Aplikace odpuštění

Vítejte zpět u série LifeApps, kde se díváme na aplikace z Bible pro následovníky Krista, které ti pomohou vybudovat zdravý život a především zdravé a úspěšné vztahy. Jenže to nejsou jen nějaké principy, které bys měl znát. Ne, poznání dobrých principů ti nepomůže, pokud je zároveň nezačneš aplikovat, to je používat ve svém životě. Musíš je používat, protože aplikace je všechno. Znát životní principy bez jejich zapracování do života tě svádí k imaginárnímu pocitu, že jsi zdravější, než doopravdy jsi. Máš za to, že jsi dobrý, protože to umíš popsat a umíš o tom hezky mluvit, ale pokud je zároveň neaplikuješ, je to jen salónní poznání. 

Dám vám příklad. Když jsem se začal učit anglicky, všiml jsem si, že jsou dva druhy studentů angličtiny. Jedni se snaží našprtat všechna potřebná slovíčka, a když se potkají s nějakým cizincem, nechtějí moc mluvit, dokud si vnitřně nejsou jisti, že to dokážou říct bez chyby. Raději tedy mlčí. Nepoužívají to, co znají. Pak je druhá skupina studentů, kteří pro změnu okamžitě používají to, co znají do praxe, kdykoliv někoho potkají, mluví s ním, a to přesto, že mají legrační akcent, falešnou výslovnost a nedokonalá slovíčka. Všiml jsem si, že tito lidé se anglicky naučí rychleji a lépe než ti, kteří konverzaci cvičí na sucho. Víte, jak se Dita naučila anglicky? Oba jsme začali zhruba ve stejnou dobu, a Dita uměla vcelku dobře, ale nechtěla mluvit, protože si nebyla jistá. Vždycky se obracela na mě, abych ji přeložil, co chtěla říct. Nechtěla aplikovat svou úroveň poznání, chtěla nejprve tuto úroveň zvýšit a aplikovat ji, až by se cítila jistější. A tak jsem se rozhodl, že ji k vyšší úrovni pomohu: přestal jsem ji překládat. Když se při rozhovoru s nějakým naším přítelem ze zahraničí otočila na mě, abych ji pomohl, já jsem řekl: Řekni si to sama. Cizinec viděl, že mezi námi probíhá diskuse a že se nemám k tomu, abych ji pomohl, takže to vytvořilo tlak na aplikaci. Dita to zkusila, protože ji nic jiného v tomto tlaku nezbývalo. Výsledek je ten, že v angličtině kázala na takových místech jako je Anglie, Dubaj, Indie nebo Amerika.

Důvod, proč vám vyprávím tento příběh, je morální ponaučení z příběhu. Ne, není to neochota pomáhat. Poučení z příběhu je to, že když se rozhodneš aplikovat své nedokonalé poznání ve svém životě, pravděpodobně tě to posune rychleji k lepším výsledkům a zdravějšímu životu. Pokud budeš jen čekat, až budeš umět něco dokonale, nikdy se dokonalým nestaneš. To platí o životě obecně, ale hlavně to platí o naší dnešní aplikaci, ve které je zcela nezbytné ji uvést do praxe i když v tom nejsi dobrý nebo zkušený. Tvůj život na tom stojí a padá. Tento dobrozvyk doslova přinese do tvé situace životodárnou sílu. Dnes se podíváme na aplikaci, kterou zoufale potřebujeme ve chvílích, kdy shledáváme, že důvěřovat je nemožné. Je to aplikace odpuštění.

Odpuštění je aplikace na náš hněv, který je frustrací nenaplněných očekávání, o kterých jsme mluvili minulý týden. Následkem mezer mezi sliby a realitou se u nás rozvine hněv v různých podobách: Možná jsi cholerik a vybuchuješ. Možná reaguješ pro změnu ironii a sarkasmem nebo potlačovaným hněvem. Dnes chci mluvit o zvláště nebezpečném projevu našeho hněvu, a tím je zášť. Zášť je postoj pomsty, která říká něco ve smyslu: „Tohle ti nikdy neodpustím!“ Mám však na vás otázku: Opravdu zášť funguje? Znáte někoho, kdo si drží zášť jako ventil svého zranění a hněvu, a komu to pomohlo mít lepší rodinu, lepší vztahy a lepší život? Upřímně? Neznáme, že? Tak proč si zášť a touhu po pomstě pěstujeme? Jasně, určitě bys mi teď mohl říct dobré důvody, proč nemůžeš odpustit. Možná je to moc čerstvé, možná ti někdo opravdu zle ublížil. Co ovšem musíš vědět, je fakt, že člověk, který neodpustí, je nejvíce trpícím člověkem zášti.

