Během misijní cesty apoštola Pavla dorazil tento do města Atén, které byly centrem pohanství a řeckého náboženství. Pavel byl až překvapen, když se Aténami procházel, kolik oltářů a symbolů, a soch a míst pro uctívání různým bohům tam našel. Když se procházel po městě, našel také oltář s nápisem „neznámému Bohu“, protože Atéňané si chtěli být jistí, že nezapomněli uctít dokonce ani boha, o kterém nic neví. Každopádně, tento oltář přinesl Pavlovi příležitost jim říct něco o Kristu. Protože se proslechlo, že je nějaký nový filozof s novým náboženstvím (a Atéňané byli opravdu zvědaví po novotách), požádali jej, aby přišel na Areopag a řekl jim, co vlastně za novinky přináší.
Pavel začal svou řeč velmi zajímavě (Skutky 17,22-23). Athéňané, vidím, že jste v každém ohledu velmi nábožní lidé. Když jsem se tu procházel a pozoroval vaše náboženství, našel jsem také oltář, na němž je napsáno: NEZNÁMÉMU BOHU. Nuže, koho ctíte, aniž ho znáte, toho vám zvěstuji. Pak začal vyprávět o Bohu Stvořiteli, o tom, jak si po generace snažil k sobě přitáhnout lidi pomocí vodítek, které jim dal v přírodě a filozofii; dokonce jim řekl, že přehlédl časy nevědomosti a poslal muže, který bude spravedlivě soudit svět. Až do té chvíle je to velmi zajímalo. Ale pak Pavel prohlásil jednu konkrétní větu, která to vše zruinovala, a přesto na této větě stojí a padá celá víra křesťanství (31-32). Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých." A jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: "Poslechneme si to od tebe někdy jindy."
Jak to, že Atéňané reagovali takto posměšně? Vždyť je přece zajímaly nové věroučné principy. Jenže, učení o vzkříšení se tak naprosto vymykalo všemu, čemu věřily a dodnes věří světová náboženství, že je to pro ně výsměšné učení, které plodí opovržení. Křesťanství se totiž narodilo do světa, ve kterém mimo judaismus nikdo nevěřil ve vzkříšení. Nikdo ve vzkříšení nevěřil, nikdo ho neočekával a nikdo ho nezažil. V pohanské mysli se vzkříšení stát nemohlo, v židovské byla naděje, že se jednou stane, ale křesťané prohlašovali, že se již stalo Ježíši Kristu, a stane se také jim v budoucnu. To byla radikální věta, o to víc podepřená tvrzením, že pokud Kristus z mrtvých nevstal, křesťanství je prázdné a falešné. Pavel sám později napsal (1. Korintským 15,17 a 19): A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná - ještě jste ve svých hříších… Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí. Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, víra je marná, zbytečná a hloupá. Neexistuje odpuštění hříchů, neexistuje radost ze vztahu s Bohem, neexistuje ani Bůh. Je to všechno jen učení dalšího mrtvého muže, filozofa, který ale smrt nepřemohl, a proto nemůže být dárcem života ani pro nás. A žít podle jeho slov jen v tomto životě (naděje pro tento svět)? Jsme nejubožejší ze všech lidí. Silné to výroky, ale strašně důležité. Proto se dnes podíváme na to, co je to vzkříšení a jak se událo.
Podívejme se na to hezky od počátku, co je a není vzkříšení.
· Vzkříšení z mrtvých ve smyslu, jak o něm mluvíme o Kristu a později u lidí, není oživení. Oživení je, když vstane z mrtvých někdo, kdo zemřel, ale pak znovu umře. Příkladem by mohl být třeba Lazar, kterého Ježíš povolal k životu, ale Lazar znovu zemřel (dokonce ho chtěli zabít Ježíšovi nepřátele, protože se jim nelíbil Lazarův příběh).
· Vzkříšení není druhá šance ke spasení po smrti, jak nás mylně učí reinkarnace a očistec. Reinkarnace, východní učení, tvrdí, že duše putuje z těla do těla, aby našla své vykoupení ve splynutí s božstvím. Očistec je katolické učení, které tvrdí, že po smrti bude někdo očišťován, aby mohl vejít do nebe, i když se tam nedostal rovnou. Bible obě učení odmítá, když tvrdí (Židům 9,27): Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud.
· Vzkříšení také není pobídka k univerzalismu, který tvrdí, že na konci se stejně všichni dostanou do nebe, ať už věřili v cokoliv, a že peklo je jen křesťanský výmysl. Už ve Starém Zákoně píše Daniel (12,2), že tehdy se probudí mnozí, kdo v prachu země spí. Jedni k věčnému životu, jiní k hanbě, pro věčnou výstrahu.
· Vzkříšení neoznačuje ani život po smrti. Když zemřeme, náš vnitřní člověk (duch a duše) se oddělí od našeho těla, a duše věřících půjde k Bohu, kde bude čekat na vzkříšení svého těla a život ve věčnosti (proto Pavel říká, že by si přál být již teď s Kristem), a duše nevěřících půjde na místo, kterému lidově říkáme peklo (spíše to ale znamená vězení nebo podsvětí), kde bude čekat na vzkříšení těla, soud, a odsouzení k věčnému trestu života bez Boha v ohnivém jezeře, které bylo původně vytvořeno pro ďábla a jeho anděly.
Co je tedy vzkříšení? Definice vzkříšení z mrtvých je nový život po periodě smrti. Pohanská náboženství nic takového neznaly, pro ně smrt byla jednosměrka. Samozřejmě, všechna hlavní náboženství věří v život po smrti, a mnohé mají propracovaný způsob a popis takového života, ale představa, že člověk povstane znovu ve svém těle, je zkrátka pro tyto náboženství neznámá. (kromě židovství, které ale očekává jen jedno vzkříšení na konci věků. Představa vzkříšení jednotlivce, Ježíše, je pro ně naprosto neznámá).
Možná vás to překvapuje, protože jste slyšeli, že některá náboženství mají oslavu vzkříšení z mrtvých. Třeba vzkříšení boha Adonise, nebo perského boha Mithra (zoroastrismus), jenomže se zdá, že se tyto kulty inspirovaly u křesťanství, přestože jejich kult byl na světě dříve než křesťanství. Pravděpodobně se cítili ohroženi obrovským rozmachem víry v Krista, a proto přidali do svého konceptu vzkříšení. Ani jeden kult totiž neslavil vzkříšení před příchodem křesťanství, ale až po něm. Nejstarší dochovaný popis vzkříšení Adonise je z druhého až čtvrtého století, u Mithra až v roce 160, tedy dlouho po příchodu křesťanství se základním prvkem víry: vzkříšení Krista. A v době, kdy křesťanství přišlo na tento svět, u vzkříšení z mrtvých šlo o naprostý unikát.
(Toto je první část z třídílného materiálu Moc vzkříšení, který jsem přednášel na setkání Elementu nazvaném Horizont. Ten se odehrává vždy první středu v měsíci. V přípravě jsem využil poznámky Marka Driscolla z knihy Doctrines.)
Žádné komentáře:
Okomentovat