Dost milosti

Vítám vás u třetí, poslední části série Mít tak Boha v kapse. V předchozích dvou dílech jsme si ukázali, že i když naše cesta víry často začíná nějakou zvláštní událostí, kdy se modlíme a naše touhy či potřeby se vyplní, víra přesto nestojí a stát nemůže na těchto vyslyšených modlitbách, protože pak by byla podmíněnou vírou, křehkou v každé situaci, kterou nemůžeme ovládat a kontrolovat. Všichni bychom totiž chtěli, aby Bůh reagoval na naše potřeby způsobem, jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí. Chtěli bychom mít kapesního Boha, kterého vytáhneme z kapsy kdykoliv se nám to hodí, ale zase ho zandáme, kdykoliv se nám to nehodí. Takový Bůh se nám do života neplete moc často, ale zároveň je vždy aktivní v okamžicích potřeb a krizí. Jenže jádro víry spočívá v něčem jiném, než je v dobrých zážitcích, vyslyšených modlitbách nebo zázracích. Jádro naší víry je opřeno o osobu Ježíše Krista, a my svou víru projevujeme tak, že slovy autora Židům (12,2-3): nespouštíme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry.

Navíc, život je jako cesta. Každý z nás je někde na své cestě životem a vědomě či nevědomě se vymezuje vůči Bohu. Někteří lidé s Boží existencí bojovali vědomě, jiní chtějí zaplnit prázdnotu, kterou cítí, ale neví, odkud pramení. Obě strany podvědomě uznávají Boha v centru a vymezují se vůči němu. Bůh je v centru a každý člověk je na cestě k němu nebo od něj, ať už vědomě nebo ne. A svým způsobem nezáleží na tom, kde se právě na své cestě nachází. Mnohem více záleží na tom, kam směřuje. Zda k Bohu nebo od něj. Chápeme-li svou víru v kontextu celoživotního poznávání toho, na němž jsme víru postavili, pak se dokážeme spolu s Jakubem, bratrem Ježíše (Jakub 1,2-4) radovat kdykoli upadáme do různých zkoušek, protože zkoušení víry přináší vytrvalost, což podle slovníku znamená „být stálý, stále stejný, bez ohledu na okolnosti“. A to potřebujeme, protože na své cestě ke Kristu pomocí své víry přemáháme svět, ďábla a dokonce i sami sebe se všemi svými touhami a žádostmi. Víra je pak zaměřena směrem ven a je vítězná, protože nám dává stabilitu a sílu v jakékoliv situaci.

Není ale normální chtít, aby se nám dařilo dobře? Není normální chtít být zdravý, bohatý, krásný a šťastný? Do obrázku se nám tak dostávají naše touhy a chtění. Možná toužíme po vnitřním pokoji nebo nějakém vztahu či po různých věcech. Otázkou ale je, co nám Bůh slíbil? Co slíbil, že pro nás udělá? Jestliže nás má rád, znamená to, že budeme žít bez těžkostí a problémů? Je-li Bůh vlastníkem a dárcem všech věcí, můžeme očekávat prosperující život v hojnosti? Když Ježíš uzdravoval, můžeme očekávat dokonalé zdraví? Mluvíme-li o Božích zaslíbeních, co nám přijde na mysl jako úplně to první? Vnímáme tyto zaslíbení jako podmíněná nebo bezpodmínečná?

Víte, doba, ve které žijeme a kultura naší společnosti nás tak trochu ovlivnila v tom, že si říkáme, že normální v našem životě je, když se nám budeš dařit, když budeme šťastní, bohatí a zdraví. Znáte to, pokud nejsme zdraví, říkáme si, že je to v pytli, protože jsme hendikepovaní. Pokud jsme věřící, možná řešíme, jestli náhodou mě Bůh za něco netrestá, nebo jestli to není kvůli nějakému hříchu, nebo zkrátka proč na mě Bůh zapomněl a neuzdravil mě. Totéž se týká peněz a štěstí, i když tam asi všichni tušíme, že je to opravdu relativní, protože štěstí jako emoce může fungovat i v naprosto těžkých podmínkách. Zkrátka a dobře, náš postoj je takový, že normální je prožívat dobré věci v životě, které se projevují štěstím, zdravím a finančním zajištěním, a kdyby náhodou jsme něco z toho neměli, budeme to brát těžce. Není ale náš základní světonázor, že se nám totiž musí dařit, pokud je všechno správné, je od začátku posunutý jinam? Co když je to jen rámec ovlivněný humanismem, ve kterém je člověk středem a měřítkem všeho, co se na světě děje? Co když naše víra je spíše křesťanským humanismem, ve kterém Bůh dělá všechno jen proto, aby se nám dařilo?

