Přidaná hodnota

Práce. Jen máloco nás v životě ovlivní víc, než naše práce. Vždyť během padesátileté kariéry stráví v práci průměrný člověk 100,000 hodin. Většina času naší dospělosti bude investována do práce, naneštěstí u mnohých lidí to bude práce, která je nebaví, protože postrádá výzvy, je špatně placená, nebo je moc náročná. Přes devadesát procent Čechů jistotu práce za velmi důležitou a stejný počet si přeje mít práci, kde je to bude bavit, kde se budou moci realizovat. A to dokonce tak, že většina lidí by si raději zvolila méně placenou práci s dobrým šéfem a podmínkami, než skvěle placenou práci, kde budou mít peklo na zemi. Práce je pro nás důležitá, protože ovlivňuje přímo náš život, naše peníze a naši hodnotu a naději. Právě proto v této dvoudílné sérii budeme mluvit o tom, jak můžeme získat naději pro lepší život. Jsem totiž přesvědčený, že Bůh má nejen naději pro náš duchovní stav a smysl života, ale také přímo ovlivňuje naši práci a stav našeho konta. Věřím, že jeho cílem je, abys žil plný život v hojnosti. A dokonce, i pokud právě teď nepracuješ, protože studuješ, hodnoty, o kterých budu mluvit, ti pomohou vypěstovat návyky, které ti pomohou v budoucnu nejen pracovat, ale také spravovat svůj život, aby měl význam a zanechal stopu. Studium je koneckonců tvou dnešní prací.

I těm z vás, kteří jste dnes v církvi poprvé a zatím si na celou víru v Boha teprve děláte názor, mohou být tyto principy užitečné, ale je důležité vědět, že naším výchozím světonázorem je křesťanská víra. Budu se proto na tento předmět dívat takříkajíc z Božího pohledu. Bůh totiž svěřil lidem práci ještě před pádem v zahradě Eden. Křesťané věří, že člověk byl stvořen Bohem k jeho obrazu, a jako takovému mu Bůh dal mimo jiné úkol být správcem stvoření. Zároveň mu dal k dispozici všechno požehnání, které tato zahrada nesla; člověk si to měl užívat a těšit se z toho. Jedinou věc mu Bůh odepřel, a to bylo ovoce z jednoho jediného stromu. Příběh jsme pravděpodobně v nějaké podobě slyšeli, lidé Boha neposlechli, snědli z toho stromu, a následkem ztratili volný přístup k Bohu, a tedy jejich vnitřní člověk ztratil schopnost s Bohem komunikovat přímo. Což pak vedlo ke vzniku různých náboženství, tedy snahy s Bohem spojení navázat. Křesťané věří, že to, co náboženství nedokázalo, udělal Ježíš Kristus, který svou obětí znovu navázal spojení mezi lidmi a Bohem. A spolu s navázaným spojením je tu i obnova původního plánu, kdy práce najednou není, a neměla by být, pouhou řeholí, ale má svůj význam pro tvorbu našeho charakteru, rozvíjí naše schopnosti a dává nám pocit poslání.

Práce je z křesťanského pohledu natolik důležitá, že Apoštol Pavel píše v dopise církvi v Tesalonice, že kdo nechce pracovat, ať nejí. Samozřejmě, jsou lidé, kteří z jasných zdravotních nebo mentálních důvodů pracovat nemohou, a o ně se musíme postarat, ale když někdo z jakýchkoliv důvodů pracovat nechce, pak mu Pavel vlastně radí, aby umřel hlady! Tvrdé? Záleží na to, koho se ptáte. Před nějakou dobou vyslala čínská vláda prominentního ekonoma Zhao Xiao, aby studoval základy úspěchu západní ekonomiky, protože se chtěli sami poučit a aplikovat metody, na kterých země Západní Evropy a USA tolik zbohatly. Po prozkoumání různých možností a metod tento ekonom přišel k výsledku, že hlavní rozdíl je morální základ ekonomiky a doporučil čínské vládě, aby umožnila rozšíření křesťanské víry a přijala ji za vlastní. Když se na čínský hospodářský zázrak podíváte trochu jinak, než nám ukazují pouze naše média (vykořisťování dělníků, atd.), pak si nelze nevšimnout, že čínský ekonomický zázrak začal zhruba ve stejné době, jako se začalo lavinovitě šířit do té doby (a často i dodnes) zakázané křesťanství. Vždyť dnes se odhaduje, že v Číně je nejméně 120 milionů aktivních křesťanů, což je po všech stranách neuvěřitelný počet, a dělá na počet aktivních věřících z Číny jednu z nejvíce křesťanských zemí světa. Není to až tak velký zázrak: biblická morálka totiž vždy dávala důraz na poctivost, na pravdomluvnost, na čestnost, na pracovitost, na štědrost, na šetřivost a na úctu. Pokud se vám zdá, že tyto vlastnosti u nás v práci moc nevidíte, možná je důvodem právě to, že už nevidíte ani moc křesťanství.

