Kdo si myslíš, že jsi? :: Velvyslanec

Tento příspěvek napsaný Ditou Targoszovou zachycuje její poznámky z prvního dílu seriálu Kdo si myslíš, že jsi?, který jsme probírali na setkáních Elementu v srpnu 2012.

Nová série, kterou dnes startujeme, bude odpovídat právě na otázku kdo vlastně jsme. Odpovědi budeme společně hledat v různých částech Bible. Jak uvidíme, odpovědí není jen jedno slovo, ale hned několik. Pokud bych se vás dnes zeptala na to, kdo si myslíte, že jste, pravděpodobně začnete odpovídat něco ve smyslu: Jmenuji se... Pracuji jako... Někteří by zmínili své akademické tituly. Jiní by zmínili svou rodinu - rodinný původ. Jsem student. Jsem maminka na mateřské dovolené apod. A na tom není nic neobvyklého. Všechny tyto odpovědi tvoří obraz o tom, kým jsme a jak se vnímáme. Nicméně my se společně v těch následujících 4 týdnech podíváme na čtyři důležitá prohlášení, která zazněla v NZ a všechna se nás týkají a jak postupně poznáme, měla by se stát přirozenou součástí toho, kým jsme. Jak sami sebe vnímáme.

V jedné z předchozích sérii - Praktický ateista - jsme si řekli, že už si velmi těžko dokážeme vybavit pravý význam toho, co znamená, když o sobě někdo řekne, že je křesťan. Zdá se, že pod tento pojem, se vejde mnoho definic, které si můžou protiřečit a znamenat protichůdné věci. Za křesťany se někdy považují lidé, kteří už zdaleka neberou bibli jako měřítko svého života. Může to být matoucí a nepříjemné vysvětlovat. Jak to, že jeden křesťan věří a jedná takto a jiný dělá úplný opak? Proto jsme si poukazovali na fakt, že mnohem přesnější definice pro člověka, který následuje Krista, je v Bibli slovo učedník.

Věřte mi, že nejde jen o malichernou terminologii - hrádky se slovy. Protože platí pravidlo: To, za koho se považujeme, ovlivňuje také to, co děláme. Pokud vím, kdo jsem, pak také vím, co se ode mne očekává. Co mám v určitých situacích dělat. Jak mám reagovat. Nebo co naopak dělat nemám. Bible nám je v tom nápomocná, protože zmiňuje rovnou několik konkrétních rolí, které odvozují konkrétní hodnoty a jednání. Bible je velmi konkrétní. Dokonce se neomezuje pouze na slovo učedník. Pokud čtete NZ, tak to pro vás nebude překvapení, pokud s Biblí začínáte, chtěla bych vás na tuto věc nasměrovat. Konkrétně se podíváme na tyto příměry: Velvyslanec, Přemožitel, Otrok, Mistrovské dílo

Velvyslanec je naše první téma, a znamená to ambasador, posel, zástupce, propagátor nebo diplomat. Místo, z kterého dnes budeme citovat, je: 2 Kor. 5:17-18: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy, na místě Kristově vás prosíme, dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Co si máme představit pod slovem ambasador? Ambasador je člověk, kterému byla dána autorita (mandát - akreditovaný diplomat), a který byl jmenován oficiálním zástupcem své země. Je vysílán, aby v zahraničí reprezentoval vládu své země. Dále můžeme definici také doplnit a rozšířit i o tzv. ambasadory dobré vůle, kteří pracují pro charitativní či humanitární a nevládní organizace po celém světě. Jejich úkolem je strhnout pozornost na nějaký problém, pomoci svými přímluvami u oficiálních vlád v nejrůznějších zemích -  především se věnují chudým, nemocným, uprchlíkům, obětem válečných konfliktů, pronásledovaným menšinám apod. Ambasador není formální papírová funkce - čestná funkce. Ambasador je vždy na místě, kde je potřeba. Ambasador jedná v něčí prospěch. Opouští své pohodlí bezpečné země, bezpečného domova a vydává se na misi. Ambasador reprezentuje určité hodnoty. Ambasador se přimlouvá za dobro druhých. S tímto obrazem se pojďme vrátit k tomu, co říká ap. Pavel ve svém dopisu církvi v Korintu.

