Myslím si, že nikdo z nás se nikdy nemodlil, aniž by doufal, že se jeho modlitba vyplní. Já určitě ne. Vždy, když jsem se modlil, doufal jsem, ba dokonce jsem i věřil, že Bůh na mou modlitbu bude reagovat, a to pozitivně. Patří to k očekávání. A možná znáte okolo sebe lidi, kterým to opravdu skvěle funguje. V pondělí ztratí práci a pomodlí se za to, aby našli novou. V úterý si odpočinou a ve středu dostanou nabídku na ještě lepší práci, než měli. V pátek do ní nastoupí a vše je skvělé. Nebo se někomu rozpadne vztah, pomodlí se, a do měsíce chodí s ještě lepším, hodnějším a pracovitějším mužem. Skvělé! Všichni máme rádi takové vyslyšené modlitby. Ale jak často je zažíváme? Většině z nás se žel zdá, že naše modlitby mají trochu horší průběh. Modlíme se, a modlíme se, a modlíme se. A zdá se, že se toho moc neděje. Někdo nám možná řekl, že musíme mít větší víru, nebo se modlit správným způsobem, nebo na správném místě. Je tomu skutečně tak? Existuje vůbec nějaký vztah příčiny a důsledku mezi tím, co děláme my, a co dělá Bůh? Odpovídá Bůh na modlitby? Víme, že modlitba i víra jsou součástí naší zodpovědnosti, ale nějak nikdy nevidíme, že by to fungovalo tak jednoduše.
Možná ti bylo řečeno, že když budeš mít dostatek víry, pohneš horou. Není to ale o množství víry. Nikdy to nebylo. Ve skutečnosti objekt naší víry (v koho máme víru) je mnohem důležitější než množství naší víry. Přesto, i mnozí dlouholetí křesťané se někdy diví, proč jejich modlitby nebyly odpovězeny. Někdy jim někdo řekl: Neměl jsi dost víry. Opravdu? Opravdu je Bůh vázaný naší vírou nebo modlitbou? Opravdu to funguje tak, že když řekneš správné slova, ve správném jménu, odvoláš se na správnou knihu, a budeš věřit, že se to stane, že pak jistě dosáhneš naplnění své modlitby?
Není to ale naše mentální zmenšování Boha? V každém jednom z nás je něco, co by si přálo Boha zmenšit do něčeho, co můžeme kontrolovat. Chtěli bychom, aby reagoval na naše potřeby způsobem, jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí. Jinými slovy, chtěli bychom mít něco, jako kapesního Boha. Boha, kterého vytáhneme z kapsy kdykoliv se nám to hodí, ale zase ho zandáme, kdykoliv se nám to nehodí. Boha, který se nám do života neplete moc často (chceme dělat věci, u kterých si někdy Boží přízní moc jistí nejsme), ale zároveň je tento Bůh vždy aktivní v okamžicích potřeb a krizí. Bůh v kapse je krásná odpověď na naše touhy. Funguje tak trochu jako automat na kafe. Do něho hodíme minci a vypadne nám požadovaný nápoj. Bůh v kapse je na tom podobně: hodíme tam modlitbu a vypadne zdraví, požehnání, prosperita, skvělé manželství, hodně přátel, dobrá práce, …přidejte si, cokoliv potřebujete.
Jenomže víra není formulka, nebo něco jako kód k trezoru se schovaným pokladem. Není to způsob, jak přinutit Boha udělat to, co chceme my. Víra není složitý mechanismus, který musíme hluboce studovat, abychom ho pochopili. Bible nám říká, že (Židům 11,1) Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. Víra je naděje, která zašla o krok dál. Vírou jsme si jistí tím, v co jsme předtím jen doufali. Boží zaslíbení jsou mostem mezi nadějí a vírou, díky nim můžeme s plnou jistotou Bohu důvěřovat. Jinými slovy, víra je důvěra, že Bůh je přesně tím, kdo říká, že je, a že udělá, co slíbil, že udělá. Příkladem nám může být malomocný v Lukáši 5,12, který říká Ježíši „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit“. Ježíš ho uzdravil, jako by říkal, že to je přesně to, co hledá. Tento muž rozpoznal, kdo Ježíš je, a co je schopný udělat, a pokorně se zeptal, zda je ochoten to udělat.
