pondělí 21. června 2010

Bez obav

Vítám vás u druhé části série Život.Práce.Peníze.Naděje, ve které se díváme na křesťanský pohled na práci a na peníze, a na to, jak v obou mít nějakou tu naději, protože obě oblasti zásadně ovlivňují náš život. Vždyť v práci za náš život strávíme skoro 100,000 hodin, a přitom práce není jen předmět obživy, ale zároveň taky poslání, ke kterému jsme byli stvořeni. Minulý týden jsem vás vyzval k experimentu, abyste šli do své práce nebo do své školy s postojem, že na místě vašeho šéfa nebo vašeho učitele bude sedět Ježíš Kristus samotný. Změnilo to váš postoj k tomu, jak jste pracovali, jak tvrdě studovali, jak jste se chovali, o čem jste mluvili, a dokonce, jak jste se tvářili? Kdo je opravdu tvým šéfem, je důležité proto, že pro koho pracuješ, ovlivní, co děláš, a jak to děláš. Alespoň k tomu nás vede apoštol Pavel, když Koloským 3,22-24 píše, abychom cokoli dělali, dělali z duše jako Pánu, a ne lidem. V konečném důsledku je to totiž Bůh, kdo nám dává praktické schopnosti a dovednosti; on je ten který působí náš úspěch v práci; a dokonce stojí za povýšením a lepším postavením v práci. Bůh ti dává a chce dávat přízeň! Dělá to proto, že mu o tebe jde, a jde mu o to, abys bohatl v Bohu, protože to ti dá opravdový život, který není o přežívání, ale který je o smysluplném poslání.

Požehnání v práci, to si myslím, by bral každý z nás. Ale je tady ještě druhá oblast, která s prací velmi úzce souvisí, a ve které je Boží přízeň také velmi důležitá. Tou oblastí je to, jak zacházíme s penězi, dokonce bychom to mohli upřesnit: kam své peníze investujeme. Prací totiž získáme finance, a ty se stávají hodnotou, kterou držíme ve své ruce, a kterou investujeme, někdy moudře, a někdy hloupě. Každopádně je to na nás, a je to zároveň oblast, ve které tolik bojujeme. Díky práci jsme si totiž vytvořili emocionální spojení s našimi penězi: jsou to „naše“ peníze a my se rozhodneme, za co je utratíme. Ovšemže i peníze jsou oblastí, ve které nás chce Bůh požehnat, tedy dát nám svou přízeň. Pokud tedy věříme v Boha, a věříme, že má plán pro náš život, bylo by rozumné následovat jeho finanční rady, vždyť v Bibli je přes dva tisíce veršů pojednávajících o financích. Ale tady se začínáme cítit nepohodlně. Víme totiž, že Bible také mluví moc o štědrosti, ale jsou to přece „naše“ peníze, tak si o nich chceme rozhodnout sami. Mnozí křesťané tak žijí ve zvláštním nastavení. Věří, že se o ně Bůh postará ohledně věčného života (odpustí jim hříchy, dostane je do nebe, dá jim spojení se sebou), ale mají problém v praxi věřit, že se o ně postará. Zamyslete se, není to iracionální věřit Bohu ohledně věčnosti, kterou nedokážeme nahmatat, ale odmítáme jeho pozvání být Pánem našich financí? Proč je to tak těžké?

Dávat peníze, když jsem byl dítě a dospívající, a nic jsem nevydělával, bylo vcelku jednoduché. Dát 5 korun z padesáti nebyl tak velký problém. Dokonce dát padesát z pěti stovek nebyl problém. Tohle dělám od svých raných let dospívání, zhruba od svých čtrnácti let. Ale později jsem zjistil, že je to těžší. Dát totiž 500 korun z pěti tisíců nebo pět tisíc z padesáti tisíců je určitě těžší než dát z mála. Zjistil jsem, že mě napadají myšlenky, co všechno jsem si za ty peníze mohl koupit. Jenže můj problém nebyla lakomost nebo lakotnost, ale spíše strach. Co když ty peníze budu potřebovat? Co když budu v nouzi? Co když budu mít nečekané výdaje? Co když dávám moc? V tomto strachu jsem ale nebyl sám, protože mnoho věřících to má podobně: začali jako radostní dárci, ale pak se z radostných dárců stali dárci s obavami. Skutečně, většina věřících lidi, co znám, nejsou lakomí, ale mají prostě obavy, zda to zvládnou.