Jsme tedy posly Kristovými. My jsme ti, které Bůh vysílá do mise. Reprezentujeme to, co Ježíš nazývá v evangeliu Boží království a jeho hodnoty. Problém je, že nám to může znít mírně přehnaně. Na křesťany přeci v dnešním světě není nikdo zvědavý. Na co si to tu budeme hrát?  Jenže, pamatujme si: To, za koho se považujeme, ovlivňuje také to, co děláme.

Pojďme si tedy něco říci o Kristově velvyslanci. Pavlova slova mají geniálně zvolené pořadí. Dokonalá posloupnost. My to někdy přecházíme a nevěnujeme tomu pozornost.  Pavel ne náhodou začíná slovy: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle je tu nové! Pokud by totiž apoštol Pavel nezmínil to, co jsme si právě četli, mohli bychom se pouze částečně domnívat, co znamená, být Kristovým ambasadorem. Dělali bychom všechno to, co vidíme u ambasadorů dobré vůle, kteří se vydali do Bolívie, Číny, Sýrie, Nigeru. Ničím co bude následovat, nechci nijak snížit, co tito lidé dělají. Nesmírně si jich vážím. Jediný problém - a možná to není ani problém, je to fakt – je ten, že častokrát bojují s bezprávím, nemocemi, násilím a neuvědomují si širší souvislosti. Zlo má hluboké kořeny a to ne jen v tom, co vidíme okolo sebe, ale také v tom, co vidíme v sobě.

V úvodním prohlášení Kdo je v Kristu, je nové stvoření se Pavel vrací k tomu nejzákladnějšímu - což je evangelium. Opakuje nám tím  své vyznání, svůj postoj z Řím 1:16 Nestydím se za evangelium, je to moc Boží ke spasení pro každého... Evangelium je zpráva o tom, co pro nás Bůh udělal a čím se můžeme v Kristu stát. Je to zpráva o tom, že osobní vztah s Kristem je odpovědí na naše nejhlubší potřeby.

Častokrát si nedokážeme představit, co to znamená být Kristovým vyslancem. Zní to krásně, ale nedostižitelně. Považujeme se více za obyčejného křesťana, který není ničím zvláštní než Kristova ambasadora. Ruku na srdce, když jsem se ptala na začátku: Kdo si myslíš, že jsi?, kdo z vás si v duchu řekl sám sobě mezi těmi ostatními tituly: “Jsem Kristův ambasador?“ Všimněme si, že Pavel nedává žádné požadavky. Žádný požadavek na věk – starý/mladý, na sociální postavení – chudý/bohatý, duchovně zralý/právě obrácený, vzdělání apod.  Nejlepší ambasador je ten, který má zkušenost s evangeliem, kdo zažil odpuštění, naději, uzdravení, nasměrování, vysvobození. Vy jste uchopili nataženou Boží ruku a smířili jste se s Bohem. To samotné vám dalo zakusit kvalitu života, která se dá popsat jako světlo v temnotě. Nová kvalita života, hluboký pokoj, který má základ v přátelství s Bohem. Dalo by se to přirovnat ke stejné zkušenosti, jako mají ambasadoři z našich úvodních příběhů. Přicházejí ze zemí, kde není normální, aby někdo unášel nezletilé dívky do otroctví, aby se dětem nedostalo vzdělání, nebo je někdo verboval do války, aby lidé umírali na nedostatek pitné vody. Každý ambasador se musí naučit žít v napětí dvou odlišných realit: Temnota versus světlo. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.

