V poslední době jsem slyšel několik konverzací lidí, kteří se účastnili nějakých akcí, které jsme jako Element pořádali, a v těchto konverzacích dávali najevo, že jsme sekta, či snad vůbec celá víra je směšná a křesťané taky. Zároveň ale tytéž lidi mezi nás něco táhlo, a ať už to byly jakékoliv důvody, jejich vztah k lidem víry je rozporuplný. Za posledních sto let prošel koneckonců vztah lidí k náboženství pozoruhodnými změnami. Před sto lety bylo běžné a normální, že jste věřili v Boha, pokud jste v té době byli skeptiky nebo agnostiky, byli jste považování za divné lidi, a to navzdory tomu, že filozofie vedoucí k ateismu rašily již celé devatenácté století. Pak ovšem svět zažil otřes dvou světových válek, studené války, a náboženské srážky s islámem, a někdy v polovině dvacátého století se nejvíce rozšířil postoj vyjádřený písní Johna Lennona Imagine, který se dá shrnout do premisy, že kdybychom odstranili veškeré náboženství, na světě by zavládl opravdový mír, protože náboženství je přece to, co přináší rozdělení a bolest. Jenomže, ke konci dvacátého století je tu hlas nové generace, která ztratila touhu po náboženství, ale nemůže popřít svou vlastní duchovnost. Díky tomu tady máme horoskop v každých novinách, v knihkupectví velké police literatury o všech možných duchovních cvičeních, a semináře o spiritualitě nabité mladými lidmi. Ztratili jsme víru, ale nedokážeme žít s prázdnotou bez nějakého světonázoru. Proto také vidíme, že někteří z nejznámějších proponentů vědeckého ateismu v dnešní době se uchylují k téměř náboženským praktikám, aby stvořili filozofii, která uspokojí ducha, ale vyřeže náboženství.
V sérii, kterou právě dnes začínáme, budu mluvit o lidech, kteří svou víru ztratili, nebo nikdy nenalezli, nebo snad ani nikdy nepřemýšleli nad tím, čemu věřit, protože to nepokládali za důležité. Pamatuji se na jednu dívku, která navštívila Element, a do té doby nikdy nepřemýšlela nad vírou. „Nasadili jste mi brouka do hlavy“, mi řekla. Strávila s námi týden na X-LARGE kempu, kde byla obklopena normálními, racionálními a inteligentními lidmi, kteří neodložili svůj mozek a přesto věří v Boha. Pozorovala je, mluvila s nimi, a přestože nesouhlasila s jejich vírou, „něco“, co nedokázala popsat, v ní rezonovalo. Její příběh není výjimkou. Mnozí lidé cítí svou duchovnost, ale instinktivně se staví proti víře, když se podívají na stav světa okolo sebe, což způsobuje, že ztrácet víru je běžnou životní zkušeností.
Možná to prožíváš podobně. Možná je tvá víra zraněná a mizí. A zcela jistě proto můžeš mít oprávněné důvody. Stačí začít v historii. Historie náboženství je poznamenána krví. Stačí se podívat na španělskou inkvizici, křížové výpravy, terorismus, nebo zneužívání peněz či dokonce zneužívání dětí. Ve jménu náboženství bylo uskutečněno prakticky každé zlo, na které si můžete vzpomenout. Mužové a ženy, kteří měli přinášet slávu Bohu, přinášejí slávu sobě, budují své království, ne to Boží. Ve skutečnosti je jednoduché vybudovat celou kauzu proti náboženství. Zároveň, trochu divným způsobem, se mnozí z nás na tom sami podílejí. Mnozí z nás, a to dokonce i těch, kdo v Boha nevěří, se pokusili naklonit Boha na svou stranu. Jestli ses někdy modlil za svůj sportovní tým, aby vyhrál; nebo jestli ses někdy modlil jako kdysi mí nevěřící spolužáci před důležitou zkouškou, kdy říkali, že jestli tím projdou, budou v Boha věřit a určitě mu budou sloužit, aby na svůj slib zapomněli, jakmile zkouškou prošli; pak jsi vinen stejnou věcí: manipulací náboženství. Pro každý případ, kdyby náhodou nad námi někdo opravdu byl, pomodlíme se. Je to paradox, čteme horoskopy a navštěvujeme duchovní semináře spirituality právě proto, že odpovídáme na tu vnitřní rezonanci.