V naší kultuře hrají tyto „co kdyby“ velkou roli, protože máme strach z kolapsu ekonomiky. Ale to je právě ten problém. Ze strachu před kolapsem naší osobní ekonomiky se snažíme šetřit nebo investovat, jenže vložit svou důvěru do bohatství je hodně nejisté, protože majetek je dnes tady a zítra fuč. Existuje ještě jiná možnost? Jsem přesvědčen, že ano, pokud investujeme do věčného portfolia, neboli pokud bohatneme v Bohu. Jestliže totiž skládáme svou důvěru v majetek více než v Boha, jsme podobni v praxi křesťanským ateistům: tedy věříme v Boha, ale v praxi žijeme, jako by nebyl. Jenomže Ježíš to říká jasně: Buď sloužíš Bohu se vším, co máš, včetně svých peněz, nebo sloužíš penězům se vším co máš, včetně svého Boha. 

A tak jako výsledek jen menšina lidi v církvi dává peníze pravidelně, procentuálně a progresivně. Skutečně, pro většinu není problém skoupost nebo lakomost, ale starý „dobrý“ strach. Strach byl vždy hlavní nepřítel víry. Zastiňuje naši mysl a zkouší naší trpělivost. Jenže je třeba vědět, že obavy a víra žijí paralelní životy. Víra jako taková bude vždy obsahovat kousek nejistoty pramenící z nevědomosti, a stejně tak nejisté jsou naše obavy z budoucnosti. A tak každý křesťan dříve nebo později ve své štědrosti narazí do zdi, kterou je strach. Skutečně věřím, že Bůh je tím, kým říká, že je? Nebo věřím, že tím je, ale v praxi se chci spolehnout na svůj cash. Nakonec, v církvi pozoruji dva druhy dárců: ty, kteří dávají z toho, co zbylo; a ti, kteří žijí z toho, co jim zbude po dávání. Není to ovšem proto, že by byli lakomí, je to o prioritách: tedy o věcech, které mají přednost. Problém je totiž v tom, že pokud dáváš jen z toho, co ti zbude, skoro nikdy nic to není. Zvláštní slova říká apoštol Pavel, který přímo napsal, že (2. Korintským 9,7) Bůh miluje ochotného dárce. Pojďme se společně podívat na celou pasáž, kde je to napsáno, protože se z toho můžeme hodně naučit.

2. Korintským 9,6-11: Říkám vám, že kdo skoupě rozsévá, bude skoupě sklízet, ale kdo rozsévá štědře, bude sklízet štědře. Každý ať dává, jak se v srdci rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh miluje ochotného dárce. Bůh je schopen rozhojnit k vám veškerou milost, abyste vždycky a ve všem měli veškerý dostatek a mohli se štědře účastnit každého dobrého díla. Je přece psáno: "Rozdělil štědře, chudým dal, jeho spravedlnost navždy zůstává."  Ten, který dává zrno k rozsévání i chléb k jídlu, opatří a rozmnoží vaši setbu a dá dozrát plodům vaší spravedlnosti. Budete obohaceni v každém ohledu k bezvýhradné štědrosti, která pak naším prostřednictvím působí vděčnost Bohu.

V téhle pasáži, ve které Pavel píše o finančních sbírkách, je napsáno několik velmi zajímavých principů. Prvním je, že Zákon setby a žně platí také v oblasti našich financí. Každý, kdo měl kdy zahrádku nebo pole, zná zákon setby a žně. Vždy v určitý čas své pole osejeme, a po nějakém čase naše setba vzklíčí a nakonec sklidíme úrodu. Úroda je přímo úměrná tomu, jak a kolik jsme zaseli. Pokud zaséváme hodně, sklízíme hodně, pokud málo, máme malou úrodu.  Zasévání na první pohled vypadá jako odevzdávání úrody, ale ve skutečnosti je to princip, jak rozmnožit to, co máme. V naší pasáži pak Pavel vztahuje tento zemědělský princip na oblast našich financí. Je to zákon, který funguje, ať v něj věříš nebo ne, tento zákon je neutrální a spravedlivý. Mezi tím, kolik dáváš a kolik dostáváš, je přímá úměra. Pavel vlastně nabízí myšlenku, že Bůh ti svěří tolik, nakolik jsi schopen fungovat jako správce. Někteří lidé dávají Bohu drobné a pak se strašně diví, že je Bůh jen drobně žehná. Někdy se mi lidé svěřují, že by taky chtěli dostávat dary nebo zažívat požehnání, které má nadpřirozený původ, jenže až příliš často jsou tito lidé velmi skoupí v zasévání. Nebohatnou v Bohu, nezískávají si poklady v nebi, kde je nejistá ekonomika může ohrozit.