Víra není síla nebo formulka, skrze kterou manipulujeme Bohem. Víra je jednoduše důvěra, že je tím, za koho se prohlašuje, a dělá to, co slíbil. Boží zaslíbení jsou mostem mezi naším doufáním a vírou. Máme ovšem tendenci odmítat takovou definici víry, protože ta bere autoritu z našich rukou a dává Bohu plnou kontrolu. Jenomže my mnohokrát nechceme Boha, chceme bůžka. Chceme kapesního bůžka, kterého můžeme ovládat. Cílem víry však není získat od Boha to, co chceme my, cílem je žít podle Božího charakteru a zaslíbení. Konečně, víra je důvěra, že Bůh ví, co dělá.
Víra je ve skutečnosti až příliš často ovlivněna tím, co se děje v našem životě. Když se daří, říkáme si, že je to úžasné, co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je Bůh?“ Naše víra tak závisí na naší schopnosti vidět Boha v akci v okamžiku, kdy to potřebujeme. Vezmeme-li v úvahu nahodilost života, naše víra může lehce zkolabovat. Vezměme si třeba příklad starověkého Josefa, který byl prodán do otroctví svými bratry, nespravedlivě uvržen do vězení svým pánem, a zapomenut svými osvobozenými spoluvězni; ale přesto nakonec tvrdí, že to bylo všechno v Boží režii.
Náš život vnímáme právě na základě toho, o co jsme svou víru opřeli. Ať už máme jakékoliv pozadí, světonázor nebo životní filozofie, všichni se řídíme nějakým svým věroučným systémem. Vždyť dokonce každé naše rozhodnutí děláme na základě víry, nebo na základě věroučného systému hodnot, ať jsou jakákoliv. (Byli jsme třeba vyučeni, že Bůh by nikdy…, nebo že Bůh by vždycky…) Jenomže pak nastane změna situace, naše chování se také změní, a najednou postupně změníme i svou víru (věroučný systém hodnot). Zdá se tak, že kdykoliv si ze života vyřežeme formulku, podle které Bůh funguje, zkolabuje nám to. Je to paradox. Tak moc bychom si přáli, aby si Bůh přál totéž, co my. To je také důvodem naší spirituality. Snažíme se zjistit, jak život funguje pozorováním všeho okolo nás, a vždy je u nás zapojena víra. Vždy, když doufáme; vždy, když věříme, že něco se děje z nějakého důvodu; vždy, když očekáváme, že se něco stane; projevujeme druh víry. Důležité je ovšem vědět, o co svou víru opíráme, na jakém základě ji stavíme.
Když totiž lidé opouštějí víru, nebo ji ztrácejí, je to kvůli rozhodnutím, týkající se životního stylu nebo nevysvětlitelným událostem. Někdy nás způsob našeho života tlačí ke změně výchozích předpokladů, které máme jako základ své víry. Příkladem může být rozhodnutí počkat se sexuálním životem do manželství, a pak konfrontace s novými přáteli, v jejichž světle bledne naše předchozí hodnoty. Jindy se v životě přihodí věci (nemoc, katastrofa), které nemůžeme vysvětlit a proto zanevřeme na víru a měníme svá očekávání. Říkáme si, kdyby jen Bůh chtěl, určitě by mi pomohl. Ale asi na to není dost silný. Nebo mi nechce pomoct a to ukazuje na to, že není zase tak moc dobrý. Tak jako tak, naše víra je křehká a ztrácíme ji, protože se naše okolnosti mění. A my se cítíme jako jo-jo. Chvilku jsme nahoře a chvilku dole. Naše víra je ovlivněná tím, zda vidíme Boha jednat či nikoliv. Tyto scénáře ukazují na to, že taková víra je podmíněnou vírou – je tvořena našimi zkušenostmi a tím, co okolo sebe vidíme. Alespoň do nějaké míry je víra nás všech podmíněná – tvořená a přizpůsobená našimi osobními zkušenostmi.
