to zvláštní pohled na lásku. Opravdová láska, která došla ke svému naplnění, zahání strach. Čekal bych, že Jan lásku postaví do kontrastu k nenávisti nebo sobectví, ale ke strachu? Přesto to dává jasný smysl. Pokud milujeme, pak se nebojíme. Nebojíme se o své místo, nebojíme se o svůj hlas, nebojíme se o svou pověst. Láska zahání strach, protože láska je zaměřená na druhého.

Lásku se totiž nemůžeme naučit o samotě. Láska vždy obsahuje objekt lásky, který je odlišný od milujícího, sebe-láska je tedy nesmysl. Bez vztahů s jinými se nemůžeme naučit milovat. Ve skutečnosti, lidé bez lásky jsou až moc často těmi nejvystrašenějšími lidmi okolo nás. Znamená to, že láska neobsahuje nebezpečí nebo potenciál k hněvu? Ne. Znamená to ale, že pokud naše láska došla k naplnění, obsahuje svobodu a volnost. Ne ve smyslu anarchie, kde je vše dovoleno, ale spíše ve významu uvolnění. Láska tak má obří potenciál. Má potenciál přinést do našeho života tyto kvality:
• Spojení: vytváření emocionálního spojení.
• Pravda: upřímnost, která slouží druhému.
• Uzdravení: obnova zlomenosti.
• Uvolnění: nechat jít to, čeho bychom se měli vzdát.

Co je to tedy láska? Láska je hledání a dělání toho nejlepšího pro druhého. Když někoho milujeme, uvolňujeme naše srdce, mysl, a energii ke zlepšení druhého. Zahrnuje to celou osobu, takováto láska je stále probíhající a vědomá. Taká láska má hodnotu. Znamená to bezbřehou toleranci? Vůbec ne. Někdy ten největší skutek lásky je nepochopený, protože až příliš často zaměňujeme starostlivost, péči a pohodlí za lásku. Opravdová láska se nebojí, spíše naopak strach zahání, a je tedy charakterizována, ve světě vztahů poněkud překvapivě, odvahou. Odvaha zlepšit život druhého.