Každý den slyšíme tisíce slov a pravděpodobně jich tisíce také říkáme. Množství informací, které denně dostáváme, je díky médiím, televizi, internetu, reklamám, škole, knihám a podobně, neskutečně krát větší než naší předkové kdy vůbec slyšeli za celý život. Vůbec si to neuvědomujeme, ale když jste žili někde na vesnici, celý den pásli stádo koz, pak jste přišli domů, kde pro změnu vaše žena celý den pracovala sama na poli, jediný společný čas jste měli pár hodin večer o ohně, kde jste si povyprávěli příběhy. Dnes slyšíme tolik slov, že jich máme skoro devalvaci, a spíše čelíme nezájmu o to, co je řečeno. Alespoň se to zdá. Nicméně, faktem zůstává, že i v záplavě informací si pamatujeme slova a věty. Jak to? Proč všichni známe výroky: „A přece se točí!“, nebo „Pravda a láska zvítězí“? Proč dokážeme lokalizovat výroky „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“, či „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.“, či snad „Je dokonáno!“? Některá slova totiž tvoří dějiny, nebo spíše můžeme říct, že dějiny jsou zachyceny v několika klíčových slovech, které známe. Známe je proto, že je řekla klíčová dějinná postava v klíčovém okamžiku dějin.
Samozřejmě to platí také pro výroky, které se ukázaly neplatnými. Nedávná historie má takových celou řadu, například velmi legračně působí výroky o počítačích z poloviny minulého století. Podívejme se na pár z nich:
· Nemyslím si, že by na světovém trhu byla poptávka po více než pěti počítačích. (Thomas J. Watson, IBM, 1943)
· Pro pokrytí celosvětových potřeb by mělo stačit asi deset počítačů. (Thomas J. Watson, IBM, rok 1946)
· Počítače by v budoucnu mohly vážit i méně než 1,5 tuny. (Popular Mechanics, 1949)
· Není žádný důvod, proč by lidé měli mít počítače doma. (Ken Olsen, 1977)
· Nikdo nebude nikdy potřebovat více paměti než 640k RAM! (Bill Gates, 1981)
Jenomže, snad kromě Kristova „Je dokonáno!“ si aktéři těchto výroků neuvědomovali, že říkají něco opravdu historicky tak jedinečného, že i po generacích a staletích si je budou lidé pamatovat. To si totiž těžko naplánujete. Těžko dokážete připravit situaci tak, abyste řekli něco, co si všichni zapamatují. Prostě mluvíte, a někdy se trefíte. Co tím chci říct? Pokud nikdy nevíte, které vaše slovo se stane legendárním, pak na každém slově velmi záleží. Dobrá, možná, že neaspirujete na dějinné citáty, ale ruku na srdce, kolik z nás si pamatuje, co mu někdo řekl v dětství? Ať už něco velmi pozitivního nebo něco velmi negativního? Pamatujeme si, když nás někdo v konkrétní chvíli pochválil nebo nám poděkoval, pamatujeme si úplně stejně něčí kritiku nebo výsměch. Jak to, že ze všech konkrétních pochval nebo ze vší kritiky, kterou jsme na svou adresu slyšeli, se některá konkrétní slova tak silně vryjí do paměti, že se do konce života vrací? Slyšeli jsme jich přece tolik, ale slova těch, na kterých nám záleží, vyřčená v našem dějinném momentu, se stanou součástí naší identity. Nic je nedokáže vzít zpět.
