Přináší nám křesťanství svobodu? (Radek Ćmiel)

Tento blog napsal Radek Ćmiel na základě své přednášky v Elementu, kterou měl 2.9.2012

Jsme jako následovníci Krista opravdu svobodní? Určitě jste si již tuto otázku někdy položili, ne? Nebo pokud jsi následovníkem Krista, pak jsi už určitě někdy od svých přátel, spolupracovníků a vrstevníků slyšel narážky, že proto, že jsi křesťan, jsi o něco ochuzený – zkrátka nemáš svobodu se rozhodnout podle své vůle, ale musíš poslouchat vůli Boží.

Jak je tedy možné, že navzdory těmto názorům o naší domnělé nesvobodě my, kteří Krista následujeme, naopak tvrdíme, že jsme svobodu paradoxně získali? Jako křesťané totiž opravdu rádi mluvíme o svobodě a osvobození. Tak, jak to tedy vlastně s tou svobodou je? Máme svobodnou vůli, možností se rozhodovat sami za sebe a nebrat na nikoho ohled?

Upřímně, myslím si, že něco na těch narážkách bude. Možná mají nakonec pravdu! Když se konkrétně zamyslím nad tím, co mi tím chtějí naznačit a jak to vlastně myslí: „Že musím žít střídmý život, být omezený morálními pravidly, nekoukat se na cokoli mě napadne, nemluvit co chci a kdy chci, že nemám svobodu se rozhodnout autonomně, jak sám chci…“ Někteří říkají, že křesťanství prý omezuje osobní růst a potenciál, protože nám brání svobodně si volit přesvědčení a praktické zvyklosti podle našeho gusta.

Na první pohled jim musím dát zapravdu… musím ovšem rovněž říct ALE, a to s velkým „A“. To co vám teď předložím, to jak je to s tou svobodou nás, kteří následujeme Krista, bude osvobozující.

Zkusme se na tuto otázku podívat z druhé strany. Byli bychom slepí, kdybychom neviděli, jak často jsou lidé svázaní různými problémy, závislostmi, žádostmi, dokonce i malichernostmi a jejich život se někdy doslova točí ve spirále, ze které není úniku. Víc lidí, než bych si přál, je zotročováno hříchem, hanbou, bezmocností, nemocemi, neodpuštěním a to je činí nesvobodnými. A tito lidé potřebují zažít svobodu, potřebují osvobodit. Mohou prožít uvolnění v církvi? Církev je naprosto jedinečné a úžasné místo k tomu dojít poznání Toho, který osvobozuje a zažít svobodu. A je jedno, kde jsi na své cestě, jestli momentálně jsi ateista, agnostik, či jednoduše hledající, církev může být místem osvobození pro tebe! Element nevznikl jako církev pro dlouhodobé křesťany, kteří přijdou jen proto, že jim něco v jejich původní církvi nevyhovuje. Rozhodli jsme se jinak. Element je místem osvobození. Jinými slovy, chceme, aby nedělní setkání v Elementu bylo místem a prostředím, kde lidé budou praktikovat to, co uslyší, protože je to naučí žít život ve svobodě. Chceme, aby to bylo místem, kde dojdeme naplnění, kde budeme moci sloužit svými dary a mít naprosto skvělý osvobozující vztah s Ježíšem.

Podívejme se na jeden verš z Bible. Je to v parafrázovaném překladu Bible, který se jmenuje Slovo na cestu, protože vyjadřuje daleko lépe mou myšlenku principu, kdy se z nás nesvobodných, budou moci stát lidé plní nové naděje a svobody.

Jakub 1:25  SLOVO na Cestu: Kdo se však pozorně zahledí do Božího zákona (tím je myšlena Bible) a pochopí, že ho jím Bůh nechce svázat, nýbrž osvobodit, nezůstane jen zapomnětlivým posluchačem, ale vede ho to k činům, které mu přinesou radost a štěstí. 