Jenže, to v jaký systém věříme, nebo co praktikujeme, nebo co čteme, není náš hlavní problém. Všechny ty věci děláme z jiného důvodu. Náš opravdový problém je otázka, Kdo je opravdu Bůh? Existuje skutečně Bůh? Můžeme ho fakt poznat? Skutečně zná Bůh mé jméno? Skutečně se o mě zajímá? Celé naše hledání a zkoumání je tu proto, že jsme ochotni dát cokoliv za jistotu toho, že víme, jak to je. Uprostřed lidské zkušenosti je totiž neobyčejná touha po smyslu: vědět, proč se věci dějí. Neplatí to nutně o dobrých věcech, ale když se dějí špatné věci (onemocníme, ztratíme práci, někdy nás vykrade, neprojdeme zkouškou ve škole, prožijeme nehodu), tehdy se ptáme: Proč se to děje mně? A možná jste slyšeli, jak často lidé v téhle situaci říkají, že v tom určitě musí být nějaký smysl. Že se nic se neděje jen pro nic za nic. Tímto postojem ale ukazuješ víru ve smysl a logiku, protože chceš spojit body, a tím jsi vyjádřil touhu hledání. Díky tomu náboženství nikdy úplně nezmizí. Vždycky budou otázky, které ti nedovolí to nechat kompletně spát. Bude to jako pověstná matrixovská střepina v mozku, která ti nedovolí spát, a ty díky ní musíš hledat svého Morphea a cestu ven.
Možná ale hledáme Boha na nesprávných místech. Možná nás náboženství zklamává proto, že jsme přijali metody a způsoby, které způsobují, že hledáme smysl, záměr, logiku, a potažmo Boha, ale nemůžeme to najít, a tak ze zklamání své hledání ukončíme. Ale co když hledáme na nesprávném místě? Pokud totiž hledáme na nesprávném místě, pak dojedeme jen ke dvěma možným výsledkům. Jedním je, že předstíráme, že jsme Boha našli v nějakých rituálech nebo dogmatech, a druhým je to, že si otevřeně přiznáme, že nám to nedává žádný smysl a je to úplně zbytečné. A tehdy své náboženství zabalíme. Dáme ho do krabice, uložíme do sklepa a nechceme s ním už nic mít společného.
Dnes bych vám chtěl vyprávět příběh muže, který zkonvertoval od svého náboženství. Opustil náboženství svých rodičů, kterým byl tradiční judaismus a stal se následovníkem Krista. Jeho příběh je pro nás velmi důležitý, protože v něm uvidíme, jak tento muž hledal smysl života a potažmo Boha na nesprávném místě: v náboženství. Jeho příběh budeme číst ze starého dokumentu, napsaného okolo roku 50 po Kristu, který zachycuje rozhovor a příběh tohoto muže. Tento muž byl známým, a lidé v jeho době chtěli jeho příběh slyšet. Dokument o něm tedy koloval dvě stě let po blízkém Východě, opisoval se neustále dokola, protože lidé chtěli znát tento příběh a také příběh dalších lidí, kteří se rozhodli pro stejnou cestu. Dvě stě let poté někteří lidé vzali tento dokument a spolu s ním další spisky napsané na počátku tisíciletí, které vyprávěly o Kristu a té cestě, a dali je dohromady, těmto spiskům dnes říkáme Nový Zákon. Říkám to proto, že někteří říkají: „Já nevěřím v Bibli.“ To je v pořádku, tohle je příběh o opuštění náboženství. Bible jako taková přišla až dvě stě let po tomto příběhu, který byl zachycen v době, kdy se stal.
Předtím než se Pavel stal následovníkem té Cesty, byl ortodoxním Židem, který si myslel, že křesťanství je nová sekta, která musí být zničena za každou cenu. Pavel byl něco jako talibanská verze židovství (i když tento termín zní příkře ve světle zpráv z Afghánistánu), a to proto, že věřil, že jeho poslání od Boha je chránit čistotu svého náboženství i za cenu pronásledování a teroru těch, kteří ho ohrožují. Když se Pavel stal následovníkem Krista, šel do Jeruzaléma, aby kázal, že se stal následovníkem Cesty, ale rozhněvaní Židé ho vyhodili z chrámu a vyvolali nepokoj. Římané zakročili, protože si mysleli, že je to Egypťan, který chce vyvolat povstání, ale on jim řekl, že je Římským občanem, což mu zaručovali zvláštní práva. Přivedli ho tedy před krále Agrippu, což byl vnuk Heroda, který chtěl zabít Ježíše v Betlémě. Řekli mu: Pavle, vyprávěj nám svůj příběh. Pavel tedy začal. Řekl jim, že vždy býval dobrým Židem, popsal jim své vzdělání a farizejský původ.