Určitě jste to zažili. Hádali jste se s někým ze své rodiny, mohla to být matka, mohla to být manželka, mohla to být dcera, nebo to byl nějaký blízký přítel, a ty jsi v rozčílení řekl slovo, které bys nejraději hned vzal zpátky, ale jako bys překročil neviditelnou linii, a tím jediným slovem jsi pokazil nenávratně svůj vztah s tím člověkem. Řekl jsi mu stovky slov v rozčílení, ale to jedno a právě to jedno způsobilo katastrofu. Ne nadarmo říká král Šalamoun v knize Přísloví 18,21: V moci jazyka je smrt i život, kdo ho miluje, nají se jeho ovoce. V moci života je život i smrt. Robert Fulghum to popsal slovy: „Hole a kameny nám mohou zlámat kosti, ale slova nám zlomí srdce.“ Všichni to víme, všichni jsme taková slova někdy řekli nebo jsme zažili jejich devastující účinek na sobě. Tak proč je říkáme? Protože nikdy nevíme, že právě teď se možná naše slovo stává legendárním. Nikdy nevíme, že právě teď se zaťalo do živého. Nikdy nevíme, že právě teď přineslo život nebo smrt. Nikdy nevíme, že právě teď toto slovo tvoří něčí dějiny, jeho vlastní identity, jeho vlastního příběhu. A protože nevíme, kdy řekneme něco takto zásadního, na každém slově nesmírně záleží. Dokonce má možná pravdu Oscar Wilde, který řekl: „Požehnáni budiž ti, kteří nemají co říct a drží zobák.“
Já mluvím docela dost a mám svou škálu slov, která jsem řekl a zoufale jsem si přál, abych je nikdy nevyslovil, a mám také docela dost těch, která mi zlomila srdce. V této sérii, kterou právě začínáme, si ukážeme na několik oblasti používání slov, které nám mohou pomoci se naučit svůj jazyk ovládat. Všimli jste si, že skoro všechny otvory na hlavě máme v párech? Dvě oči, dvě uši, dva nosní otvory, ale jen jedny ústa. Kdo by chtěl mít dvoje ústa? Nikdo! Máme co dělat s těmi jedněmi, které máme. Jeden otvor způsobuje více těžkostí než ostatních šest dohromady. Proto Přísloví 15,4 tvrdí: Uzdravený jazyk je stromem života, ale lest na něm je zkázou ducha. Ve slovech se opravdu projevíme.
Jazyk má obří moc, přestože je to malá část těla. Pomocí jazyka mluvíme, a navíc na něm máme také chuťové pohárky, kterými rozpoznáváme základní chutě, hořkou, slanou, kyselou i sladkou. Podobně naše slova mají takové příchutě, mohou být hořká, slaná, kyselá i sladká. Mohlo by se zdát, že na slovech moc není, ale podle Jakuba, bratra Ježíše, ten, kdo dokáže ovládat svůj jazyk, je dokonalý člověk, který se dokáže ovládat v každém ohledu! Jakub píše (3,1-2): Nesnažte se mnozí stát učiteli, bratři moji - vězte, že budeme souzeni přísněji. Všichni přece v mnohém chybujeme. Kdo nechybuje ve slově, dosáhl dokonalosti a je schopen se ovládat v každém ohledu. Cože? V každém ohledu? Máš problém se závislostí na alkoholu? Jsi nepříjemný na lidi? Máš sexuální pokušení? Přejídáš se? Trpíš bulimií? Nedokážeš se odpoutat od pornografie? Utrácíš nutkavě peníze, které ani nemáš? Věřte nebo ne, ale podle Jakuba je počátkem tvých trápení neschopnost ovládnout svůj jazyk.
Ne, není to až tak mimo mísu, jak se na první pohled zdá. Mnoho z pokušení, hříchů a problémů, které jsem vyjmenoval, začíná totiž tím, že si sami sobě říkáme slova: „Zasloužím si to, protože hodně pracuji, nebo mám hodně starostí.“ Nebo třeba v případě nevěry: „Zasloužím si to, protože mě ten můj už nemá rád, nebo si to dokonce zaslouží ona, protože se mi dostatečně nevěnuje.“ Či v případě problémů s jídlem: „Jsi tlustá! Nebo naopak ještě jsi dost hubený.“ Zkrátka a dobře, říkáme sami sobě slova, kterým jsme uvěřili, a které jsou počátkem naší zkázy. Ovládat svůj jazyk a s nimi svá slova, je počátkem vítězství, protože tak malý úd dokáže ovládat celé tělo. Koneckonců Jakub pokračuje (3,3-6): Když dáme koním do huby udidlo, abychom je zkrotili, můžeme pak ovládat celé jejich tělo. I mohutné lodě hnané prudkým větrem řídí malé kormidlo, kamkoli kormidelník chce. Stejně tak i jazyk je malý sval, ale co všechno dokáže! Považte, jak dokáže maličký oheň zapálit veliký les. I jazyk je oheň! Mezi všemi orgány našeho těla představuje jazyk svět zla. Poskvrňuje celé tělo a spaluje celý běh života, neboť je rozpalován peklem.