A zde je v jiném překladu Bible21: Nezapomíná totiž, co slyšel, ale naplňuje to skutkem… to znamená, že co slyšel - aplikuje.

Zůstaňme teď chvíli u slova „osvobodit“ – a tady je ta část, která pro tebe bude asi trošku obtěžující. Proč obtěžující? Mojí domněnkou je, že dokud jsi mladší – třeba pokud jsi teenager, nebo zatím věříš v Boha kratší dobu, pak pravděpodobně slovu „osvobodit“ úplně nerozumíš ve světle obvyklého kulturního pohledu na Bibli. Je to zřejmě něco, co tě spíše omezuje, a nakonec to tedy ani neaplikuješ. Protože to zkrátka pochází z Bible.

Čím mladší jsi ve víře, nebo jsi obecně vzato mladý věkem, tím více máš tendenci to vidět opačně. Nejpravděpodobnější názor který se Ti ohledně Bible honí hlavou, je ten, že je to strašně hrubá, stará a nudná kniha, která je plná nějakých příkazů nebo zákazů. A dáváš si otázku, proč to vůbec má tolik stránek a proč je tam tolik slov, a vše je napsáno malým zdrobnělým písmem, když by bohatě stačilo, aby bylo celé poselství Bible na kartičce o velikosti 10x10 cm na které je napsané slovo NE. „NE... co  si o tom, či tamtom myslí Bůh?“  „NE.... Bože je tato věc v pořádku?“  „NE....“

Když je tedy Bible tak moudrá kniha a je tam taková spousta slov, tak proč je na ně vždy odpověď NE? A tak si říkám... není to super být křesťanem, když máme takovou obrovskou svobodu?  A ty mi odpovíš... co jsem to za křesťana, který mluví o svobodě, když mi to připadá, že neexistuje žádná svoboda? Když jsem byl ještě mladším, než jsem teď, tak jsem si to taky myslel, ale teď jsem starší a mám nějaké životní zkušenosti. Které jsou, věř mi, opačné.

Jako teenager jsem se rozhodl, že nebudu svým rodičům odmlouvat, a že je budu ctít a prokazovat jim úctu. Někdy to bylo těžké a byl jsem v situacích, kdy jsem musel sám sebe hodně zapřít, ale dneska s nimi mám velmi dobré vztahy, můžu si jich vážit, a můžu čerpat ovoce svých rozhodnutí v minulosti právě až teď, když jsem starší. Skrze jejich podporu, starosti, dobrý vztah. Stalo se to proto, že jsem četl různé verše v Bibli např. o rodičích, tak jsem nad nimi přemýšlel a aplikoval je do svého života.

Víte co...? mnoho veršů v Bibli učí o odpouštění. A ty namítneš... Odpuštění? To si děláš srandu, ne? Oni mě zraní a ty jim dáš za to nějaký dárek…? „Díky, že jste mě zranili, tady bych Vám chtěl dát nějaký dárek – dárek odpuštění – je to zdarma. Nechci ti to počítat a nechci, aby neodpuštění bylo mezi námi a nějak Ti to neustále vyčítat. Taková reakce, ale vůbec není intuitivní. Vůbec nedává smysl.

Taková reakce je naprosto zpátečnická. Vždyť ale já nevěřím v odpouštění. Já věřím v pomstu – v odplatu. Když si ode mě něco vezmeš, tak mi to taky zaplatíš. A do té doby, když mi to nezaplatíš, tak mi za to dlužíš... dlužíš.... dlužíš! Jsi mým dlužníkem! A i kdyby to trvalo třeba celý život, tak ti to nikdy neodpustím a nikdy tě nepřijmu. A prostě mi dlužíš a tečka – přes to nejede vlak.

