Pro všechny případy

Nevím, jak to připadá vám, ale náboženství je někdy hodně divné, že? Jedete třeba na dovolenou do cizí země a navštívíme nějaké jejich náboženské procesí nebo chrám a říkáme si: To je ale zvláštní nebo dokonce legrační, proč to dělají? Nechceme to zesměšňovat, ale jejich rituály nám připadají mystické, podivné a někdy dokonce trochu hloupé. Říkáme si, že mají opravdu divné tradice. Připadají nám divné, protože my to máme super, protože my přece máme to správné náboženství, což u některých z nás znamená, že nemáme žádné náboženství. Různorodost náboženství je opravdu obrovská, antropologové odhadují, že v historii lidstva existovalo nebo existuje čtyři tisíce různých rozdílných náboženství nebo filozofii s náboženskými prvky. A upřímně řečeno, většina nám připadá opravdu divně.

Jenomže totéž si lidé mohou říkat, když poprvé navštíví naši církev. Říkají si, že jsme divní lidé. Proč například zpíváme písně na začátku a dokonce proč u toho někteří mají zavřené oči, a jiní zase zvedají ruce, zatímco další zpívají, jako by se jim nechtělo? A pak, v náboženství je hodně pověr a strachu, že uděláme něco, čemu nerozumíme, a co Boha urazí. Následkem jsou rituály nebo pověrčivé skutky (šlapaní správnou nohou napřed, křižování se ve vypjatých situacích, nebo drmolení Božího jména), často spjaté se strachem. 

Zkrátka, když se díváme mimo vlastní tradici, ostatní náboženství nám připadají mystická, divná a pověrčivá. Navíc je náboženství legalistické: legalismus znamená, že když nebudeš dělat to, co se Bohu líbí, nebude tě mít rád a já taky ne. Heslo zákonictví je: Snaž se víc. Přirozeně se pak cítíš odsouzen, protože ať se snažíš sebevíc, nedokážeš všechna ta pravidla naplnit. Náboženství může být také velmi pokrytecké, protože zvedám pro tvůj život standard, který sám nejsi schopen naplnit. Náboženství jako takové všem těmto věcem dává palivo, a způsobuje, že lidé jsou pověrčiví, zaměření na rituály, legalističtí a plní odsouzení. Nakonec tady máme lidi, kteří s těmito podivnými náboženstvími nechtějí mít nic společného. Koneckonců, kdo ví, které z nich má pravdu, každý má svou vlastní pravdu, ne? A tak vznikla některá synkretická náboženství, která se snaží kombinovat jednotlivé prvky různých systémů. Ať chceme nebo ne, náboženství nám připadá opravdu divné, když se nad tím racionálně zamyslíme. Důvodem, proč je náboženství tak divné je fakt, že samotná pointa náboženství je divná. Skrze náboženství se snažíme postavit most mezi námi a Bohem, mezi svatým a nesvatým, známým a neznámým. Snažíme se najít odpověď na něco, na co odpověď nemáme, jenže se zdá, že máme tolik zmatečných protichůdných signálů, a odpověď se pořád mění. Třebaže mnozí lidé cítí svou duchovnost, instinktivně se staví proti víře, když se podívají na stav světa okolo sebe, a na odpovědi, které nám náboženství poskytují.

Když se narodilo křesťanství (nemyslím teď, když se narodil Ježíš, ale když vznikla víra, které teď říkáme křesťanství), když čteš příběh, co se stalo, nenajdeš tam žádné divné náboženské věci. Příběh je to jednoduchý. Je tak jednoduchý, že je to přesně to, co doufáš, že najdeš, pokud opravdu je Bůh, který zná tvé jméno a zajímá se na tebe. To je totiž náš opravdový problém: Existuje skutečně Bůh? Kdo je opravdu Bůh? Můžeme ho fakt poznat? Skutečně zná Bůh mé jméno? Skutečně se o mě zajímá? Celé naše hledání a zkoumání je tu proto, že jsme ochotni dát cokoliv za jistotu toho, že víme, jak to je. Uprostřed lidské zkušenosti je totiž neobyčejná touha po smyslu: vědět, proč se věci dějí.