Je to trochu paradox. Lidé v našem dnešním světě si obvykle myslí, že úspěšnější budete, když budete mít ostré lokty.  Jinými slovy, kdo má více odvahy, drzosti, síly, vlivu a schopnosti manipulovat, je ten, který vyhraje lepší zakázku, získá povýšení a lepší plat. Díky tomu někteří lidé (a šéfové) okolo nás vytvářejí prostředí, kde je opravdu neštěstí pracovat. Nám to kazí chuť do života, a pokud se neumíme od tohoto pracovního stresu odpoutat, ničí nám to i vztahy, které s prací nutně nesouvisí. Dovolíme kořenu hořkosti, aby vyrostl a napadl všechno uvnitř nás. Mnoho let bylo prostředí ostrých loktů dokonce podporováno různými publikacemi, které říkali něco ve smyslu, že „hodní lidé se dostanou do nebe, ale zlobiví tam, kam chtějí“. Nicméně v posledních letech některé průzkumy, například sociologa Tima Sanderse, ukazují, že láska na pracovišti přináší mnohonásobně lepší výsledky, než prostředí ostrých loktů. Láskou samozřejmě nemyslí jen pozitivní emoce, ale spíše naše postoje projevující se chováním. Kdo ví, třeba je tady nějaký způsob, nějaká cesta, jak se můžeme podílet na změně svého pracovního prostředí i my.

Naneštěstí to totiž nejsme většinou my, kdo tvoří pravidla, a proto máme pocit, že naše pracoviště nemůžeme přímo ovlivnit. Dovolte mi dnes vám navrhnout možnou cestu, kterou si můžete zvolit vy a skrze kterou se může proměnit vaše pracoviště více, než byste čekali. Můj návrh spočívá jednoduše v tom, že si definuješ, kdo je opravdu tvým šéfem. Jasně, víme jméno člověka, pro kterého pracujeme, tak o čem mluvíme? Mluvíme o tom proto, že pro koho pracuješ, ovlivní, co děláš, a jak to děláš. Tvůj šéf je možná člověk, kterého dobře znáš, nebo naopak někdo vzdálený v jiné zemi, kterého jsi nikdy nepotkal. Možná jsi sám sobě šéfem. Ale někdy je naším šéfem, tím, kdo doopravdy řídí naše kroky, naše touha po přijetí nebo strach ze selhání. Pokud jsme upřímní, připustíme, že je v typickém pracovním dni mnoho motivací, které ovlivňují, co děláme, a jak to děláme. Ovšem, překvapení! Z Božího pohledu je naším šéfem on sám. Podívejme se na to, co píše apoštol Pavel církvi v Koloským 3,22-24: Otroci, poslouchejte ve všem pozemské pány, ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale v upřímnosti srdce, bojíce se Pána. Cokoli děláte, dělejte z duše jako Pánu, a ne lidem. Vždyť víte, že od Pána dostanete za odměnu dědictví. Pánu Kristu služte!

Poslouchat své pozemské pány a šéfy jakoby to byl Bůh. Dělá si snad z nás legraci. Možná nás napadá, že Bůh asi není vševědoucí, protože kdyby opravdu znal našeho šéfa, nemohl by tohle po tobě nikdy chtít. Jak to vlastně myslí? Pavel adresuje tyto slova otrokům (a tedy lidem v pracovní situaci mnohem horší, než jsme kdo z nás byli) a místo aby je povzbuzoval, ať se vzepřou svým pánům, říká jim, aby byli, co nejlepší otroci jen mohou být. Je to proto, že by Pavel schvaloval otroctví? Ne. Je to proto, že je hrozně moc důležité, abychom věděli, kdo je naším šéfem. Vždyť on tady píše, že když přistupujeme k práci s vědomím, že ten, komu doopravdy sloužíme, není náš pozemský šéf, ale Bůh, promění to naše chování a kvalitu naší práce. Koneckonců, v Bibli najdeme verše, které tvrdí, že Bůh dává praktické schopnosti a dovednosti; že on je ten který působí náš úspěch v práci; a dokonce je tam i napsáno, že je On stojí za povýšením a lepším postavením v práci. Zdá se, že je to šéf a naše práce, ale ve skutečnosti Bůh ti dává a chce dávat přízeň!