Řekl jim, kam chodil do školy, že byl vždy dobrým Židem. Vyprávěl jim o naději, kterou choval ve své teologii a ve své praxi. Pak se dostal ke křesťanům, a odsud si to budeme postupně číst. Skutky 26,9-10 Sám jsem se ovšem také domníval, že se musím všemožně stavět proti jménu Ježíše Nazaretského, což jsem také v Jeruzalémě dělal. Z pověření vrchních kněží jsem uvěznil mnoho svatých a hlasoval jsem pro jejich smrt. Vidíte, on si myslí, že tím, že bude lidi posílat na smrt, slouží Bohu. Tohle není žádná novinka, viďte? To co vidíme dnes okolo sebe a ve světě, se dělo již tehdy. Skutky 26,11-12 Po všech synagogách jsem je často nechával bičovat a nutil je k rouhání. Ve svém nepříčetném hněvu jsem je začal pronásledovat dokonce i v jiných městech. Pavel je mučil, nutil je zřeknout se víry rouháním. On byl skutečným věřícím ve své náboženství. Jednou jsem se s plnou mocí a pověřením od vrchních kněží vypravil do Damašku. Skutky 26,13-14 Cestou jsem, králi, uviděl světlo z nebe. I když to bylo kolem poledne, zářilo jasněji než slunce a obklopilo mě i můj doprovod. Když jsme všichni padli k zemi, uslyšel jsem hlas, který mi hebrejsky řekl: Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Marně kopeš proti bodcům! Bodec byl na pohánění zvířat, byla to fráze, která znamenala: Bojuješ prohranou bitvu. Pavel byl zmaten. Dosud si myslel, že sloužil Bohu, ale jeho pohled na Boha byl špatný. Úplně se pletl, protože zkrátka hledal Boha na nesprávném místě. Skutky 26,15 Zeptal jsem se: Kdo jsi, Pane? a on řekl: Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Počkej. Myslel jsem, že vím, kde hledat Boha. Myslel jsem, že to mám zmáknuté. Myslel jsem, že se chovám tak, jak si přeješ. Ale můj pohled je od základu špatně.
Skutky 26,16-18 Zvedni se však a stůj. Ukázal jsem se ti, abych tě učinil služebníkem a svědkem toho, co jsi viděl, i toho, v čem se ti ještě ukážu. Budu tě vysvobozovat od tohoto lidu i od pohanů, ke kterým tě posílám, abys otvíral jejich oči, (Otevřeš jejich oči, protože stejně jako ty, hledali mě na nesprávných místech.) aby se obrátili od tmy ke světlu a od satanovy moci k Bohu, aby vírou ve mne přijali odpuštění hříchů a podíl mezi posvěcenými. Ježíš určuje počáteční bod vztahu s Bohem: aby přijali odpuštění hříchů. Znamená to, že jim chceš něco dát, nechceš jim něco vzít? Přesně tak. Nikdy jsi nepotkal člověka, který může říct, že nikdy neselhal ve svých vlastních očekáváních, kdo nikdy nemusel nikoho požádat o odpuštění. Všechny náboženství světa tvrdí stejnou věc, ano, selhali jsme ve svém chování a ve svých vlastních očekáváních. A dokonce i v Božích očekáváních. Ale můžeš přijmout odpuštění. Odpuštění obnovuje, spravuje a napravuje vztahy, stejně tak Bůh oznamuje světu, že je připraven, rozhodnut a ochoten odpustit tvé hříchy.
Místo náboženství začíná něco jiného: vztah s Bohem. Najednou vidíš Boha na správných místech. Do té doby jsi vždy ukazoval na zlo a bolest světa s tím, kde je Bůh? Náboženství ti dává pocit, že tě někdo chce kontrolovat a manipulovat s tebou, ale neobnovuje vztah. Mohlo by to být také s tebou, že jsi zkrátka hledal smysl a Boha na nesprávném místě?
Žádné komentáře:
Okomentovat