Aplikace důvěry

Vítejte zpět u série blogů založené na přednáškách z Elementu pod názvem LifeApps, kde se díváme na několik aplikací z Bible pro křesťany. Věřím, že i když nejsi křesťanem, můžeš je ve svém životě také použít, ale je logické, že když se tyto pravidla týkají lidí, se kterými Bůh už vztah má, budou fungovat nejlépe tehdy, když s ním vztah budeš mít. Už jsme si řekli, že aplikace je všechno. Věřit je fajn, chodit do církve nezaškodí, ale jen to, co děláš, co aplikuješ, je skutečně život měnící. 

Víte, někdy se nacházíme v „pasti vědomostí“. Máme za to, že budeme zralejšími, duchovnějšími nebo lepšími lidmi když budeme znát více informací, nebo budeme lepšími věřícími tehdy, když budeme znát více informací o Bohu, nebo když, řečeno duchovním jazykem, budeme mít hlubší vyučování. Jenže to je mýtus. K tomu, abychom byli zralými věřícími, potřebujeme především aplikovat to, co už známe, a to v kontextu vědomých vztahů (třeba díky malé skupině přátel), tak, aby nás to vedlo ke službě, a také ke štědrému a zodpovědnému životu. Dnes žijeme v době, kdy jsme natolik ponořeni do vědomostí (máme mnohonásobně větší vědomosti za jediný rok života, než měli naši předkové za celý svůj život), že nám někdy nedochází, že vědomosti samy o sobě z nás zralé a efektivní lidi neudělají. A tak stíháme seminář za seminářem, čteme knihu za knihou, a navštěvuje všemožné konference, jenže pokud své znalosti neaplikujeme a nebudeme se této aplikace držet, nakonec nám budou tyto vědomosti úplně na nic.

Jsem fanoušek vzdělávání, ale obecně vzato potřebujeme mnohem více, aby nám někdo připomenul to, co už dávno víme, než aby nás někdo učil nějaké hluboké nové věci. Ježíš by souhlasil. Podle svého fiktivního příběhu o dvou stavitelích nám ukázal, že důležité není slovo slyšet, ale řídit se jim, nebo jinými slovy, zapracovat ho do svého života. Ježíš tvrdil, že ten, kdo jeho slova zapracovává do života, je jako muž, který vytváří dobrozvyky, a když pak přijdou záplavy, dům jeho života obstojí, protože je postavený na skále, na rozdíl od těch, kteří jen principy slyší, ale neaplikují. Jim jejich dům spadne, protože neobstojí zátěžovým testem životních těžkostí. To je důvod, proč se na tyto aplikace spolu díváme: chci vám pomoci vytvořit dobrozvyky, které vám přinesou svobodu, radost a štěstí, přestože na začátku vypadají jako omezující zákon. Boží aplikace jsou podle Jakuba něco jako „zákon svobody“, který nám Bůh nedává pro to, aby nás svázal, ale naopak, aby nás (podle překladu Slova na cestu) vedl k činům, které nám přinesou radost a štěstí. Když žiješ podle aplikací Bible, na první pohled to vypadá jako omezení nebo břemeno. Nakonec ale naše životní bouře, do kterých se dostáváme kvůli nekonzistentnosti života, prověří, na jakých základech stojí náš život.

Naší druhou aplikací, na kterou se dnes podíváme, je aplikace důvěry. Nebudu dneska mluvit o důvěře v Boha, ale o důvěře mezi lidmi, na pracovišti, v rodinách a mezi přáteli. Podíváme se na velmi důležité místo z Bible ohledně důvěry. Tvé vztahy jsou totiž tak silné jak je silná tvá důvěra. Pokud nemůžeš důvěřovat, pokud nechceš v důvěře riskovat, pak se nikdy nebudeš moci vztahově uvolnit a růst. Dvě věci činí důvěru tak těžkou: co vidíš a kdo jsi. Někdo řekl, že něco udělají a já jsem viděl, že to neudělali, a to narušilo mou důvěru a teď je pro mě těžké těm lidem důvěřovat. Pak je ale ještě těžší věc, proč nedůvěřujeme, a to je to, kým jsme. Vyrostl jsi v nějaké rodině, měl jsi špatné zkušenosti se svou rodinou, manželem nebo tchýní, a ty ses naučil, že nemáš důvěřovat. Jenže, jako křesťané jsme vedení k důvěře. Podíváme se do jedné z nejdůležitějších a nejznámějších kapitol v Novém Zákoně, a to je 1. Korintským 13. Této kapitole se přezdívá kapitola lásky, a je docela velká šance, že pokud ses někdy zúčastnil křesťanské svatby, slyšel jsi ji tam číst.