Minule jsem vám vyprávěl příběh muže, který zkonvertoval od svého náboženství. Byl to Saul z Tarsu, později přejmenovaný na Pavla, který opustil náboženství svých rodičů, kterým byl tradiční judaismus a stal se následovníkem Krista. Viděli jsme, že hledal smysl života a potažmo Boha v náboženství, díky čemuž věřil, že Bůh po něm chce, aby své náboženství ochránil od veškeré hereze, kterou pro něj víra v Krista byla. Když jsem se připravoval na tuto sérii, četl jsem knihu jednoho židovského rabína na téma, proč by se nemohl stát následovníkem Krista. V té knize Jacob Neusner (Rabín mluví s Ježíšem) zkoumal Ježíšova slova a učení a došel k závěru, že: Nyní vím, že pouze Bůh po mně může požadovat to, co požaduje Ježíš. Ježíšovo učení je velmi osobní, v jeho ohnisku je on sám, nikoliv jeho sdělení. Ptal jsem se už, ptám se znova – je potom vaším pánem Bůh? To je klíčová otázka. Ano, to jen ten základní rozdíl: Ježíš nemluvil jako prorok (jakým ho uznává judaismus a islám), ale jako někdo, kdo je Bohem samotným. Přivlastňoval si autoritu a stavěl se do centra víry místo zákona. Možná, že to dráždilo Saula, aby Ježíšovy přívržence pronásledoval.

Pak však Saul zakusil dost zvláštní zkušenost, při které se setkal s Bohem, který se mu však identifikoval jako ten Ježíš, kterého pronásleduje, a poslal ho otevírat oči jiným, kteří také hledají Boha na nesprávném místě, a aby jim vzkázal, že  můžeš přijmout odpuštění. Všechny náboženství světa tvrdí stejnou věc, ano, selhali jsme ve svém chování a ve svých vlastních očekáváních. A dokonce i v Božích očekáváních. Odpuštění obnovuje, spravuje a napravuje vztahy, stejně tak Bůh oznamuje světu, že je připraven, rozhodnut a ochoten odpustit tvé hříchy. Místo náboženství máš vztah s Bohem.

Pavel (jak si teď Saul říkal) udělal přesně to, začal cestovat po Římské říši a vyprávěl velmi poutavý příběh o Kristu. Když říkám „poutavý“, myslím to ironicky. Zkuste se vžít do kůže jeho posluchačů, kteří vyrostli s celým panteonem bohů a jejich příběhů, jak jim asi zněla tato verze: V Izraeli, ano, na tom okupovaném zapomenutém koutě říše, kterému říkáme Palestina, žil tesař, který se stal prorokem, ale vlastně byl Božím Synem, a teď chce, abys odhodil všechno, čemu věříš a následoval ho. Zní to poutavě? Při jedné z těchto cest přijel Pavel také do Atén, které byly skutečně velmi náboženským městem. Když se procházel ulicemi, viděl desítky a desítky model, soch a chrámů pro všechny možné bohy. Atéňané si říkali, musíme to mít pro všechny bohy, protože co kdybychom na nějakého významného zapomněli a on se na nás zlobil? Jejich náboženství bylo doslova pro všechny případy. Lidé byli velmi nábožní, ale ne úplně jistí. Uctívali raději všechno. Pavel tedy diskutoval s Židy i bohabojnými Řeky v synagoze a každý den také s lidmi, které potkával na náměstí.

Skutky 17,18-21 Debatovali s ním rovněž někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni říkali: "Co nám chce ten žvanil povídat?" a jiní: "Zdá se být zvěstovatelem cizích božstev!" (Kázal jim totiž Ježíše a vzkříšení z mrtvých.) Chopili se ho a vyvedli na Areopag se slovy: "Mohli bychom vědět, jaké nové učení to hlásáš? Zní nám to nějak zvláštně, a tak chceme vědět, co to má být." (Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývali, se totiž nezabývali ničím jiným, než aby říkali nebo poslouchali něco nového.) Pavlovy debaty neměly žádnou společnou půdu. Pavel nepřidal jen dalšího boha. Pavel se snaží říct, že začínáme od začátku. Je to současnost a skutečnost – potkáš lidi, co to viděli na vlastní oči.

