Na každý zlozvyk existuje dobrozvyk

V následující sérii blogů se společně podíváme na několik aplikací z Bible pro křesťany. Důvod, proč říkám, že je to pro křesťany, je ten, že tyto aplikace se týkají životního stylu následovníků Krista. Pokud tedy tuto sérii budeš číst, a nejsi křesťanem, pak se můžeš v klidu natáhnout na své křeslo a můžeš si tato témata užít, protože tě nikdo nebude nutit, aby ses podle nich choval. Nicméně pokud nejsi křesťan, ale chtěl bys tyto aplikace hrát s námi, budu rád. Jsem totiž přesvědčen, že uplatnění těchto aplikací učiní tvůj život moudřejším, lepším a zdravějším. Nemusíš být profesionální věřící, abys tyto aplikace mohl začít používat ve svém životě. V sérii se dozvíš, že aplikace je všechno. Věřit je fajn, chodit do církve nezaškodí, ale jen to, co děláš, co aplikuješ, je skutečně život měnící. Aplikace je program pro fungování, který dnes požíváme běžně v telefonech nebo tabletech, a je překvapující, že jsme ochotní hledat správnou aplikaci pro mobil libovolně dlouho, ale nedáváme zdaleka tolik úsilí v ustanovení a používání aplikací pro náš život, které nám pomohou žít dobře a zdravě, a přitom na tom záleží celá tvoje budoucnost. Podle jakých aplikací, programů, principů, funguje tvůj život?

Hned na začátku naší série musíš vědět, že všechny aplikační principy, které Bůh v Bibli dává, jsou určeny pro lidi, kteří už byli v závazném vztahu s Bohem. Platí to jak pro Starý Zákon (například pro Desatero), tak také pro Nový Zákon, kde principy pro život byly dány těm, kteří měli vztah s Bohem skrze Ježíše Krista. Když se nad tím zamyslíme, dává to přece smysl. Pokud máte děti, budete rozumět následujícímu příkladu: Představte si, že obcházím sousedy a říkám jejich dětem, co mají dělat: kdy mají dopsat úkoly, kdy mají jít do postele, a jak se mají chovat. Nebo třeba zavolám tady Pavlovi, a řeknu mu: „Poslyš, mohl bych mluvit s tvým synem Kubou? Rád bych se ho zeptal, jestli už má domácí úkoly a taky bych chtěl, aby šel spát nejpozději v devět, tak chci zjistit, jestli se nepoflakuje.“ Umíte si představit reakci? Nikdo z nás to nedělá! Proč to neděláme? Protože to není moje starost. Proč to není moje starost? Nejsou to moje děti! A tak někdy zapomínáme na to, že všechna ta pravidla v Bibli, včetně Desatera, nebyla dána všem lidem na světě ve v celé historii. Ne, byla dána konkrétním lidem, se kterými měl Bůh už vztah. Byla dána národu, který Bůh zachránil z otroctví, zázračně se o ně staral, krmil je, chránil je – a pak jim řekl: „Rád bych, abyste dodržovali má pravidla.“ Mojžíš nikdy nevyhlásil univerzální platnost Desatera pro všechny lidi, i pro ty, se kterými Bůh vztah nemá. To neznamená, že pokud nevěříš v Boha, nemůžeš dodržovat tato pravidla, ale to je na tobě. Pokud ovšem máš vztah s Bohem, pokud jsi Boží dítě, pak jsou to pravidla, která platí pro tebe, a ty bys je měl dělat. Naneštěstí někde v historii začali někteří křesťané soudit ty, kteří Krista nenásledují podle pravidel, která se mají týkat jen jich. Je to přesně tak, jako bych já říkal tvým dětem, jak se mají chovat nebo co mají dělat. To však není naše starost, co tvoje děti dělají, pokud to nedělají u mě v obýváku, že? Nový Zákon jasně říká, že ti, kteří jsou věřící, nemají soudit životní styl těch, kteří nejsou.

Dnes se budu chtít zamyslet nad důležitostí aplikace, protože nakonec, jsou to naše skutky, na čem doopravdy záleží. Dokud nebudeš praktikovat to, čemu věříš, pak je ti samotná víra víceméně k ničemu. O tom hodně mluví Ježíš, a pak taky o tom hodně mluví Ježíšův bratr Jakub. Jakub dává důraz na aplikaci. Jakub 1:22: Tím slovem je ale potřeba se řídit - nenamlouvejte si, že mu stačí naslouchat! Jakub mluví o tom, že si můžeme namlouvat, že stačí naslouchat: to je přesně to, co děláme právě teď. Někde jsme dostali do hlavy, že Bůh nám dá kredit za to, že jsme přišli do církve, nebo že jsme si poslechli nějakou přednášku, nebo jsme přečetli nějakou knihu. Myslíme si, že hodnota spočívá v tom, že známe více učení, více doktrín, více všeho. 