Druhý princip je v tom, že Finanční dávání slaďuje tvůj život s Boží agendou. Bohu jde o chudé a jde mu Velké poslání. Církev je zapojena v obojím. Bůh chce věrné správce, kteří mu pomohou s jeho agendou. Když investuješ své finance do věcí, na kterých má Bůh zájem, tvému životu to rozhodně pomůže. Třetí princip spočívá v tom, že Štědrost má opakující výsledky. Bůh chce, abys měl dost pro sebe, když to potřebuješ. Právě to je definice bohatství. Chce, abys měl dost, a zároveň ti přebývalo pro dobré věci. Svou štědrostí zároveň umožňuješ tři věci: Aby Božím slovem mohli růst ti, kteří pravidelné dary dávají; aby Božím slovem mohli růst ti, kteří desátky nedávají – hosté církve a duchovní dítka; aby ti, kdo vyučují Boží slovo, to dělali rádi.

Peníze jsou často poslední oblasti, kterou Bohu otevíráme, protože si myslíme, že reprezentují naše bezpečí. Náš postoj k financím je při tom všem velmi zásadní. Ježíš přislibuje duchovní bohatství tomu, kdo bude věrně spravovat zdroje tohoto světa ve prospěch Božího království. (Lukáš 16,10-11)  Věrný v nejmenším je věrný i ve velkém; nepoctivý v nejmenším je nepoctivý i ve velkém. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nepoctivém mamonu, kdo vám svěří to pravé bohatství? Na závěr se podíváme na tři principy štědrosti, všechny začínají na „P“:

·         Prioritní dávání. Dávat bez plánu znamená, že dovolíš svým financím být ovládaný tvými emocemi, které až často podléhají strachu a obavám. Plán znamená, že si ustanovíš priority, a pokud je štědrost tvou prioritou, dáš peníze jako první věc ze svých plateb, ne poslední. To jasně ukazuje na tvé priority a pomáhá ti je dodržovat.

·         Procentuální dávání. Když se rozhodneš dávat procenta svého příjmu, je to dost jasná věc, protože čísla nelžou. Deset procent je stále deset procent, až už je to jakákoliv částka, a ať už se cítíš, že se tvůj nebeský Otec o tebe postará nebo ne. Takže, pokud se rozhodneš ohledně procenta, měl bys to dodržet, ať se v moment dávání cítíš jakkoliv. Pokud se cítíš jako správce, dávat pravidelnou část svých financí dává smysl. Někdy se lidé ještě ptají, jestli mají dávat procenta z čistého nebo hrubého příjmu. Pamatuj na to, že dávání je zasévání, kdy sklízíš, co jsi zasel. Takže chceš sklízet z hrubého nebo čistého? Pro mě osobně, dávat procentuální částku z hrubého přijmu, mi dává perfektní smysl, protože chci být požehnaný v každém ohledu. Další otázku, kterou dostávám, je, jak to mají dělat studenti, když třeba dostanou stipendia. Vždy jim radím to, aby pokud dostanou konkrétní platbu na konkrétní účel (stipendium, částku na bydlení, školné atd.), aby to použili plně na tento účel a dar z toho nedávali. Ale z peněz, které dostávají jako kapesné, nebo s penězi, kde mají svobodu volně hospodařit, pak to jsou prostředky, kde se mohou učit štědrosti.

·         Progresivní dávání. Tohle znamená, že v průběhu času se rozhodujeme zvyšovat svou procentuální částku, a také to, že dáváme i na jiné místa než jen svou pravidelnou částku, ať už se jedná o sbírku, misijní potřeby nebo humanitární činnost, apod. Navíc v téhle oblasti tě někdy Bůh vede konkrétně, abys dal někomu něco, cos neplánoval. Je to pobídnutí, tedy čtvrté P. 

Bible říká (Přísloví 11,25) Štědrý člověk bude jen vzkvétat, kdo jiné svlažuje, sám bude zavlažen

Žádné komentáře:

Okomentovat