Slova. Mluvíme a slyšíme jich tolik, že si je máme problém zapamatovat. Přesto jsme si v sérii Kormidlo, která vychází z označení jazyka jako kormidla, které ovládá velkou loď, jak o tom píše Jakub, bratr Ježíše, ve svém dopisu, ukázali, že některá slova nebo celé výroky se staly legendárními a to buď v pozitivním smyslu, nebo žel i v tom negativním. Některá slova, která nám někdo řekl, nás nakopla na celý život kupředu, měla na nás pozitivní vliv, začali jsme si díky nim věřit a něco jsme dokázali; jiná nás ovšem navždy poznamenala tak, že jsme se cítili okradeni, uraženi, poníženi a poraženi. Jenže si nedokážeme naplánovat předem vliv a dopad, jaký naše slova budou mít. Proto také na každém našem slově velmi záleží. Naše slova pak ovlivní naše vztahy, ale také jak moc dokážeme ovládat ostatní oblasti svého života, včetně různých závislostí, pokušení, a dokonce i viny nebo hanby, které cítíme za svou minulost.
Minulost řešíme tím, že svými vlastními slovy uzavřeme vinu, kterou cítíme za vlastní chyby, pády a hříchy tím, že ji vyznáme Bohu a nějakému člověku. Především ta druhá část je opomíjená, nechceme totiž, aby nás někdo poznal s vlastní zlomeností. Jenže vyznání, kdo doopravdy jsme, je důležité a osvobozující. Zbavujeme se tím masky přetvářky a ukončujeme koloběh hříchu, a získáváme odpuštění. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem hanba. Hanba vinu zesílí útokem na jádro člověka a jeho identitu a tak se za sebe stydíme a považujeme se za zbytečné a hnusné. To se stane jádrem naší identity natolik, že si říkáme, že nás nikdo nebude mít rád, když se dozví, jací doopravdy jsme, a tak začínáme kolotoč divadla, aby nikdo na opravdový stav našeho srdce nepřišel. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Abychom se ovšem cítili bezpečně své skryté záležitosti někomu vyznat, potřebujeme se nejprve ujistit, že se nacházíme v prostředí bez pomluv. Nic totiž neničí naši ochotu žít ve světle to, jako když se někomu svěříme, jen abychom záhy našli své vyznání uveřejněné mezi kamarády našeho důvěrníka. Takže, pro vyznávání svého nitra je nezbytné žít v bezpečném prostředí bez pomluv.
Ovšem, nejen to. Pro bezpečnou mluvu potřebujeme ještě víc. Potřebujeme někoho, kdo k nám bude upřímný a bude nám říkat pravdu, ovšem v lásce. Láska je totiž hledání a dělání toho nejlepšího pro druhého. Všichni totiž zažíváme jistou situaci. Je to situace, kdy ten, na kom nám záleží, dělá něco, nebo říká něco, nebo má nějaké postoje, skrze které mu hrozí nebezpečí, nebo které nejsou správné. V takových chvílích potřebujeme druhého konfrontovat. Jenomže, konfliktu se přirozeně bojíme, nebo je nám nepříjemný. Bojíme se, že když řekneme pravdu, ztratíme vztah (a nutno říct, že se to někdy opravdu stává). Přesto je jen máloco tak důležité, jako mluvit pravdu. Ovšem upřímnost není to, že řekneme, co máme na srdci bez ohledu na to, jak to říkáme. Apoštol Pavel popisuje v listu Efezským 4,15 princip: Místo toho máme mluvit pravdu v lásce. Pravda v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Spojení přirozeně hledá, přemýšlí a chce to nejlepší. Ale jen spojení nestačí. Lidé potřebují slyšet realitu a pravdu, aby se mohli chovat zodpovědně. To neznamená, že pravda by měla být řečena nějak tvrdě nebo nepříjemně, vždyť láska se neraduje z toho, že by zranila něčí city. Nicméně to znamená, že jsme upřímní – v lásce, efektivně a přímo. Milující lidé by měli mluvit pravdu a pravdomluvní lidé by měli milovat.
