Kdo ti řekl, že jsi nahý?

Každý den slyšíme a říkáme tisíce slov. Některá slova nebo celé výroky se staly legendárními a to buď v pozitivním smyslu, nebo žel v tom negativním. Některá slova, která nám někdo řekl, nás nakopla na celý život kupředu, měla na nás pozitivní vliv, začali jsme si díky nim věřit a něco jsme dokázali; jiná nás ovšem navždy poznamenala tak, že jsme se cítili okradeni, uraženi, poníženi a poraženi. Jak to, že slova mají takovou moc? Už král Šalamoun tvrdil, že V moci jazyka je smrt i život, kdo ho miluje, nají se jeho ovoce. (Přísloví 18,21) Jenže, když něco říkáme, nedokážeme si naplánovat předem vliv a dopad, jaký naše slova budou mít. Pokud nikdy nevíte, které vaše slovo se stane legendárním, pak na každém našem slově velmi záleží. V první části naši série Kormidlo jsme si četli pasáž z dopisu Jakuba, který napsal, že jazyk je malý úd, který ale ovládá celý náš život do stejné míry, jako kormidlo ovládá velkou loď, sirka zapálí les nebo udidlo ovládá koně. Jakub dokonce tvrdí, že pokud dokážeme mít pod kontrolou náš jazyk, naše slova, pak budeme schopni mít pod kontrolou celý svůj život, všechny své závislosti, zlozvyky, neschopnost vycházet s lidmi, skryté hříchy, nezvladatelná pokušení, prostě cokoliv. Je to proto, že v srdci těchto bojů jsou slova, která říkáme sami sobě: Zasloužím si to, Oni si to zaslouží, Nejsem schopný, Už se nezměním. Pak jsme se učili  reagovat na pomluvy slovy: Přestaň s tím! Tady to neděláme!

Dnes si ukážeme na další oblast, ve které naše slova hrají zásadní roli. Je to oblast naší minulosti. Minulost je jediná záležitost v našem životě, kterou nedokážeme změnit. Minulost se stala a my se s ní musíme naučit žít, můžeme měnit její následky, můžeme se učit ji neopakovat, můžeme se snažit ji ukrýt, ale už ji nikdy nedokážeme změnit. Jednou se stala, a navždy tady je. Což je, upřímně řečeno, matoucí. Alespoň pro křesťany. Vždyť zdrojem naší identity je přece fakt, že jsme se stali v Kristu novým stvořením. Pavel píše, že staré věci pominuly, a je tu všechno nové. Jak je tedy možné, že by nás minulost mohla omezovat? Jsme-li nové stvoření, pak se na minulost přece nemusíme ohlížet! Neříká snad Pavel, že zapomíná na to, co bylo za ním, usilovně chvátá kupředu? Ano, Pavel říká, že zapomíná na minulost a usilovně chvátá kupředu. Ale také mnohokrát vypráví o své minulosti, říká, co byl, co dělal, a jak to ovlivňuje to, kde dnes je. Dokonce vypráví svou špatnou historii, jak pronásledoval Ježíšovy následovníky a nechal je zavírat a zabíjet. A koneckonců jde až do momentu, kdy říká, že si ho vlastně Bůh vyvolil již v lůně matky před vlastním narozením. Pokud na minulosti nezáleží, pak nezáleží ani na tom, že si jej Bůh vybral v lůně matky!

Ne, když se staneme novým stvořením, staré věci pominuly, ale naše paměť se nevymazala. Co tedy vlastně pominulo? Pominul důvod pro starý životní styl. Pominula zeď, která nás oddělovala od Boha. Zmizel příkop, který nás odděloval od naděje a od Boha v tomto světě. Ale zůstala nám naše osobnost, dokonce zůstaly naše charakterové vlastnosti (ano, i ty špatné), zůstaly nám problémy, ve kterých jsme byli. Můžou zmizet nebo se změnit? Jistě, ale ne proto, že někdo mávne kouzelným proutkem, ale proto, že jsme získali novou strategii a novou sílu. Co tím myslím? Získali jsme novou strategii, jak se svým životem nakládat: to je obsaženo v Bibli. A získali jsme novou sílu, jak to zvládnout: to díky Duchu svatému, kterého Ježíš dává svým následovníkům, aby žili v jeho moci, z jeho síly a pod jeho autoritou. Tím, že jsme se stali novým stvořením, naše problémy nezmizely, ale získali jsme moc se s nimi vypořádat. Je tady ovšem jedna věc, která je pro vypořádání se s minulostí naprosto zásadní, a velkou roli v ní hrají naše slova.