Pavel v téhle kapitole mluví o tom, co je láska. 1. Korintským 13:4-6 Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; Nepočítá křivdy? To znamená, že si nezaznamenáváš to, jak ti někdo ublížil (a to ani mentálně)! Není škodolibá? Co to znamená? Škodolibost je čekání na to, až uděláš chybu. A když ji někdo udělá, hned vyskočíš a řekneš: Ha! Je to tady! Já jsem věděl, že to uděláš! To je škodolibost, čeká na chybu, aby ji mohla pranýřovat. Ne, láska se raduje z pravdy, tedy jinými slovy, láska čeká na to, až uděláš správnou věc. Z této správné věci se pak raduje.

Poté, co tohle Pavel napsal, to vypadá, jakoby si dal malou pauzu a hned po ní napsal čtyři velmi krátké věty, krátké principy, krátké fráze, které se všechny týkají důvěry. 1. Korintským 13:7 (Láska) všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Počkej, všechno? Všemu? Vždycky? Všechno? Ano, láska se vždycky naklání na tvou stranu! To je smysl lásky a důvěry. Pavel říká, že láska důvěřuje v pochybnostech.  Láska nachází vstřícné vysvětlení toho, co se stalo. Mezi slibem a naplněním je často díra a zklamání. Láska říká: Jaké jiné vysvětlení této situace může být? 

Láska si volí důvěru místo podezřívavosti. V každém vztahu jsou očekávání a opravdové zkušenosti. To je ta mezera mezi očekáváním a skutečností. Když máme mezeru, my si volíme, co do mezery vložíme. Máme za to, že to byla jejich zodpovědnost, ale skutečností je, že ty máš plnou kontrolu nad tím, co vložíš do mezery zklamání mezi očekáváním a realitou. Láska si volí důvěru, ne podezřívavost. Platí to o jakémkoliv vztahu, a všichni to známe. Někdo nám něco slíbí, nesplní to, a my hledáme důvody, proč to člověk udělal nebo neudělal. Nebo co si myslel nebo nemyslel. Nezažili jste, že se na vás někdo zatvářil blbě a vy jste hned hledali důvody nebo motivy? Láska si ale volí lepší místo předpokládání špatného. Ve zdravém vztahu obě strany jdou do přehnaných extrémů, ve kterých věří tomu nejlepšímu. Každý průzkum to potvrzuje: láska skutečně je slepá. Pavel má pravdu, láska vždy věří, vždy důvěřuje.

Co ale dělat s důvěrou, když důvěřovat nemůžeš nebo nedokážeš? Odpověď je tak jednoduchá, že ji všichni znáte (ale znát byste nechtěli). Připraveni? Tady je to: Když si nemůžeš zvolit důvěřovat, musíš si zvolit konfrontovat. Pokud jsi v situaci, že nedokážeš věřit druhému, pak máš před sebou jedinou možnou cestu: jít do konfliktu. Mimochodem, to je důvod, proč Ježíš dává takový důraz na správný postup v konfrontaci: Když ti někdo ublíží, máš jít a udělat tento krok, a pak další krok a pak ještě další krok. Takhle Ježíš v jiných situacích nevyučuje, tak proč ohledně konfliktu? Je to proto, že konflikty a konfrontace jsou nevyhnutelnou součástí vztahů. Kvůli uzdravení vztahu musíš konfrontovat. Ve skutečnosti Ježíš učí, že musíš udělat první krok, ať jsi na jakékoliv straně problému: Když proti tobě bratr zhřeší, máš jít a napomenout ho. A když jdeš před Boha a vzpomeneš si, že jsi zhřešil proti bratru, musíš jít a omluvit se. Je to nekonzistentní postoj, který přesně vyjadřuje ducha Kristova: za všech okolností děláš první krok ty.

Problém však je, že my nechceme jít do konfliktu. Co děláme? Pomlouváme. Místo, abychom mluvili k někomu, mluvíme o někom. Dokonce, i když nepomlouváme, máme v hlavě imaginární rozhovory, ve kterých akorát vyrůstá kořen hořkosti. A pak se ptáme: „Co je špatně?“ Dozvíme se, že nic. Proč si ale ten druhý myslí, že něco je špatně? Protože vysíláme ty vlny až k výbuchu. 