Láska navíc znamená, že vždy předpokládáš nevinnost neboli presumpci neviny na straně toho druhého. To je protiklad podezřívavosti a pomluv. Naopak, mluvit pravdu často znamená, že říkáme věci, které druhému mají být nápomocné, a pak se sami stáváme součástí řešení. Je tady koneckonců jeden velmi zvláštní verš, který říká Pavel ve známé pasáži o lásce v 1. Korintským 13,6-7: (Láska) není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Láska všemu věří. Milujeme někoho opravdu tak, že k němu máme bezvýhradnou důvěru, že mu úplně věříme, ať říká cokoliv? A pokud budeš mít s někým takový vztah, dovolíš si mu někdy říct lež? Lež ničí důvěru, protože nikdy nevíš, jestli ti někdo neříká to, co slyšet chceš, jestli skutečně myslí vážně to, co říká, a zda se na takového člověka můžeš spolehnout. Jinými slovy, pokud ti někdo zalhal, a tys na to přišel, pak je nemožné mu znovu plně věřit. Ale to znamená, že mezi takovými dvěma lidmi nebude nikdy opravdová láska. Není pak divu, že vztahy nic nevydrží? Ale to nás nepřekvapuje. Žijeme v době, kdy se ani nepředpokládá, že by nějaký vztah skutečně vše vydržel a všechno snesl. Pokud tomu totiž je tak, že vztahy nevydrží, pak se nedá nic dělat, budeme si vzájemně lhát. Pak má pravdu Jakub, který říká (3,14), že budeme mít v srdci hořkou závist a svárlivost, budeme se chlubit a lhát proti pravdě, a Ježíš, který říká (Matouš 18-19), že co z úst vychází, jde ze srdce a špiní to člověka. Ze srdce totiž vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky. Ve skutečnosti tvá ústa ukazuji plně na stav tvého srdce. Pro naprostou důvěru je však nutné věřit a zároveň se radovat z pravdy, a tedy ji v lásce za všech okolností říkat.
Láska ve slovech se projevuje většinou laskavostí. Když přijde na laskavost, dospělí se od dětí moc neliší. Manžel je laskavý na manželku, pokud je ona laskavá na něj. Když mu uvaří dobré jídlo, rád ji vynese smetí. Poskytne-li mu příjemný sexuální zážitek, rád ji umyje auto. Co se však děje, jsme-li laskaví i tehdy, když narazíme na nespravedlnost a špatné zacházení? Myslíte si, že by náš život byl jiný, kdybychom se dokázali usmát a říct něco laskavého dokonce i tehdy, když zakoušíme nespravedlnost. Je to strašně těžké, ale jde to. Dokonce, ironické je, že stane-li se laskavost naším životním stylem, přináší radost nejen jiným, ale také nám. Laskavost je totiž radost z přednostního naplňování potřeb druhého, k němuž nás vede touha budovat vztah. Ve světě, v němž bojuje každý proti každému, nakonec může přežít jen jeden. Což ostatně zjistili mimo jiné vyšetřovatelé na nechvalně proslulé základně Guantánamo. Po několika letech používání tvrdších metod nyní vyšetřovatelé zjišťují, že „z dlouhodobého hlediska se více vyplatí mléko lidské laskavosti.“ Když si vyšetřovatelé udělají čas, aby si získali úctu vězňů „přátelským a věcným přístupem“, mnohdy účinněji se dozví to, po čem pátrají.
Nikdy nepodceňujte moc laskavých slov. Někomu mohou změnit život. Laskavý člověk vždy hledá cesty, jak někoho povzbudit slovy. Která manželka neslyší ráda „Ty šaty ti ale padnou“? Kterého manžela nepovzbudí slova „moc si vážím toho, jak mi v životě pomáháš“? Který pracovník neocení, když mu šéf řekne „Moc vám děkuji za to, jak jste se pro tento projekt nasadil, vím, že jste mu dal víc, než jste musel.“ Laskavá slova potvrzují lidi v tom, kým jsou, a v tom, co dělají. Navíc, laskavost vytváří nejen lepší vztahy, ale zároveň činí nás lepšími a vyrovnanějšími lidmi. Jen se podívejte:
· Laskavé jednání uvolňuje endorfiny, kterými tělo přirozeně tlumí bolest
· Jednáme-li laskavě, dostaví se pocity euforie, po nichž nás naplní pokoj.
· Pomoc druhým může omezit účinky nemocí a jiných tělesných poruch.
· Laskavé jednání zbavuje pocitů deprese, nepřátelství a izolace. Když někomu pomůžete, klesá váš stres.