Krátce před svým odchodem z této země si Ježíš k sobě zavolal své následovníky, aby jim oznámil, že brzy odejde. Je to samozřejmě rozesmutnilo, navíc tomu ani nerozuměli. Ježíš jim však říká, aby se nebáli, protože, když odejde, požádá Otce a on jim dá jiného Přímluvce, aby byl s nimi navěky, Ducha pravdy. A pak dokonce říká: (Jan 16,8) On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. Ježíš označil Ducha za Přímluvce slovem, které dnes moc nepoužíváme, ale dá se přeložit jako Advokát, Ten, kdo posiluje a podpírá, kdo je na tvé straně ve sporu nebo bitvě. Tím chce pro tebe Duch svatý být. Duch se chystá v našich životech udělat pořádek. Všimněte si, co říká Ježíš: Duch přijde, aby ukázal světu, v čem je hřích. Jinými slovy, Duch nás usvědčí z věcí, které jsme dělali špatně. Možná jsi to už zažil. Poté, co ses rozhodl jít za Bohem, a věřit v Ježíše, najednou jsi pocítil takové vnitřní usvědčení ze své minulosti. Není to nic jiného, než pocit viny. Duch svatý je zdrojem pocitu viny nad naší minulostí, která nás tak často omezuje. Vina nás ovšem může vést k upřímnosti a vyznání. Může nás vést k odpuštění a k lepším rozhodnutím. Ale musí být uzavřena. Co tím myslím? Co se děje, když se odmítáme vypořádat s naší minulostí? Nevyřešená vina se stává skrz naskrz destruktivní záležitostí. Nevyznaný hřích se stane omezením současnosti a zničením budoucnosti. Tajný hřích totiž nemůže existovat společně s vnitřním pokojem.

Dr. David Belgum v knize Guilt napsal, že 75% hospitalizovaných lidí s psychickými potížemi mají svou nemoc zakořeněnou v emocionálních problémech. Říká, že jejich fyzické symptomy a zhroucení jsou pro mnohé něčím jako nedobrovolným vyznáním viny. Ve své nejčistší podobě je vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba. Hanba vinu zesílí útokem na jádro člověka a jeho identitu a tak se za sebe stydíme a považujeme se za zbytečné a hnusné. To se stane jádrem naší identity natolik, že si říkáme, že nás nikdo nebude mít rád, když se dozví, jací doopravdy jsme, a tak začínáme kolotoč divadla, aby nikdo na opravdový stav našeho srdce nepřišel. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme.

Do toho všeho nám Duch svatý, nabízí svou milost a sílu se s vinou i hanbou vypořádat. Hanba říká, že protože mám mezery, jsem neakceptovatelný, ale milost říká, že i když mám mezery, jsem převzácný. A proto apoštol Jan napsal: (1. Jan 1,8.9) Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. Tady vidíme, co máme udělat se svou vinou nebo hanbou: vyznat je Bohu. Ale u toho to nekončí. Jakub, který nám tvrdí, že naše slova ovládají celý náš život, ukazuje ještě druhý stupeň vyznání. Nejprve říká, abychom se za sebe modlili, když máme starosti nebo jsme nemocní, a pak dodává (Jakub 5,16): Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. A víte co, tohle se netýká jen fyzického uzdravení, ale také uzdravení naší minulosti. Potřebujeme své hříchy, zranění, pády, selhání, a chyby vyznat někomu na této zemi. Znamená to, že by Bůh nemohl vyřešit náš problém, když se vyznáme jen jemu? Ne! Znamená to ale, že vyznáním odkrýváš karty a přiznáváš zodpovědnost. Možná jste slyšeli o skupině Anonymních alkoholiků, která má historicky asi nejlepší úspěšnost v léčbě závislých. Prvním bodem jejich programu je přiznat, že „Jmenuji se Lukáš Targosz a jsem alkoholik.“ Vyznání řeší vinu, ukončuje koloběh hříchu a přináší nám odpuštění a proto také svobodu.