Skutky 17,22-25  Pavel se postavil doprostřed Areopagu a řekl: "Athéňané, vidím, že jste v každém ohledu velmi nábožní lidé. Když jsem se tu procházel a pozoroval vaše náboženství, našel jsem také oltář, na němž je napsáno: NEZNÁMÉMU BOHU. Nuže, koho ctíte, aniž ho znáte, toho vám zvěstuji. Mluvím o mezeře, o které víš, ale se kterou si nejsi jistý. Bůh, který stvořil svět i všechno v něm, je Pánem nebe i země. Nebydlí v chrámech udělaných rukama ani si nedává lidskýma rukama sloužit, jako by něco potřeboval, protože sám všem dává život i dech a všechno. Bůh je větší než náboženství – Bůh se nevleze do chrámů. Bůh je příliš velký na to, aby vlezl do tvých systémů. Bůh tě dokonce ani nepotřebuje, on sám je dárce, je zdrojem života a požehnání.

Skutky 17,26-28 Z jednoho člověka učinil celé lidstvo, aby žilo na celém zemském povrchu. Vyměřil jim určená období a hranice jejich života, aby hledali Boha, zda by se ho snad mohli dotknout a nalézt ho - ačkoli není daleko od žádného z nás. `Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme.´ Jak řekli někteří z vašich básníků: `Jsme přece jeho rodina.´ Tohle je Pavlova synopse náboženství. To je to, co náboženství ve skutečnosti je: systém, aby ses pokusil spojit s Bohem. Tady dokonce cituje jejich vlastní filozofy, kteří stejnou myšlenku potvrzují.

Skutky 17,29 Když tedy jsme Boží rodina, nemůžeme si myslet, že by se božská bytost mohla podobat zlatu, stříbru nebo kameni, výtvoru lidské zručnosti a důvtipu. Bůh ale přehlédl časy této nevědomosti a nyní ukládá všem lidem všude, aby činili pokání. Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých.“  Jinými slovy, Bůh je větší než co si můžeš představit nebo udělat. Bůh tuto nevědomost přehlížel. Bůh není nazlobený na tvé tradice a rituály, ale teď je čas na změnu tvého smyšlení: změň svůj názor na Boha, teď je čas na změnu myšlení. Důkaz, který Bůh poskytl, není mystický, ani pověrčivý, je v historii: je jim vzkříšení. Lidé, kteří to viděli, stále ještě žijí, můžete si zajet do Palestiny a setkat se s nimi.

Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: "Poslechneme si to od tebe někdy jindy." Někteří se ale k němu připojili a uvěřili. Když vykucháš náboženství na jádro, dozvíš se v něm, že se musíme natáhnout k Bohu, ale v Kristu se Bůh dal poznat lidem, on se natáhl zpátky k nám. To není přídavek, nová verze, upgrade, ale tohle je konec a naplnění všech otázek, které ses po generace ptal. Náboženství se ptá, kdo má pravdu, lepší otázka je kdo je Ježíš. Ptá se, co je pravda, ale lepší otázka je, co se stalo. Ptá se, co bůh chce po nás, ale křesťanství říká, podívej se na to, co Bůh udělal pro nás. Táže se, jakou oběť mám přinést, ale místo toho se podívej na oběť, kterou Bůh přinesl. Náboženství má své místo. Dovádí nás k zásadním otázkám, které byly naprosto správné: je Bůh? Můžeme ho poznat? Můžeme mít věčný život? Co dělá z křesťanství tak radikální a odlišnou věc, je, že se Ježíš sám staví jako odpověď na tyto otázky. Kdo vidí jej, vidí Boha, říká. A jako důkaz uvádí, že vstane z mrtvých. Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, naše víra je marná, zbytečná a hloupá. Vezměte si u východu přepsané vyučování, proč věříme ve vzkříšení.