· Pozitivní zdravotní účinky a pocit klidu se vrací i dny poté, kdykoliv si na to vzpomeneme.
· Pečujeme-li o druhé lidi, k nimž máme pozitivní vztah, zlepšuje se náš imunitní systém.
· Jednáme-li laskavě s druhými, roste naše sebeúcta, optimismus a celková spokojenost s životem.
Naše neschopnost dávat druhým opravdovou hodnotu bývá způsobena pouze tím, že jsme se v tom necvičili. Ale co kdybychom se naučili povzbuzovat jiné podobně jako mladý muž, o kterém čteme ve Skutcích? Jmenoval se Josef a žil v době velkého rozmachu církve v Jeruzalémě. Byl to člověk, který laskavost a povzbuzování zosobnil natolik, že ho lidé přejmenovali na Barnabáš, což znamená Syn povzbuzení. Umíte si představit, že by lidé přejmenovali tebe? Jakou přezdívku by dali tobě? Strýček skrblík? Kamarád do deště? Stydlivka? Novinář? Syn povzbuzení?
Barnabáš celý život lidi povzbuzoval. Hned v první zmínce o Barnabášovi vidíme, že měl lidi ve svých prioritách hodně nahoře, protože byl ochoten se dělit se svým majetkem s chudými. Ve Skutcích 4 je napsáno, že prodal své pole a peníze daroval do církve, aby byly použité tam, kde je potřeba. V další zmínce v 11. kapitole je napsáno, že navštívil církev v Antiochii, kde to dělali moc dobře, zaradoval se a všechny je povzbudil, aby je dělali ještě lépe. Následkem jeho povzbuzování se církvi dařilo ještě lépe a mnozí se k ní přidali. Kdekoliv cestoval, Barnabáš povzbuzoval také vedoucí, sám totiž věděl, jak velkou sílu má zmocnění (14,22-23). Koneckonců to jde dobře vidět na tom, jak se ujal mladého muže Saula, který se měl stát apoštolem Pavlem, po Kristu prakticky nejvýznamnějším představitelem křesťanství.
Saul se dramaticky setkal s Kristem, ale církev se ho bála. Mysleli si, že to jen hraje, aby se mezi ně dostal. Barnabáš ovšem nečekal, až se Pavel změní a získá si “kredit”, viděl v něm potenciál a pozvedl ho. Barnabáš věřil Pavlovi dříve, než kdokoliv jiný (Sk 9,26-27). Faktem zůstává, že většina vedoucích nikdy nezapomene na první lidi, kteří jim věřili. Barnabáš ho navíc doporučil ho také jiným vedoucím (Sk 9,27-28). Vzal ho s sebou mezi apoštoly a Pavel trávil mnoho času s ním. Bylo to riskantní? Jistě, ale Barnabáš byl Syn povzbuzení! Později, když se jejich cesty rozdělily, Barnabáš vyhledal Pavla v Tarsu, kam se uchýlil a přivedl ho do Antiochie, kde se zapojil do týmu vedoucích církve a odkud pak společně byli povoláni Bohem, aby se stali apoštoly. Barnabáš zmocnil Pavla k naplnění jeho povolání.
Barnabáš neskončil jen u toho, že přivedl Pavla do služby. Povzbuzoval také lidi v selhání. Ve Sk 15,37-39 čteme: Barnabáš chtěl vzít s sebou také Jana, nazývaného Marek. Pavel však nepokládal za správné brát ho s sebou, protože se v Pamfylii od nich odloučil a nešel s nimi do díla. Vznikla z toho ostrá hádka, takže se od sebe oddělili. Barnabáš vzal s sebou Marka a vyplul na Kypr. Na první pohled se zdálo, že se Barnabáš spletl, když s sebou vzal Marka, který už jednou selhal. V Bibli se již o něm moc nedozvíme, kdežto o Pavlovi je pak skoro celý zbytek Nového zákona. Když však budeme pozorní, uvidíme, že nakonec i Pavel přijal Marka a ten se stal pro něho cenným společníkem (2Tm 4,11). Barnabáš viděl lidi jinak dříve než většina ostatních lidí. Byl příkladem člověka, který neustále pozvedával lidi, i když to nebylo momentálně populární. Proto neměl žádné hranice v tom, kam až může dojít. Jsi někomu Barnabášem?
Žádné komentáře:
Okomentovat