Pokud jsi dnes tady jako nevěřící nebo hledající člověk, upřímně si myslím, že ti odpuštění v životě také pomůže. Ale zároveň máš možnost si vybrat neodpustit. Je to tvoje volba. Pokud jsi ovšem následovníkem Krista, pak nemáš vůbec na výběr. Odpuštění není volba, je to nutnost. Jasně, chápu, že neznám tvou situaci, a za chvíli se mrkneme na to, co odpuštění je a není. Nicméně pokud jsi následovníkem Krista, odpuštění není aplikace, kterou se můžeš rozhodnout uložit k ledu. Je to tvůj úkol, jak porazit zášť. Člověk, který si uvědomuje, že mu bylo odpuštěno, získává morální sílu na to, aby mohl odpustit. Samozřejmě i nevěřící člověk může odpouštět, ale upřímně, jde to těžce, protože nemá tuto morální sílu. Znamená to, že pro následovníka Krista je odpuštění jednoduché? Ne, to určitě ne. Ale morální síla plynoucí z faktu, že si Ježíš vybral neurozené a nedokonalé a odpustil jim, nám dává náskok. Ne ještě vítězství v boji se záští, ale náskok určitě. Musíme si ovšem zvolit to, že budeme odpuštění praktikovat aktivně a agresívně i když v něm nejsme zrovna moc dobří. Každým malým dílčím vítězství v odpuštění ale vytváříme návyk, který poráží zášť.

Poslechněte si, co říká na toto téma apoštol Pavel: Efezským 4:31 Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští. Slovo „opustí“ znamená doslova oddělit se od něčeho nebo zbavit se něčeho. Je to, jako bys vešel do dveří, kde je pavučina, která je namotaná v rohu a ty do ní omylem vrazíš hlavu. Stalo se ti to někdy? Mě při mé výšce docela často. Co uděláš? Začneš to ze sebe trhanými pohyby rychle sundávat. Zažili jste to někdy? Tak to přesně je význam slova „opustit“. Všimli jste si slova „veškerá zášť“? Zášť je obecně zlý a pomstychtivý postoj k druhému. 

Co radí na vyřešení těchto emocí? Efezským 4:32 Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám. Jako kontrast k hořkosti a urážkám Pavel navrhuje laskavost a milosrdenství. Pak ovšem oddává slovo, které je jádrem našeho řešení: odpuštění. A ne ledajaké odpuštění, ale stejného typu, jaké k nám projevil Kristus! To je ten morální imperativ, o kterém mluvím. Odpuštění totiž není myšlenka, která vždy vládla světu. Ne, podobně jako pokora byla považována za slabost. Díky Kristu si dnes ve světě ceníme jak pokory, tak odpuštění jako pozitivní a silné hodnoty.

No jo, říkáš si, stejně neznáš můj příběh, proč je tak těžké odpouštět. Pavel na jiném místě ale píše, že odpuštění není jen pasivní nebo útrpná role, kterou na sebe bereš, protože ses rozhodl nemstít. Naopak, Pavel tvrdí, že odpuštění je agresivní. Odpuštění je aktivní. Podívejte se, co napsal církvi do Říma. 

Římanům 12:17 Nikomu neodplácejte zlo zlem. Ať všichni vidí, že vám jde o dobro. Všimněte si, že v tomto verši Pavel jasně říká, že to, co ti někdo udělal, bylo zlé. Odpuštění nespočívá v marginalizaci zranění ve stylu: Zase se tolik nestalo. Pokud totiž může být něco uvedeno jako polehčující okolnost pro viníka, díky čemuž jeho provinění zlehčíme, pak nepotřebujeme tolik odpuštění. Naopak to potřebujeme nejvíce tehdy, kdy není nic, co můžeme říct na svou omluvu. Tam je odpuštění nejvíce potřeba. Ne tam, kde se něco jen stalo, ale tam, kde někdo udělal vůči tobě zlo. Římanům 12:18-19 Pokud záleží na vás, mějte se všemi lidmi pokoj. Nemstěte se sami, milovaní, ale dejte místo hněvu - je přece psáno: "Má je pomsta, já zjednám odplatu, praví Hospodin." Pavel píše, že lidé, kterým bylo odpuštěno, odpouští. To má za následek druhou věc. Tito lidé nechávají odplatu za zlo na nich učiněné na Bohu. Nevím, jestli to chápeš. Znamená to, že Bůh tě mstí.

Ale pak přichází ono agresivní a aktivní odpuštění. Odpuštění, které vytváří dobrozvyk. Odpuštění, které dokáže převrátit tvé vztahy naruby. Římanům 12:20-21 Právě naopak: "Hladoví-li tvůj nepřítel, dej mu jíst, a pokud žízní, dej mu pít. Tím, že to učiníš, shrneš mu na hlavu žhavé uhlí." Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. 