Neříká Ježíš, že každý den má dost vlastního trápení (Mt 6,34)? Není to tedy spíše tak, že normalita života na této straně věčnosti obsahuje mnohem více trápení a soužení, než bychom si chtěli připustit? Pokud tomu tak doopravdy je, pak každé uzdravení, každé finanční požehnání, každá radost a potěšení, jsou darem od Toho, od něhož pochází všechno dobré a dokonalé. Podívejme se na životy prvních Kristových následovníků. Jejich život byl plný pronásledování a utrpení, mnozí zemřeli jako mučedníci. Jejich životy jasně ilustrují, že Bůh neslíbil, že život jeho následovníků bude prostý špatných zážitků a zkušeností a utrpení. Neslibuje ale Bůh požehnání, zdraví a spasení? Ano, ale. Víte, čas je relativní veličina. Protože žijeme v tomto okamžiku, představa rychlosti, s jakou by měl Bůh reagovat na naše problémy, se častokrát velmi liší od skutečnosti. Ale neznamená to, že se Bůh nestará. Jen nemáme správný čas. Vždyť záchrana z hříchů, uzdravení, a samo Boží království, mají vždy dimenze minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Byli jsme zachráněni Kristovou smrti na kříži, ale dennodenně máme uvádět ve skutek své spasení. A stejně pak Bible říká, že se jednoho dne zjeví spása Božích dětí. Podobně jsme prožili uzdravení na kříži, ale dnes zakoušíme střípky nebe, o kterém je napsáno, že tam nebude žádná bolest, žádné nemoci a žádné slzy, protože je Bůh setře z očí. Stejně můžeme diskutovat o Božím království, o kterém Ježíš prohlásil, že je již v našem středu, ale přesto se modlíme, aby přišlo Boží království na tuto zem, a jednoho dne Bůh obnoví své království v plnosti. Teologové tomuto principu říkají „už, ale ještě ne“. Bůh jedná dynamicky, ne staticky (přibližuje se k nám, když se my přibližujeme k němu).

Bůh neslibuje, že se v tomto životě budeme mít všichni dobře a budeme zdraví. Neslibuje, že vymaže následky našich špatných rozhodnutí. Někdy skutečně Bůh vyslyší modlitby, které se týkají zdraví nebo financí. Někdy nás skutečně vysvobodí z našich špatných rozhodnutí. Bůh to dělá a děje se to i v našich životech. Nikde však Bible nezaručuje, že se to bude dít vždy a všude. Před nějakou dobou jsem se bavil s paní, která byla následovníci Krista, ale nesouhlasila s tímto mým pohledem na utrpení a požehnání. Doslova řekla: „Proč bych tedy měla Ježíše následovat, pokud mi nepomůže z mizérie života?“ To je důležitá otázka, která ale ukazuje na podmíněnou víru: budu věřit, když se mi bude dařit, ale když se mi dařit nebude, budu ještě vůbec věřit? Co mi vůbec tedy Bůh může nabídnout?