Ale Boží slovo mluví o svobodě. O tom, že odpustíš. Prostě vezmeš razítko, na kterém je napsáno – ODPUŠTĚNO – a už to necháš být. Odpuštění ale není o tom druhém člověku. Tomu to je většinou úplně jedno, a třeba ty věci, které řešíš ty, a které prožíváš, on vůbec neřeší. Dělám to kvůli sobě. Jemu to neubližuje, že se na něj zlobím, nebo jsem na něj zahořklý. Mě to ubíjí. Já jsem spoutaný – nesvobodný.

Však ty i já jsme už určitě starší a máme zkušenosti a určitě jsi potkal lidi, kteří v sobě nosí zahořklost kvůli neodpuštění. Možná jsi vyrostl v domácnosti s otcem, který se rozhodl, že nikdy neodpustí svému otci nějakou křivdu. Možná jsi vyrostl se svou matkou, která nechtěla odpustit své sestře. Možná jsi vyrostl mezi lidmi, kteří byli tak naštvaní a tak zahořklí, že prostě s někým nemohli vydržet v jedné místnosti a ty jsi nevěděl proč. A ptal ses... „Lidi, co je to s vámi?“ A vůbec jsi netušil, že existuje nějaké odpuštění. Ale Bible o tom mluví... mluví to tom co to je odpuštění, a že odpuštění přináší svobodu. A není to jenom tak, že když odpustíš někomu, tak mu dáš dar. Když někomu odpustíš, tak dáš dar i sobě. Dáš sobě svobodu.

V Bibli se také píše, že máme Bohu vzdávat čest svým tělem... Když ti je třeba 16 let... jaká je to teda svoboda? Když ti je 16, tak to není svoboda, ale je to jako bys dostal nasazeno pouta, je to vězeňská cela. Bible říká: „Vzdávej Bohu čest svým tělem... vzdávej Bohu čest tím, čím se cpeš... Vzdávej Bohu čest tím, na co se koukáš, kam chodíš, co si necháš vpustit do své hlavy.“ Udržuj své tělo co se týče tvé sexuality čisté a neposkvrněné. Prostě vzdávej Bohu čest svým tělem.... „Děláš si srandu? Vždyť jsi mě zavřel do malé cely. O jaké svobodě to mluvíš?“ Ale jsem teď starší...my oba jsme teď starší. Mnoho z nás, možná že všichni z nás bychom si přáli mít tu možnost se vrátit zpátky v čase. A řekli bychom si, že je moudré říct na mnoho věcí NE. Říct třeba, že teď ne, a ANO až později. Žel, už známe následky.

Najednou ten verš začíná dávat smysl. Jenže dává smysl pouze tehdy, když uděláme něco...  A to něco je? Když zkrátka nebudeme pouze posluchači... Moc bych chtěl, abyste měli svobodu. Jen těžko ovšem budete svobodní, když budete pouze pasivními posluchači.  Kdo se však POZORNĚ ZAHLEDÍ do Božího zákona a pochopí, tak nebude jen nějakým pasivním posluchačem, ale bude člověkem, který bude to co slyší aplikovat a přinese mu to radost a štěstí.

Křesťanství prý omezuje osobní růst a potenciál, protože nám brání svobodně si volit přesvědčení a praktické zvyklosti.  Immanuel Kant definoval osvíceného člověka jako bytost, která se nepodřizuje autoritě či tradici, ale důvěřuje spíše své vlastní schopnosti myslet. Odpor k autoritám v etických otázkách se v naší současné kultuře úspěšné šíří. Svoboda určit si svoje vlastí morální normy se dnes považuje za nezbytný předpoklad, aby se člověk stal plně člověkem. Aby měl člověk plnost svobody.

Jde však o značné zjednodušení. Svobodu nelze definovat čistě na základě negativních faktorů, jako je třeba nátlak a omezení. Ve skutečnosti působí v mnoha případech nátlak a omezení jako prostředek k osvobození.