Nahrneš na hlavu uhlí? To se mi líbí! Ale čím to uhlí nahrneš? Tím, že jsi dobrozvykem přemohl zlozvyk. Pavel jasně píše, že zlo tě může přemoci záští. Jako následovník Krista máš náskok, máš morální základ pro odpuštění, který je jinak ve světě a historii naprosto nepřekonaný a nesrovnatelný. Přesto však jako následovník Krista můžeš podlehnout zlu. Ale nemusíš. Pokud přemáháš zlo dobrem. A tím je aktivní, dokonce bychom mohli říct agresivně aktivní odpuštění. 

Rabíni říkali, že každý má povinnost odpustit třikrát. Petr přichází za Ježíšem a ptá se ho, kolikrát si to myslí on, že má odpustit. Snad až sedmkrát (2x více než musí + 1 navíc)? Ale Ježíš říká sedmdesát sedmkrát. Pointa je v tom, že odpuštění není čárečka, kterou si počítáme, ale životní styl, ve kterém žijeme. Proto také Ježíš jasně říká, že to, jak my jsme schopni odpouštět ostatním, ovlivňuje to, jak Bůh odpouští nám. Vnitřně chceme, aby někdo odplatil naše zranění. Poselství odpuštění je naprosto radikální koncept (proti přírodě). Co tedy vlastně je a není odpuštění?

Vždy, když mluvím o odpuštění, lidé se mě pak ptají, zda to znamená zapomenout. Nebo jestli se mají chovat tak, jako by se nic nestalo. Odpuštění ale není ani jedno z toho: Odpuštění není totéž jako omluvení. Omlouváme se díky existenci polehčujících okolností. Odpuštění je potřeba právě tam, kde nejsou žádné polehčující okolnosti. Pokud naše chování dokážeme obhájit, nepotřebujeme ho. Odpuštění není zapomenutí. Pokud bychom věřili v zapomínání, pak bychom potřebovali skutečně špatnou paměť. Jistě, Bůh zapomíná naše hříchy, ale to není kvůli špatné paměti. On se zkrátka rozhodl nepoužívat naše hříchy jako důkaz proti nám. Odpuštění je potřeba právě tam, kde nedokážeme zapomenout. Odpuštění není totéž jako smíření nebo obnovení důvěry. Třetí neznámější omyl říká, že když nám někdo odpustil, musíme se chovat, jakoby se nic nestalo a mít znovu stejnou úroveň důvěry, jakou jsme měli před zraněním. Ale odpuštění je něco jiného. Odehrává se v nitru odpouštějícího a nemá vliv to, jestli si to viník zaslouží nebo se omluví. Smíření vyžaduje znovu vybudování důvěry, což chce hodně dlouhý čas a chuť na obou stranách. Odpuštění se týká minulosti. Odpuštění znamená, že někomu nepočítáme jeho dluh. Necháme plavat to, co nám ten druhý udělal. Na odpuštění stačí jeden. Smíření se týká přítomnosti. Dojde k němu, když se druhý omluví a přijme odpuštění. Na smíření je třeba dvou. Důvěra se týká budoucnosti. Týká se jak toho, co jste ochotni znovu riskovat, tak toho, čemu se otevřete. Druhý musí svým jednáním dokázat, že si důvěru zaslouží, než mu ji opět dáme.

Odpuštění je vyžadováno tam, kde omluvy, zapomenutí ani tolerance nejsou dostatečné. Odpuštění ve skutečnosti znamená, že se vzdávám práva tě zranit zpátky. Je to popření zákona pomsty ve prospěch milosti. Odpuštění začíná tím, že se vzdáme touhy po pomstě. Neznamená to, že by spravedlnosti nemělo být učiněno zadost. Ale znamená to, že se rozhodneme nevyžadovat retribuci. (oko za oko a zub za zub) Druhá fáze odpuštění zahrnuje nový způsob vidění a cítění. Když jsme hluboce zraněni, nevidíme osobu, ale pouze vnímáme bolest. Odpuštění znamená, že se budeme snažit porozumět druhé osobě. Třetí fáze odpuštění, ta nejtěžší, je to, že se dostaneš do bodu, kdy přeješ viníkovi vše dobré. Dokonané odpuštění přeje viníkovi dobré, i když nezastírá, že on koná či konal zlé. Takové odpuštění udělá slovy Pavla agresivní věc: Nahrne řežavé uhlí na hlavu viníka tím, že hladoví-li tvůj nepřítel, dej mu jíst, a pokud žízní, dej mu pít. Takové odpuštění je radikální, těžké, ale naprosto převratné. Takové odpuštění dělá první krok. Takové odpuštění staví na morálním základě Krista. Takový dobrozvyk dělá radost Bohu, obnovuje důvěru a proměňuje svět.