Udidlo, kormidlo a zápalka jsou malé věci, které ovšem ovládají mnohem větší souvislosti. Vezměte si třeba kormidlo. Je to na pohled malá část lodi, která je navíc pod hladinou. I pohledu na loď ho nikdy nevidíte, ale právě tato malá část určuje směr lodi. Je to fascinující, pokud jste na lodi, vidíte krásné kormidlo, ale to kolo není to důležité, mnohem důležitější je ta část, o které nikdo neví, která není vidět, která je tak nenápadná. Je to právě ta část pod hladinou. Podobně v našich životech není až tak důležité, jak se tváříme navenek, ale spíše jsou důležitější slova vyřčená v ústraní, před těmi, jejichž dějiny se právě tvoří. Je-li kormidlo používáno dobře, loď dojede do přístavu, je-li používáno špatně, loď ztroskotá. Stejným příměrem lidé řídí svůj osud, své vlastní dějiny slovy, která říkají; tím, jak používají svůj jazyk. Jenže, zkrotit jazyk je extrémně těžké. Jakub pokračuje (3,7-12): Lidstvo se pokouší zkrotit každý druh zvířat, ptáků, plazů i mořských tvorů a daří se mu to, ale jazyk žádný člověk zkrotit neumí.
Máme tedy naději? Ano. Zkrotit jazyk je sice těžké, ale ne nemožné. V naší sérii si v dalších týdnech ukážeme pár oblastí, jak toho můžeme docílit, ale na začátek by nám neuškodilo se podívat na tři nejběžnější problémy, které s jazykem máme. Když se budeme snažit vypořádat se právě s těmito třemi, které jsou tak často schovány podobně jako kormidlo pod povrchem, pak bude mnohem jednodušší mluvit sladká a moudrá slova také navenek.
· První nemocí jazyka je mnohomluvnost. Ne, že by mnohomluvnost jako taková byla hříchem, ale když moc mluvíme, stoupá také pravděpodobnost, že řekneme něco opravdu hloupého nebo dokonce smrtícího. Věřte mi, já mluvím hodně a vím, o čem mluvím. Starověký král Šalamoun píše v Přísloví 10,19: Záplava slov se bez hříchu neobejde, rozumný drží svůj jazyk na uzdě. V téhle situaci nepomůže, když pak řekneme: „Já jsem to tak nemyslel.“
· Druhou nemocí jazyka jsou zbytečná slova. Když jsem se připravoval na toto setkání, našel jsem velmi trefný citát od českého fiktivního hrdiny Járy Cimrmana: „Každé zbytečné slovo je zbytečné.“ Ježíš koneckonců řekl, že z každého planého nebo zbytečného slova budou lidé skládat účty. To neznamená, že bychom měli být potichu, ale znamená to, že bychom měli skutečně myslet to, co říkáme; a to co říkáme, skutečně mínit. Kolikrát takto přistupujeme dokonce i k Bohu v modlitbě, která má záplavu zbytečných slov, která nemíníme tak, jak je říkáme? A když se tam počítá také to, jak zpíváme chvály a v nich říkáme slova, která vůbec nemyslíme vážně?
· Třetí nemocí jazyka jsou pomluvy, o kterých jsme si nedávno řekli, že neznamenají jen lživé osočení, ale také pravdu bez lásky, kdy pod povrchem našeho života rozšiřujeme klevety, abychom byli zajímaví nebo nadřazení těm, o kterých vyprávíme. Jenže pomluvy jsou rakovinou vztahu a dokážou zničit naší historii.
Slova mají moc, a protože nikdy nevíme, které naše slovo se stane legendárním, pak na každém slově velmi záleží.
Žádné komentáře:
Okomentovat