Autor listu Židům tvrdí, že Ježíš plně rozumí našim těžkostem a slabostem. Ví například, jaké to je, když trávíš bezesné noci v úzkosti z nadcházejícího dne. Ví, jaké to je, když tě zradí nejbližší lidé a zakusíš odmítnutí. Rozumí zdrcující síle pokušení. Tato znalost zásadně mění náš přístup k Bohu, jak autor knihy Židům píše (4,15-16): Nemáme ovšem velekněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl v každém ohledu zkoušen jako my, avšak zůstal bez hříchu. Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abychom došli milosrdenství a našli milost, když potřebujeme pomoci. Kdykoliv můžeme žádat Boha o pomoc. A milost je něco, co nám slibuje v naší situaci vždycky! Jeho milost zahrnuje soucitné porozumění naší situaci. Obsahuje také sílu a schopnost obstát v těžkostech. Ne vždy nás vysvobodí z těžkostí, ale slibuje nám, že nás každý den posilní těžkostmi projít., když mu důvěřujeme. Přiznávám, že to není jednoduché, ale pamatujme na to, že málokdo z nás dokáže rozklíčovat naše životní situace s pochopením, jaký je věší obrázek a čeho Bůh chce dosáhnout. Bůh svým následovníkům neslibuje život bez těžkostí, bohatství a dokonalé zdraví. Držíme-li se víry, Bůh nás povzbuzuje, abychom v časech potřeby k němu přistupovali s modlitbou, svobodně a s důvěrou. Když to uděláme, Bůh nám vždy slibuje svou milost a energii a sílu vydržet cokoliv.

A co když nám Bůh řekne ne? Boží ne může naší víru rozdrtit. Anebo také ne, jak Pavel ukazuje sám na sobě v 2. Korintským 12,7-10. Pavel byl muž opravdové víry, a jeho služba měla dopad na křesťanství více než od kohokoliv jiného, s výjimkou Krista samotného. Přesto Pavel píše, že mu byl dán do těla nějaký osten, nějaké postižení, které mu mělo bránit v aroganci a pýše. Bylo to něco viditelného a ne úplně příjemného lidem okolo Pavla. Pavel se za tuto záležitost modlil a třikrát Boha žádal, aby odstranil tento trn z jeho těla. Bůh ho nicméně nevyslyšel. Místo toho slyšel tuto odpověď (12,9): Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti. Pavel pak dodává: Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc. S radostí snáším slabosti, příkoří, strádání, pronásledování a úzkosti pro Krista - vždyť má síla je v mé slabosti! Pavel se tedy rozhodl přestat žádat Boha o odstranění tohoto trnu, této těžkosti, a přijal to jako celoživotní břemeno. Dokonce se naučil chlubit těžkostmi, aby oslavil Kristovu sílu, která pracovala v něm.

Podobně to může být s námi. Uprostřed něčeho, co nemůžeme kontrolovat ani změnit, naše největší slabosti se stávají Božími největšími příležitostmi ukázat se jako silným v našem životě. Takový postoj však vyžaduje víru. Dokonce mnohem více víry než přijmout Boží ano. Když totiž čelíme nejsilnějším bouřím života, v skutečnosti nechceme Boha, který je schovaný v naší zadní kapse u kalhot. Nechceme kapesního bůžka. Místo toho chceme svrchovaného a mocného Boha, který je nekonečně větší než jsme my – a kdo nás přesto miluje a poslal svého Syna za nás umřít. Chceme Boha, který dovolí, aby hřích měl své následky, ale který přesto rozumí našim slabostem a bolesti. A díky dostatku jeho milosti, když mu důvěřujeme, on nám dává sílu vydržet navzdory tomu, že jeho odpověď někdy bývá ne.

Když v těžkostech Bohu spíše hrozíme pěstí, míjíme jeho milost a sílu. Ale dokonce i tehdy, když zlomení k němu přijdeme, můžeme jeho milost najít znovu. Někdy totiž slibujeme, že pro Boha něco uděláme, nebo že mu budeme bezvýhradně věřit jen tehdy, když odpoví ano na naše modlitby. Zajímavé je, že když nám dá to, co jsme po něm chtěli, jen málokdy zakoušíme životní změny. Když však Boha žádáme o něco, a jeho odpověď je ne, stále nám nabízí svou sílu, milost a vytrvalost pokračovat dál navzdory těžkostem. Momenty našich nejslabších chvil jsou totiž pro Boha největší příležitostí ukázat svou sílu, pokud mu věříme.