Jenže to není tak jednoduché. Nechceme svou vinu vyznat, místo toho hledáme způsob, jak ji na někoho hodit. Možná znáte příběh z Ráje, který tak krásně popisuje první kniha Bible, Genesis. V tomto příběhu Bůh postavil Adama a Evu do zahrady, která byla skvělá na první pohled, kde měli všeho dostatek, a dovolil jím tam dělat, cokoliv budou chtít, kromě jednoho stromu, ze kterého jim zakázal jíst. Adam a Eva se však nechali svést a ze stromu si vzali. Bible doslova říká, že ztratili nevinnost a jejich oči se otevřely. Najednou si připadali nazí, nebylo nic, co by je chránilo. Schovali se před Bohem, což bylo něco, co nikdy předtím udělat nemuseli. Schovali se proto, že chtěli schovat svou vinu. A když je Bůh našel, místo toho, aby vzali zodpovědnost na sebe a prohlásili, že „Jmenuji se Adam a snědl jsem zakázané ovoce“, začali házet vinu jeden na druhého. „Ne, Bože, já jsem opravdu nechtěl. To ta žena, kterou jsi mi TY dal, to ona mě svedla.“ Žena nezůstávala pozadu: „Já jsem taky nechtěla, ale to ten had!“ Had mluvit nemohl, tak jen zasyčel… Zbytek příběhu jsme asi už někde slyšeli, Bůh Adama a Evu vyhání z Ráje a člověk nastupuje cestu hledání nevinnosti, kterou už jednou ztratil. Co by se ale stalo, kdyby zareagovali v zahradě jinak? Odpustil by jim Bůh?

Odpověď možná najdeme v Boží prvotní reakci. Bůh moc dobře věděl, kde se člověk skrývá, ale podívejte se, jak nabízí svou ruku (kterou člověk díky své hanbě odmítá). Genesis 1,8-9: Vtom ale uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se zahradou za denního vánku. Tehdy se Adam a jeho žena skryli před Hospodinem Bohem uprostřed stromů zahrady. "Kde jsi?" volal Hospodin Bůh na Adama. Všimněte si, že už od prvního hříchu, prvního pádu, prvního selhání, první chyby, se Bůh snaží najít člověka. Neustále se ptá tebe i mě: Kde jsi? Kde jsi? Co mu odpovíš? Genesis 1,10: Ten odpověděl: "Slyšel jsem v zahradě tvůj hlas a dostal jsem strach, protože jsem nahý. Proto jsem se skryl." Vina přináší strach. Najednou se Adam, který měl dosud s Bohem dokonalý vztah, bojí. A bojí se proto, že se změnila jeho identita. Už není nevinný, ale má strach, protože je nahý. Je nahý, protože ho už nic nechrání. Je nahý, protože se mu otevřely oči. Bůh se však Adama zeptal otázku, ve které jde cítit smutek. Genesis 1,11: "Kdo ti řekl, že jsi nahý?" tázal se Bůh. A pak se přímo zeptá: „Jedl jsi z toho stromu?“, a člověk se přiznává, protože je chycen, ale místo přiznání začíná obviňování. Jak by vypadala Adamova budoucnost, kdyby neřešil jen následky svého selhání, ale rovnou jeho příčinu?

Kdo ti řekl, že jsi nahý? V těchto slovech je patrné zranění, ale také smutek, jakoby otec držel ve své náručí syna nebo dceru, kterým se otevřely oči, a poznali svou omezenost. Kdo ti řekl, že nejsi dostatečný? Kdo ti řekl, že potřebuješ něco mimo mě? Kdo ti řekl, že tě nemiluju? Kdo ti řekl, že jsi škaredý? Kdo ti řekl, že tvé sny jsou hloupé? Kdo ti řekl, že to nikdy nedokážeš? Kdo ti řekl, že nebudeš dobrou matkou? Ať už jsi objevil svou hanbu jakkoliv, Bůh se tě pořád ptá stejnou otázku: Kdo ti řekl, že jsi nahý? A ptá se ji proto, že v Kristu nahým nejsi. Izajáš (61,10) prohlásil: …má duše mého Boha velebí, neboť mě oblékl rouchem spásy a pláštěm spravedlnosti mě zahalil jako ženicha s věncem ozdobným, jako nevěstu okrášlenou šperky.

Svět ti může o tobě říct cokoliv, ale ty nejsi nahý! Kdo ti řekl, že jsi nahý?