Proč vůbec máme za to, že Bůh bude oceňovat naše naslouchání slovu? Proč tak zdůrazňujeme účast na bohoslužbě než aktivní jednání mimo ni? Je to proto, že z nějakého zajímavého důvodu máme rádi pocit viny za to, že nežijeme podle Božích pravidel. Fakt si myslíme, že pocit viny za to, že něco neděláme, je definice náboženské zkušenosti. Máme za to, že když jsme v církvi, měli bychom se cítit vinní. Není to přesně to, co jsi čekal, nebo čeho ses bál, když jsi poprvé do církve šel? Že se budeš cítit vinný? 

Jakub ale říká, že to celé je postavené na hlavu. Tvrdí totiž, že se tím slovem máme řídit – jenže, když se jím budu řídit, pak mi to nadělá ve všem zmatek. Mnohem raději bych dostal od Boha pochvalu za to, že jsem do církve přišel a slyšel slovo. Když se jim budu řídit, nebudu se moct cítit vinný za to, že to nedělám a budu se cítit blízko Bohu. Budu vůbec mít nějakou náboženskou zkušenost? Je to paradox, ale tak moc jsme si zvykli na kolotoč omluv z pocitu viny, že něco neděláme, že si nejsme jistí, jestli s námi Bůh vůbec bude něco mít do činění, když budeme žít podle jeho slova. Jakub totiž říká, že pokud si myslíš, že ti stačí naslouchat, pak sis namluvil něco, co je od začátku velký nesmysl.

Jakub pak pokračuje s úžasným příkladem. Jakub 1:23-24: Kdo Slovu naslouchá, ale neřídí se jím, podobá se člověku, který se vidí v zrcadle, ale když odejde, hned zapomene, jak vypadal. Současná zrcadla jsou tvořena často tenkou vrstvou hliníku nanesenou na zadní stranu skleněné tabule, díky čemuž máme hodně dobrý obraz a vidíme detaily (což bývá problém). Když to ale Jakub psal, jediné zrcadla, která měli, byly desky z leštěného kovu. Obvykle to bylo tak, že měli tento kus kovu vedle nádoby s vodou, kde se ráno opláchli. Neměli takové ta velká zrcadla, kde prohlížíte celí. Prostě se při oplachování mrkli, jak vypadají. 

Jakub říká, že člověk, který chce neustále slyšet slovo, ale neaplikuje jej do svého života, je jako člověk, který se naklonil nad zrcadlo, ale hned potom hned zapomněl. Jakub 1:25: Kdo však zahlédl dokonalý zákon svobody a drží se jej, blaze jemu ve všem, co dělá! Nezapomíná totiž, co slyšel, ale naplňuje to skutkem. Pamatujete se, přesně o tom mluvil Radek minulý týden. Slovo na cestu to překládá: Kdo se pozorně zahledí do Božího zákona a pochopí, že ho jím Bůh nechce svázat, nýbrž osvobodit, nezůstane jen zapomnětlivým posluchačem, ale vede ho to k činům, které mu přinesou radost a štěstí.

Zahlédneš zákon svobody, jehož naplňování ti přinese radost a štěstí? Když si přečteš o jakýchkoliv Božích aplikacích, nemáš na první pohled pocit, že by tě Bůh osvobodil: Přečteš si například o štědrosti, a nezdá se ti to jako osvobozující slovo. Připadá ti to, že od tebe někdo chce vytáhnout peníze. Jenže pak jednoho dne zjistíš, že pokud nejsi štědrý, jsi chamtivý. Nemůžeš být nic mezi tím. Je to základní nastavení. Aby sis nemyslel, že tě považuji za někoho zlého, chamtivost a štědrost mají jednoduché definice: Chamtivost je přesvědčení, že všechny peníze, které přicházejí tvým směrem, jsou určeny pro tvou spotřebu. Štědrost je přesvědčení, že jsi více správce než vlastník života. Pokud jsi chamtivý, má to nějaké konsekvence: žiješ pro sebe, závidíš jiným to, co mají víc než ty, a navíc máš strach, abys nepřišel o to, co máš. Jsi snad svobodnější, když si můžeš se svými penězi dělat, co chceš? Ani omylem. 