Podmíněná víra je ovšem velmi křehká, protože v životě zakoušíme nahodilost a nekonzistentnost. Někdy něco uděláme, a funguje to, a jindy se ve stejné situaci neděje vůbec nic. Navíc, své zážitky neumíme pořádně ani vysvětlit, máme totiž omezený rámec chápání důsledků těchto událostí a rámce, ve kterém se dějí. Kromě toho nevíme, čeho Bůh chce v našich životech dosáhnout. Je pravda, že Bůh si speciální události používá, aby naší víru nastartoval. Takové zvláštní okamžiky ale nefungují dobře pro tvorbu základny naší víry. Podmíněná víra nás totiž nakonec zklame. V jistém bodě naší cesty se pro nás stane nepohodlnou a my se ji rozhodneme změnit tváří v tvář pokušení nebo potěšení. Nicméně, je třeba vědět, že zkušenost, ať je sebelepší a sebevětší, není základem křesťanství.
Autor listu Židům 4,14 píše: Když máme tak úžasného velekněze - Božího Syna Ježíše, který vešel až do nebe - držme se pevně svého vyznání. Ježíše nazývá naším knězem. Kněz byl chápán vždy někdo, kdo zastupoval lidi před Bohem a Boha před lidmi. U nás v církvi kněze nemáme, protože věříme, že Ježíš je oním posledním knězem, který nás zastupuje před Bohem. Totiž, naše vyznání, kterého se tak pevně držíme, není opřeno o zážitky, ale o osobu. Základem naší víry není naše zkušenost s vyslyšenou modlitbou nebo se zázrakem nebo s nadpřirozeným pocitem. Základem naší víry je osoba Ježíše Krista, který se ukázal před dvěma tisíci lety, žil mezi námi jako jeden z nás, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Právě to si dnes připomínáme o Velikonoční neděli. Právě díky tomu je křesťanství jiné než kterékoliv běžné náboženství. Náboženství se v podstatě týká snahy najít cestu k Bohu, najít správnou spirituální cestu k osvícení. Základem naší víry ovšem nejsou naše zkušenosti ani naše schopnost pochopit Boha. Je to osoba Ježíše Krista, našeho Pána a Spasitele.
Křesťanství není založeno na našich zkušenostech, ale na historickém faktu života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. On je důvodem a smyslem víry. Díky tomu můžeme každý den plně položit svou víru v Boha na něčem, co se stalo v historii. Naše víra nespočívá na tom, co se děje v našich životech právě teď. A je jasné, že mnozí z nás prožívají velké těžkosti se svým zdravím; možná ti dokonce umřel někdo blízký; někteří z nás mají různé finanční tlaky; jiní ztratili práci nebo mají potíže v té stávající. Některým se nedaří ve škole, jiní nemohou najít životního partnera. Každý z nás čelí různým tlakům, a příští týden si ukážeme trochu více, jak jednat v takové situaci, kdy potřebujeme pomoct. Nicméně, co tedy máme dělat, když nás tyto okolností tak dusí? Autor knihy Židům píše (12,2-3): Nespouštějme oči z Ježíše, původce a završitele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a usedl po pravici Božího trůnu. Uvědomte si, jaké nepřátelství hříšníků vůči sobě vydržel, abyste neochabli a neklesali na duchu. Jinde to přeložili jako upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry. Co by pro tebe v praxi znamenalo upřít své oči na Ježíše místo na své okolnosti? Ať jsou tvé těžkosti jakkoliv velké, jak moc by se změnila tvá víra, kdybys své oči pozvedl z nich a upřel je na autora své víry? Tvá víra totiž nezávisí na zkušenostech, ale na osobě – na Kristu Ježíši.
Žádné komentáře:
Okomentovat