Co tedy učí Ježíš? V momentě, právě v tom momentě, kdy je mezera mezi slibem a realitou, konfrontuj. Jak? Zeptej se na vysvětlení a předpokládej, že ten druhý bude mít dobré vysvětlení. Neptám se proto, že nedůvěřuju; předpokládám, že máš vysvětlení. Jsi pozdě? Asi byla nehoda, onemocněl jsi. Prostě očekávám, že existuje nějaké dobré vysvětlení, proč se nestalo to, co jsi slíbil. Tohle je konfrontace, která také zároveň komunikuje důvěru a otevřené dveře. Říkáš si, že nejsi v konfliktu dobrý? Super. To pravděpodobně znamená, že v tom budeš lepší. Určitě jsi totiž zažil konfrontaci s někým, kdo konflikty miluje. To moc šťastný čas nebyl, že? Nemůžeš se ale skrývat za svou neochotu ke konfliktu, protože to jednoho dne praskne a bouchne a bude to zlé. Bojíme se také, že když půjdeme do konfrontace, ztratíme vztah (a nutno říct, že se to někdy opravdu stává). 

Přesto je jen máloco tak důležité pro zdraví vztahu a pro aplikaci důvěry, jako mluvit pravdu. Ovšem upřímnost není to, že řekneme, co máme na srdci bez ohledu na to, jak to říkáme. Pavel popisuje v listu Efezským 4:15 princip:  Místo toho máme mluvit pravdu v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Spojení přirozeně hledá, přemýšlí a chce to nejlepší. Když však nedokážeme věřit v nejlepší, pak se musíme zeptat na realitu. Mimochodem, nevšimli jste si, že většinou, když nám někdo vysvětlí, co se stalo, že si uvědomíme, že byl důvod?

Co když tedy nedokážeš důvěřovat? Mám pro tebe pár rad. První skupina jsou lidé, kteří nemohou nebo nedokážou věřit prakticky komukoliv. Udělej jednu věc dneska večer doma: Řekni nahlas (opravdu důležité, abys řekl nahlas) třikrát „Je pro mě těžké lidem důvěřovat.“ Počkej, pro MĚ je těžké? Ano, díky tomu uvidíš, že máš moc se rozhodnout věřit. Pro ty z nás, kteří jsou obecně důvěřiví lidé, a nemají problém prakticky s nikým, kromě té jedné osoby: Zeptej se: Co mohu udělat, abych přerušil cyklus nedůvěry? Protože láska všemu věří, vše vydrží… Co můžeš ty udělat? Rozhovor? Konfrontace? Co kdyby sis s tím člověkem sedl a řekl mu: „Chci ti důvěřovat, ale potřebuji vysvětlení.“ a prokázal mu tím svou ochotu důvěřovat? Nakonec, víte, co učí Ježíš? Dělejte druhým to, co byste chtěli, aby lidé dělali vám. Když se podaří tobě vybudovat mezeru mezi očekáváním a realitou, jak chceš, aby lidé jednali s tebou? Chtěl bys, aby věřili, aby předpokládali, tomu nejlepšímu.

Abychom to shrnuli, v každém vztahu jsou očekávání a sliby. V každém vztahu je také realita, která nenaplňuje všechna očekávání a sliby. Mezi očekáváními a realitou tak vzniká mezera, ve které jsme to my, kdo se rozhoduje, co do ní vloží. Pavel nás učí, že v téhle situaci se láska kloní k důvěře, a když nemůžeme důvěřovat, pak se ptáme, a ptáme se rychle, a ptáme se těch, kterých se to týká. Umíš si představit, že bys aplikoval důvěru do svých vztahů? 

(1) Když je mezi mým očekáváním a mou zkušeností mezera, budu věřit tomu nejlepšímu. 

(2) Když jiní lidé budou o tobě předpokládat zlé, zastanu se tě. 

(3) Když má zkušenost začne ničit důvěru, přijdu přímo za tebou. 

(4) Když vím, že nedokážu splnit své sliby, řeknu ti to dopředu. 

(5) Když mě budeš konfrontovat ohledně mezer, které jsem vytvořil, řeknu ti pravdu. 

Většina lidi touží po důvěře. A když ty nabídneš důvěru, většina lidí touží být důvěryhodným. To je aplikace důvěry.