Ježíš jednou svým posluchačům vyprávěl příběh o muži, který byl chamtivý, a myslel si, že jeho život bude lépe zajištěn, když toho bude mít více, a bude to mít větší. Jednou se mu urodila hojná žeň a tak si řekl, že zboří své stodoly, postaví si větší, shromáždí tam svou úrodu a bude mít vystaráno na mnoho let dopředu. Bude si moct užívat, jíst, pít, radovat se. Ale Ježíš říká, že tento muž zapomněl na Boha. Lukáš 12,20-21: Bůh mu ale řekl: Ty blázne! Dnes v noci umřeš. Čí bude, co sis nachystal? Tak je to, když někdo hromadí pro sebe, ale nebohatne v Bohu. Tohle je přetrvávající motiv v Bibli: můžeš bohatnout (a na samotném bohatství není nic špatného), ale pokud na bohatství spoléháš, a zapomínáš na Boha, v dlouhodobém horizontu ti to bude k ničemu. Muž považoval majetek za základ štěstí, ale neuvědomoval si, že i když získá peníze, nemůže si přidat život. Kdybychom příběh pozměnili od majitele statku do dnešní doby, tento příběh je krásný podnikatelský příklad. Lidé budují kariéru a zabezpečený život, jen aby se na konci zhroutili, rozpadla se jim rodina nebo vážně onemocněli. Pavel ovšem nabízí mnohem lepší variantu pro život. 1. Timoteovi 6,17-19: Těm, kdo jsou v tomto světě bohatí, klaď na srdce, ať nejsou domýšliví. Ať nespoléhají na nejisté bohatství, ale na Boha, který nám dává hojnost všeho k užívání. Ať se věnují dobročinnosti, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří a dělí se s ostatními. Tak si nastřádají dobrý základ pro budoucnost a chopí se opravdového života.

První úroveň života, který má smysl, je užitečnost. Bůh nám dává mnoho věcí, kterých si můžeme užívat, a jsou pro nás užitečné. Bůh vůbec nemá problém s tím, abychom vlastnili věci, ale má problém, aby věci vlastnily nás. Bůh nás žehná, ale jeho proces tu ale nekončí. Druhá úroveň je služba. Lidé si rádi užívají, ale po nějakém čase je zřejmé, že život se neskládá pouze z krabice čokolády. A tak objevujeme, že máme smysl ve společenství, a začínáme pomáhat lidem a ve své podstatě sloužit Bohu. Užívat si užitečnost zůstává, ale přichází naše zapojení. Třetí úroveň je objevení dávání. Je to nádherné, když ze života, který byl nejprve zaměřen cele na užívání si Božího požehnání, je tu skrze praktické zapojení postupné objevení zákonů štědrosti, které jsou skryté v dávání jiným. Někteří lidé rádi pomohou s praktickými věcmi, ale nejsou nadšeni, když se dělá sbírka nebo se mají rozhodnout být štědrým pravidelně. Ještě neobjevili, že je požehnanější dávat než brát. Čtvrtá úroveň přichází se zodpovědností, kterou jsme ochotni nést. Posouváme se do skutečného významu a vůdcovské úlohy. Naše práce má najednou úplně jiný smysl, protože jsme bohatí uvnitř.

Být bohatý v Bohu. To je princip! Je-li naším opravdovým šéfem Bůh, můžeme do práce jít s postojem, že sloužíme Bohu a práci děláme pořádně proto, že to není pozemský šéf, komu se chceme zalíbit, ale Bůh. Zkus to. Zkus si tento týden vybrat jeden den, kdy půjdeš do práce s postojem, že to je služba Kristu. Co myslíš, jak včas do práce dorazíš? Kdy odejdeš? Co tam budeš povídat? Nebo co naopak povídat nebudeš? Co budeš dělat, a co dělat nebudeš? Zkus to jako experiment a pak zhodnoť, jak tvůj pracovní den s tímto postojem vypadal. Možná se nezmění tvé prostředí a šéf bude stejně trapný jako vždy. Možná, že se budou věci kazit jako jindy. Ale schválně, uvidíš změnu uvnitř sebe a následně ve výsledcích tvé práce? Zkus to a uvidíš sám.