Židé přemýšleli v intencích království (viz otázka učedníků Kristu, zda už konečně hodlá obnovit své království), ale mysleli hlavně na pozemské království. Jak jsme si jistě všichni všimli z evangelií, Ježíš vyučoval o Božím království, které tento svět převyšuje. Evangelium, které Ježíš kázal, žil, používal a předával, bylo evangelium o Království Božím (68x) nebo Království nebes (28x), což byly zaměnitelné pojmy. Skoro 100x je v Novém Zákonu popsáno toto království, což z něho činí důležitou součást chápání naší víry. Toto království má totiž nějaké vlastnosti a implikace. Pavel později chápal království podobně, vždyť sám píše (1 Korintským 4,20): Boží království totiž není v řeči, ale v moci., nebo (Koloským 1,13): On nás vysvobodil z nadvlády temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna. Pavel píše, že spolupracuje s ostatními na tomto království (Kol 4,11), a (1 Tesalonickým 2,12): vzpomíná, že napomínali jsme vás, povzbuzovali a zapřísahali, abyste svým životem dělali čest Bohu, který vás volá do slávy svého království. Království bylo a je centrální téma Nového Zákona, a to u Ježíše i Pavla. Ale pro nás tu je jeden malý problém.
Kdo z vás už někdy byl v nějakém království? U království se předpokládá, že je to mocnost nebo říše, která má krále. To je strašně důležitá vlastnost: království má krále, ne demokracii. Z historie politických uskupení známé různé typy vlády, nejčastěji demokratickou vládu lidu, ať už zastupitelskou nebo přímou demokracii. Pak tu máme různé totalitní systémy vlády, a pak nám zbývají nějaké ty monarchie: monarchie s demokraticky zvolenou vládou (třeba Thajsko nebo Velká Británie), nebo absolutní monarchie, kde král doopravdy vládne. Takových už dnes moc není, a obecně se má za to, že demokracie je lepší způsob vládnutí, protože většina ví, co chtít, historie to však úplně tak nepotvrzuje. Nicméně, máme za to, že král, který se vzdává království, je osvícený monarcha, kdežto ten, kdo na království trvá je zpátečnický.
To jen na vysvětlenou, proč nechápeme, nebo nemáme konkrétní asociace s tím, že Ježíš má království (jak říká Pilátovi), že je králem, a že z toho vyplývá, že on vládne. Že má zkrátka právo na všechno, co jsme a co máme. Král není politik, nemůžeme si ho zvolit, neovlivňuje jej veřejné mínění, neohlíží se na touhy většiny společnosti. Král je vládce a má právo se rozhodovat podle toho, co sám považuje za správné. V tom se království liší od demokracie. Co si ale myslíte, je duchovní vůdcovství demokratické nebo autokratické?
Nedávno jsem zakusil zážitky ze dvou opačných pólů chápání vůdcovství. Jeden byl v Norsku a druhý v Mosambiku. Zatímco v Norsku je důraz na demokracii a něco, co bychom v angličtině nazvali "flat leadership", tedy vedení naplocho, v Mosambiku je aplikován především autokratický styl vedení. Existují samozřejmě různé stupně na demokratické i na autokratické straně stupnice, ale kde bys řekl, že je vůdcovský styl tvé církve? Tíhneš k demokracii nebo autokracii? V čem spočívají výhody i nevýhody obou modelů? V čem jsou silné a slabé stránky?
Žádné komentáře:
Okomentovat