Pokud máte hudební dispozice, můžete se rozhodnout cvičit na piano, cvičit a cvičit celá léta. Je to omezení, vytvářejí se meze vaší svobody. V důsledku času investovaného do cvičení, nemůžete dělat spoustu jiných věcí. Pokud se však ve vás SKRÝVÁ talent a disciplína, omezení vám uvolní pouta, jenž by jinak svobodný projev vašich schopností omezovala navždy. Co musíte udělat? S plným vědomím se musíte zříci svobodného vykonávání různých věcí, abyste si uvolnili ruce pro bohatší formu svobody, která vám umožní věnovat se něčemu jinému.

V naší společnosti najdeme spoustu lidí, kteří extrémně tvrdě pracují a dělají kariéru v oboru, kde se dobře platí, nikoliv v oboru, který by odpovídal jejich nadání a uspokojoval by jejich zájmy. Takové kariéry jsou  „svěracími kazajkami“, jež nás dlouhodobě dusí a odlidšťují.

Disciplína a omezení nás tudíž osvobozují pouze tehdy, odpovídají-li naší reálné povaze a schopnostem. Jinými slovy: „Když na něco mám, že k něčemu mám určité vlohy nebo obdarování, tak tím, že na sobě budu dřít, dosáhnu toho, že se osvobodí reálně takový potenciál, který mám. Ryba, protože získává kyslík z vody, ne ze vzduchu, je svobodná jen ve svém životním prostředí, ve vodě. Pokud rybu položíme do trávy, svobodu jejího pohybu a života neposílíme - zničíme ji. Pakliže nebudeme ctít realitu rybí podstaty, ryba zahyne.

Co je to tou realitou, kterou je nutné uznat, aby se nám vedlo lépe? O které prostředí tedy jde, ve kterém se cítíme být svobodní? Když pro ryby je to voda, tak pro nás je to co? LÁSKA. Je to paradoxní, ale přesto, že láska nám přináší ztrátu svobody, zároveň nás osvobozuje více než cokoli jiného.

Jedním z principů lásky – ať už lásky k příteli, či lásky romantické – je skutečnost, že v zájmu dosažení větší důvěrnosti člověk dobrovolně odevzdává svoji nezávislost. Láska totiž zavazuje. Pokud se člověk jako jsem já nebo ty zamiluje do Ježíše, a chce s ním navázat hluboký vztah, nemůže pokračovat pouze v jednostranném rozhodování. Musíme se naučit v zájmu prožívání radosti a svobody lásky vzdávat se osobní autonomie osobního sobectví. Představme si, že by například v milostném vztahu nebylo oboustranné rozhodnutí se milovat vzájemně? Co kdyby jedna strana řekla, že se pro druhého neobětuje? Že se pro druhého nezmění? Jakmile se obětuje pouze jedna strana a druhá se rozhodne nezměnit se, pouze přikazuje a bere, a to je pak vykořisťovatelský vztah.

Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.

Na první pohled se zdá, že vztah s Bohem je bytostně odlidštěný. Vypadá to tak, že člověk se podřizuje Boží vůli. Protože Bůh – božská bytost, soustřeďuje veškerou moc. Taková představa, že se Bůh nemůže nebo nechce přizpůsobit, platí pro jiné formy náboženství a víry v Boha, ale v křesťanství to takto neplatí. Bůh se nám již přizpůsobil, a to nejradikálnějším způsobem – vlastní inkarnací a vykoupením. V Ježíši Kristu se stal jedinečnou a zranitelnou lidskou bytostí, vystavenou utrpení a smrti. Na kříži podstoupil náš úděl – úděl hříšníků – a zemřel místo nás, aby nám odpustil. Právě v Kristu nám Bůh úplně nejvíce jak jen to jde sdělil: „Přizpůsobím se vám, i když to bude znamenat, že se pro vás obětuji.“ Jestliže to pro nás udělal, měli bychom říci totéž Bohu i my. I my se přizpůsobíme. Další verš z Bible říká: Že nás Kristova láska zavazuje. (Korintským 5:14) A tímto my vlastně dáváme svoji svobodu do rukou Boha. Moje otázka dneska k tobě zní: K čemu tě zavazuje láska Kristova?