To znamená, že je to Bůh sám, který nás pověřil, abychom byli Jeho ambasadory. Pochybuju, že lidé ve tvé rodině, nebo škole, nebo práci za tebou přijdou a požádají tě, abys byl ambasadorem evangelia. Proč ne? To pověření není od lidí, ale od Boha. Pěkně to může vidět na Pavlově osobní zkušenosti: Ananiáš se bojí ujmout Pavla, protože nikdo nevěří, že se skutečně stal následovníkem Krista. Bůh k němu promlouvá: Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno. A nejenom pověření je od Boha, ale je to i Jeho příběh.

Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Když byl Ježíš na této zemi, smíření bylo jeho mise od začátku do samotného konce. Ježíš nepřišel svět soudit, Ježíš přišel svět zachránit, přinést smíření. A smíření zahrnovalo i jeho oběť na kříži. Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. Ježíš miloval lidi, naplňoval jejich potřeby. Pokud vyučoval, bylo jeho učení k věci. Vidíme, jak se lidé dokázali ztotožnit s tím, co říkal. Žasli nad jeho moudrostí. Žasli nad způsobem, jak přiblížil obraz  starozákonního Boha, kterého oslovuje Abba - tati, tatínku, Otče nebeský... Chtěla bych nám všem připomenout, že naše poselství je právě o smíření. My jsme povolání, abychom sloužili tomuto smíření.

Ale je tu každodenní rozpor: Pravda versus úleva. Většina nevěřících nehledá pravdu, to co ale hledají, je úleva. Evangelium řeší (přináší úlevu) naši minulost, dává nám jistotu do budoucnosti, dává smysl našemu nynějšímu životu. To nám poskytuje možnost vzbudit v nich zájem i o pravdu. Lidé hledají někoho, kdo jim dá naději, kdo jim pomůže, kdo je povzbudí. Ježíš tomu rozuměl a soucítil se zástupy. Není právě toto důvod, proč Ježíš přitahoval zástupy? Někteří lidé považují zástupy v evangeliu skoro za zlo. Víme, že zástupy v několika důležitých momentech Ježíše opustily. Byly – kam vítr, tam plášť. Přesto! Bez srocení zástupu bychom nikdy nečetli příběhy, jakými byly např.: uzdravení posedlého chlapce, vzkříšení Jairovy dcery, uzdravení ochrnutého spuštěného střechou, uzdravení ženy s krvotokem a další jim podobné. Nikde u Ježíše nevidím znechucení, nad tím, že ne všichni ze zástupu uvěří. Že by se otočil a řekl, že to nemá cenu, že ho stejně zradí. Ne, tenhle postoj máme možná někdy spíše my. Zvěst, která je nám svěřena, je příliš vzácná na to, abychom s ní zacházeli s postojem "berte, nebo nechte být".

Nedokážu to vysvětlit, ale kdekoliv byl okolo Ježíše zástup, Ježíš začal jednat s konkrétním člověkem a jeho potřebou, dělal zázraky, vyháněl démony. To je důvod, proč věřím, že je i dnes nezbytné vytvářet okolo Ježíše zástup. Protože tehdy uvidíme Ježíše, jak pracuje v lidských životech. Uvidíme zázraky, o kterých čteme v evangeliu. My někdy děláme chybu, že lidem dáváme dlouhé diagnózy, ale málo léčení. Nadáváme na temnotu, místo abychom zapálili svíčku. Pokud nemám k druhým lidem lásku, pokud mě nezajímají, pokud mi jde jen o mé vlastní potřeby, měl bych si položit otázku, je-li opravdu v mém životě Kristus!

Pokud nejsme Kristovými ambasadory, kým tedy jsme? Co nebo koho jiného reprezentujeme? Ježíš přesně věděl, koho reprezentuje. Koho zastupuje. Čí vypráví příběh. Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal. Stejný postoj učí své následovníky v modlitbě: Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.