Podobně bychom mohli mluvit o jakémkoliv jiném principu, od sexuality až po komunikaci nebo práci. Když totiž žiješ podle Božích aplikací, na první pohled to vypadá jako omezení. Vypadá to jako těžká práce. Vypadá to jako břemeno. Omezení je to ovšem zdánlivé a dočasné, protože život je nekonzistentní, a my se v něm dostáváme do bouří, které prověří, na jakých základech stojí náš život. Přesně tohle totiž vyučuje Ježíš.

Ve své promluvě, kterou dneska známe pod kódovým označením Kázání na hoře, řekl Ježíš přirovnání, jak velkou moc má aplikace Božího slova na náš život v porovnání s jeho pouhou znalostí. Matouš 7:24-25: Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; ale ten nespadl, protože byl založený na skále. Message překlad to hezky popisuje slovy, že máme zapracovat Ježíšova slova do svého života. Zapracovat Ježíšova slova do svého života vyžaduje poslušnost. Bůh si této poslušnosti cení, protože vlastně vyjadřuje něco na způsob: „Ježíši, já ti důvěřuji, proto udělám to, co po mně chceš. Udělám to proto, že to po mně chceš ty.“ 

Důvěra je víra v akci. Jsme totiž postaveni tváří v tvář různým situacím a etickým otázkám, kde uplatnit Ježíšova slova nemusí být jednoduché. Je to jako kopat do skály: velmi těžká práce. Ale pokud to uděláme, Bůh na to reaguje. Naše aplikace jeho slova přináší pevné základy návyků do našeho života, které vytvářejí opravdovou svobodu. Před rokem jsem v sérii Nepřátelé srdce mluvil o tom, že na každý zlozvyk existuje dobrozvyk. To je přesně to, co dělá aplikace Ježíšova učení do našeho života: Odnímáme negativní zlozvyky, které jsme si vypěstovali do života z času, kdy jsme žili bez Krista a místo toho ustanovujeme nové dobrozvyky tím, že zapracováváme Ježíšova slova do svého života.

V Ježíšově podobenství je člověk, který naslouchá Ježíšovým slovům a zároveň je zapracovává do života, nazvaný rozvážným, moudrým mužem, který má své základy vytepané do skály. Každý z nás, kdo v posledních letech sledoval ve zprávách následky povodní, kdy voda dokáže strhnout dům jako domeček z karet, musí uznat, že mít dům na skále, na vyvýšeném místě, je rozhodně bezpečnější. Přesně to totiž platí u duchovního domu. Dokud je totiž počasí mírné a v našem životě pořádně nefouká, i dům na písku se zdá bezpečný. Jakmile ale zadují špatné dny, a upřímně, každý z nás má špatné dny, pak tvé základy rozhodnou, zda obstojíš nebo se sesypeš. Podle Ježíše obstojíš tehdy, když se naučíš jeho slova nejen slyšet, ale zároveň je uplatníš do svého života. Tak bude tvá víra dostatečně silná a živá, abys obstál v jakýkoliv čas. Ježíš ale zároveň říká, co se stane těm, kteří slovo slyší, ale nijak je neaplikují. Matouš 7:26-27: Každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude však podoben bláznu, který svůj dům postavil na písku. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; a ten spadl a jeho pád byl hrozný.

Není přesně tohle naše zkušenost? Copak to neznáme z vlastního života i ze života od jiných lidí? Stavíme si svůj život na jednoduchých základech, uplatňujeme jen to, co se nám líbí, a pak přijdou bouřky do našeho života a najednou se náš život sype. Najednou máme pocit, že život je komplikovaný. Upřímně, když si žiješ podle svých vlastních měřítek, když si nevytváříš dobrozvyky podle Ježíše, najednou zjistíš, že to, co vypadalo jako úžasná svoboda dělat si, co uznáš za vhodné, je hodně nejistý základ. Zjistíš, že tvůj základ tvůj život rozhodně komplikuje, a radost a štěstí, po kterých jsi toužil, jsou už pryč. Nedávalo by to smysl si vytvořit dobrozvyk v dobách klidu, abys v době bouře obstál? Podle Jakuba pak budeš požehnaný!